Ivana Sůsová

19. ledna 2009

Problematika časových mezí právní moci zatím odolává, pokud je mi známo, v domácí procesualistické literatuře bližšímu systematickému zpracování.⁶⁵⁸ Na druhou stranu není (a ani nemůže být, srov. § 154 odst. 1) otázka vztažení účinků právní moci k určitému časovému momentu v procesní nauce věcí neznámou.⁶⁵⁹ To platí rovněž o domácí judikatuře.⁶⁶⁰ Je přitom pravdou, že pojem časových mezí právní moci je do jisté míry pojmem zavádějícím.⁶⁶¹ Nelze jej vykládat tak, že by účinky právní moci byly časově ohraničeny a plynutím času zanikaly (viz kapitola 3.2). Pojem časových mezí právní moci má vyjádřit především tu skutečnost, že z hlediska posouzení identity věci (idem) je podstatný nejen její předmětný (objektivní meze) a podmětný (subjektivní meze) rozsah, ale rovněž její časový rozměr.

Bez zohlednění časového hlediska účinků právní moci bychom v případě předčasně podané žaloby (plus petitio tempore)⁶⁶² nemohli hovořit o jejím zamítnutí „pro tentokrát“, nýbrž o konečném vyřízení věci, které mj. znamená překážku jejího opětovného vznesení (§ 159a odst. 5). Ze samotného vymezení objektu procesní ochrany (předmětu řízení) totiž nevyplývá, že by tvrzený skutek (skutkový děj), který zakládá určitý procesní nárok (kapitola 4.3), musel být v okamžiku rozhodnutí o něm již ukončen. Úprava časových mezí právní moci bere v úvahu skutečnost, že tento skutek (skutkový děj) může v této době ještě pokračovat (např. proto, že nenastala splatnost pohledávky).

Byť uvedený závěr působí na první pohled samozřejmě, ve skutečnosti takovým není. Jestliže by nebylo upraveno, ke kterému okamžiku se má rozhodnutí (a s ním i jeho účinky) vztahovat, mohl by soud svůj úsudek založit např. na prognóze budoucích událostí ⁶⁶³ (např. že nastane splatnost pohledávky)⁶⁶⁴ nebo jej naopak vztáhnout k určitému okamžiku v minulosti ⁶⁶⁵ (např. zda splatnost nastala nejpozději v době podání žaloby). Zákon proto musí stanovit, který okamžik je rozhodný pro posouzení identity věci (idem), a tím i pro zjištění skutkového stavu soudem. Účinky právní moci rozhodnutí se mohou vztahovat pouze k takto určenému momentu a následné změny skutkového stavu již nemohou být rozhodnutím, respektive jeho právní mocí, pokryty.⁶⁶⁶ Občanský soudní řád stanoví, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (§ 154 odst. 1). Tím jsou zároveň vymezeny časové meze právní moci. Zákonodárce jejich určením vyšel vstříc skutečnosti, že objektivní realita podléhá neustálému vývoji a tuto dynamiku musí respektovat i institut právní moci.⁶⁶⁷ Jestliže ve skutkovém stavu, z něhož procesní nárok vychází, došlo ke změnám, které jsou právně relevantní a které již nemohly být v původním řízení zohledněny, nebrání právní moc rozhodnutí novému uplatnění jinak shodného procesního nároku.⁶⁶⁸ Od původně uplatněného procesního nároku se bude nárok uplatněný později odlišovat jen tím, že

jsou v něm nově tvrzeny právně relevantní skutečnosti, které sice patří ke skutkovému základu původně uplatněného nároku, nastaly však až po vyhlášení původního rozhodnutí.⁶⁶⁹ To je typické pro předčasné žaloby; splatnost sama o sobě nezakládá žádný nový skutek (skutkový děj), nýbrž hmotněprávně i procesně teleologicky náleží ke komplexu skutečností uplatněných již původní žalobou.

 

Kritériem pro posouzení totožnosti věci zde tedy bude i hledisko časové.

 

Kognitivní činnost soudu, na které je rozhodnutí postaveno (viz kapitola 3.1), směřuje k poznání co možná pravdivému.⁶⁷⁰ Zjišťování skutkového stavu soudem ale není poznáním vědeckým, u něhož je pravda jediným měřítkem. Poznání v procesním smyslu sice rovněž směřuje ke zjištění pravdy, je však limitováno procesními pravidly.⁶⁷¹ Ta mj. stanoví, že k určitému okamžiku je třeba poznání ukončit. Jinak by nemohlo dojít, jak jsme ukázali v kapitole 2.1.1, k naplnění účelu civilního soudního řízení. Ze samotné podstaty poznávací činnosti soudu vyplývá, že okamžik rozhodný pro zjištění skutkového stavu věci se nachází buď v minulosti, nebo v přítomnosti. Soudní rozhodnutí založené na pouhé prognóze budoucího vývoje vztahů mezi účastníky totiž není z hlediska obecných požadavků civilního procesu dostatečně skutkově podloženo.⁶⁷²

Jestliže bychom za účel civilního soudního řízení považovali samo poznání, nebylo by zřejmě pochyb o tom, že okamžik rozhodný pro jeho ukončení musí být ten nejpozději možný, aktuální. Z tohoto pohledu by rozhodným okamžikem měla být přítomnost, tj. ten okamžik, který je časově shodný se samotným rozhodnutím. V civilním řízení, ve kterém se uplatňují zásady dispoziční a projednací, nesmí být ovšem opomíjeno, že z hlediska skutkového podkladu rozhodnutí je podstatné spolupůsobení procesních stran. Rozhodnutí by nemělo zohledňovat takové skutečnosti, které účastníci z časového hlediska již nemohli učinit předmětem projednání. Princip slyšení stran, který má základ v právu na soudní ochranu, by proto měl být zákonodárcem ctěn i zde. To však může být v protikladu se snahou o dosažení aktuálnosti a úplnosti poznání.

Naznačené dilema není novým. V jistém smyslu se jej pokoušel řešit i klasický římský formulový proces. Rozsudek (sententia) vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době litiskontestace. Okamžik rozhodný pro skutkový základ rozhodnutí tedy ležel v minulosti. Jak již bylo řečeno v kapitole 1.1, litiskontestace byla procesní smlouvou, která znamenala nejen zánik původní obligace, ale zároveň vznik závazku nového.⁶⁷³ V tomto smyslu tedy rozhodoval římský iudex vždy o novém, existentním právu, které procesní strany výslovně učinily předmětem sporu.

 

 

Podle § 154 odst. 1 je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Platná úprava okamžiku rozhodného pro fixaci skutkového základu rozhodnutí respektuje především požadavky aktuálnosti a úplnosti poznání. Tomu odpovídá i obvyklá interpretace, že soud by měl zohlednit vše, co v řízení až do okamžiku rozhodnutí vyšlo najevo.⁶⁷⁴ Historicky toto pravidlo navazuje nejen na ustanovení § 150 odst. 1 OSŘ 1950,⁶⁷⁵ ale dokonce na úpravu ještě starší, obsaženou v § 406 CŘS.⁶⁷⁶ Hora při jejím výkladu zdůvodnil zájem na aktuálním časovém záběru rozhodnutí zásadou hospodárnosti řízení.⁶⁷⁷ Teoretikové socialistického civilního procesu zase v akcentu na úplnost poznání spatřovali projev zásady materiální pravdy.⁶⁷⁸ Uvedené názory však pomíjejí – a po pravdě řečeno znění zákona k tomu svádí – druhé rozhodné hledisko, a sice, do jaké míry na aktuálnosti či úplnosti takového procesního poznání participují účastníci. Z tohoto pohledu není bez zajímavosti, že shodné pravidlo § 406 öZPO bylo a je rakouskou právní teorií i praxí interpretováno jinak,⁶⁷⁹ než bychom na základě jeho doslovného čtení očekávali.⁶⁸⁰

Při stanovení rozhodného okamžiku nelze zapomínat, že účastníci mohou ze skutkového hlediska řízení ovlivnit svými tvrzeními a důkaznímu návrhy zásadně pouze do okamžiku skončení jednání. Tuto skutečnost je třeba zdůraznit již proto, že jen v tomto rozsahu mohou procesní strany nést zodpovědnost za to, na jakém skutkovém základě soud rozhodne o určitém právním následku. Ve sporném řízení to pravidelně znamená, že skutečnosti lze tvrdit a důkazy o nich lze navrhovat do skončení jednání před soudem prvého stupně (§ 119a), respektive do skončení jednání před soudem odvolacím (§ 215 odst. 3), jde-li o skutečnosti a důkazy, jejichž uplatnění je v odvolacím řízení dovoleno (§ 205a a § 211a). Časový rozdíl mezi skončením jednání a okamžikem vyhlášení rozsudku nebude činit problémy v tom obvyklém případě, kdy vyhlášení rozsudku následuje ihned po skončení jednání. Odlišení obou okamžiků je v těchto případech tak subtilní, že na první pohled nezpůsobuje větší praktické problémy.

Skryté otázky však vystoupí na povrch, jestliže mezi oběma okamžiky leží delší časový odstup. To bude zejména případ rozsudků vyhlášených na odročeném jednání, při kterém již věc nebyla projednávána (§ 156 odst. 2).

Jestliže bychom § 154 odst. 1 zkoumali izolovaně, mohli bychom dojít k nesprávnému závěru, že dojde-li k zaplacení dluhu žalovaným v době mezi skončením jednání (§ 119a) a vyhlášením rozsudku a soud se o této skutečnosti dozví, vezme ji v potaz a žalobu s odvoláním na § 154 odst. 1 zamítne. Takový postup soudu by nejen porušoval právo žalobce na soudní ochranu („být v řízení slyšen“, tj. vyjádřit se ke skutečnostem a důkazům, ze kterých soud v rozhodnutí vycházel; § 123), ale omezovalo by to rovněž jeho dispoziční oprávnění (např. vzít žalobu zpět; § 96 odst. 1), a ve svém důsledku by to pro něj mělo nepříznivé následky i co do rozhodnutí o nákladech řízení (§ 142 odst. 1).

V takových případech je správně upozorňováno, že soud rozsudek na odročeném jednání nevyhlásí, ale provádí na něm za účasti stran dokazování ke skutečnostem, které účastníci dodatečně tvrdí.⁶⁸¹ Formálně lze tento závěr zdůvodnit tím, že usnesením o odročení jednání za účelem vyhlášení rozsudku není soudu vázán,⁶⁸² neboť se jedná o usnesení, kterým se upravuje vedení řízení (§ 170 odst. 2). Hodnotově však bude takový postup spočívat na výše naznačených úvahách vycházejících z práva účastníků participovat na  projednávání skutkového obsahu sporu nebo obecně z jejich práva na soudní ochranu.⁶⁸³ Výsledkem takového postupu bude, že k vyhlášení rozsudku dojde ihned po skončení takto odročeného jednání, takže časová diskrepance mezi oběma okamžiky opět nebude významná. Možná i z tohoto důvodu procesní věda a praxe, pokud je mi známo, o vhodnosti doslovného výkladu § 154 odst. 1 a na něj navazujících ustanovení nepochybuje.⁶⁸⁴

Přesto je právě v této souvislosti zapotřebí upozornit na dva možné problematické případy, kdy lpění na doslovném znění § 154 odst. 1 a s ním spojených ustanovení vede k hodnotově nežádoucím výsledkům.

⁶⁵⁸ Jinak v německé literatuře; srov. Hellwig System, 1. díl, s. 806 a násl., Rosenberg, Schwab, Gottwald Zivilprozessrecht, s. 931 a násl. V literatuře rakouské např. Fasching Lehrbuch, marg. č. 1531 a násl., nebo Simottová in Rechberger, Simotta Zivilprozessrecht, marg. č. 703 a násl.

⁶⁵⁹ Srov. Rubeš a kol. OSŘ – komentář. 1. díl, 1957, s. 641 („…rozhodnutí může projevovat plné účinky co do své závaznosti a nezměnitelnosti jen potud, pokud se nezměnil stav, který byl pro jeho vydání rozhodným“). Věc však byla teoreticky zdůvodňována obecnou platností klazule rebus sic stantibus i pro procesní vztahy [„v každém rozhodnutí (smíru) je obsažena výhrada, že platí pouze za předpokladů, že trvá stav, podle něhož bylo vydáno (smír ujednán)“, tamtéž, s. 641 a násl.]. Platnost této zásady pro procesní vztahy je však pochybná. Povaha procesní regulace brání tomu, aby soudní rozhodnutí byla vydávána s výhradou (nota bene implicitní). Nadto byla uvedená klauzule do procesního myšlení implantována z obligačního práva, kde má svůj základ; viz Kanda Vliv změny poměrů, s. 12 a násl.

⁶⁶⁰ Srov. rozhodnutí R 52/1966, R 39/1988, R 31/1963. V předválečné judikatuře např. Vážný 15316.

⁶⁶¹ Na to upozorňuje rovněž Simottová in Rechberger, Simotta Zivilprozessrecht, marg. č. 703 („der mißverständliche Begriff“).

⁶⁶² K pojmu srov. blíže Kappel Klageabweisung, s. 17, pozn. č. 16.

⁶⁶³ Srov. § 163 OSŘ a k tomu kapitolu 5.2.2.

⁶⁶⁴ V takovém případě by soud mohl vyhovět i předčasně podané žalobě (plus petitio empore).

⁶⁶⁵ Srov. v kapitole 1.1 vývody ke klasickému římskému formulovému procesu, kde Rozhodnutí soudce vycházelo ze skutkového stavu v době litis contestatio. Z hlediska současné judikatury srov. R 11/1965.

⁶⁶⁶ Srov. Fasching Lehrbuch, marg. č. 1531.

⁶⁶⁷ Srov. Fasching Kommentar, 3. díl, § 411, marg. č. 39.

⁶⁶⁸ Gottwald (in Münchener Kommentar ZPO, 2000, § 322, marg. č. 142) správně upozorňuje, že kdyby nově tvrzená skutečnost existovala již před zákonem stanovenou časovou hranicí, náležela by ke skutkovému základu původně uplatněného předmětu řízení („Neue Tatsachen gestatten eine neue Klage aber auch dann, wenn sie zum Streigegenstand des Vorprozesses gehört hätten, sofern sie schon damals vorgelegen hätten“).

⁶⁶⁹ Srov. též Leipold in Stein, Jonas Kommentar ZPO, § 322, marg. č. 238 a násl. [„Das Vorbringen (d. h. die Behauptung) einer Veränderung der Rechtslage durch neu entstandene Tatsachen genügt… um eine erneute Klage mit demselben Streigegenstand (zvýraznil B. D.) zulässig machen…“].

⁶⁷⁰ Dokladem toho je i výraz „míry důkazu“ (Beweismaß), vycházející z praktické jistoty o existenci určité skutečnosti, nikoli z vlastního pojmu pravdivosti. Srov. Leipold Beweismaß, 1985, s. 6 a násl.

⁶⁷¹ Srov. Winterová a kol. Civilní právo procesní, 2002, s. 90.

⁶⁷² Nevychází totiž ani z „praktické jistoty“ o existenci určité skutečnosti, nýbrž z pouhé předpovědi její existence. Ustanovení § 154 odst. 2 i na něj navazující § 163 je proto třeba považovat za výjimky z pravidla (srov. kapitolu 5.2.2).

⁶⁷³ Srov. Gaius Institutiones III, s. 180.

⁶⁷⁴ Drápal in Bureš, Drápal, Krčmář a kol. OSŘ – komentář. 1. díl, 2006, s. 710.

⁶⁷⁵ Podle § 150 odst. 1 OSŘ 1950 platilo: „Pro rozhodnutí je rozhodný stav v době jeho vynesení.“

⁶⁷⁶ § 406 věta první CŘS zněla: „Odsouditi k nějakému plnění lze jen tehdy, když v době vynesení rozsudku dospělost již nastala.“ (citováno podle Kolbaba, Rubeš, Tolar Civilněprocesnípředpisy, s. 356). Toto ustanovení však bylo právní teorií interpretováno obecně, tj. jako vztahující se i na rozhodnutí o jiných žalobách než o žalobách na plnění. Viz k tomu Hora Čs. civilní právo procesní, 2. díl, 1928, s. 406 a násl.

⁶⁷⁷ Hora Čs. civilní právo procesní, 2. díl, 1928, s. 406.

⁶⁷⁸ Srov. Rubeš a kol. OSŘ – komentář. 1. díl, 1957, s. 597, nebo Steiner in Handl, Rubeš, a kol. OSŘ – komentář. 1. díl, 1985, s. 679. Je však nutné podotknout, že Hrdlička tímto způsobem uvedené pravidlo nezdůvodňoval a přiblížil se řešení Horovu (srov. Rubeš a kol. OSŘ – komentář. 1. díl, 1970, s. 566).

⁶⁷⁹ Fasching Lehrbuch, marg. č. 1456, a Simottová in Rechberger, Simotta Zivilprozessrecht, marg. č. 401 a tam uvedené odkazy na judikaturu.

⁶⁸⁰ K doslovnému výkladu § 406 se přiklonil již prvorepublikový Nejvyšší soud ČSR; srov. Vážný 12 663.

⁶⁸¹ Srov. rozhodnutí SJ 10/2001, které pro případ dokazování správně zdůraznilo požadavek účasti obou procesních stran. Jestliže se některý z účastníků k takovému jednání nedostaví, je třeba jej odročit, jak uvádí již Rubeš a kol. OSŘ – komentář. 1. díl, 1957, s. 619.

⁶⁸² Tak Drápal in Bureš, Drápal, Krčmář a kol. OSŘ – komentář. 1. díl, 2006, s. 722.

⁶⁸³ Srov. Fasching Lehrbuch, marg. č. 1456.

⁶⁸⁴ To se odráží i ve výkladu ustanovení souvisejících s § 154 odst. 1, zejm. § 268 odst. 1 písm. g), kde si Fiala všímá otázky, zda okamžikem „vydání rozhodnutí“ je třeba rozumět jeho vyhlášení nebo nabytí právní moci, nikoliv však otázky, zda by tímto okamžikem mohl být míněna doba skončení jednání. Srov. Fiala in Handl, Rubeš a kol. OSŘ – komentář. 2. díl, 1985, s. 267.

Příklad 32: Žalovaný poté, co je mu při skončení jednání, na kterém byla věc projednávána, poskytnuto poučení podle § 119a odst. 1 a je jednání odročeno pouze za účelem vyhlášení rozsudku (§ 156 odst. 2),⁶⁸⁵ žalobou uplatněný nárok – u vědomí své obtížné důkazní situace – zaplatí. Tím považuje věc za vyřízenou a skutečnost, že dluh zaplatil, před vyhlášením rozsudku u soudu prvního stupně neuplatní (na odročené jednání se nedostaví).

 

Nejde pouze o to, že v takovém případě bude žalovaný odsouzen k plnění již zaniklého dluhu a že tuto skutečnost nebude moci uplatnit ani v odvolání [§ 205a odst. 1 písm. f) a contrario]. Takový závěr zřejmě ještě lze odůvodnit.⁶⁸⁶ Je však pochybné, zda lze plausibilně zdůvodnit i konečný důsledek, ke kterému by lpění na okamžiku „vyhlášení rozsudku“ vedlo, totiž neexistenci procesní obrany žalovaného proti případnému výkonu rozhodnutí (exekuci) vedenému žalobcem na základě takto vydaného titulu. Uplatní-li totiž žalobce (oprávněný) svůj (z hmotněprávního hlediska již neexistující) nárok v řízení o výkon rozhodnutí (v exekuci), nebude moci žalovaný (povinný) namítat, že nárok již zanikl, neboť i z hlediska uplatnění opoziční námitky [§ 268 odst. 1 písm. g)] je rozhodující okamžik „vydání rozhodnutí“.⁶⁸⁷ Stejně tak se žalovaný proti takovému postupu žalobce nebude moci úspěšně bránit ani prostřednictvím žaloby na obnovu řízení podle § 228 odst. 1 písm. a), neboť neuplatnění relevantní skutečnosti (splnění dluhu) po skončení projednávání věci, avšak před vyhlášením rozsudku soudem prvního stupně, je formálně z hlediska důvodů obnovy procesním zaviněním žalovaného.

Uvedené závěry však vzhledem k tomu, že nerozlišují mezi skutečnostmi nastalými do skončení jednání a nastalými v době od jeho skončení do vyhlášení rozhodnutí, vyvolávají mnohé otázky. Lze příklad 32 klást na roveň situaci, kdy žalovaný netvrdí určitou pro rozhodnutí relevantní skutečnost před skončením jednání, na kterém věc byla projednávána? Neměl by výklad § 154 odst. 1 a na něj navazujících ustanovení [srov. § 119a odst. 1, § 156 odst. 2, § 205a odst. 1 písm. f), § 211a, § 228 odst. 1, § 268 odst. 1 písm. g)] dbát i na to, že pro účastníky je věc skutkově uzavřena ukončením dokazování a přednesem „závěrečných řečí“? Nemá výjimečné ustanovení § 156 odst. 2 sloužit spíše ke zvládnutí problémů technické povahy⁶⁸⁸ než možnosti otevření dalšího dokazování?

Obdobně sporným se může jevit i závěr, ke kterému dospějeme na základě doslovného čtení § 154 odst. 1 a na něj navazujících ustanovení v případě, kdy žalovaný po skončení jednání, avšak ještě před vyhlášením rozhodnutí, nově nastalou skutečnost uplatní, soud ji ale v rozhodnutí nezohlední.

Příklad 33: Shodně jako v příkladu 32 s tím, že žalovaný skutečnost zániku dluhu uplatnil vůči soudu písemným podáním, které soudu došlo ve stejný den, kdy tento vyhlásil rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že soudci bylo kanceláří uvedené podání předloženo až po vyhlášení rozsudku, nemohla v něm být uvedená skutečnost zohledněna.

 

Zde se ukazuje problematičnost argumentu vysloveného již Horou, že posunutí rozhodného okamžiku na dobu „vynesení rozsudku“ prospívá hospodárnosti řízení.⁶⁸⁹ Vzhledem k tomu, že v příkladu 33 nastala rozhodná skutečnost ještě před vyhlášením rozsudku (a byla včas žalovaným uplatněna),⁶⁹⁰ není možné se jí dovolávat v řízení o výkon rozhodnutí (ani v řízení o žalobě na obnovu řízení). Žalovaný je tedy v tomto případě nucen podat odvolání [§ 205 odst. 2 písm. d)], neboť jinak by se ocitl bez procesní ochrany pro případ zlovolného žalobcova jednání v řízení o výkon rozhodnutí (srov. výše). Tím se ale řízení prodlužuje a vzrůstají i jeho náklady. Jestliže bychom naproti tomu vyšli ze zásady, že okamžikem rozhodným pro fixaci skutkového stavu je okamžik skončení jednání, nebude žalovaný v příkladu 33 nucen podávat odvolání a zvyšovat tak náklady řízení, neboť mu svědčí jiná dostatečná obrana (opoziční námitka).⁶⁹¹ Žalobce si zase u vědomí této skutečnosti dobře rozmyslí, zda bude podávat návrh na výkon rozhodnutí (exekuce) pro již zaplacený dluh. Obdobné závěry by v takovém případě platily i pro příklad 32. Pro závěr o vhodnosti navázání okamžiku rozhodného pro zjištění skutkového stavu na dobu skončení jednání před soudem prvního stupně (resp. před soudem odvolacím, pokud jde o skutečností, které lze v odvolacím řízení uplatnit) svědčí i jeho význam z hlediska právní moci. Již bylo řečeno (kapitola 4.2), že zákonodárce uvedený institut postavil na zásadě relativně úzkých účinků právní moci (§ 159a „výrok rozhodnutí“). To odpovídá v procesní nauce tradiční myšlence, kterou zákonodárce respektoval, a sice nepůsobit rozhodnutím účastníkům překvapivé následky.⁶⁹² Mám za to, že jakékoliv posunutí časové hranice rozhodné pro zjištění skutkového stavu za okamžik skončení jednání je s uvedenou myšlenkou v rozporu. Ten nemůže být zhojen ani tím, že účastník je podle § 119a odst. 1 poučen, že pro případ odvolacího řízení musí být skutečnosti uvedeny a důkazy označeny „dříve, než soud ve věci vyhlásí rozhodnutí“. Procesní poučení by se mělo vztahovat ke konkrétní procesní situaci,⁶⁹³ a nikoliv in eventum i k nejistým budoucím skutečnostem (tj. zda v mezidobí od skončení jednání do vyhlášení rozhodnutí dojde ke změnám skutkového stavu). Tím ztrácí svůj účel694 a stává se pouhou formalitou. Předvídatelnost rozhodnutí a jeho účinků pro účastníky přitom z hlediska hodnotového nastavení civilního procesu stojí výše než zájem na aktuálním a úplném zjištění skutkového stavu.

Jsem si vědom toho, že současná legislativní úprava „rozhodného okamžiku“, vycházející z § 154 odst. 1 a na něj navazujících ustanovení [srov. především § 268 odst. 1 písm. g)], neumožňuje takovou obecnou interpretaci, která by jednoduše nahrazovala výraz „vyhlášení rozsudku“ slovy „skončení jednání“. Nic takového nežádám a nelze to zřejmě ze všech hledisek považovat za prospěšné.⁶⁹⁵ Na druhou stranu význam, který stanovení „rozhodného okamžiku“ v systému civilního procesu má a který se dotýká jak práva být slyšen, tak účinků právní moci a v neposlední řadě i předvídatelnosti rozhodnutí, nedovoluje vždy jeho pouhý formální (doslovný) výklad.696 V určitých případech – na dva z nich jsem výše poukázal – by takové „jednoduché“ stanovisko mohlo vést k problematickým výsledkům.⁶⁹⁷ Spočívá-li civilní proces na určitém hodnotovém pozadí (srov. kapitolu 2.1), měla by se procesní věda a s ní i soudní praxe v takových sporných případech pokoušet toto pozadí rozkrýt a případně slevit z formálně sice přesných, avšak věcně nespravedlivých závěrů.

Pouze na okraj ještě upozorňuji na problematiku, která se ve vztahu k rozhodnému okamžiku týká rozsudků pro uznání (§ 153a). Zákon nestanoví žádnou lhůtu pro jeho vyhlášení (srov. § 153a odst. 4). V období mezi uznávacím projevem (fikcí uznání) a vyhlášením rozsudku pro uznání se hmotněprávní vztahy mohou rovněž výrazně změnit. I to by v řízení o výkon rozhodnutí mělo být v případě vznesení opoziční námitky žalovaným zvažováno.

 

 

⁶⁸⁵ K tomuto postupu srov. SJ 2004, č. 20.

⁶⁸⁶ Žalovanému bylo poučení podle § 119a odst. 1 poskytnuto právě v souvislosti se zásadou neúplné apelace, kterou je odvolací řízení ovládáno. I zde však možno obsahové stránce takového poučení pochybovat; srov. dále.

⁶⁸⁷ Není jistě náhodou, že Hora, který jinak trval na okamžiku „vynesení rozsudku“, v souvislosti s opoziční žalobou vykládá § 35 odst. 1 ExŘ z roku 1896 tak, že okamžikem rozhodným pro uplatnění námitek proti nároku „je v řízení sporném prohlášení konce ústního jednání“ (srov. Hora Exekuční právo, s. 45). Důvod, pro který je třeba odlišovat na jedné straně „okamžik rozhodný pro zjištění skutkového stavu“ a na straně druhé „okamžik rozhodný pro uplatnění námitek“, však autor neuvádí.

⁶⁸⁸ Steiner (in Handl, Rubeš a kol. OSŘ – komentář. 1. díl, 1985, s. 690) dokládá možnost jeho užití na případu „obtížného výpočtu výše peněžitých nároků, o nichž se rozhoduje“. Srov. též Winterová a kol. Civilní právo procesní, s. 360, kde je § 156 odst. 2 rovněž kladen do souvislosti se složitostí věci. Upozorňuji, že občanský soudní řád v původním znění možnost odročení jednání za účelem vyhlášení rozhodnutí vůbec neupravoval (ustanovení bylo zavedeno až novelou č. 49/1973 Sb.).

⁶⁸⁹ Viz Hora Čs. civilní právo procesní, 2. díl, 1928, s. 406 a násl.

⁶⁹⁰ Vycházím z toho, že na vrub účastníka nemohou jít případné organizační nedostatky v práci jednotlivých soudních oddělení.

⁶⁹¹ Hora Exekuční právo, s. 45.

⁶⁹² Viz kapitola 1.3 a kapitola 4.2.

⁶⁹³ Srov. Bureš in Bureš, Drápal, Krčmář a kol. OSŘ – komentář. 1. díl, 2006, s. 563, kde v souvislosti s poučovací povinností podle § 119a autor uvádí: „…procesní následky spojené se zákazem novot v odvolacím řízení lze účastníku spravedlivě přičíst k tíži jen tehdy, jestliže si v konkrétní věci (zvýraznil B.D.) těchto následků byl vědom“.