V.2.1.2 Smluvní informační povinnost
Smluvní informační povinnost či povinnost předat informace v okamžiku uzavření smlouvy někdy splývá s předsmluvní informační povinností, jindy je výslovně zdůrazněna a v právní úpravě oddělena nebo právní úprava vyžaduje pouze informační povinnost v okamžiku uzavření smlouvy.
Směrnice 1999/44/ES (čl. 6) obsahuje pouze smluvní informační povinnost a to v okamžiku uzavření kupní smlouvy (či smlouvy o dílo) poskytnout spotřebiteli informace o záruce v jednoduchých a jasných formulacích. Nesplněním informační povinnosti o obsahu záruky není platnost záruky dotčena. Porušení informační povinnosti však není nijak sankcionováno.
Směrnice 94/47/ES výslovně vedle předsmluvní informační povinnosti (na požádání, obecné) vyžaduje, aby informace, které spotřebitel obdrží před uzavřením smlouvy, byly součástí sjednané smlouvy (čl. 3 odst. 2 věta první směrnice 94/47/ES) a v případě, že došlo ke změně poskytnutých předsmluvních informací, kdy změny jsou možné jen na základě okolností nezávislých na vůli dodavatele, musí být změny spotřebiteli sděleny ještě před vlastním uzavřením smlouvy a ve smlouvě musí být výslovně uvedeny (čl. 3 odst. 2 věta druhá a třetí směrnice 94/47/ES). Obdobně máme transponováno v našem právním řádu (§ 60 ObčZ).
Směrnice 87/102/EHS směšuje obě informační povinnosti v čl. 6, kdy výslovně uvádí, že informace musí být poskytnuty při sjednání smlouvy nebo před sjednáním.
Směrnice 90/314/EHS stanovuje informační povinnost v okamžiku uzavření smlouvy pro smluvní ustanovení, která musí být spotřebiteli předána v kopii a informace o nich má spotřebitel obdržet před uzavřením smlouvy.
Směrnice 2002/65/ES neobsahuje žádné zvláštní požadavky na předání informací v okamžiku uzavření smlouvy; vyžaduje pouze poskytovat předsmluvní informace, a to jak obecné informace (čl. 3 odst. 1 a čl. 4 směrnice 2002/65/ES), tak i informace smluvní (smluvní podmínky).
Směrnice 97/7/ES neobsahuje výslovný požadavek obdržení informací v okamžiku uzavření smlouvy, pouze vyžaduje, aby spotřebitel po uzavření smlouvy prostředkem dálkové komunikace obdržel písemné potvrzení („v průběhu plnění smlouvy“) o specifických informacích. Takovou povinnost nelze charakterizovat jako povinnost vážící se k okamžiku uzavření smlouvy.
Směrnice 85/577/EHS (čl. 4) zatěžuje dodavatele písemnou informační povinností, resp. poučovací povinností o právu na odstoupení od smlouvy, která musí být zpravidla plněna ke dni uzavření smlouvy, resp. k okamžiku uzavření smlouvy. Náš zákonodárce provádí tento požadavek v § 57 odst. 2 ObčZ, kde povinnost definuje „nejpozději při uzavření smlouvy“, tj. je možné takovou povinnost splnit i v rámci předsmluvního jednání.
V.2.1.3 Informační povinnost po uzavření smlouvy
Informační povinnost po uzavření smlouvy můžeme charakterizovat jako povinnost dodavatele informovat spotřebitele o určitých relevantních skutečnostech, které nastaly až po uzavření smlouvy; rovněž informační povinnost po uzavření smlouvy může být charakterizována jako projev ochrany spotřebitele v soukromém právu.
Ve smyslu čl. 5 směrnice 97/7/ES je dodavatel zatížen informační povinností po uzavření smlouvy, neboť „v průběhu plnění smlouvy“ (závazku) musí spotřebiteli sdělit vyžadované informace (právo na odstoupení od smlouvy, adresu dodavatele etc.). Náš zákonodárce provádí toto ustanovení v § 53 odst. 6 ObčZ.
Směrnice 2002/65/ES opravňuje spotřebitele kdykoli po uzavření smlouvy požádat o písemné informace, resp. smluvní podmínky (čl. 5 odst. 3 směrnice 2002/65/ES; v naší právní úpravě
§ 54b odst. 11 ObčZ). Dále pak je dodavatel zatížen informační povinností po uzavření smlouvy v případě, že smlouva byla sjednána prostředky dálkové komunikace, které neumožňují okamžité předání smluvních podmínek či vyžadovaných informací na trvanlivém médiu nebo v písemné formě. V tomto případě, je dodavatel povinen informace poskytnout okamžitě po uzavření smlouvy (čl. 5 odst. 2 směrnice 2002/65/ES a § 54b odst. 9 ObčZ).
Ustanovení čl. 4 odst. 1 písm. b) směrnice 90/314/EHS obsahuje rovněž požadavek na informace po uzavření smlouvy, které má cestovní kancelář povinnost sdělit dle dikce směrnice „kdykoli před začátkem cesty“. Náš zákonodárce požadavek provádí v § 852d ObčZ, kdy je cestovní kancelář povinna nejpozději 7 dnů před zahájením zájezdu sdělit zákazníkovi další podrobné informace týkající se zájezdu. Je-li smlouva uzavírána v kratší době před zahájením zájezdu (last minute), musí zákazník tyto informace obdržet při uzavření smlouvy. Vyvstává relevantní otázka, zda-li je cestovní kancelář povinna na základě žádosti zákazníka sdělit upřesňující informace dříve než 7 dní před zahájením zájezdu. Pokud taková povinnost cestovní kanceláře není ve smlouvy výslovně sjednána, máme za to, že zákazníkovi takové
právo nesvědčí. Vzhledem k tomu, by bylo možné zvažovat, zdali ČR provedla právo zákazníka na upřesňující informace konformně s čl. 4 odst. 1 písm. b) směrnice 90/314/EHS; zákazníkovi má být totiž zaručeno, že právo na další informace obdrží kdykoliv před začátkem cesty.
Okamžik splnění informační povinnosti o dalších podrobných informacích může cestovní kancelář splnit dle své vůle (např. 15 dní před zahájením zájezdu); nejzazší termín je 7 dnů před zahájením zájezdu (pořádková lhůta). Právo domáhat se splnění povinnosti svědčí spotřebiteli až 6 dnů před zahájením zájezdu. Nesplnění informační povinnosti není v našem právním řádu nijak sankcionováno (v úvahu připadá pouze náhrada škody), na rozdíl od jiných právních řádů členských zemí ES (pokutu či jinou administrativní sankci zavádí např. Rakousko, Belgie, Kypr, Francie, Řecko, Španělsko či Švédsko), jiné členské státy stíhají neposkytování informací ze strany cestovní kanceláře dokonce odejmutím licence k provozování cestovní kanceláře (Řecko, Maďarsko)1.
Další výslovná informační povinnost po uzavření smlouvy vázne na dodavateli (cestovní kanceláři) v případě, že je vzhledem k objektivním skutečnostem nucen podstatně změnit některou ze základních podmínek smlouvy (srov. § 852e ObčZ). V tomto případě je dodavatel oprávněn navrhnout změnu smlouvy. Náš zákonodárce výslovnou informační povinnost nezakotvuje, ale přímo užívá pojmu „návrh na změnu cestovní smlouvy“ (novace). Základním předpokladem k návrhu ze strany cestovní kanceláře na změnu závazku (výlučně před zahájením zájezdu) je vznik objektivních okolností, které zapříčiňují, resp. přímo si vynucují změnu podmínek (§ 852b ObčZ); subjektivní přesvědčení cestovní kanceláře nemá žádnou právní relevanci.
Italský právní řád výslovně zakotvuje informační povinnost o změně a italský soud dovodil (Tribunale Monza (Itálie) 16. May. 2003 1617/2003) 2, že pokud nesplněním informační povinnosti vznikne zákazníkovi škoda, může se jí domáhat (zprostředkovatel neoznámil zákazníkovi změnu letového řádu a ten let zmeškal).
Informační povinnost vyplývající z čl. 4 odst. 5 směrnice 90/314/EHS musí být splněna „co nejrychleji“. Hodnocení rychlosti podání informace o vynucené změně podmínek, resp. návrhu na změnu, je třeba vykládat vzhledem ke všem okolnostem. Náš zákonodárce výslovně nestanovuje časový limit od seznámení se se sdělením cestovní kanceláře s objektivní skutečností, která zapříčiňuje zvýšení ceny zájezdu, pro oznámení zákazníkovi (obdobně maďarská úprava); tato skutečnost by mohla být shledána ESD jakožto nesprávná transformace směrnice 90/314/EHS, neboť směrnice výslovně uvádí, že tomu musí být „co nejrychleji“ (Italská úprava např. stanovuje povinnost učinit tak bezprostředně; Litva a Polsko bez prodlení; většinou však právní řády členských států přebírají definici ze směrnice 90/314/EHS)3.
Máme za to, že § 852e ObčZ je třeba vykládat v tom smyslu, že v sobě imanentně zahrnuje informační povinnost o vynucených změnách poskytovaných služeb (např. změna doby či místa odjezdu) a v případě, že cestovní kancelář tuto povinnost nesplní, může se zákazník domáhat náhrady škody, která mu případně vznikla z důvodu porušení povinnosti.
V případu Bundesgerichtshof (Německo), 15. 10. 2002, X ZR 147/01)4 německý soud hodnotil právo na odstoupení od smlouvy pro vis major v případě, že v cíli cesty byl s vysokou mírou pravděpodobnosti ohlášena přírodní událost (hurikán “George”), která ohrožovala či mohla ohrožovat zákazníky na životě. Konstatoval, že v této oblasti jsou hurikány časté (karibská oblast) a že samo toto konstatování nezdůvodňuje právo zákazníka odstoupit od smlouvy pro vis major. Pokud však byla dle meteorologických informací vysoká pravděpodobnost výskytu konkrétního hurikánu v dané oblasti, byla cestovní kancelář povinna své klienty o této skutečnosti informovat a navrhnout zákazníkům odstoupit od smlouvy. Otázku práva vzniku práva na odstoupení od smlouvy v případě vis major je třeba hodnotit vzhledem ke všem okolnostem případu, tj. určitá dovolená v sobě může nést vyšší míru rizika, např. různé expedice či adrenalinové sporty apod. Běžná dovolená u moře však toto riziko v sobě nenese, a proto vznikne-li, má cestovní kancelář povinnost informovat o této skutečnosti zákazníka a případně mu nabídnout právo na odstoupení od smlouvy či změnu závazku. Informační povinností po uzavření smlouvy je rovněž zatížen dodavatel ve smyslu čl. 6 odst. 2 směrnice 87/102/EHS, neboť vyžaduje, aby spotřebiteli bylo po dobu trvání smlouvy o spotřebitelském úvěru sdělovány informace o každé změně roční úrokové sazby nebo poplatků, a to jakmile ke změně dojde.
z: http://www.eu-consumer-law.org/casetext_en.cfm?JudgmentID=336
z: http://www.eu-consumer-law.org/casetext_en.cfm?JudgmentID=16
Obchodní informace o knize najdete zde.
