Ivana Sůsová

8. listopadu 2008

 

V České republice je pro činnost politických stran vymezeno několik zásadních pravidel - všechny politické strany musí respektovat základní demokratické principy a musí odmítat násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů (čl. 5 Úst).

Při posuzování antidemokratičnosti politické strany, resp. cílů a prostředků, kterých chce dosáhnout a kterých užívá, je třeba hodnotit celý kontext jednání jejích orgánů a členů. Je třeba se soustředit nejen na oficiální tiskoviny a prohlášení, ale i na interní materiály, soukromá prohlášení a činnost představitelů a zástupců této politické strany. Nemalou roli zde mohou hrát zpravodajské služby, jejichž použití je v podobných případech připouštěno.[1]

Nelze zde aplikovat závěr pocházející ze sféry občanského práva, že vysloví-li předseda politické strany určitý názor a nejde o názor přijatý oprávněným orgánem politické strany, odpovídá za následky pocházející z tohoto projevu pouze on jako soukromá osoba.[2] Lze předpokládat, že osoby v čele politické strany zastávají stejný hodnotový systém, jaký chce prosazovat politická strana. Tato teze platí samozřejmě jako vyvratitelná domněnka (záleží na případných reakcích strany), a tedy nelze z jednoho prohlášení činit obecné závěry.

1.                        porušují ústavu a zákony nebo je jejich cílem odstranění demokratických základů státu,

2.                        nemají demokratické stanovy nebo nemají demokraticky ustanovené orgány,

5.                        snaží se vykonávat funkci státních orgánů, nahrazovat je či řídit,

6.                        chtěly by ukládat povinnosti osobám, jež nejsou jejich členy,

7.                        zřizují ozbrojené složky nebo jsou ozbrojeny,

8.                        organizují se jinak než na územním principu,

9.                        organizují svoji činnost nebo se zakládají na pracovištích nebo na místech, kde je to   zakázáno zákonem.

 

Ad 1. Porušování ústavy a zákonů je třeba vnímat pro svoji šíři jako sběrnou kategorii do které spadají všechna jednání, jež nenaplňují některý z dalších důvodů. Proto je nutno nakládat s tímto ustanovením opatrně a vykládat ho vzhledem ke svému účelu, tedy snaze zabránit existenci politických subjektů, které by záměrně porušovaly pravidla působení politických stran a hnutí. Pod porušení zákona by bylo možno podřadit takřka jakékoliv protiprávní jednání, i když by vůbec nesouviselo s účastí na politickém životě (předpisy o účetnictví, bezpečnosti práce, hygienické předpisy apod.). V tom je nutno spatřovat rizika tohoto ustanovení a je třeba zabránit tomu, aby jeho prostřednictvím byla pronásledována opozice. Nelze se tedy domnívat, že porušení každého kogentního ustanovení zákona naplňuje tento důvod zákazu politické strany.[4] Nejvíce se porušování zákona bude vztahovat na zákon o politických stranách a v něm zakotvené podmínky existence a činnosti politických stran. Porušování tohoto a souvisejících zákonů pak bude téměř vždy považováno za porušení zákonů ve smyslu tohoto důvodu zákazu politické strany.

Podmínka porušování ústavy a zákonů vyžaduje opakující se protiprávní jednání ohrožující demokratické základy státu.[5] Zákon o politických stranách již neřeší, jestli se musí jednat o porušení stále stejných zákonů, nebo se může jednat o porušení různých zákonů a kolik takových porušení musí být. Tento nelehký úkol konkretizace SdrPol zůstává na judikatuře soudů.

Zároveň je nutno si uvědomit, že dle čl. 10 Úst se toto ustanovení vztahuje i na porušování mezinárodních smluv závazných pro ČR.[6]

Za snahu o odstranění demokratických základů státu bude zřejmě považována snaha odstranit některou z nezbytných náležitostí demokratického státu. Jak plyne z rozhodnutí ESLP i Nejvyššího soudu ČR ve věci zákazu politických stran za protiústavní je považována snaha o nastolení diktatury proletariátu. Tuto koncepci v sobě obsahuje řada komunistických ideologií. Není třeba nijak rozvádět, že vzhledem k historické zkušenosti bude stejně nebo ještě přísněji nahlíženo na pokusy nastolit fašistický nebo neonacistický režim.

Politická strana nemůže požadovat zpětné potrestání některých jednání, které nebyly ve své době trestným činem (rozpor s principem zákazu retroaktivity v trestním právu). Nemůže například požadovat všechnu moc pro výkonné nebo soudní orgány, které by nebyly vázány právním řádem (rozpor s legalitou a právní jistotou). Nelze ani vydělovat některé občany z podílu na řízení státu (účasti na volbách) a přístupu k veřejným funkcím.

Dále je nepřípustné rušit některá základní práva a svobody, byť jen pro některou skupinu občanů, neboť demokratický stát vychází ze zásady, že dosažený standard úrovně lidských práv a svobod nelze zmenšovat. Od počátku Velké francouzské revoluce se občané snaží na státu vydobýt práva a svobody v co nejširší míře. Na tuto snahu je třeba nazírat jako na proces nabývání a zaručení základních práv a svobod, který se rozvíjí v souvislosti s modernizací společnosti. Zmenšení tohoto standardu by bylo krokem zpět, který signalizuje postup povětšinou uplatňovaný v totalitních a autokratických režimech.

Ad 2. Politické strany musí mít jakožto významní účastníci a reprezentanti demokratického procesu interní demokratickou strukturu. Z toho vyplývá, že rozhodnutí strany a volba odpovědných orgánů musí být realizována členskou základnou, odspoda nahoru. Nepřípustné by bylo, aby organizační struktura politické strany svěřovala veškerou moc nebo převážnou část moci do rukou členské základně neodpovědné osobě (vůdci).[7]

Členská základna musí mít právo ovlivňovat orientaci politické strany nejméně tím, že bude pravidelně a svobodně opakovat volbu svých představitelů. Ti by měly být kontrolováni odpovědným orgánem (např. dozorčí radou, výborem členské základny). Nominace kandidátů na posty do orgánů strany musí vyjadřovat vůli členské základny, což znamená, že členové politické strany musí mít možnost o nominaci kandidátů spolurozhodovat. O organizaci strany (stanovách) musí rozhodovat členská základna sama nebo prostřednictvím volených zástupců odlišných od vedení strany.

Rozhodování se musí dít většinou hlasů. Není však v rozporu s demokratickým charakterem stanov, pokud umožňují rozhodování i o nejzávažnějších otázkách pouze nadpoloviční většině přítomných členů.[8] S demokratickou organizací je neslučitelné, aby měl některý subjekt právo veta (s výjimkou členské schůze).

Ad 3. Ústava v Preambuli, článku 1 odst. 1 a článku 5 prohlašuje Českou republiku za demokratický právní stát s politickým systémem založeným na svobodném a demokratickém vzniku a volné soutěži politických stran, respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazení svých zájmů. Tato myšlenka je dále potvrzena v SdrPol. Rovnost všech občanů je zaručena i čl. 3 odst. 1 LPS, který uvádí, že základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.[9]

Politické strany dle svého programu a činnosti nesmí směřovat k diskriminaci. Diskriminací (negativní) rozumíme úmyslné či nedbalostní rozlišování, vyloučení, zvýhodnění i znevýhodnění na základě jednoho z  diskriminačních důvodů.

Hovoříme-li o diskriminaci, nerozumíme tím jakékoliv rozlišování, ale rozlišování nějakým způsobem negativní, rozlišení zatěžující určitou skupinu osob, ať již s ohledem na zakázané kritérium nebo s ohledem na způsob, jakým je tohoto rozlišování dosahováno nebo jak je v praxi realizováno (zakázaný účel, svévolnost, apod.).[10]

Vedle diskriminace negativní (nepřípustné) existuje ještě diskriminace pozitivní, někdy nazývaná přesněji pozitivní opatření,[11] jež má vyrovnat handicap určité skupiny obyvatel.

Zvýhodnění určité skupiny z důvodu odstranění nebo zmírnění faktické nerovnosti (handicapu) je obvykle připuštěno, musí však splňovat určitá kritéria.

Ústavní soud ČSFR k tomu uvedl: „Je jistě věcí státu, aby v zájmu zajištění svých funkcí rozhodl, že určité skupině poskytne méně výhod než jiné. Ani zde však nesmí postupovat zcela libovolně. Speciální normy stanovící pro určité obory zvláštní kritéria rovnosti musí být jednak podloženy objektivními a racionálními kriterii; pokud zákon určuje prospěch jedné skupiny a zároveň stanoví neúměrné povinnosti druhé, může se tak stát jen s odkazem na veřejné hodnoty.“[12]

Na tento přístup navázal Ústavní soud ČR: „…určitá zákonná úprava, jež zvýhodňuje jednu skupinu či kategorii osob oproti jiným, nemůže být sama o sobě bez dalšího označena za porušení principu rovnosti. Zákonodárce má určitý prostor k úvaze, zda takové preferenční zacházení zakotví. Musí přitom dbát o to, aby zvýhodňující přístup byl založen na objektivních a rozumných důvodech (legitimní cíl zákonodárce) a aby mezi tímto cílem a prostředky k jeho dosažení (právní výhody) existoval vztah přiměřenosti. V oblasti občanských a politických   práv a svobod, již imanentně charakterizuje povinnost státu zdržet se zásahů do nich, existuje pro preferenční (tedy svou podstatou aktivní) zacházení s některými subjekty obecně jen minimální prostor. Naproti tomu v oblasti     práv    hospodářských,     sociálních,    kulturních a menšinových, v nichž je   stát začasté povinován k aktivním zásahům, jež mají odstranit křiklavé aspekty nerovnosti mezi různými skupinami složitě sociálně, kulturně, profesně či jinak rozvrstvené společnosti, disponuje zákonodárce logicky mnohem větším prostorem k uplatnění své představy o přípustných mezích faktické nerovnosti uvnitř ní. Volí proto preferenční zacházení mnohem častěji.“[13]

Za (negativní) diskriminaci přímou lze považovat negativní rozlišování plynoucí přímo z programu či činnosti strany, a to na základě rasy, barvy pleti, příslušnosti k národnostní menšině či jiného diskriminačního důvodu.

Za diskriminaci nepřímou se považuje negativní rozlišování na základě okolnosti, která není jako diskriminační důvod uvedena, ale způsobuje nežádoucí výsledek diskriminace. Například v určité čtvrti města žije výhradně národnostní menšina a pouze pro tuto čtvrť jsou přijata zvláštní právní opatření (např. zákaz nočního vycházení). Rozlišovacím kritériem je sice územní členění, ale fakticky je nepřímo diskriminována národnostní menšina.

Z. Kühn demonstruje další případ nepřímé diskriminace na kauze rozhodnuté na počátku 70. let dvacátého století Nejvyšším soudem USA. Provozovatel elektrárny v Severní Karolíně vytvořil v reakci na desegregační zákony z počátku 60. let novou náborovou politiku zaměstnanců. Na jejím základě požadoval pro veškerá místa minimálně středoškolský diplom, a to i pro místa dělnická. Faktickým důsledkem tohoto zákona byla pokračující segregace, neboť na přelomu 60. a 70. let mělo jen zanedbatelné procento černošského obyvatelstva středoškolské vzdělání. Nejvyšší soud dovodil, že požadavek středoškolského vzdělání neměl rozumný vztah k dané činnosti, resp. zaměstnavatel tento vztah neprokázal. Tento požadavek měl navíc nepoměrný dopad na černošské uchazeče o zaměstnání. Stávajícím zaměstnancům (vesměs bílým) byla tato podmínka prominuta. Mnozí z těch, co již byli zaměstnáni, a neměli požadované vzdělání, byli dokonce povyšováni. Úprava byla proto ve vztahu k dělnickým profesím shledána diskriminační.[14]

Tento případ mimo jiné také dokumentuje nutnost individuálního posuzování každého případu v kontextu daných okolností. Obecně lze samozřejmě připustit, aby si zaměstnavatel stanovil kvalifikační požadavky pro nově přijímané zaměstnance, musí je však být schopen rozumně zdůvodnit.

Je také třeba upozornit na současné chápání rovnosti,[15]Rovnoprávnost pak lze definovat jako právo na stejné zacházení a na to, aby s člověkem bylo zacházeno jako s rovným. jako rovnosti relativní. To znamená, že požadavek rovnosti je vždy chápán ve vztahu k jiným hodnotám (vzdělání, přístup k soudů a další.) a vůči určitým subjektům. Požadavek rovnosti je založen na odstranění neodůvodněných rozdílů.[16] Neporovnávají se možnosti a postavení subjektu vůči všem ostatním, ale pouze ve vztahu ke srovnatelným případům.

Ad 4. Mravnost či soulad jednání a postojů s dobrými mravy je abstraktní kategorií v níž se více než kde jinde projevuje pronikání jiných společenských systémů (morálky) do práva. Nelze tudíž při hodnocení souladu jednání s dobrými mravy vystačit pouze s náhledem práva. Právo musí být vykládáno prostřednictvím norem jiných normativních systémů, přičemž je zřejmé, že náhled na dobré mravy se bude postupem času měnit. Z tohoto důvodu je úkolem nezávislých soudů, aby zhodnotily současné vnímání morálky ve společnosti.

Dobré mravy jsou měřítkem hodnocení konkrétních situací, odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti v souladu s obecnými morálními zásadami   demokratické společnosti; mají převážně funkci interpretační.[17] Dobré mravy jsou abstraktní hodnotou, jíž se poměřují jinak legální jednání politického subjektu s mravními normami určujícími smysl právní úpravy.

Problematická je samozřejmě neurčitost pojmu dobré mravy, stejně jako pojmu zachování veřejného pořádku, který bývá s chováním podle dobrých mravů někdy zaměňován. Na to upozornil i ESLP v rozsudku Hashman a Harrupová vs. Spojené království.[18]

ESLP uvedl, že chování v rozporu s dobrými mravy je v anglickém právu definováno jako chování, které je „spíše špatné než dobré podle mínění většiny současných spoluobčanů dotyčného (wrong rather than right in the judgment of the majority of contemporary fellow citizens)“. Pokud má být tedy určité jednání hodnoceno jako v rozporu s dobrými mravy, nebo porušující veřejný pořádek, musí být subjektu zřejmé, že svým jednáním vyvolá veřejné pohoršení.

P. Rubeš[19] uvádí, že dobré mravy musejí vystihovat minimum morální povinnosti, která je vlastní téměř každému člověku. Jinak by dobré mravy nebyly přijímány jako spravedlivé pro přílišnou neurčitost a náročnost, neboť by dávaly pouze obecnou výzvu k dokonalosti, jejíž cesta není zdaleka schůdná všem. Dobré mravy potom musejí být veřejnosti snadno seznatelné a objektivizovatelné, přestože se mohou v průběhu času měnit. Úloha soudce prvoplánově spočívá ve zprostředkování norem dobrých mravů, které by vedlo k citové akceptaci konkrétního výkladu. Smyslem soudcovy práce není vynalezení snadno sdělitelné a univerzálně platné definice.

Pojem dobrých mravů odhaluje obecné problémy s neurčitostí některých právních pojmů. Pojmy jako dobré mravy či veřejný pořádek mají být výrazem vývoje společnosti a společenských vztahů ve vztahu k aktuálnímu stavu. Z tohoto důvodu není možné chtít tyto pojmy přesně definovat. To sebou ovšem nese problémy v podobě jisté „šedé“ nebo „přechodné“ zóny, ve které závisí především na úvaze soudu, zda se přikloní ke konformitě jednání či ho zhodnotí jako nepřijatelné. Situace je obzvláště ztížena tím, že spory ohledně zákazu politických subjektů či jejich omezení se odehrávají zřídka, a proto zde chybí dostatek praktických případů, jež by mohly poskytnout návod k posouzení jednání. Chceme-li kvalifikovaně posoudit nějaké jednání, nezbývá, než se obrátit ke srovnatelné judikatuře cizozemských soudů.

Jednání proti veřejnému pořádku by mohlo být v souladu s judikaturou českých soudů[20] a právní doktrínou[21] definováno jako neuctivé a neukázněné jednání příčící se zásadám pokojného soužití ve společnosti a chování na veřejnosti. Jde zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetek nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob.

Jednání v rozporu s dobrými mravy by pak mohlo být definované jako jednání, které nerespektuje některou ze souhrnu společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních.[22]

Vzhledem k široké svobodě projevu, která je dána politickým stranám, nelze tuto definici mechanicky vykládat dle judikátů občanských a trestních soudů, neboť svoboda projevu politických subjektů zahrnuje i šokující myšlenky, jež většina společnosti odmítá. Na druhou stranu i tyto šokující myšlenky mají své hranice. Zvážení, zda byly tyto pomyslné hranice překročeny, závisí především na soudu, jehož úkolem je zhodnotit obsah jednání ve vztahu k účelu, jehož jím mělo být dosaženo. Jednání, které má na sebe pouze strhnout pozornost a jehož účelem není vážně myšlená účast na řešení veřejných otázek, nemůže požívat takové ochrany jako šokující jednání, které tento účel plní.

Závadná činnost politické strany by se mohla promítnout například ve volební kampani, programu či její činnosti a mohla by spočívat ve výzvách k násilí, znázorňování obscénností, záměrného vyvolávání pocitů odporu a hnusu u drtivé většiny společnosti bez snahy o zavedení diskuse o veřejných otázkách. 

Pojem „ohrožují“ znamená, že jednání je způsobilé porušit veřejný pořádek nebo dobré mravy,[23] nemusí být zkoumáno, zda k tomu skutečně došlo. To by mimo jiné znamenalo zjišťovat názory všech zasažených subjektů, resp. reprezentativního vzorku zasažených subjektů.

V tomto světle je třeba také vykládat i ohrožování práv a svobody občanů (zaručených LPS a mezinárodními EÚLPmi). Jednání či program strany může pouze potencionálně směřovat k omezení základních práv a svobod a může to být i jeho nezamýšleným důsledkem, avšak i v takovém případě je takové směřování nepřípustné.

Antidemokratické politické subjekty pravidelně požadují omezení některých práv a svobod za účelem vyřešení společenských problémů. Je nutné si uvědomit, že veškeré zamýšlené uložení povinností vyskytující se v politickém programu politické strany je i omezením nějakého práva. Nová úprava práv a povinností občanů a jiná organizace společnosti je za dodržení demokratických principů legitimním požadavkem každé politické strany. Nemůže však docházet k diskriminaci či k odstranění samotné podstaty základních práv a svobod. Zejména dosažený standard procesní ochrany lidských práv nemůže být dle mého názoru snižován, a to ani přechodně či na určitou dobu. Šlo by totiž o odstranění kontrolních mechanismů, jež by přezkoumávaly, zda se jedná o omezení základních práv a svobod, jejich porušení či odstranění.

 

Ad. 5. Zákaz politických stran, které by chtěly plnit funkce státních orgánů je odůvodněn snahou oddělit politické strany od státu. Propojení státu a politické strany je typickým znakem totalitních států. Výkon státní moci prostřednictvím politické strany by byl v rozporu s čl. 2 odst. 1 LPS, který upravuje zákaz státu vázat se na výlučnou ideologii. Přímo je tento zákaz vysloven v čl. 20 odst. 4 LPS, který stanoví, že politické strany a politická hnutí, jakož i jiná sdružení jsou odděleny od státu. Tím je zaručeno, že se státní orgány nebudou vměšovat do vnitřních záležitostí politických stran. Na druhé straně poskytuje oddělení politických stran od státu ochranu demokracie před přímou vládou politických stran. Jestliže by politická strana vykonávala funkci státních orgánů vykonávala by ji  v zájmu své politické orientace a narušovala by tak princip nezávislosti státních orgánů.[1] Samozřejmě by ve svém důsledku došlo i k vyloučení politické plurality.

Politickým stranám je dle mého názoru také zakázáno vytvářet hlídkující oddíly v zájmu zabránění kriminality, neboť to je úkolem Policie ČR.[2] Tento příklad je uváděn s poukazem na historii, kdy se právě oddíly SA (Sturmabteilung) jako pouliční oddíly NSDAP staly výrazným činitelem a nátlakovým faktorem při přebírání moci nacisty ve třicátých letech v Německu. Podobně se i mezi pravicově extremistickými subjekty pravidelně objevují tendence zřizovat různé „domobrany“ za účelem zajištění pořádku v ulicích a čtvrtích, kde na to dle jejich názoru policie nestačí.

I když by se mohl zdát správný zájem politické strany na udržení veřejného pořádku v určitém území, je třeba mít na zřeteli, že tyto hlídky by nebyly naplněny neutralitou vůči politickým oponentům, což by mohlo vyvolávat nejen příkoří, ale další eskalace konfliktů ve společnosti.

Ad 6. Možnost ukládat povinnosti pouze vlastním členům souvisí s pojetím politické strany či hnutí jako dobrovolného svazku osob se stejnou politickou orientací, které chtějí společně ovlivňovat chod věcí ve státě. Toto společenství občanů, právem aprobované, může určovat pravidla jen samo sobě a nejhorší sankcí za porušení pravidel může být pouze vyloučení z této politické strany. To je ostatně zakotveno i v § 3 odst. 2 a 3 SdrPol, který stanoví, že nikdo nesmí být nucen k členství ve stranách a hnutích. Ze strany a hnutí může každý svobodně vystoupit. Nikdo nesmí být omezován ve svých právech proto, že je členem strany a hnutí, že se účastní jejich činnosti nebo je podporuje, anebo že stojí mimo ně. Členovi politické strany je také dána příležitost podat žalobu k soudu, jestliže se domnívá, že rozhodnutí orgánu politické strany je v rozporu se zákonem nebo stanovami a může se tak domáhat jeho zrušení.[3]

Možnost ukládat povinnosti jiným osobám, než které jsou členy určitého sdružení, je pravidelně spojována s veřejným právem, resp. s veřejnou mocí, jejíž normy jsou vynutitelné státním aparátem. Připuštěním možnosti, aby politické strany či hnutí ukládaly povinnosti i jiným subjektům by pak muselo vést k nepřípustnému propojení státu, resp. státního aparátu a politických stran (viz bod 5).

Ad 7. V ustanovení § 5 SdrPol, kde je upraven zákaz ozbrojených složek, se projevuje snaha zabránit vzniku ozbrojených oddílů, které by mohly sehrát významnou a nežádoucí úlohu při boji o politickou moc ve státě. Jestliže je dle čl. 5 Úst založen politický systém na soutěži politických stran odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů, není třeba, aby politické strany měly vlastní ozbrojené složky, a to ani na vlastní obranu, neboť to je úkolem bezpečnostních sborů (viz bod 5).

 Z tohoto pohledu není ani přípustné, aby byly založeny jakékoli organizační jednotky, jejichž členové budou mít zbraně, byť řádně registrované pro osobní potřebu. Jakmile začne politická strana ve svém programu, stanovách či pouze faktickém jednání počítat s organizací ozbrojených osob, je třeba to považovat za porušení § 5 SdrPol a čl. 5 Úst. Z tohoto důvodu nelze automaticky na tělesné stráže vrcholných představitelů stran pohlížet ve smyslu § 5, i když v některých případech, by to bylo možné. Zejména je nutné dbát na to, jestli jsou tyto tělesné stráže organizovány, zda a v jaké míře s nimi činnost politické strany počítá a zda mají příslušná oprávnění k výkonu této činnosti, např. vlastní zbrojní průkaz příslušné skupiny.[4] Něco jiného je, jestli jsou tělesné stráže vyhrazeny pouze pro osobní ochranu určité osoby v souladu s výkonem svého povolání, či zda jsou zařazeny, byť neoficiálně, do struktury politické strany.

Na okraj lze ještě připomenout, že v Německu existuje trestný čin vytváření ozbrojených skupin (§ 127 StGB), který je ochranou proti shora uvedeným snahám. Jednání, které postihuje tento trestný čin, spočívá v neoprávněném vytváření skupin, které disponují zbraněmi nebo jinými nebezpečnými nástroji. Dále je postihováno i velení těmto skupinám či jejich podpora, a to až dvěma lety odnětí svobody nebo peněžitým trestem. Toto ustanovení postihuje nelegální paramilitární a militární skupiny, byť jejich členové mohou mít legálně držené zbraně. V ČR podobné ustanovení TrZ chybí.

Ad. 8 Politické strany mají reprezentovat zájmy občanů dobrovolně sdružených na základě politické orientace. Všichni občané mají právo se v politických stranách sdružovat (§ 1 SdrPol). Politická strana tedy musí být otevřena všem občanům za stanovených pravidel pro přijetí. Tato pravidla musí odpovídat demokratickým principům (viz bod 2). Neutrálním principem organizace politické strany (její vnitřní struktury) je princip územní. Ten obvykle spočívá v členění na menší územní jednotky (místní organizace), jež tvoří větší celky (krajské organizace), jejichž vrchol je v republikovém orgánu (členském sjezdu a jeho výboru). Není však vyloučeno, aby politická strana měla pouze jednu organizační jednotku pro celou republiku (členský sjezd).

Politické strany mohou do svého programu zařadit akcenty na určité problémy a způsob jejich řešení, takže se stanou přitažlivějšími pro určitou skupinu občanů. Nemohou však určitou skupinu reprezentovat tak, že zůstane uzavřena jiným. Dále nelze na nějakém diskriminačním důvodu rozčleňovat vnitřní organizaci politické strany. Nemůže vzniknout například politická strana organizovaná na základě oboru zaměstnání, či příslušnosti ke stavu. Vnitřní strukturu takové politické strany by mohli tvořit občané rozdělení podle oboru zaměstnání (např. organizace lékařů, dělníků atd.). Politická strana by tak mohla být uzavřena některým oborům či nezaměstnaným. Z vnitrostranické diskuse by tím byl vyloučen hlas části občanů. Pro obranu zájmů zaměstnanců určitých oborů je navíc přímo ústavně zřízen zvláštní institut – odbory.[5] 

Ad. 9 Čl. 20 odst. 3 LPS[6] umožňuje omezení činnosti politických stran. Stejně tak ustanovení § 1 odst. 1 a § 5 odst. 3 SdrPol odkazují na zvláštní zákony, které stanoví, ve kterých případech je výkon tohoto práva omezen. Výslovně je v SdrPol uveden i zákaz působení a zakládání politické strany na pracovištích. Důvody pro omezení činnosti politických stran u některých profesí jsou různé. U státních zaměstnanců, policistů a soudců je to zejména snaha o to, aby zůstali ve svém rozhodování politicky neutrální a nezpochybňovali nezaujatost státní správy. Dalším důvodem, který platí zejména u vojáků a policistů je snaha zabránit masovému ovlivňování politické síly ve prospěch vládnoucí garnitury.

Bezpečnostní složky jsou zřízeny na principu přísné subordinace a v rámci své rozhodovací autority mohou velitelé těchto složek udílet závazné pokyny podřízeným. Z toho plyne obava před zneužitím ve prospěch politických sil. Linie závazných pokynů od ministra obrany či vnitra až k poslednímu vojákovi, resp. policistovi je patrná a představení disponují dostatečnými prostředky k prosazení své vůle.

Příkladem dotvrzujícím tyto úvahy jsou různé vojenské diktatury v Latinské Americe či Asii, kde se vláda dostala k moci právě vojenským převratem. I v naší nedávné historii byl nátlak na pracovišti místních složek vládnoucí strany velice hmatatelný. Z tohoto důvodu ihned po listopadové revoluci v roce 1989 byl výslovně zakotven zákaz působení politických stran na pracovištích. Služební zákon (č. 218/2002 Sb.) v ustanovení § 64 uvádí, že po dobu trvání služebního poměru nesmí představený vykonávat žádnou funkci v politické straně nebo v politickém hnutí.

Zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, omezuje v § 13 a § 47 právo sdružovat se v politických stranách a hnutích příslušníkům Policie ČR, Hasičského záchranného sboru České republiky, Celní správy České republiky, Vězeňské služby České republiky, Bezpečnostní informační služby a Úřadu pro zahraniční styky a informace. Dle tohoto zákona nesmí být do služebního poměru přijat člen politické strany a ani osoba ve služebním poměru nesmí být členem politické strany nebo politického hnutí ani vykonávat činnost v jejich prospěch; volební právo tím není dotčeno.

Stejně tak je dle § 3 odst. 1 písm. c) a § 19 odst. 1 písm. i) zákona č. 221/1999 Sb., zakázáno vojákům z povolání být členem politické strany či hnutí, resp. je to důvodem k jejich propuštění.

Omezení práva sdružovacího je upraveno i pro soudce v § 80 odst. 2 písm. c) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, kde je uvedeno, že se soudce nesmí při výkonu své funkce nechat ovlivnit zájmy politických stran, veřejným míněním a sdělovacími prostředky.

V úvahách o novelizacích SdrPol a Ústavy by vedle již zakotvených možností ztráty mandátu[7] bylo možno uvažovat i o ztrátě mandátu v souvislosti se zrušením politické strany pro její antidemokratičnost. Tak je tomu například i v SRN. Nicméně k tomu by bylo nutno samozřejmě změnit Ústavu. V současné době zrušením politické strany či pozastavením její činnosti mandát poslance a senátora nezaniká.[8] Jestliže by byla politická strana zakázána pro svoji protiústavnost, zůstali by v Parlamentě poslanci a senátoři, kteří za ní kandidovali a její antidemokratické ideály prosazují. To je jistě nežádoucí stav.

Za nedostatek současného SdrPol považuji to, že není upraven zákaz nástupnických organizací. Ten obsahuje současná německá právní úprava a obsahoval ho dříve i československý zákon o zastavování činnosti a o rozpouštění politických stran (č. 201/1933 Sb.).[9] Ministerstvo vnitra by mohlo odmítnout registraci politické strany, jestliže by došlo k závěru, že jde o nástupnickou organizaci politické strany rozpuštěné z důvodů její antidemokratičnosti. Takovým znakem nástupnické organizace by bylo i personální propojení mezi hlavními osobami strany zrušené a strany zakládané. Toto rozhodnutí by pak bylo jako kterékoliv jiné správní rozhodnutí přezkoumatelné soudem. V současnosti tato výslovná úprava SdrPol chybí. Na místě by bylo uvažovat i o trestněprávním sankcionování snah o obnovení protiústavní politické strany (viz § 84 StGB).