Ivana Sůsová

14. září 2009

Od směrnice o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu¹ (dále zde jen „směrnice 2005/29/ES“) se dalo přirozeně očekávat, že přinese – oproti předchozímu stavu – zvýšenou ochranu spotřebitelů. Logická, samozřejmá očekávání však nejsou nejlepším rádcem, když uvažujeme o budoucí efektivnosti právních úprav. Sama směrnice 2005/29/ES se vyjadřuje opatrněji – v bodě 5 důvodů směrnice 2005/29/ES se mluví o vysoké míře ochrany spotřebitele, přičemž se nepoužívá ani druhý stupeň přídavného jména vysoký, ani jeho superlativ. V bodě 11 těchto důvodů se pak praví, že směrnice 2005/29/ES vytváří vysokou společnou úroveň ochrany spotřebitele. Vysoká společná úroveň ochrany nemusí být ovšem vyšší než ta úroveň, která již dříve byla dosahována v některých státech ES.

Ochraně spotřebitele je pak přiznávána jen relativní hodnota v čl. 1 směrnice 2005/29/ES, kde se uvádí, že účelem této směrnice je přispět k řádnému fungování vnitřního trhu a dosáhnout vysoké úrovně ochrany spotřebitele sblížením právních a správních předpisů týkajících se nekalých obchodních praktik, které poškozují ekonomické zájmy spotřebitelů. Jsou zde vyjádřeny dvě základní hodnoty (dva účely), o něž směrnice 2005/29/ES usiluje – hladké fungování vnitřního trhu a ochrana spotřebitele. Takové hodnoty nejsou zdaleka vždy souladné (kompatibilní), jejich vztah bývá mnohdy konkurenční a musí být mezi nimi hledána vyváženost. Hladké fungování vnitřního trhu uvádí směrnice 2005/29/ES na prvém místě a naznačuje tak hierarchii hodnot, která byla ES vlastní od samých počátků, jak se o tom zmíním v následujících řádcích.

 

Evropská společenství si původně nestanovila ochranu spotřebitelů za jeden ze svých přednostních, výslovně deklarovaných cílů. Spotřebitel měl být příjemcem („beneficiářem“) výhod plynoucích z procesu evropské ekonomické integrace, z vytváření vnitřního trhu, z odstraňování překážek pro volný pohyb zboží a služeb. Pokud pak národní právní pravidla pro reklamu a další marketingové praktiky, pro označování zboží, pro ochranu zdraví, veřejného pořádku, mravnosti apod. nebyla jednotná, mohlo to vést samo o sobě k překážkám volného pohybu zboží a služeb a tím i k diskriminaci některých evropských spotřebitelů. Zmíněná pravidla mohla být i vědomě zneužívána k tomu, aby se vytvářely překážky pro volné fungování vnitřního trhu. K diskriminačním účelům mohla sloužit i rozdílná interpretace těchto pravidel a také rozdílné „národní nároky“ na míru spotřebitelovy pozornosti, obezřetnosti, informovanosti.

Podobné diskriminační tendence (a překážky volného pohybu zboží a služeb s tím spojené) se snažil překonávat Evropský soudní dvůr (dále jen „ESD“, event. při citaci směrnice „Soudní dvůr“). Příležitosti k rozhodování mu poskytovali vytrvalí jedinci, kteří bránili svá práva prostřednictvím soudů a byli ochotni i v bagatelních sporech dlouhodobě prosazovat svou představu o volném pohybu zboží, často proti soudním a správním orgánům svého státu.² Postupně však praxe ESD přispěla k tomu, že byl vytvářen nový, jednotnější model evropského spotřebitele, jenž měl nahradit dosavadní různá národní pojetí.³ Šlo o tak zvaný normativní model evropského spotřebitele, který má přiměřené množství informací a je v rozumné míře pozorný, obezřetný.

Normativní model evropského spotřebitele vychází z toho, jak by se spotřebitel chovat měl, oproti dosavadnímu modelu empirickému, který se snažil postihnout skutečné spotřebitelské chování. Nové pojetí spotřebitele zjednodušilo dokazování ve sporech z nekalé soutěže (omezilo důkazy, jež byly založeny na sociologickém dotazování spotřebitelů), nezvýšilo však intenzitu jejich ochrany. Někdy vedlo k důsledkům spíše opačným – umožnilo uplatněné spotřebitelské nároky zamítnout s odůvodněním, že spotřebitel měl být pozornější, obezřetnější, vyspělejší.

Směrnice 2005/29/ES v zásadě převzala normativní model spotřebitele. V bodě 18 důvodů směrnice 2005/29/ES se k tomu uvádí: Je vhodné chránit před nekalými obchodními praktikami všechny spotřebitele; nicméně Soudní dvůr … shledal nezbytným posuzovat vliv na pomyslného běžného spotřebitele. Tato směrnice, v souladu se zásadou proporcionality a pro zajištění účinné ochrany v ní obsažené, vychází z pojmu průměrného spotřebitele ⁴, který má dostatek informací a je v rozumné míře pozorný a opatrný, s ohledem na sociální, kulturní a jazykové faktory, jak je vykládán Soudním dvorem; tato směrnice však obsahuje také ustanovení, jejichž účelem je předcházet zneužívání spotřebitelů, kteří jsou svým charakterem obzvláště zranitelní nekalými obchodními praktikami. Zaměřuje-li se určitá obchodní praktika na určitou skupinu spotřebitelů, jako jsou například děti, je žádoucí, aby se dopad takové obchodní praktiky hodnotil z pohledu průměrného člena dané skupiny … Pojem průměrného spotřebitele není statistickým pojmem. Pro stanovení typické reakce průměrného spotřebitele v daném případě budou muset vnitrostátní soudy a orgány vycházet z vlastního úsudku, s přihlédnutím k judikatuře Soudního dvora.

Z citovaného textu je zřejmé, že stupeň ochrany spotřebitelů bude do značné míry záviset na tom, co soudy a jiné orgány budou pokládat za typickou reakci průměrného spotřebitele. Platí to tím spíše, že směrnice počítá zejména s vlastním úsudkem vnitrostátních soudů a činí to tónem značně autoritativním (budou muset). Dost se tak relativizuje jeden ze zmíněných účelů směrnice 2005/29/ES – dosáhnout vysoké společné úrovně ochrany spotřebitele. Až další vývoj judikatury ukáže, za jak informované, pozorné, ostražité budou vnitrostátní soudy pokládat své krajany. Zatím se nezdá, že právě uvedené pojetí průměrného spotřebitele by významně zvyšovalo obecnější ochranu spotřebitelů. Pro rozhodující orgány může být dokonce jednodušší rozhodnout, že pomyslný průměrný spotřebitel se nemohl dát mýlit použitou obchodní praktikou a žalobu pro nekalost zamítnout. V každém případě se dobře uplatní tradiční bonmot z práva proti nekalé soutěži, jen nepatrně obměněný: Nekalou praktikou je to, co soud nebo správní orgán příslušného stupně za nekalou obchodní praktiku považuje.

V dosavadní rozhodovací praxi byla jen výjimečně řešena ochrana některých specifických skupin spotřebitelů. Je na ni pamatováno v bodu 18 důvodů (tam výslovně zmíněné děti), podrobněji pak v bodu 19 důvodů a zejména v čl. 5 odst. 3 směrnice 2005/29/ES (v generální klauzuli proti nekalým obchodním praktikám), kde je uvedeno: Obchodní praktiky, jež mohou podstatně narušit ekonomické chování pouze určité jednoznačně vymezitelné skupiny spotřebitelů, kteří jsou z důvodu duševní nebo fyzické slabosti, věku nebo důvěřivosti zvlášť zranitelní takovou praktikou nebo produktem, který propaguje, způsobem, který může obchodník rozumně očekávat, se hodnotí z pohledu průměrného člena dané skupiny. Tím nejsou dotčeny běžné a oprávněné reklamní praktiky zveličených prohlášení nebo prohlášení, která nejsou míněna doslovně.

Dopad této úpravy bude záležet na výkladu některých nepříliš určitých pojmů (jednoznačně vymezitelná skupina spotřebitelů, kteří z důvodů duševní nebo fyzické slabosti, věku nebo důvěřivosti jsou obchodní praktikou zvlášť zranitelní). Za velmi problematické lze považovat kritérium „zvláštní zranitelnosti z důvodu důvěřivosti“. Není také zřejmé, zda i rozumná očekávání obchodníka budou vnitrostátní soudy a jiné orgány posuzovat v závislosti na jeho národnosti, nebo zda se dospěje ke společnému evropskému standardu obchodníkových rozumných očekávání (k tomu viz též níže o institutu náležité profesionální péče).

Ochranu specifických skupin spotřebitelů může zvlášť oslabovat poslední věta v již citovaném čl. 5 odst. 3 směrnice 2005/29/ES, kde se upravuje – z hlediska systematického zařazení nevhodně – institut tak zvaného obvyklého reklamního přehánění. Ten totiž přichází v úvahu u všech reklamních praktik; ve vztahu k některým skupinám spotřebitelů (děti, osoby trpící duševní slabostí) se s ním však musí zacházet značně rezervovaně.

 

Článek 5 směrnice 2005/29/ES přináší i změnu v dosavadním středoevropsky běžném způsobu, jakým byly formulovány generální klauzule proti nekalé soutěži. Jde o změnu opticky velmi zřetelnou, obsahově však méně významnou. Podobně jako v § 44 odst. 1 ObchZ je zde obsažen obecný zákaz nekalých obchodních praktik (čl. 5 odst. 1 směrnice 2005/29/ES). Za nekalou je pak v čl. 5 odst. 2 směrnice 2005/29/ES označena obchodní praktika, pokud

Následuje pak již výše citovaný odstavec 3 čl. 5 směrnice 2005/29/ES, který se vztahuje na zvláštní skupiny spotřebitelů.

Očividná novinka, jakou přináší směrnice 2005/29/ES a její generální klauzule, spočívá v tom, že dosud běžná formulace „rozpor s dobrými mravy, resp. dobrými mravy hospodářské soutěže“ byla nahrazena výrazem „rozpor s požadavky náležité profesionální péče“. Rozdíl mezi oběma formulacemi (nebo snad instituty) se nám bude okamžitě jevit jako méně výrazný, pokud vezmeme v úvahu i definici náležité profesionální péče. Ta je vymezena v čl. 2 písm. h) směrnice 2005/29/ES jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od odborníka ve vztahu k spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti obchodníkovy činnosti. Neurčité pojmy v tomto vymezení (zvláštní dovednosti a péče, rozumná očekávání) i pojmy spojované s etickým hodnocením (poctivost, dobrá víra v oblasti obchodníkovy činnosti) naznačují opět, že v rozhodovací praxi bude konec konců významnější interpretace tohoto textu než text sám. Výsledný výklad se pak nemusí příliš odlišovat od způsobu, jakým byly v českém právu dosud interpretovány „dobré mravy hospodářské soutěže“. Zároveň může obstát leccos z dosavadní judikatury, jež dobré mravy hospodářské soutěže vykládá spíše jako měřítko funkčnosti soutěže, nikoliv jako kritérium její obecněji chápané etičnosti.

Z obou podmínek, které musí být společně dány, aby se uplatnila kvalifikace „nekalá obchodní praktika“, skutečnou obsahovou novinku přináší podmínka uvedená v čl. 5 odst. 2 písm. b) směrnice 2005/29/ES. Podle ní je znak nekalosti obchodní praktiky naplněn (mimo již uvedené další podmínky) až tehdy, když tato praktika podstatně narušuje nebo je schopná podstatně narušit ekonomické chování průměrného spotřebitele, který je jejímu působení vystaven nebo kterému je určena, nebo průměrného člena specifické skupiny spotřebitelů. Slovo podstatně je neurčitý pojem „par excellence“ a opět bude vše záležet na jeho obecnější interpretaci a také na jeho výkladu v jednotlivých případech. Lze pak dospět k závěru, že v případech, které by měly být posuzovány pouze podle generální klauzule proti nekalým obchodním praktikám (nedopadá na ně ani speciální úprava klamavých a agresivních jednání, ani tzv. „černá listina“ – k tomu viz dále), je stanovena nižší míra ochrany spotřebitelů než tomu bylo v právní situaci předchozí; v té se totiž nekladl požadavek (podmínka soutěžní nekalosti), aby spotřebitelovo chování bylo narušeno podstatně.

 

 

¹    Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2005/29/ES ze dne 11. května 2005, o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu a o změně směrnice Rady č. 84/450/EHS, směrnic Evropského parlamentu a Rady č. 97/7/ES, 98/27/ES a 2002/65/ES a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004 (směrnice o nekalých obchodních praktikách). Vycházím z českého textu této směrnice, i když jej ani zdaleka nepokládám za ideální. Nezabývám se také transpozicí směrnice do české úpravy v zákoně o ochraně spotřebitele (k té se vrátím při jiné příležitosti), vycházeje z přesvědčení, že tato transpozice musí být vykládána eurokonformním způsobem.

²   Viz Rakovský, A. Evropské společenství a nepřímá ochrana spotřebitele. Právní rozhledy, příloha Evropské právo, 2003, č. 1, s. 3 a násl. a judikáty ESD tam uvedené.

³ Např. v Německu, Rakousku, Švýcarsku byl spotřebitel považován za málo opatrného a prozíravého a někdy byl charakterizován jako svého druhu „homunkulus v pásmu intelektuálního podprůměru“; v zemích latinské kultury, jako je Španělsko a Itálie, soudy vycházely z toho, že jejich krajan je starostlivý „pater familias“, který tak snadno neotevírá svou peněženku. K tomu viz Schricker, G. Deregulierungt im Recht des unlauteren Wettbewerbs. GRUR International, 1994, č. 7, s. 586 an.

⁴   Ze dvou pojmů, jimiž směrnice označuje spotřebitele („běžný“, „průměrný“), pokládám za vhodnější slovo „běžný“. Pak by směrnice 2005/29/ES nemusela ve svém bodu 18 uvádět, čím pojem průměrného spotřebitele není (statistickým pojmem), aniž o něm obecněji sdělila, čím je; dobře by vystačila s pojmem „běžný spotřebitel“, kterého by mohla odlišit od některých skupin spotřebitelů nikoliv běžných.

 

Podmínka podstatného narušení spotřebitelova chování je modifikována ve zvláštních skutkových podstatách, jež jsou upraveny v čl. 6 (klamavá jednání), čl. 7 (klamavá opomenutí) a čl. 8 a 9 (agresivní obchodní praktiky) směrnice 2005/29/ES.

Podle čl. 6 odst. 1 směrnice 2005/29/ES obchodní praktika je považována za klamavou, pokud obsahuje nesprávné informace, a je tedy nepravdivá, nebo pokud jakýmkoliv způsobem, včetně svého celkového předvedení, uvádí nebo je schopná uvést průměrného spotřebitele v omyl ve vztahu k jednomu nebo k více z níže uvedených bodů, i když informace jsou věcně správné, což v obou případech vede nebo může vést k rozhodnutí spotřebitele, které by jinak neučinil. Použitá formulace působí příliš přísně, když se zdá zapovídat jakoukoliv nepravdivou informaci (a tím v podstatě i obvyklé reklamní přehánění). Jde rovněž o formulaci málo určitou, když operuje s jakýmkoliv způsobem, jímž by spotřebitel mohl být uveden v omyl. Její přísnost změkčuje další kritérium nezbytné pro kvalifikaci klamavá obchodní praktika, podle něhož klamavost je dána u takové obchodníkovy informace, která vede nebo může vést k rozhodnutí spotřebitele o obchodní transakci, které by jinak neučinil. Taková sonda do hlubin spotřebitelova myšlení bude ovšem obtížná tím spíše, že podle běžně přijímaných názorů jsou nákupní (i jiná) rozhodnutí určována do značné míry limbickým systémem v mozku. Málokdy proto bývají zcela racionální, nehledě na způsob jejich vnějšího ovlivnění. Nabízí se tu další ironický postřeh, podle kterého advokát, když připravuje žalobu z nekalé soutěže, si musí myslet, co si bude myslet soudce, že si myslel spotřebitel.

Neurčitost výrazu „jakýmkoliv způsobem“ z úvodní části čl. 6 směrnice 2005/29/ES je pak korigována (možná až příliš a zbytečně) taxativním výčtem okolností, jichž se obchodníkova klamavá informace může týkat.

Nesporným přínosem směrnice (a svým způsobem zpřísněním ochrany spotřebitelů) je poměrně podrobná regulace klamavých opomenutí, která byla až dosud opomíjena v psaném právu. Podle čl. 7 odst. l směrnice 2005/29/ES obchodní praktika je považována za klamavou, pokud ve svých věcných souvislostech a s přihlédnutím ke všem jejím rysům, okolnostem a omezením sdělovacího prostředku opomene uvést závažné informace, které v dané souvislosti průměrný spotřebitel potřebuje pro rozhodnutí o obchodní transakci, čímž způsobí nebo může způsobit, že průměrný spotřebitel učiní rozhodnutí o obchodní transakci, které by jinak neučinil. Předmětem soudcovského či správního uvážení bude závažnost (či malá významnost) opomenuté informace (viz však opět taxativní výčet informací, které se považují za závažné v čl. 7 odst. 4 směrnice 2005/29/ES). Rozhodující orgán bude opět muset provozovat jakási „retrospektivní proroctví“ a určovat, jaký vliv na spotřebitelovo rozhodnutí by byla bývala měla určitá informace, kdyby nedošlo k jejímu opomenutí.

Podle čl. 7 odst. 2 směrnice 2005/29/ES se za klamavé opomenutí považuje počínání obchodníka, který závažné informace zatají nebo poskytne nejasným, nesrozumitelným nebo dvojznačným způsobem nebo v nevhodný čas, což může opět vést ke zmíněnému vlivu na spotřebitelovo rozhodnutí. Jde o úpravu instruktivní a umožňující přísnější přístup k obchodníkově profesionální péči; k obdobným požadavkům ovšem již dospívala dřívější rozhodovací praxe.

Dosti nová je naopak úprava v čl. 7 odst. 3 směrnice 2005/29/ES, kde je stanoveno: Pokud sdělovací prostředek, jímž se obchodní praktika šíří, klade omezení na prostor a čas, je třeba při rozhodování o tom, zda došlo k opomenutí informací, vzít v úvahu tato omezení i veškerá opatření, která obchodník přijal k zajištění přístupu spotřebitelů k informacím jinými prostředky. Na základě takové úpravy mohou být snižovány nároky na úplnost obchodníkových informací (zvláště to platí pro reklamu televizní a na billboardech); doplňková aktivita v získávání informací se očekává od spotřebitele. Ve svých důsledcích to snadno vede ke snížení spotřebitelovy ochrany.

Svého druhu novinku přináší směrnice 2005/29/ES i v úpravě agresivních praktik, které v dosavadním právu proti nekalé soutěži bývaly posuzovány podle generální klauzule proti nekalé soutěži. Podle čl. 8 směrnice 2005/29/ES obchodní praktika je považována za agresivní, pokud ve svých věcných souvislostech a s přihlédnutím ke všem jejím rysům a okolnostem obtěžováním, donucováním včetně použití fyzické síly nebo nepatřičným ovlivňováním výrazně zhoršuje nebo může výrazně zhoršit svobodnou volbu nebo chování průměrného spotřebitele ve vztahu k produktu, čímž způsobí nebo může způsobit, že spotřebitel učiní rozhodnutí o obchodní transakci, které by jinak neučinil. Neurčité pojmy (obtěžování, donucování a nepatřičné ovlivňování) poněkud konkretizuje čl. 9 směrnice 2005/29/ES. Ten ve svém výčtu (znovu zbytečně taxativním) uvádí, jaké okolnosti se berou v úvahu, když se hodnotí zmíněné projevy agresivního jednání. Z těchto okolností zmiňme jen jednu, dosti běžnou, kterou čl. 9 písm. c) směrnice 2005/29/ES vyjadřuje tímto následujícím textem, v češtině zvlášť kostrbatým. Jde o vědomé využití obchodníkem jakéhokoli konkrétního neštěstí nebo takových závažných okolností, které vedou ke zhoršení úsudku spotřebitele, k ovlivnění rozhodnutí spotřebitele ve vztahu k produktu.

Takové i jiné počínání však naplňuje znaky právně zapovězené agresivní praktiky (nepatřičného ovlivňování) pouze tehdy, když výrazně zhoršuje nebo může výrazně zhoršit svobodnou volbu nebo chování průměrného spotřebitele. Často pak bude velmi sporným, co ještě není a co již je výrazným zhoršením spotřebitelovy volby a co konec konců bylo rozhodným pro spotřebitelovo rozhodnutí. Mnohdy nejsnadnějším a v první rozhodovací instanci nejrychlejším bude rozhodnutí zamítavé, v jehož důvodech se konstatuje, že obchodníkovo agresivní počínání sice ovlivnilo svobodu spotřebitelovy volby, nikoliv však výrazně.

Úprava klamavých i agresivních praktik, pro kterou směrnice 2005/29/ES používá již zdůrazněné formulace (závažná opomenutí, výrazné zhoršení), by snadno mohla vést k závažnějšímu oslabení dosavadní ochrany spotřebitelů. Objevují se proto doporučení, aby práh nevýznamnosti, nezávažnosti těchto obchodních praktik (uplatnění pravidla „de minimis“ v soukromoprávní větvi soutěžního práva) nebyl nastaven příliš vysoko.⁵

 

O zvýšený stupeň společné ochrany evropských spotřebitelů usiluje zejména příloha č. I. ke směrnici 2005/29/ES, označovaná též (a také dále) jako „černá listina“. Generální klauzule proti nekalým obchodním praktikám o ní v čl. 5 odst. 5 směrnice 2005/29/ES praví: V příloze I je uveden výčet obchodních praktik, které jsou považovány za nekalé za všech okolností. Tento jednotný výčet platí ve všech členských státech a může být změněn pouze revizí této směrnice. Prakticky to znamená, že na výčet 23 klamavých praktik a 8 praktik agresivních se neuplatní obecnější kritéria nekalosti uvedená v čl. 5–9 směrnice 2005/29/ES s jejich zmíněnými „změkčovacími“ prvky. V řadě členských států nejde o novou přísnost – jednání uvedená v černé listině již zde byla dlouhodobě součástí tzv. „soudcovských skutkových podstat“ nekalé soutěže, tak jak byly vytvořeny judikaturou.⁶ V nových přístupových zemích (včetně země naší) má černá listina nepochybně instruktivní význam zvláště pro praxi správních orgánů, i když některé dnes „per se“ zakázané praktiky již byly správními orgány a soudy postihovány.

Na druhé straně je zbytečná obava⁷, že „černá listina“ je velmi detailní (a poměrně podrobná je i úprava klamavých i agresivních obchodních praktik), a proto nebude ve věci nekalých obchodních praktik vůči spotřebitelům vlastně co rozhodovat. „Černá listina“ i ostatní text směrnice jsou psány přirozeným jazykem, což poskytuje možnost různých výkladů.⁸ Lidská kreativita si vždy najde příležitost, jak i „per se“ zákazy a podrobnější úpravy klamavých i agresivních praktik obcházet. Pak bude přicházet v úvahu tak zvaná „induktivní metoda rozhodování“ – jestliže nebude možné aplikovat ani černou listinu (jako výjimečné opatření musí být vykládána restriktivně), ani úpravu klamavých či agresivních praktik, přijde v úvahu aplikace generální klauzule v čl. 5 odst. 1–3 směrnice 2005/29/ES. Pak se ovšem bude muset posuzovat, zda sporná praktika podstatně narušuje nebo je schopna podstatně narušit ekonomické chování průměrného spotřebitele nebo průměrného člena zvlášť vymezené skupiny spotřebitelů. Takové posuzování na základě textu (a možná i účelu směrnice 2005/29/ES) by ovšem v řadě případů vedlo k oslabení ochrany spotřebitele alespoň v některých členských státech.

 

Z dosavadního textu tohoto příspěvku (a příležitostného ironického tónu) by čtenář mohl nabýt dojem, že směrnici 2005/29/ES a její text kritizuji za to, co jsem v mezititulku označil za částečné oslabení ochrany spotřebitelů. Není tomu tak. Již předem jsem naznačil, že ochrana spotřebitelů není jediným (a možná ne ani prioritním) účelem směrnice 20005/29/ES. Jestliže směrnice hodlá sloužit i volnému pohybu zboží a služeb na vnitřním trhu ES, jestliže má usnadnit jednotné pojetí reklam a jiných marketingových opatření, musí tomu být obětováno i něco z ideálních představ o ochraně spotřebitele.

Navíc spotřebitel není bytost takříkajíc „jednodimenzionální“. Jeho zájmy jako konzumenta (jednostranně chápáno by měl být chráněn proti jakékoliv manipulaci ze strany obchodníků) se snadno dostávají do rozporu s jeho zájmy jako zaměstnance a účastníka výrobního procesu (ten je významně zainteresován na tom, aby si lidé kupovali věci i služby, jež nejsou – objektivněji posuzováno – pro ně zdaleka nezbytné, a činili tak za obchodních podmínek, které jsou ochotni akceptovat).⁹

To, co může být za určitých okolností považováno za nedostatek směrnice 2005/29/ES, lze z jiného hlediska chápat jako její přednost. Nabízí totiž řadu příležitostí k obsahové expanzi svého textu, k takové podobě jeho interpretace, která odpovídá současnému „ekonomickému počasí“. Častěji mnou zmiňovaná vágnost určitých formulací ve směrnici 2005/29/ES dovoluje výkladové změny, aniž by bylo zapotřebí upravovat samotnou normativní úpravu. Nemusí se ovšem jednat o změny jednostranné; např. při posuzování reklam a jiných obchodních praktik v oblasti spotřebitelských úvěrů by bylo účelné „přitvrdit“. Skutečnost, že právo proti nekalé soutěži (a zejména jeho generální klauzule) umožňuje v tom či onom směru pružněji reagovat na vývoj tržní situace, byla vždy pokládána za přednost této úpravy. Směrnice 2005/29/ES nám v takové pružnosti nebrání, když výrazně počítá s uvážením rozhodovacích orgánů v jednotlivých státech ES. Současný stav světového i našeho hospodářství nás nabádá k takové flexibilitě, při níž by se zároveň mělo usilovat o aktuálně nové právní jistoty.

 

⁵    Tak přední rakouský odborník Hans-Georg Koppensteiner na semináři „Soutěžní právo: novely a reformy 2008/2009“, pořádaném Institutem pro podnikové a hospodářské právo z Právnické fakulty Univerzity ve Vídni koncem listopadu 2008.

⁶   Ne tak zcela žertem se uvádí, že černá listina ve směrnici 2005/29/ES vydatně opisovala z rozhodovací praxe německé, potažmo rakouské.

⁷    I ona zazněla na semináři zmíněném v pozn. č. 5.

⁹  Heslovitě to vyjadřuje jeden z „léků“ na současnou nastávající hospodářskou krizi, totiž výzva: Utrácejte, utrácejte, utrácejte. Sofistikovanější myšlenku obsahuje dosud nepublikovaná dizertační práce Josefa Šilhána z Právnické fakulty MU „Dominantní postavení na trhu a jeho zneužití cenovými praktikami“, kde se na s. 20 píše: …v případě snahy o maximalizaci úzce chápaného „spotřebitelského blahobytu“ jde o jistý kontradiktorní koncept. Pokud je totiž spotřebitelský blahobyt chápán nikoliv jako svoboda nakoupit statky, které spotřebitel chce, za ceny, které je svobodně ochoten zaplatit, ale jako státem kontrolovaná maximalizace alokační efektivity, pak…musíme připomenout i dvojsečnost jakékoliv takovéto snahy. Tlak na nízké ceny je zároveň tlakem na snižování výrobních nákladů, což vytváří enormní tlak na nízké mzdy (případně propouštění) i nízké renty jiného kapitálu … V ranních televizních zprávách na ČT1 dne 21. 1. 2009 byla uvedena informace o výrazném poklesu maloobchodních prodejů. Tato skutečnost, hodnocená jako nepříznivá, byla dána do souvislosti s tím, že se výrazně snížilo procento impulzivních nákupů.