Tak jako každá profese má své dělníky, kteří dobře vykonávají běžnou rutinní práci a tím si vydělávají na chléb, má také oblasti, které vyžadují speciální znalosti, schopnosti a velký talent. Ti, co jsou takto způsobilí, posunují daný obor kupředu. Platí to i pro právníky. Myslím, že v právu jsou dvě oblasti, kde by měli pracovat jen ti opravdu nejlepší z nejlepších. Těmi jsou dle mého názoru soudce nejvyššího soudu a legislativec. První z nich musí mít vynikající znalosti práva, judikatury, právní teorie, měl by projít všemi stupni soudů od okresního přes krajský k vrchnímu až po nejvyšší, musí mít také znalosti z oboru filozofie a jiných humanitních věd a má mít určitý obecný společenský rozhled, bohaté životní zkušenosti a určitý životní názor. Musí umět vyložit zákon nejen podle doslovného znění, nýbrž podle jeho smyslu. Musí mít smysl pro spravedlnost, nikoli ale pro tu spravedlnost ve formálním smyslu, nýbrž pro spravedlnost lidskou, tak jak ji chápe běžný člověk. Musí také umět precizně formulovat a v neposlední řadě musí mít také dostatek času a přiměřený nápad věcí aby se každému případu mohl plně věnovat, aby mohl vydat rozsudek, který bude perlou, judikátem, kterým se bude moci právní praxe řídit i v ostatních podobných věcech třeba i po řadu let. Znám takové soudce, ale nebudu se dnes o této vzácné kategorii právníků zabývat.

Chci se zaměřit na právníky, jejichž úkolem je napsat dobrou právní normu, na legislativce. To je kategorie lidí opravdu se vzácně vyskytující. Je spousta těch, kteří se snaží vytvořit dokonalou právní normu. Takové dělím na grafomany a cizeléry. Grafoman bývá člověk iniciativní, pracovitý, proto se vrhá do svěřeného díla a kupí na sebe jeden paragraf na druhý, ba desítky a stovky paragrafů, chce popsat všechny možné situace, jejich modality, možné excesy. Matematicky by se dal jeho model zachytit vzorcem – řeším situaci, která může mít varianty A a B, každá z nich ale může mít ještě podvarianty A1 až A4 a stejně tak varianta B, dále jsou možné kombinace A1 a B1 a tak dále. Lahůdkou v tomto směru je úprava tak jednoduchého úkonu, jako je doručení písemnosti, v občanském soudním řádu. Tímto způsobem myšlení se grafoman dostane až k řešení situace, která v praktickém životě přijde třeba jednou za padesát let. Nicméně on chce, resp. myslí si že sestavil, normy chování pro všechny případy a nesnese pomyšlení, že by v životě mohlo nastat něco, s čím nepočítal. Ale světe div se, stává se to a pak se noveluje, což je další příležitost pro grafomany. Tento trend je, myslím v současné době světový, přinejmenším převažuje v normách Evropské unie a bohužel, také i u nás se zlozvyk vyrábět všeobsáhlé právní normy o stovkách a tisících paragrafů a pak je stále novelovat, rozmohl.

Naproti tomu cizelér pracuje na menších plochách, nelíbí se mu jednotlivé paragrafy a chtěl by mít jejich nové znění. Nemění smysl právní normy, vadí mu její slovní vyjádření. Text mu není dost přesný. Slovo „sepíše“ změní na „vyhotoví“, „jestliže“ nahradí slovem „pokud“, přehází slova nebo paragrafy, zkrátka snaží se postiženou normu, kterou si vybral pro své úpravy, vybrousit jako diamant, jako filigránský šperk. Uživatelům vzniká problém při srovnání starého a nového znění daného paragrafu, protože jsou nuceni studovat proč je znění, na které jsou zvyklí, měněno, co to přináší nového, co se vlastně mění. Po hodinovém přemítání pak zjistí, že se na stávající praxi nemění nic, pouze se cizelovalo.

Grafoman i cizelér nevěří lidské inteligenci ani zdravému rozumu, proto ta popisnost, rozvláčnost, definování všem známých pojmů v jimi navržených právních normách. Právo příliš kupředu neposunují, jsou to, dá se říci, právní kutilové. Do první ligy legislativců s jejich způsobem myšlení nemohou postoupit. Dostáváme se k legislativci, králi právníků, který má mít všechny ty znalosti co soudce nejvyššího soudu, dokáže vyhodnotit stav dané oblasti lidských vztahů, kterou má za úkol nově upravit, a navrhnout novou, dostatečně obecnou normu chování, do které se dokáže vejít celé spektrum vztahů, na které grafoman potřebuje třeba dvacet a více paragrafů. Dokáže být jako architekt, jež přijde ke starému už omšelému domu, pozná jeho ducha a přednosti a navrhne jeho přestavbu tak, že ho nezboří, ale zabuduje do něj něco nové, moderní, co zlepší komfort bydlení. A dům bude zase sloužit třeba sto let. Takový tvůrce ví, že nelze právo měnit za rok několikrát, protože trvá léta než si lidé na novou normu zvyknou, vezmou ji za svou a bez donucování se podle ní chovají. Ví, že společnost nelze řídit tak jako na vojně, kde se vydávaly každý večer rozkazy, intelektuálně nenáročné, a proto druhý den splnitelné. „Pan“ legislativec ví také, že právo nemůže příliš předbíhat navyklé zvyky a obyčeje, protože by nebylo přijato a také ví, že právem lze velmi obtížně, a když, tak pomalu, vychovávat. Je to jako v umění, tisíce lidí se snaží hrát na housle, ale vyvolených, kteří se stanou virtuózy, je jen pár.

Musím se přiznat, že ve své praxi jsem prošel oběma stadii, grafomanskou i cizelérskou a vzpomínám si v této souvislosti také na jednu příhodu. Když jsem byl na vojně, došlo ke konfliktu mezi vojáky v naší jednotce a velitel mi uložil, abych o tom sepsal zápis. Jako začínající mladý právník jsem obě strany konfliktu vyslechl a sepsal elaborát o několika stranách. Nadporučík, asi čtyřicetiletý Rom, velmi inteligentní, se zhrozil, když to přečetl, vzal tužku a škrtal a škrtal až z toho vzniklo slušné hlášení. V několika větách vystihl přesný stav věci, na který jsem já potřeboval několik stran. Možná by z něj byl dobrý legislativec.

A teď mi řekněte, kde legislativce, schopné posunout naše tak upadající právo kupředu, vzít. A měli jsme je vůbec někdy?