Přinášíme Vám recenzi stati JUDr. Pavla Simona v díle Drápal, L. – Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009. Autorem recenze je JUDr. Zdeněk Kapitán, Ph.D., odborný asistent katedry mezinárodního a evropského práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity, ředitel Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí.

Pavel Simon ve spoluautorském kolektivu „beckovského“ velkého komentáře k občanskému soudnímu řádu zpracoval ve druhém dílu část věnovanou evropskému mezinárodnímu právu procesnímu a dále v prvním dílu komentář k §§ 174b a 200ua občanského soudního řádu, tedy ke dvěma ustanovením, která představují tzv. adaptační ustanovení dvou nařízení, a to nařízení o evropském platebním rozkazu (nařízení Rady č. 1896/2006) a nařízení o evropském exekučním titulu (nařízení Rady č. 805/2004), a je tedy jakýmsi doplňkem k profilující části obsažené ve druhém dílu komentáře.

Před samotným hodnocením Simonova příspěvku si lze dovolit několik obecnějších poznámek k systematice díla, v němž je jeho stať zařazena. Komentář v edici Velké komentáře navazuje na dřívější komentáře v šedé komentářové řadě nakladatelství C. H. Beck, jenž byl vydáván pod autorským vedením stejné dvojice autorů – Ljubomíra Drápala a Jaroslava Bureše. Velký komentář byl vydán zejména s vědomím potřeby poskytnout právně-interpretační vodítko po novele občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb. Celý autorský kolektiv se zhostil nelehkého úkolu s ohledem na kritizovanou překotnost uvedené novely a pokouší se prezentovat stanovisko i tehdy, kde je zaujetí jednoznačného interpretačního postoje velmi nelehké v důsledku nedomyšlené (či spíše netušené) vazby mezi právními předpisy a jejich instituty či ustanoveními jednotlivých právních norem, případně v důsledku neexistence důsledně zachovávané odborné terminologie používané občanským soudním řádem v (postupně) novelizovaném znění. Svou strukturou pak vlastní komentář navazuje ideově na svého předchůdce v šedé řadě.

V naznačené koncepci se zdá Simonova autorská část poněkud výjimečná, poněvadž se zabývá materií, jejíž pojetí do zmíněné struktury na první pohled nezapadá, neboť se zabývá evropským mezinárodním právem procesním, které by mohlo představovat spíše doplněk či nadstavbu k vnitrostátní civilní procesualistice. Zpracováním však Simon prokázal, že jím zpracovaná látka je integrální součástí procesního práva a že je potřeba s ní počítat jako se součástí každodenní praxe. Je nepochybné, že tuto skutečnost si judiciální, resp. všeobecně právní praxe nehodlá připustit a vnímá (evropské) mezinárodní právo soukromé a procesní stále jako popelku na okraji zájmu; realita se však postupně mění a příkladem nemusejí být jen tisíce rodinně-právních případů s mezinárodním prvkem, kterými se zabývá Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí, jehož činnosti je recenzentovi nejbližší, ale také případy insolvenčního práva, v němž dnes běžně figurují zahraniční věřitelé a ve stále větší míře běžné obchodní případy, které se stávají předmětem judiciálního řešení snad pod vlivem rostoucího sebevědomí českých podnikatelů a možná i utilitaristické nutnosti zažalovat sporný nárok, aby mohl být alespoň ekonomicky optimalizován v důsledku podání žaloby jako podmínky pro vytvoření daňově účinné opravné položky.

V hodnocené stati (pokud zůstanou stranou dvě izolovaná ustanovení §§ 174p a 200ua občanského soudního řádu) Simon zvolil systematiku, v níž se pokouší v obecné části nejprve o úvod k evropskému mezinárodnímu právu procesnímu a pak připojil zvláštní část – komentáře k jednotlivým nástrojům tvořícím součásti evropského mezinárodního práva soukromého, s největším důrazem na nařízení Brusel I – to zcela jistě s ohledem na historické a vývojové tendence, ale bezesporu i s přihlédnutím k autorově odborné profilaci.

Recenzentovou první otázkou bylo, zda je naznačená systematika vhodná. První úvaha byla pochybovačná. Důvodem byl především fakt, že mezinárodní právo soukromé je recenzentovou odborností a způsob pojetí materie může z tohoto pohledu vypadat jako zjednodušující. Po bližším seznámení se s celou statí však bylo potřeba závěr přehodnotit. U běžného uživatele komentáře nelze očekávat akademické znalosti a připravenost sledovat interpretační nuance. Proto recenzent rád vsadí na Simonovu intuici podmíněnou faktem, že jako soudce je schopen dobře identifikovat potřeby praxe, jíž má komentář sloužit především. Viděno touto optikou je hodnocený komentář velmi kvalitním propojením výběru tématických okruhů, které je třeba zpracovat, a jejich střízlivého obsahu, jenž zabezpečuje návodnost pochopení problému pro praktického uživatele. Simon – snad pod vlivem zkušeností z přednáškové činnosti, diskusí s kolegy soudci i jinými odborníky – vybral trefně obecné problémy obecného evropského mezinárodního práva soukromého a procesního a jejich postupnou prezentací vytvořil velmi kvalitní rukověť, kterou lze doporučit každému soudci i praktikovi zabývajícímu se mezinárodním právem procesním. Podobný duch je vypozorovatelný také ve zvláštní části komentáře v části, která se týká nařízení Brusel I (nařízení Rady č. 44/2001), v níž Simon identifikuje judikované aplikační problémy a doplňuje je výkladem k dalším okruhům, zejména z oblasti styku aplikace unijních (resp. komunitárních) předpisů a vnitrostátního práva. Za neocenitelný přínos lze považovat způsob, kterým zpracoval autor judikaturu Soudního dvora, jejíž odraz v textu není jen jejím volným zapracováním, ale skutečnou implementací, která napomáhá čtenáři porozumět systému evropského mezinárodního práva procesního (a nejen jemu) ve vývojových a zejména teologických souvislostech prezentovaných Soudním dvorem.

Simona lze zcela jistě pochválit za to, že zaujímá adresná stanoviska, opíraje se přitom o věcnou argumentaci. I z tohoto pohledu lze označit jeho stať za koncepčně integrální součást velkého komentáře, věrnou základnímu cíli, jenž je prezentován v části komentující vlastní občanský soudní řád. Simon je totiž nucen reagovat na stejné problémy – nesystémové propojení právních institutů a právních předpisů a na terminologickou nejednotnost (byť je její základ zčásti jiný než v případě vlastního občanského soudního řádu).

Zasvěcený čtenář v díle může postrádat zpracování tuzemské judikatury k evropskému mezinárodnímu právu procesnímu. Je možno spekulovat, ale jejímu zařazení (vyjma ojedinělých případů) pravděpodobně brání – i s přihlédnutím k důvodům, jež byly výše naznačeny – určitá nezakořeněnost komentované problematiky v tuzemských podmínkách a stále ještě se sjednocující aplikační postupy. Recenzent by rád vyslovil přání, aby v dalším vydání komentáře autor zvážil, zda se – třebas i neadresným a spíše koncepčním a didakticky vhodným způsobem – nezaměřit na hodnocení již známých judikatorních postojů českých soudů.

Pokud lze něco označit za výtky hodnoceného díla, pak snad to, že bylo možno věnovat větší prostor rešerši odborné literatury – tak mohl komentář představovat i jakousi kompaktní bibliografii evropského mezinárodního práva procesního. Rovněž výklad k dalším nástrojům (předpisům) evropského mezinárodního práva procesního mohl být podrobnější, zejména pokud se jedná o nařízení Brusel IIa (nařízení Rady č. 2201/2003), nicméně i tato výhrada je relativní, neboť i zahraniční komentářová díla v tomto ohledu vyzdvihují nařízení Brusel I jako páteř evropského mezinárodního práva procesního a ostatním nástrojům věnují spíše povšechný výklad, který je podmíněn často techničtější povahou předpisů, zejména pokud jde o nařízení o doručování (nařízení Rady č. 1393/2007) a nařízení o dokazování (nařízení Rady č. 1206/2001). Stejně tak lze – zejména v části struktury pravidel mezinárodní příslušnosti a vztahu k věcné působnosti nařízení Brusel I – postrádat alespoň stručný komentář k evropskému insolvenčnímu nařízení (nařízení Rady č. 1346/2000), byť tato materie byla již komentářově zpracována (jednou přitom nakladatelskou péčí C. H. Beck). Všechny tyto poznámky jsou do jisté míry zásahem do autorské licence činěným bez znalosti Simonova autorského záměru a lze je vnímat spíše jako recenzentovy náměty.

Lze kvitovat s povděkem, že Simonovo dílo vedle monografických a učebnicových textů tvoří jeden z mála novějších počinů komentářové literatury k mezinárodnímu právu soukromému a procesnímu. Avizované kvality z něj činí důstojného reprezentanta těch děl, která jsou způsobilá být vůdčími představiteli v aplikační praxi. Recenzent proto rád a s napětím očekává nejen další broušení a zdokonalování komentáře, ale i další Simonovy autorské počiny.

Velký komentář Občanský soudní řád si můžete objednat v eShopu C. H. Beck.