Příklad 32: Žalovaný poté, co je mu při skončení jednání, na kterém byla věc projednávána, poskytnuto poučení podle § 119a odst. 1 a je jednání odročeno pouze za účelem vyhlášení rozsudku (§ 156 odst. 2),685 žalobou uplatněný nárok – u vědomí své obtížné důkazní situace – zaplatí. Tím považuje věc za vyřízenou a skutečnost, že dluh zaplatil, před vyhlášením rozsudku u soudu prvního stupně neuplatní (na odročené jednání se nedostaví).
Nejde pouze o to, že v takovém případě bude žalovaný odsouzen k plnění již zaniklého dluhu a že tuto skutečnost nebude moci uplatnit ani v odvolání [§ 205a odst. 1 písm. f) a contrario]. Takový závěr zřejmě ještě lze odůvodnit.686 Je však pochybné, zda lze plausibilně zdůvodnit i konečný důsledek, ke kterému by lpění na okamžiku „vyhlášení rozsudku“ vedlo, totiž neexistenci procesní obrany žalovaného proti případnému výkonu rozhodnutí (exekuci) vedenému žalobcem na základě takto vydaného titulu. Uplatní-li totiž žalobce (oprávněný) svůj (z hmotněprávního hlediska již neexistující) nárok v řízení o výkon rozhodnutí (v exekuci), nebude moci žalovaný (povinný) namítat, že nárok již zanikl, neboť i z hlediska uplatnění opoziční námitky [§ 268 odst. 1 písm. g)] je rozhodující okamžik „vydání rozhodnutí“.687 Stejně tak se žalovaný proti takovému postupu žalobce nebude moci úspěšně bránit ani prostřednictvím žaloby na obnovu řízení podle § 228 odst. 1 písm. a), neboť neuplatnění relevantní skutečnosti (splnění dluhu) po skončení projednávání věci, avšak před vyhlášením rozsudku soudem prvního stupně, je formálně z hlediska důvodů obnovy procesním zaviněním žalovaného.
Uvedené závěry však vzhledem k tomu, že nerozlišují mezi skutečnostmi nastalými do skončení jednání a nastalými v době od jeho skončení do vyhlášení rozhodnutí, vyvolávají mnohé otázky. Lze příklad 32 klást na roveň situaci, kdy žalovaný netvrdí určitou pro rozhodnutí relevantní skutečnost před skončením jednání, na kterém věc byla projednávána? Neměl by výklad § 154 odst. 1 a na něj navazujících ustanovení [srov. § 119a odst. 1, § 156 odst. 2, § 205a odst. 1 písm. f), § 211a, § 228 odst. 1, § 268 odst. 1 písm. g)] dbát i na to, že pro účastníky je věc skutkově uzavřena ukončením dokazování a přednesem „závěrečných řečí“? Nemá výjimečné ustanovení § 156 odst. 2 sloužit spíše ke zvládnutí problémů technické povahy688 než možnosti otevření dalšího dokazování?
Obdobně sporným se může jevit i závěr, ke kterému dospějeme na základě doslovného čtení § 154 odst. 1 a na něj navazujících ustanovení v případě, kdy žalovaný po skončení jednání, avšak ještě před vyhlášením rozhodnutí, nově nastalou skutečnost uplatní, soud ji ale v rozhodnutí nezohlední.
Příklad 33: Shodně jako v příkladu 32 s tím, že žalovaný skutečnost zániku dluhu uplatnil vůči soudu písemným podáním, které soudu došlo ve stejný den, kdy tento vyhlásil rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že soudci bylo kanceláří uvedené podání předloženo až po vyhlášení rozsudku, nemohla v něm být uvedená skutečnost zohledněna.
Zde se ukazuje problematičnost argumentu vysloveného již Horou, že posunutí rozhodného okamžiku na dobu „vynesení rozsudku“ prospívá hospodárnosti řízení.689 Vzhledem k tomu, že v příkladu 33 nastala rozhodná skutečnost ještě před vyhlášením rozsudku (a byla včas žalovaným uplatněna),690 není možné se jí dovolávat v řízení o výkon rozhodnutí (ani v řízení o žalobě na obnovu řízení). Žalovaný je tedy v tomto případě nucen podat odvolání [§ 205 odst. 2 písm. d)], neboť jinak by se ocitl bez procesní ochrany pro případ zlovolného žalobcova jednání v řízení o výkon rozhodnutí (srov. výše). Tím se ale řízení prodlužuje a vzrůstají i jeho náklady. Jestliže bychom naproti tomu vyšli ze zásady, že okamžikem rozhodným pro fixaci skutkového stavu je okamžik skončení jednání, nebude žalovaný v příkladu 33 nucen podávat odvolání a zvyšovat tak náklady řízení, neboť mu svědčí jiná dostatečná obrana (opoziční námitka).691 Žalobce si zase u vědomí této skutečnosti dobře rozmyslí, zda bude podávat návrh na výkon rozhodnutí (exekuce) pro již zaplacený dluh. Obdobné závěry by v takovém případě platily i pro příklad 32. Pro závěr o vhodnosti navázání okamžiku rozhodného pro zjištění skutkového stavu na dobu skončení jednání před soudem prvního stupně (resp. před soudem odvolacím, pokud jde o skutečností, které lze v odvolacím řízení uplatnit) svědčí i jeho význam z hlediska právní moci. Již bylo řečeno (kapitola 4.2), že zákonodárce uvedený institut postavil na zásadě relativně úzkých účinků právní moci (§ 159a „výrok rozhodnutí“). To odpovídá v procesní nauce tradiční myšlence, kterou zákonodárce respektoval, a sice nepůsobit rozhodnutím účastníkům překvapivé následky.692 Mám za to, že jakékoliv posunutí časové hranice rozhodné pro zjištění skutkového stavu za okamžik skončení jednání je s uvedenou myšlenkou v rozporu. Ten nemůže být zhojen ani tím, že účastník je podle § 119a odst. 1 poučen, že pro případ odvolacího řízení musí být skutečnosti uvedeny a důkazy označeny „dříve, než soud ve věci vyhlásí rozhodnutí“. Procesní poučení by se mělo vztahovat ke konkrétní procesní situaci,693 a nikoliv in eventum i k nejistým budoucím skutečnostem (tj. zda v mezidobí od skončení jednání do vyhlášení rozhodnutí dojde ke změnám skutkového stavu). Tím ztrácí svůj účel694 a stává se pouhou formalitou. Předvídatelnost rozhodnutí a jeho účinků pro účastníky přitom z hlediska hodnotového nastavení civilního procesu stojí výše než zájem na aktuálním a úplném zjištění skutkového stavu.
Jsem si vědom toho, že současná legislativní úprava „rozhodného okamžiku“, vycházející z § 154 odst. 1 a na něj navazujících ustanovení [srov. především § 268 odst. 1 písm. g)], neumožňuje takovou obecnou interpretaci, která by jednoduše nahrazovala výraz „vyhlášení rozsudku“ slovy „skončení jednání“. Nic takového nežádám a nelze to zřejmě ze všech hledisek považovat za prospěšné.695 Na druhou stranu význam, který stanovení „rozhodného okamžiku“ v systému civilního procesu má a který se dotýká jak práva být slyšen, tak účinků právní moci a v neposlední řadě i předvídatelnosti rozhodnutí, nedovoluje vždy jeho pouhý formální (doslovný) výklad.696 V určitých případech – na dva z nich jsem výše poukázal – by takové „jednoduché“ stanovisko mohlo vést k problematickým výsledkům.697 Spočívá-li civilní proces na určitém hodnotovém pozadí (srov. kapitolu 2.1), měla by se procesní věda a s ní i soudní praxe v takových sporných případech pokoušet toto pozadí rozkrýt a případně slevit z formálně sice přesných, avšak věcně nespravedlivých závěrů.
Pouze na okraj ještě upozorňuji na problematiku, která se ve vztahu k rozhodnému okamžiku týká rozsudků pro uznání (§ 153a). Zákon nestanoví žádnou lhůtu pro jeho vyhlášení (srov. § 153a odst. 4). V období mezi uznávacím projevem (fikcí uznání) a vyhlášením rozsudku pro uznání se hmotněprávní vztahy mohou rovněž výrazně změnit. I to by v řízení o výkon rozhodnutí mělo být v případě vznesení opoziční námitky žalovaným zvažováno.
686 Žalovanému bylo poučení podle § 119a odst. 1 poskytnuto právě v souvislosti se zásadou neúplné apelace, kterou je odvolací řízení ovládáno. I zde však možno obsahové stránce takového poučení pochybovat; srov. dále.
687 Není jistě náhodou, že Hora, který jinak trval na okamžiku „vynesení rozsudku“, v souvislosti s opoziční žalobou vykládá § 35 odst. 1 ExŘ z roku 1896 tak, že okamžikem rozhodným pro uplatnění námitek proti nároku „je v řízení sporném prohlášení konce ústního jednání“ (srov. Hora Exekuční právo, s. 45). Důvod, pro který je třeba odlišovat na jedné straně „okamžik rozhodný pro zjištění skutkového stavu“ a na straně druhé „okamžik rozhodný pro uplatnění námitek“, však autor neuvádí.
688 Steiner (in Handl, Rubeš a kol. OSŘ – komentář. 1. díl, 1985, s. 690) dokládá možnost jeho užití na případu „obtížného výpočtu výše peněžitých nároků, o nichž se rozhoduje“. Srov. též Winterová a kol. Civilní právo procesní, s. 360, kde je § 156 odst. 2 rovněž kladen do souvislosti se složitostí věci. Upozorňuji, že občanský soudní řád v původním znění možnost odročení jednání za účelem vyhlášení rozhodnutí vůbec neupravoval (ustanovení bylo zavedeno až novelou č. 49/1973 Sb.).
690 Vycházím z toho, že na vrub účastníka nemohou jít případné organizační nedostatky v práci jednotlivých soudních oddělení.
693 Srov. Bureš in Bureš, Drápal, Krčmář a kol. OSŘ – komentář. 1. díl, 2006, s. 563, kde v souvislosti s poučovací povinností podle § 119a autor uvádí: „…procesní následky spojené se zákazem novot v odvolacím řízení lze účastníku spravedlivě přičíst k tíži jen tehdy, jestliže si v konkrétní věci (zvýraznil B.D.) těchto následků byl vědom“.
Obchodní informace o knize naleznete zde.
