Monografie Milana Hulmáka rozebírá téma uzavírání smluv v civilním právu v plné jeho šíři s podrobným rozborem jeho jednotlivých prvků a důsledně s vyhodnocením a vyvozováním závěrů s využitím poznatků z běžné praxe, rozhodovací soudní praxe i teoretických rozborů v širokém základu literárních pramenů. Tato práce tak má při množství každodenně uzavíraných smluv a jejich významu v celé oblasti civilního práva význam jak pro praxi, a to běžnou praxi právníků, advokátů, soudců, i pro výuku na právnických fakultách a vzhledem k hloubce rozborů i pro teoretické práce na tomto úseku.
Autor nejprve rozebírá základní otázky smluv v kapitole nazvané „Vymezení procesu uzavření smlouvy“ (což je označení, které nevystihuje její skutečnou šíři). Začíná otázkou platnosti uzavřené smlouvy, její neplatnosti a nicotnosti výsledku jednání o uzavření smlouvy, a to jsou otázky, na které narážíme často. Pak rozebírá otázku základu procesu uzavření smlouvy, který oproti současně platné úpravě, která formálně vychází z návrhu a jeho následujícího přijetí, nachází v dosažení konsensu o obsahu smlouvy (tedy bez přísného setrvávání na dodržení obou fází postupu dosažení tohoto konsensu). Nato se věnuje otázce kauzy smlouvy a provádí poučené vyjasnění pojetí consideration v anglo-americkém právu, dále otázce významu nutného souhlasu určitého orgánu s uzavřením smlouvy, resp. uzavřenou smlouvou ve vývoji názorů k současnému chápání tohoto souhlasu jako podmínky její účinnosti. Z dalších otázek je třeba poukázat na uvedení rozlišování smluv konsenzuálních a smluv reálných se závěrem, že institut reálných smluv se dnes již jeví jako přežitý. Pod označením „Jednostranné smlouvy“ pak rozvádí důsledky jednostranných úkonů s tím, že většinou jde o případy smluv s presumovaným přijetím. Na konci této kapitoly uvádí pod titulkem „fikce smlouvy“ některé zvláštní případy, které přináší život a které je třeba řešit, i když právní úprava je přímo a přesně nekryje. V tom uvádí otázku předsmluvní odpovědnosti, kterou pak rozebírá ve čtvrté kapitole monografie.
Ve druhé kapitole je obsažen historický vývoj právních úprav uzavírání smlouvy. Nejprve se vzhledem k významu římského práva jako základu, na němž bylo vybudováno naše právo, uvádí právo římské a pak právo v Českých zemích – jmenovitě je to úprava všeobecného občanského zákoníku, středního občanského zákoníku, úprav platných po roce 1964 (tj. občanského zákoníku z tohoto roku, hospodářského zákoníku a zákoníku mezinárodního obchodu) a současná platná úprava.
Třetí kapitola je jádrem monografie. Rozebírá se v ní v systematicky utříděném sledu vznik smlouvy v procesu jejího uzavírání a jeho jednotlivé prvky. V návaznosti na to, co bylo uvedeno, popř. zmíněno v první části práce, se dovozuje oproti formálnímu východisku platné úpravy, spočívajícímu na návrhu daném určité osobě a jeho následného přijetí, potřeba dospět výkladem ke vzniku smlouvy dosažením konsensu i bez přesného dodržení tohoto postupu, a do budoucna k úpravě vzniku smlouvy bez formalistického lpění na výslovné úplné dohodě do poslední maličkosti tak, aby došlo k uzavření smlouvy, bude-li tu věcně oběma stranami chápaný konsens, že k jejímu uzavření došlo, s pominutím toho, že některá z podružných náležitostí nebyla výslovně odsouhlasena, resp. byla přijata s věcně nevýznamnými odchylkami, proti nimž druhá strana nevznesla námitky.
Podrobně se rozebírá určitost návrhu, zejména možnost dodatečného určení, kterou autor připouští, pokud nebude záležet jen na vůli jedné strany, a možnost určení obsahu smlouvy odkazem. Pokud jde o tuto možnost, je samostatná stať věnována určení obsahu smlouvy odkazem na všeobecné obchodní podmínky. Tento způsob je sice upraven jen pro obchodní vztahy v obchodním zákoníku, ale nabyl již obecný charakter a platná úprava občanského zákoníku jej nevylučuje. Autor tento způsob také uvažuje jako obecný. Konstatuje nedostatečnost současně platné úpravy občanského zákoníku v tom, že neupravuje veřejný návrh s tím, že úprava pro obchodní vztahy v obchodním zákoníku nepostačuje, neboť pro praxi je jeho potřeba obecná. Tento nedostatek se projevuje negativně při kogentnosti úpravy uzavření smlouvy, jak ji dovozuje Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích. Autor naproti tomu dovozuje, že závěr o kogentnosti úpravy vylučující veřejný návrh není důvodný, ale že je možný výklad, který podání veřejného návrhu připouští. Platná úprava občanského zákoníku zná jen veřejný příslib, jehož úprava se dále uvádí. Autor pak rozebírá některé speciální otázky návrhu smlouvy, jmenovitě samoobslužný prodej, u něhož uvádí vývoj názorů na to, kdy jde o návrh a ve kterém okamžiku dochází ke vzniku smlouvy a veřejný návrh v rámci smluv uzavíraných na dálku.
Po těchto základních otázkách charakteru návrhu smlouvy rozebírá autor účinnost návrhu, možnost jeho změny a zánik návrhu, zejména jeho odmítnutím, a v rámci toho i otázku důsledků smrti toho, kdo návrh podal, na již učiněný návrh se závěrem, že zásadně tento návrh zde zůstává a může být přijat. V této kapitole se navazuje na výklad, který byl již uveden k otázce konsensu o obsahu smlouvy a k otázkám návrhu smlouvy. Blíže se pak autor zaměřuje na některé speciální otázky. Tak je to otázka interních dohod, tj. dohod mezi dvěma organizačními jednotkami téhož subjektu upravujících jejich vzájemné vztahy v určité obdobě smlouvy, k čemuž typicky dochází mezi organizačními složkami státu a rovněž v rámci hospodaření obcí a krajů. Zde ovšem jde o vztahy uvnitř jednoho subjektu a nejde o smlouvy. Naproti tomu k uzavření smlouvy může dojít i v případě, že na obou stranách fakticky vystupuje jedna osoba, jestliže jedná na jedné ze stran jako zástupce a smlouva vzniká mezi dvěma subjekty. K tomu se uvádí příklad uzavření smlouvy mezi fyzickou osobou, která je členem určitého sdružení, a dalším účastníkem téhož sdružení vystupujícím pod společným označením.
V dalším následují otázky přijetí návrhu. Zásadně může návrh přijmout jen ten, komu byl adresován, obecně je však nutno připustit univerzální sukcesi. Autor teoreticky uvažuje možnost postoupení návrhu se závěrem, že to jako postoupení práva není možné. Pokud jde o vlastní přijetí, zabývá se konfliktem všeobecných obchodních podmínek, ke kterému dochází v případě, že při přijetí návrhu, který odkazuje na všeobecné obchodní podmínky navrhovatele, připojí své obchodní podmínky, které jsou v určitém rozsahu shodné, ale v určitém rozsahu rozdílné. To sice podle naší úpravy vede k odmítnutí návrhu a smlouva tedy nevzniká, v různých evropských právních úpravách se však takový případ řeší a autor dospívá k závěru, že i naše právní úprava by jej měla řešit ve prospěch uzavření smlouvy. Dále se zabývá významem písemného potvrzení znění ústně uzavřené smlouvy s úvahou, jaký význam by mělo mít v případě, že obsahuje nějaké odchylky od dané ústní dohody, jaká skutečně byla, a dále opožděného přijetí návrhu smlouvy, a to vždy se závěrem ve prospěch vzniku smlouvy. Na konci této kapitoly je uveden vznik smlouvy na základě veřejné obchodní soutěže upravené u nás jen pro obchodní vztahy a uzavření smlouvy o dražbě.
Čtvrtá kapitola je věnována úvahám o předsmluvní odpovědnosti. Ta u nás není přímo upravena, ale otázka této odpovědnosti v poslední době i u nás vyvstala. Autor uvádí tři oblasti, o které zde jde: porušení informační povinnosti v procesu jednání o uzavření smlouvy, zneužití informací získaných v průběhu jednání o uzavření smlouvy a ukončení jednání o uzavření smlouvy bez vážného důvodu. V tomto posledním případě jde o střet zásady smluvní volnosti, tedy práva neuzavřít smlouvu, a dobré víry v poctivost jednání o uzavření smlouvy a legitimního očekávání. Autor uvádí také několik rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž se uvažuje s odpovědností podle § 415 ObčZ a dospívá k doporučení, aby budoucí úprava tuto odpovědnost řešila.
V páté kapitole shrnuje autor vlivy práva Evropské unie na naši úpravu v této oblasti, v šesté charakterizuje připravovanou úpravu nového občanského zákoníku. V poslední, osmé kapitole, shrnuje závěry práce, jak jsou v ní postupně obsaženy a jak jsou také uvedeny shora. Zejména mu jde o chápání civilního práva jako práva, jehož cílem je chránit společnou vůli stran a nikoli ji popírat hledáním různých důvodů neplatnosti či stanovením formálních překážek.
Uvedená monografie tak představuje do hloubky provedený rozbor otázek procesu uzavírání smluv, fundovaný teoreticky a opírající se o judikaturu našich soudů, jmenovitě Nejvyššího soudu, objektivní a kritický k platné úpravě tam, kde je třeba. Tato monografie má všechny předpoklady k tomu, aby přispěla právníkům v praxi v jejich práci, aby byla využita při pracích legislativních, a dává podněty k dalším teoretickým úvahám.
Článek byl uveřejněn v časopise Obchodněprávní revue č. 2/2009.
