Ivana Sůsová

7. září 2009

Hned úvodní právní větou stanoviska publikovaného pod R 39/2006¹ překvapil Nejvyšší soud zainteresovanou právnickou veřejnost. Názorem, že úroky z prodlení dospívající po vyhlášení (vydání) meritorního rozhodnutí jsou svou povahou opětující se dávkou ve smyslu § 154 odst. 2 OSŘ,² se totiž odchýlil od dlouhou dobu zastávaného závěru domácí procesní teorie i praxe.³ Uvedené stanovisko bylo následně převzato i autory posledního vydání praktického (tzv. šedého) komentáře k občanskému soudnímu řádu.⁴ Považuji proto za potřebné upozornit na jeho nesprávnost a zároveň se pokusím obhájit tradiční názor procesní nauky a soudní praxe.

 

Problematika odsouzení žalovaného k opětujícím se dávkám splatným teprve po vyhlášení (vydání) rozhodnutí, není v českém procesním právu novinkou. Již zákon č. 113/1895 ř. z., civilní řád soudní (CŘS), umožňoval v § 406 větě druhé takové odsouzení v případech nároků na výživné (Ansprüche auf Alimente). Obdobné ustanovení, byť jazykově šířeji vyjádřené, bylo převzato zákonem č. 142/1950 Sb., o řízení ve věcech občanskoprávních (OSŘ 1950), účinným od 1. 1. 1951 (srov. § 150 odst. 2 OSŘ 1950). Podle důvodové zprávy k němu je výjimka ze zásady, že pro rozsudek je rozhodný stav v době jeho vyhlášení, odůvodněna účelností, „protože se jím dosáhne, že nebude třeba podávat nové návrhy a zahajovat nové řízení“. Téměř doslovně shodně převzal § 150 odst. 2 OSŘ 1950 i dosud platný občanský soudní řád v § 154 odst. 2.⁵ Snad proto důvodová zpráva k platnému procesnímu kodexu o této výjimce z pravidla mlčí.

Otázkou odsouzení k teprve v budoucnu splatným nárokům se zabývaly a zabývají i jiné středoevropské procesní úpravy. Vedle dodnes platné rakouské úpravy (§ 406 věta druhá öZPO) se jí věnoval rovněž uherský civilní řád soudní (§ 131 zákonného čl. I/1911⁶ ). V osnově československého civilního řádu soudního z r. 1937 (Osnova 1937) byla uvedená problematika upravena v § 411⁷ a ustanoveních souvisejících (srov. § 414 odst. 3 Osnovy 1937). V civilním řádu soudním platném v sousedním Německu (dZPO) jsou po novele z r. 1898 předmětné otázky řešeny v § 257–259.

Žádná z uvedených úprav však úroky, popř. úroky z prodlení splatné teprve po vyhlášení (vydání) meritorního rozhodnutí, za „v budoucnu splatné nároky, ke kterým je možno žalovaného odsoudit“, nepovažovala, resp. nepovažuje.⁸ Právě uvedené však v žádném případě neznamená, že by zmíněné právní úpravy vylučovaly možnost vyslovit povinnost k placení úroků z přisouzené jistiny splatných po vynesení rozsudku. Pověstný pes je tedy zakopán někde jinde, než kde jej hledá Nejvyšší soud.

 

V domácí procesní úpravě není institut opětujících se dávek již tradičně upravován izolovaně.⁹ Na § 154 odst. 2 OSŘ navazují další právní normy, zejména § 160 odst. 2, § 163 odst. 1 a § 269 odst. 3 OSŘ. Nelze se proto ubránit otázce, jakým způsobem koinciduje shora zmíněný názor Nejvyššího soudu s těmito normami platného práva.

Podle § 160 odst. 2 OSŘ odsoudil-li soud k opětujícímu se plnění v budoucnu splatných dávek, je třeba je plnit, jakmile se podle rozsudku stanou splatnými. Podstatné je, že právní úprava nemá na mysli splatnost danou předpisy hmotného práva, ale splatnost podle rozsudku, tj. rozsudkem určenou, jak správněji uváděl § 151 odst. 3 OSŘ 1950 (a též § 414 odst. 3 Osnovy 1937). Tomu odpovídají i výroky rozsudků ukládající povinnost k plnění dávek, o jejichž podřazení pod režim § 154 odst. 2 OSŘ nepanují spory, typicky u nároků výživného nebo na peněžitý důchod.¹⁰ V nich je rozsudkem určen den splatnosti předmětné dávky, u výživného obvykle formulací „... vždy k 15. dni v měsíci předem, počínaje...“.

Nejvyšší soud však, byť podřazuje úroky z prodlení pod režim § 154 odst. 2 OSŘ, uvedenou souvislost přehlíží a splatností úroků z prodlení podle rozsudku (§ 160 odst. 2 OSŘ) se nezabývá. Výsledkem je, že v Nejvyšším soudem sestaveném vzorovém výroku obsahujícím povinnost k placení úroků z prodlení splatných po vyhlášení (vydání) rozhodnutí, není jejich splatnost určena. To může znamenat dvojí – buď Nejvyšší soud zmíněnou souvislost mezi § 154 odst. 2 a § 160 odst. 2 OSŘ přehlédl nebo si jí byl vědom (což předpokládám), ale takříkajíc „se mu nehodila do krámu“. Což je možná pochopitelné při (narůstající) složitosti výroků rozhodnutí v souvislosti s úpravou příslušenství danou vládním nařízením č. 163/2005 Sb., neboť s určováním splatnosti úroků z prodlení by výroky v části příslušenství pohledávky nabyly ještě obludnějších rozměrů. Nic to ale nemění na skutečnosti, že takto s právními předpisy zacházet nelze. Buď platí, že v budoucnu dospívající úroky z prodlení jsou opětující se dávkou ve smyslu § 154 odst. 2 OSŘ a pak je u nich třeba rozsudkem splatnost podle § 160 odst. 2 OSŘ určit, nebo takovou dávkou nejsou a splatnost tedy takto určovat není třeba. Řešení, které zvolil Nejvyšší soud, je pokusem o třetí cestu,¹¹ která nejen, že nemá v platném právu oporu, ale, jak si ukážeme dále, nikam nevede.

 

Podle § 163 odst. 1 věty první OSŘ rozsudek odsuzující k plnění v budoucnu splatných dávek nebo k plnění ve splátkách je možno na návrh změnit, jestliže se podstatně změnily okolnosti, které jsou rozhodující pro výši a další trvání dávek nebo splátek. Uvedené ustanovení upravuje tzv. žalobu na změnu poměrů, která je procesním prostředkem ochrany odsouzeného žalovaného mj. i v případech plnění v budoucnu splatných dávek. Jejím vzorem je tzv. Abäderungsklage upravená v § 323 dZPO a převzatá již naší předchozí procesní úpravou (§ 162 OSŘ 1950). Názor, že se jedná o institut ve své podstatě nadbytečný, jsem vyjádřil na jiném místě.¹² V této souvislosti jen připomenu, že civilní řád soudní se bez tohoto procesního prostředku úspěšně obešel, a ne jinak lze uvažovat i pro případnou budoucí domácí procesní úpravu.¹³

V souvislosti s problematikou úroků z prodlení lze však na uvedeném ustanovení platného procesního práva demonstrovat nesprávnost právního názoru vyjádřeného ve stanovisku Nejvyššího soudu. Změnou poměrů se obecně rozumí nastoupení takové skutkové okolnosti, jež má vliv na další trvání nebo výši předmětné dávky. V případě úroků z prodlení lze uvažovat např. o (částečném) plnění peněžitého dluhu.

Příklad 1: Žalovaný B byl pravomocně odsouzen k zaplacení částky 10 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9,25 % ročně z téže částky od 1. 1. 2009 do 19. 2. 2009 a za dobu od 20. 2. 2009 do zaplacení spolu s ročním úrokem z prodlení z téže částky ve výši určené podle § 1 vl. nař. č. 142/1994 Sb., v platném znění. Dne 1. 3. 2009 poukázal žalovaný B na účet žalobce A částku 10 000 Kč s výslovným určením, že plní jistinu dluhu. Předmětná částka došla na účet žalobce A následujícího dne.

Následkem částečného plnění peněžité pohledávky (§ 566 ObčZ) v příkladu 1 je zánik závazku žalovaného B v rozsahu zaplacené jistiny a vzhledem k akcesorické povaze příslušenství pohledávky i zánik jeho povinnosti platit po datu 2. 3. 2009 úroky z prodlení. Jinými slovy došlo v našem příkladu k okolnosti, která má vliv na další trvání dávky (úroku z prodlení). Žalovanému B tak platné právo v daném momentě poskytuje právní prostředek (žaloba podle § 163 odst. 1 OSŘ), kterým se s úspěchem může domáhat změny původního pravomocného rozhodnutí v části (!),¹⁴ kterou mu byla do budoucna uložena povinnost plnit úroky z prodlení. I to je důsledek plynoucí z právního názoru Nejvyššího soudu.

Jeho absurdnost se ale v plné míře projeví až v situaci, kdy k částečnému plnění dojde v průběhu řízení o výkonu rozhodnutí, resp. v průběhu exekuce. Podle § 269 odst. 3 OSŘ totiž jako důvod zastavení výkonu rozhodnutí nelze uplatňovat, že se změnily okolnosti rozhodné pro výši a trvání dávek nebo splátek (§ 163 odst. 1 OSŘ). To především znamená, že opoziční námitka, tj. námitka zániku přiznaného práva po vydání exekučního titulu [§ 268 odst. 1 písm. g) OSŘ], nebude v průběhu výkonu rozhodnutí (exekuce) přípustná v případě, jestliže by povinný tvrdil zánik práva co do části přiznaného příslušenství (úroku z prodlení) splatného po vyhlášení (vydání) rozhodnutí.

Příklad 2: Jako příklad ad 1 s tím, že povinný B zaplatil částku 10 000 Kč spolu s veškerým příslušenstvím (úrokem z prodlení) až po zahájení řízení o výkonu rozhodnutí (exekuce) a oprávněný A ve výkonu rozhodnutí (exekuci) bez ohledu na tuto skutečnost pokračuje.

V takovém případě by uplatnění kritizovaného názoru Nejvyššího soudu znamenalo, že postupem podle § 268 odst. 1 písm. g) OSŘ může povinný (původní žalovaný B) s úspěchem uplatnit a prokazovat pouze tvrzení, jež mají za následek zánik přiznaného práva co do jistiny a příslušenství přiznaného do dne vyhlášení (vydání) rozhodnutí. Úroky z prodlení dospělé po tomto datu jsou podle představy Nejvyššího soudu opětující se dávkou a povinný se tedy vzhledem k právní úpravě (§ 269 odst. 3 OSŘ) v souvislosti s výkonem rozhodnutí (exekucí) může proti jejich vymáhání bránit pouze žalobou podle § 163 odst. 1 OSŘ.

Že je naznačený postup procesně neekonomický a neúčelný? Ano, jistě. Vychází totiž z nesprávné teze Nejvyššího soudu, že úroky z prodlení dospívající po vyhlášení (vydání) meritorního rozhodnutí jsou opětující se dávkou ve smyslu § 154 odst. 2 OSŘ. Nezbývá proto, než se vrátit na počátek a položit si otázky, před kterými stál i Nejvyšší soud: Jakou povahu mají z procesního hlediska úroky z prodlení a lze je rozhodnutím přiznat i do budoucna?

 

¹)   Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia NS ČR ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. Cpjn 202/2005.

²)   Právní věta zní: „Úroky z prodlení, které se stanou splatnými teprve v budoucnu po vyhlášení (vydání) soudního rozhodnutí, jsou svou povahou opětující se dávkou ve smyslu § 154 odst. 2 OSŘ.“

³)   Rubeš, J. a kol. Komentář k občanskému soudnímu řádu. I. díl. Praha : Orbis, 1957, s. 603, kde čteme: „Praxe nemá pochyb, že lze vyslovit povinnost k placení úroků z přisouzené jistiny splatných po vynesení rozsudku, ačkoliv nejde o opětující se plnění (zvýraznil B. D.) ve smyslu § 150 odst. 2, takže se ani neurčuje a nemůže určit den plnění těchto úroků podle § 151 odst. 3.“ Srov. též rozhodnutí Vážný č. 18626 (k němu blíže ad VI.).

⁴)   Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, s. 710 a násl.

⁵)   Srov. vložené „i“ před slova „k plnění“ a nahrazení výrazu „po vynesení rozsudku“ méně přesným „v budoucnu“ v současné úpravě.

⁶)   Srov. § 131 odst. 1 uherského CŘS, který ve slovenském překladu zněl: „V sporoch o dôchodky a o iné, na vzájomnom plnení nezávislé plnenia, možno odsúdenie žiadať i na plnenia, ktoré budú splatné len po vynesení rozsudku.“ Cit. dle Krno, V. Občiansky súdny poriadok, uhorský zákonný článok I. z roku 1911. Bratislava : Komenský – vydavaťelská a literárna spoločnosť s. r. o., 1926.

⁷)   § 411 Osnovy 1937 zněl: „Odsouditi k plnění lze jen tehdy, když v době vynesení rozsudku dospělost již nastala. Při nárocích na výživné, na důchody nebo na jiné dávky opakující se a nezávislé na vzájemném plnění, lze odsouditi také k plnění, které dospěje teprve po vydání rozsudku.“

⁸)   V německé a rakouské procesní vědě (o maďarské nemám zprávy) je spojování úroků (z prodlení) s kategorií „v budoucnu splatných dávek“ věcí zcela neznámou. Pro německou úpravu srov. Schilken, E. Zivilprozessrecht. 4. vydání. Köln, Berlin, Bonn, München : Carl Heymanns Verlag KG, 2002, s. 97 a násl. nebo Lüke, G., Walchshöfer, A. (ed.) Münchener Kommentar zur Zivilprozeßordnung. Svazek I. München : C. H. Beck, 1992, s. 1466 a násl. Pro Rakousko srov. Fasching, H. W. Lehrbuch des österreichischen Zivilprozeßrechts. 2. vydání. Wien : Manz, 1990, s. 550 a násl.; Fasching, H. W. Kommentar zu den Zivilprozessgesetzen. Svazek III. Wien : Manz, 1966, s. 664 a násl. nebo Rechberger, W. H., Simotta, D.-A. Grundriß des österreichischen Zivilprozeßrechts. Erkenntnisverfahren. 5. vydání. Wien : Manz, 2000, s. 242 a násl.

⁹)   Srov. již citovaný § 411 odst. 3 Osnovy 1937, v předchozí procesní úpravě srov. § 151 odst. 3 a § 162 OSŘ 1950.

¹⁰) Srov. k tomu rozhodnutí NS publikované pod R 68/2003.

¹¹) Slovům „jsou svou povahou opětující se dávkou“ (zvýraznil B. D.) z kritizovaného stanoviska může být rozuměno i tak, že úroky z prodlení opětující se dávkou nejsou, ale mají pouze takovou „povahu“. Nenechme se však mýlit. Přeloženo do češtiny by to mohlo znamenat jediné: úroky z prodlení sice opětující se dávkou nejsou, ale tam, kde se to Nejvyššímu soudu hodí, je za opětující se dávku považuje. Co k takovému výkladu říci? Tento způsob argumentace zdá se mi poněkud nešťastným.

¹²) Dvořák, B. Právní moc civilních soudních rozhodnutí. Procesní studie. Praha : C. H. Beck, 2008, s. 124.

¹³) To ukazuje i současná judikatura (např. R 45/2000) ke změně poměrů v bytových věcech, kde se § 163 odst. 1 OSŘ neuplatní, a věc je proto řešena cestou určovací žaloby podle § 80 písm. c) OSŘ. Určovací žaloba je přitom procesním prostředkem, který je schopen žalobu na změnu poměrů zcela nahradit. Neměli bychom rovněž zapomínat, jaké problémy působil střet žaloby na změnu poměrů a opozičních námitek v úpravě občanského soudního řádu z r. 1950. To samé platí i pro možný konflikt této žaloby s žalobou opoziční, která by v naší budoucí úpravě neměla opět chybět.

¹⁴) Pokud jde o jistinu, mohl by se, měl-li by na tom naléhavý právní zájem [§ 80 písm. c) OSŘ] domáhat určení, že tu právo žalobce A v rozsahu zaplacené jistiny není.

 

V domácích poměrech se pojem „opětujících se dávek splatných teprve v budoucnu“ tradičně vykládá tak, že jde o plnění, která se pravidelně opakují, aniž musí přistoupit další skutečnosti, a o nichž to přímo stanoví hmotné právo.¹⁵ Nejčastěji je jako příklad takové opakující se dávky uváděno výživné¹⁶ (srov. § 97 odst. 1, § 98 odst. 2 ZOR). Pojem „opětujících se dávek splatných teprve v budoucnu“ přitom nelze bez dalšího ztotožňovat s jiným pojmem, a sice kategorií závazků k opětujícímu se plnění. Na rozdíl od opětujících se dávek splatných teprve v budoucnu, jsou závazky k opětujícímu se plnění charakteristické tím, že vedle faktoru plynutí času musí u nich nastoupit ještě další skutečnost, kterou je poskytnutí protiplnění druhou stranou.¹⁷ Proto např. pohledávky (měsíčně splatného) nájemného či pracovní odměny¹⁸ nelze pod § 154 odst. 2 OSŘ podřadit.

Již z uvedené charakteristiky opětujících se dávek a závazků k opětujícím se plněním se podává, že rozdíl mezi oběma kategoriemi spočívá v kritériu mimoprocesním, resp. hmotněprávním, kterým je poskytnutí protiplnění druhou stranou. Lze říci, že opětující se dávky ve smyslu § 154 odst. 2 OSŘ jsou zvláštním druhem (podmnožinou) závazků spočívajících v opětujícím se plnění¹⁹ s tím, že se u nich ke vzniku nároku nevyžaduje poskytnutí protiplnění druhou stranou.²⁰ Mám tedy za to, že pojem opětující se dávky je – stejně jako pojem opětujícího se plnění – pojmem práva hmotného. Tím však není vyloučeno, aby procesní právo pro takový druh hmotněprávních nároků upravilo odchylně tzv. rozhodný okamžik, jestliže je to vzhledem k povaze takového nároku vhodné (účelné). Nelze ovšem ztrácet ze zřetele skutečnost, že uvedený procesní následek (tj. odchylné stanovení okamžiku rozhodného pro odsouzení žalovaného) je závislý na uplatnění hmotněprávní podmínky (tj. na uplatnění nároku majícího povahu opětující se dávky).

Ukazuje se tedy, že pro posouzení právní povahy úroků z prodlení nebudou rozhodné normy práva procesního (ty pouze stanoví procesní následek), nýbrž ustanovení práva hmotného (jež nastoupení tohoto procesního následku podmiňují). Otázka po procesní povaze úroků z prodlení je proto zbytečná a ve své podstatě zavádějící. Z hlediska našeho zkoumání proto náleží výsadní postavení § 110 odst. 3 větě před středníkem ObčZ, podle kterého úroky a opětující se plnění se promlčují ve třech letech. Jde tedy v případě úroků a opětujících se plnění podle platné právní úpravy o jiné hmotněprávní kategorie. Nebude přitom bez významu, že v případě opětujících se plnění, resp. opětujících se dávek se jedná vždy o plnění hlavního závazku, tj. o povinnost splatit jistinu, kdežto v případě úroků, resp. úroků z prodlení jde o pouze o závazek akcesorický (příslušenství pohledávky, srov. § 121 odst. 3 ObčZ), závislý na existenci závazku hlavního.²¹ Mám tedy za to, že je třeba rozlišovat pojmy opětujících se plnění, jejichž zvláštním druhem jsou opětující se dávky, na jedné straně a – jak vyplývá z citovaného § 110 odst. 3 ObčZ – pojem úroků²² na straně druhé. Pro předmět našeho zkoumání z uvedených dílčích závěrů plyne především, že pojmy úroků (úroků z prodlení) a opětujících, se plnění (opětujících se dávek) jsou pojmy odlišnými, a nelze je proto zaměňovat. To se musí odrazit i při výkladu § 154 odst. 2 OSŘ. Právě tuto skutečnost ovšem kritizované stanovisko Nejvyššího soudu přehlíží.

 

 

Na shora uvedenou otázku podal přesvědčivou odpověď Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí publikovaném ve Vážného sbírce pod č. 18626,²³ jehož (první) právní větou podřadil rozhodnutí o přisouzených úrocích pod režim zásady vyjádřené v § 406 větě první CŘS²⁴ (dnes § 154 odst. 1 OSŘ). Podle odůvodnění tohoto rozhodnutí okolnost, že (dovoláním napadené) „rozsudky – v souladu s všeobecnou praxí – neomezily časově povinnost k placení úroků, nýbrž udaly jen její počáteční den, lze vysvětliti předpisy exekučního řádu. Ten totiž z důvodů účelnosti připouští, aby v exekuci byly zaplaceny i úroky dospělé po vydání rozsudku až do dne příklepu (§ 216 odst. 2, § 283 odst. 2, § 285 odst. 3, § 286 odst. 4 EŘ), neboť úroky jsou jen civilními plody přisouzené pohledávky. Lze proto povoliti exekuci i pro úroky v této době dospívající, je-li z exekučního titulu vidno, zda a jaké úroky jest platiti z pohledávky, o níž bylo rozhodnuto.“ Působí poněkud nešťastně, jestliže současný Nejvyšší soud ve svém stanovisku opačně (sic!) řeší právní otázku již několik desítek let vyřešenou a závěr svého předchůdce ani nezmíní.²⁵

Mám za to, že vývojem právní úpravy ani procesní teorie nebyl shora zmíněný dřívější závěr Nejvyššího soudu překonán. Výše jsme si ukázali, že současná úprava tzv. rozhodného okamžiku má svůj historický základ v § 406 CŘS, z něhož vycházel ve svém rozhodnutí i býv. Nejvyšší soud. Rovněž normy současného exekučního práva [srov. § 306 odst. 1, § 307 odst. 1, § 320b OSŘ, arg. slova „vymáhaná pohledávka a její příslušenství“ (zvýraznil B. D.)], jakož i soudní praxe²⁶ vycházejí z toho, že výkonem rozhodnutí (exekucí) je vymáhána pohledávka včetně jejího příslušenství dospělého až do dne provedení výkonu (roz. dražebního jednání, resp. do dne odepsání z účtu). Právě v předpisech exekučního práva tkví skutečný právní důvod, proč lze meritorním soudním rozhodnutím přiznávat příslušenství pohledávky (mj. úroky a úroky z prodlení) dospívající teprve po jeho vyhlášení (vydání). Výjimečné ustanovení § 154 odst. 2 OSŘ s touto „všeobecnou“ a účelnou praxí nemá nic společného, jak jsem se shora pokusil ukázat.

 

Na otázku vytyčenou v nadpisu tohoto příspěvku odpovídám proto jednoznačně: Úroky z prodlení nejsou opětující se dávkou ve smyslu § 154 odst. 2 OSŘ. Zároveň je však třeba dodat, že z důvodů stanovených exekučními předpisy (srov. § 306 odst. 1, § 307 odst. 1, § 320b OSŘ) lze meritorním rozhodnutím přiznat i příslušenství pohledávky dospělé po jeho vyhlášení (vydání). Tento závěr nachází rovněž oporu nejen v domácí a zahraniční procesní teorii, ale i ve „všeobecné“ (byť spíše automaticky přijímané) soudní praxi. Pouze poslední pokus Nejvyššího soudu o zdůvodnění této praxe byl nesprávný, neboť nerespektoval vývojové tendence této problematiky a především její souvislost s navazujícími ustanoveními práva procesního (vztah § 154 odst. 2 OSŘ k § 160 odst. 2, § 163 odst. 1 a k § 269 odst. 3 OSŘ), jakož i hmotného (§ 110 odst. 3 ObčZ).

Právě tato skutečnost však poukazuje na jiný problém činnosti Nejvyššího soudu. Naše nejvyšší soudní instance je totiž dosud, zřejmě po vzoru socialistických nejvyšších soudních stolic, povolána nikoliv pouze k rozhodovací činnosti, ale rovněž k zaujímání stanovisek k rozhodovací činnosti soudů ve věcech určitého druhu (§ 14 odst. 3 SSZ). Nejvyšší soud tak má stále prostor ke sjednocování (roz. ovlivňování) soudní praxe nikoliv pouze prostřednictvím své rozhodovací praxe vyvolané návrhy účastníků v duchu dispoziční zásady, nýbrž ex offo i stanovisky na základě vlastního uvážení (srov. čl. 33 Jednacího řádu Nejvyššího soudu). Nezakrývejme, že se v podstatě jedná o otázky akademické, neboť na nich není dán právní zájem²⁷ procesních stran (zaujímání stanoviska není soudním řízením, účastníci proto chybí). Od řešení akademických otázek ale v demokratickém světě vždy existovala svobodná odborná diskuse. V ní nehraje rozhodující roli autorita jejího účastníka, nýbrž přesvědčivost jeho argumentů. Zároveň ovšem platí, že nedostatečně argumentovaný závěr dokáže autoritu jeho nositele zpochybnit. Úvodní právní věta kritizovaného stanoviska bohužel naznačuje, že si v daném případě nebyl Nejvyšší soud tohoto rizika vědom.

 

 

¹⁵) Tak Rubeš, J. a kol. Občanský soudní řád – komentář. I. díl. Praha : Orbis, 1970, s. 568 a Rubeš, J., Handl, V. Občanský soudní řád – komentář. I. díl. Praha : Panorama, 1985, s. 682.

¹⁶) To ostatně odpovídá i genezi § 154 odst. 2 OSŘ – srov. § 406 větu druhou CŘS, o němž jsme se zmínili výše.

¹⁷) Srov. k tomu rozhodnutí publikované pod R 7/1977. Ustanovení § 131 odst. 1 uherského CŘS hovořilo o „vzájemném plnění“, podobně také § 411 Osnovy 1937.

¹⁸) Srov. k tomu rozhodnutí publikované pod R 57/1968.

¹⁹) Za jeden z druhů závazků spočívajících v opakujícím se plnění (vedle splátek) považuje opakující se dávky též Knappová, M., Švestka, J. Občanské právo hmotné. Svazek II. Praha : CODEX Bohemia, 1998, s. 83.

²⁰) Bližší řešení vzájemného vztahu obou těchto kategorií by přesahovalo účel tohoto příspěvku.

²¹) Toho si v kritizovaném stanovisku všímá i Nejvyšší soud, když hovoří o „obsahové spjatosti úroků z prodlení s hlavní pohledávkou (závazkem, nárokem)“.

²²) Že zvláštním druhem úroků jsou právě úroky z prodlení, není snad třeba blíže osvětlovat. Srov. i Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a spol. Občanský zákoník – komentář. I. díl. Praha : C. H. Beck, 2008, s. 563.

²³) Rozhodnutí NS ze dne 18. 11. 1943, sp. zn. R I 159/43.

²⁴) Právní věta zní: „Rozsudkem vyneseným o hlavní pohledávce lze s účinkem právní moci rozhodnout jen o úrocích dospělých do dne vydání rozsudku, nikoliv též o úrocích dospívajících po této době.“

²⁵) Opět se mi nechce věřit, že by autoři stanoviska – soudci Nejvyššího soudu – zmíněné rozhodnutí publikované ve Vážného sbírce neznali.

²⁶) Ve prospěch tohoto závěru svědčí i další normy, které upravují průběh vykonávacího řízení (srov. § 105 odst. 5 Kancelářského řádu a čl. 19 odst. 2 Řádu pro soudní vykonavatele).

²⁷) Srov. k tomu Winterová, A. a kol. Civilní právo procesní. 5. vydání. Praha : Linde, 2008, s. 150, kde autorka v souvislosti s právním zájmem správně poukazuje na to, že soud „rozhoduje v konkrétních případech porušení nebo ohrožení práva, jestliže požadované rozhodnutí má pro právní sféru (právní postavení ) účastníka konkrétní právní význam“.

Článek byl publikován v časopise Právní rozhledy č. 9/2009.