Často se cituje onen prastarý bonmot, že spoluvlastnictví je vynálezem ďábla. Osobně s tímto bonmotem nesouhlasím. Není přece chybou institutu spoluvlastnictví (stejně jako jiného právního institutu), že je legislativně nedbale upraven, a stejně tak není jeho chybou, že vzájemné mezilidské vztahy jsou v nejednom případě více či méně narušeny. To samozřejmě nic nemění na tom, že špatná legislativní úprava může k těmto sporům vydatně přispívat, v nejednom případě je i generovat.

Moderní doba se bez institutu spoluvlastnictví ne obejde. Tento prostý empirický poznatek pak nutně zvyšuje tlak jak na zákonodárce, aby přijal potřebnou kvalitní právní úpravu, tak i na interprety a adresáty zákona. Pokud se týče zákonodárce, lze konstatovat, že se s tímto úkolem v období po r. 1989 nevyrovnal právě bezproblémově. Několik ustanovení o podílovém spoluvlastnictví v občanském zákoníku a ne vždy jasná právní úprava akcesorického (přídatného) spoluvlastnictví v zákoně č. 72/1994 Sb.¹ nesvědčí právě o promyšleném přístupu zákonodárce k potřebám praxe.

Právní věda až doposud v tomto ohledu v podstatě selhávala; dílčí časopisecké statě nelze v tomto ohledu považovat za systematický vědecký výzkum. O to více je třeba přivítat předkládané dílo M. Králíka, které představuje po r. 1989 první komplexní monografii na téma podílového spoluvlastnictví.

Právní laici a mnohdy dokonce i nepublikující juristé se často domnívají, že čím je právní úprava stručnější a čím méně publikované literatury a názorů k tématu exis tuje, tím je publikování o něm jednodušší. Vím velmi dobře z vlastní zkušenosti, že takový pohled je mylný. Právě naopak, čím méně materiálu ke zpracování je, tím je výklad zákona komplikovanější; přitom ani není možné si své názory porovnat s jinými. Kromě toho autor pak nejednou musí mnohé problémy, které se při psaní takového díla často objeví a na něž není nikde jinde k dispozici žádný (ne)publikovaný názor, řešit, jako kdyby – řečeno s jistou nadsázkou – byl zákonodárce sám, neboť nelze problém „vyřešit“ konstatováním, že existuje (jak se v soudobé literární praxi bohužel často děje). Vzhledem k tomu si autor předkládaného díla vytkl úkol velmi náročný.

Struktura díla je koncipována standardním způsobem. Co je však třeba v daném kontextu ocenit, je kapitola XIV zabývající se některými aspekty žalob z podílového spoluvlastnictví (s. 235–260), bohužel však jen formou nepříliš rozsáhlého exkurzu. Na druhé straně lze autorův přístup pochopit; vzhledem k neustálému rozrůstání se judikatury (zejména v posledních letech) by při snaze o podrobný vyčerpávající výklad dílo v dohledné době nejspíše nedopsal. Třeba tu ocenit autorovu svědomitost, s níž se zvolenému institutu již dříve věnoval formou časopiseckých pojednání, jakož i jeho příslib pro futuro v tomto směru učiněný v předmluvě (s. VI). Stejně tak sympaticky působí autorovo konstatování, že čtenář nenalezne v díle odpovědi na zdaleka všechny otázky spojené s právní úpravou podílového spoluvlastnictví, neboť takový požadavek není reálně splnitelný (s. VII). Vzhledem k důkladnosti, s níž autor o institutu pojednává (a jež značně v kladném slova smyslu vybočuje z obvyklé úrovně právnických publikací), působí toto konstatování o to pozitivněji, neboť autor na rozdíl od jiných publikujících juristů, kteří buďto znají odpověď na vše, nebo problémy v duchu zásady kde problém začíná, komentář končívá, načrtnou (a mnozí ani to ne) a ponechají bez odpovědi, formuluje jak problém samotný, tak i vlastní názor na věc.

Pozitivní na díle je rozsáhlá partie o některých zahraničních právních úpravách podílového spoluvlastnictví v kapitole XV (s. 261–325); to rozhodně dnes v odborné literatuře není časté. Nepochybně by bylo velmi užitečné (a autorův příslib v pozn. č. 330 na s. 262 je v tomto ohledu nadějný), aby v případném dalším vydání díla byla tato partie rozpracována co do počtu zemí i co do podrobnosti jednotlivých kapitol.

Obdobně kladně lze hodnotit i rozsáhlý a dobře systematicky utříděný výběr několika set judikátů v závěru knihy (s. 327–397).

Jasným pozitivem publikace je i rozsáhlý poznámkový aparát, jehož velikost je nutně determinována (nevelkým) množstvím děl jiných autorů, která jsou z hlediska tématu využitelná. Poznámkový aparát ke každé (alespoň standardní) vědecké práci nepochybně patří. Může se jevit proto jako superfluum o jeho existenci vůbec hovořit. V českých poměrech se však jedná o úkaz, který rozhodně není u právnických děl samozřejmostí (přinejmenším ne v tomto počtu poznámek). Absenci poznámkového aparátu lze sice v některých dílech tolerovat (např. v praktických poznámkových vydáních nejrůznějších zákonů), u děl majících vědecké ambice je však jeho existence nezbytností.²

Konečně pozitivní je i to, že autor nepřehlédl již připravený návrh nového občanského zákoníku.³ Právě zde lze snad uplatnit jistou dílčí výhradu, a to k systematickému pojetí. Pro čtenáře by bylo mnohem přehlednější, kdyby autor tuto partii pojal jako jednotný uzavřený celek. Pojetí, kdy po výkladu určité otázky de lege lata následuje partie o tomtéž de lege ferenda, je sice též možné, nutí však čtenáře v díle vždy konkrétní otázku hledat (i když třeba poctivě dodat, že stejně tak lze argumentovat i obráceně, neboť při tomto přístupu tak má čtenář možnost ihned srovnat právní úpravu de lege lata i návrh de lege ferenda).

Jediné, co mne při čtení díla opravdu nepotěšilo, bylo uvědomění si, jak malé ohledy bere zákonodárce na reálné potřeby běžného života a jak neúnosně se spoléhá na zásadu, že však ona si s tím již praxe nějak poradí. Praxe si nepochybně poradí (co jiného jí ostatně zbývá), leč takový zákonodárcův přístup – na právní úpravě podílového spoluvlastnictví patrný snad ještě více než na jiných soukromoprávních institutech – je pro právní jistotu všech přímo destruktivní.

Co říci závěrem? Snad jedině to, že autorův (a ostatně i nakladatelství) počin je třeba jednoznačně přivítat a ocenit, jakož i to, že i mimo akademickou půdu mohou vzniknout a vznikají práce nanejvýše kvalitní. Ostatně kdo chce řádně a svědomitě vědecky pracovat, nemusí být jen kvůli tomu pracovníkem vědecké instituce.⁴

¹⁾Společné jmění manželů zde ponechávám vědomě stranou.

²⁾I když třeba spravedlivě poznamenat, že u některých témat je vytváření odpovídajícího poznámkového aparátu podstatně obtížnější než u jiných, neboť mnohdy není co citovat.

³⁾I když z textu díla není jasné, která verze návrhu byla autorem vy užita. Vzhledem k tomu, že předmluva díla je datována květnem 2008 (s. VII) a autor se odvolává na znění návrhu uveřejněné na internetových stránkách Ministerstva spravedlnosti ČR (s. 8), lze soudit, že autor vychází patrně z verze zde publikované koncem r. 2007.

⁴⁾A nejedná se přitom o žádnou výjimku; v posledních letech vzniklo takových prací mimo úzce akademickou sféru vícero.