5.1 Úvod do problematiky
Problematika časových mezí právní moci zatím odolává, pokud je mi známo, v domácí procesualistické literatuře bližšímu systematickému zpracování.658 Na druhou stranu není (a ani nemůže být, srov. § 154 odst. 1) otázka vztažení účinků právní moci k určitému časovému momentu v procesní nauce věcí neznámou.659 To platí rovněž o domácí judikatuře.660 Je přitom pravdou, že pojem časových mezí právní moci je do jisté míry pojmem zavádějícím.661 Nelze jej vykládat tak, že by účinky právní moci byly časově ohraničeny a plynutím času zanikaly (viz kapitola 3.2). Pojem časových mezí právní moci má vyjádřit především tu skutečnost, že z hlediska posouzení identity věci (idem) je podstatný nejen její předmětný (objektivní meze) a podmětný (subjektivní meze) rozsah, ale rovněž její časový rozměr.
Bez zohlednění časového hlediska účinků právní moci bychom v případě předčasně podané žaloby (plus petitio tempore)662 nemohli hovořit o jejím zamítnutí „pro tentokrát“, nýbrž o konečném vyřízení věci, které mj. znamená překážku jejího opětovného vznesení (§ 159a odst. 5). Ze samotného vymezení objektu procesní ochrany (předmětu řízení) totiž nevyplývá, že by tvrzený skutek (skutkový děj), který zakládá určitý procesní nárok (kapitola 4.3), musel být v okamžiku rozhodnutí o něm již ukončen. Úprava časových mezí právní moci bere v úvahu skutečnost, že tento skutek (skutkový děj) může v této době ještě pokračovat (např. proto, že nenastala splatnost pohledávky).
Byť uvedený závěr působí na první pohled samozřejmě, ve skutečnosti takovým není. Jestliže by nebylo upraveno, ke kterému okamžiku se má rozhodnutí (a s ním i jeho účinky) vztahovat, mohl by soud svůj úsudek založit např. na prognóze budoucích událostí 663 (např. že nastane splatnost pohledávky)664 nebo jej naopak vztáhnout k určitému okamžiku v minulosti 665 (např. zda splatnost nastala nejpozději v době podání žaloby). Zákon proto musí stanovit, který okamžik je rozhodný pro posouzení identity věci (idem), a tím i pro zjištění skutkového stavu soudem. Účinky právní moci rozhodnutí se mohou vztahovat pouze k takto určenému momentu a následné změny skutkového stavu již nemohou být rozhodnutím, respektive jeho právní mocí, pokryty.666 Občanský soudní řád stanoví, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (§ 154 odst. 1). Tím jsou zároveň vymezeny časové meze právní moci. Zákonodárce jejich určením vyšel vstříc skutečnosti, že objektivní realita podléhá neustálému vývoji a tuto dynamiku musí respektovat i institut právní moci.667 Jestliže ve skutkovém stavu, z něhož procesní nárok vychází, došlo ke změnám, které jsou právně relevantní a které již nemohly být v původním řízení zohledněny, nebrání právní moc rozhodnutí novému uplatnění jinak shodného procesního nároku.668 Od původně uplatněného procesního nároku se bude nárok uplatněný později odlišovat jen tím, že
jsou v něm nově tvrzeny právně relevantní skutečnosti, které sice patří ke skutkovému základu původně uplatněného nároku, nastaly však až po vyhlášení původního rozhodnutí.669 To je typické pro předčasné žaloby; splatnost sama o sobě nezakládá žádný nový skutek (skutkový děj), nýbrž hmotněprávně i procesně teleologicky náleží ke komplexu skutečností uplatněných již původní žalobou.
Kritériem pro posouzení totožnosti věci zde tedy bude i hledisko časové.
5.2 Rozhodný okamžik
Kognitivní činnost soudu, na které je rozhodnutí postaveno (viz kapitola 3.1), směřuje k poznání co možná pravdivému.670 Zjišťování skutkového stavu soudem ale není poznáním vědeckým, u něhož je pravda jediným měřítkem. Poznání v procesním smyslu sice rovněž směřuje ke zjištění pravdy, je však limitováno procesními pravidly.671 Ta mj. stanoví, že k určitému okamžiku je třeba poznání ukončit. Jinak by nemohlo dojít, jak jsme ukázali v kapitole 2.1.1, k naplnění účelu civilního soudního řízení. Ze samotné podstaty poznávací činnosti soudu vyplývá, že okamžik rozhodný pro zjištění skutkového stavu věci se nachází buď v minulosti, nebo v přítomnosti. Soudní rozhodnutí založené na pouhé prognóze budoucího vývoje vztahů mezi účastníky totiž není z hlediska obecných požadavků civilního procesu dostatečně skutkově podloženo.672
Jestliže bychom za účel civilního soudního řízení považovali samo poznání, nebylo by zřejmě pochyb o tom, že okamžik rozhodný pro jeho ukončení musí být ten nejpozději možný, aktuální. Z tohoto pohledu by rozhodným okamžikem měla být přítomnost, tj. ten okamžik, který je časově shodný se samotným rozhodnutím. V civilním řízení, ve kterém se uplatňují zásady dispoziční a projednací, nesmí být ovšem opomíjeno, že z hlediska skutkového podkladu rozhodnutí je podstatné spolupůsobení procesních stran. Rozhodnutí by nemělo zohledňovat takové skutečnosti, které účastníci z časového hlediska již nemohli učinit předmětem projednání. Princip slyšení stran, který má základ v právu na soudní ochranu, by proto měl být zákonodárcem ctěn i zde. To však může být v protikladu se snahou o dosažení aktuálnosti a úplnosti poznání.
Naznačené dilema není novým. V jistém smyslu se jej pokoušel řešit i klasický římský formulový proces. Rozsudek (sententia) vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době litiskontestace. Okamžik rozhodný pro skutkový základ rozhodnutí tedy ležel v minulosti. Jak již bylo řečeno v kapitole 1.1, litiskontestace byla procesní smlouvou, která znamenala nejen zánik původní obligace, ale zároveň vznik závazku nového.673 V tomto smyslu tedy rozhodoval římský iudex vždy o novém, existentním právu, které procesní strany výslovně učinily předmětem sporu.
5.2.1 Obecná úprava rozhodného okamžiku
Podle § 154 odst. 1 je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Platná úprava okamžiku rozhodného pro fixaci skutkového základu rozhodnutí respektuje především požadavky aktuálnosti a úplnosti poznání. Tomu odpovídá i obvyklá interpretace, že soud by měl zohlednit vše, co v řízení až do okamžiku rozhodnutí vyšlo najevo.674 Historicky toto pravidlo navazuje nejen na ustanovení § 150 odst. 1 OSŘ 1950,675 ale dokonce na úpravu ještě starší, obsaženou v § 406 CŘS.676 Hora při jejím výkladu zdůvodnil zájem na aktuálním časovém záběru rozhodnutí zásadou hospodárnosti řízení.677 Teoretikové socialistického civilního procesu zase v akcentu na úplnost poznání spatřovali projev zásady materiální pravdy.678 Uvedené názory však pomíjejí – a po pravdě řečeno znění zákona k tomu svádí – druhé rozhodné hledisko, a sice, do jaké míry na aktuálnosti či úplnosti takového procesního poznání participují účastníci. Z tohoto pohledu není bez zajímavosti, že shodné pravidlo § 406 öZPO bylo a je rakouskou právní teorií i praxí interpretováno jinak,679 než bychom na základě jeho doslovného čtení očekávali.680
Při stanovení rozhodného okamžiku nelze zapomínat, že účastníci mohou ze skutkového hlediska řízení ovlivnit svými tvrzeními a důkaznímu návrhy zásadně pouze do okamžiku skončení jednání. Tuto skutečnost je třeba zdůraznit již proto, že jen v tomto rozsahu mohou procesní strany nést zodpovědnost za to, na jakém skutkovém základě soud rozhodne o určitém právním následku. Ve sporném řízení to pravidelně znamená, že skutečnosti lze tvrdit a důkazy o nich lze navrhovat do skončení jednání před soudem prvého stupně (§ 119a), respektive do skončení jednání před soudem odvolacím (§ 215 odst. 3), jde-li o skutečnosti a důkazy, jejichž uplatnění je v odvolacím řízení dovoleno (§ 205a a § 211a). Časový rozdíl mezi skončením jednání a okamžikem vyhlášení rozsudku nebude činit problémy v tom obvyklém případě, kdy vyhlášení rozsudku následuje ihned po skončení jednání. Odlišení obou okamžiků je v těchto případech tak subtilní, že na první pohled nezpůsobuje větší praktické problémy.
Skryté otázky však vystoupí na povrch, jestliže mezi oběma okamžiky leží delší časový odstup. To bude zejména případ rozsudků vyhlášených na odročeném jednání, při kterém již věc nebyla projednávána (§ 156 odst. 2).
Jestliže bychom § 154 odst. 1 zkoumali izolovaně, mohli bychom dojít k nesprávnému závěru, že dojde-li k zaplacení dluhu žalovaným v době mezi skončením jednání (§ 119a) a vyhlášením rozsudku a soud se o této skutečnosti dozví, vezme ji v potaz a žalobu s odvoláním na § 154 odst. 1 zamítne. Takový postup soudu by nejen porušoval právo žalobce na soudní ochranu („být v řízení slyšen“, tj. vyjádřit se ke skutečnostem a důkazům, ze kterých soud v rozhodnutí vycházel; § 123), ale omezovalo by to rovněž jeho dispoziční oprávnění (např. vzít žalobu zpět; § 96 odst. 1), a ve svém důsledku by to pro něj mělo nepříznivé následky i co do rozhodnutí o nákladech řízení (§ 142 odst. 1).
V takových případech je správně upozorňováno, že soud rozsudek na odročeném jednání nevyhlásí, ale provádí na něm za účasti stran dokazování ke skutečnostem, které účastníci dodatečně tvrdí.681 Formálně lze tento závěr zdůvodnit tím, že usnesením o odročení jednání za účelem vyhlášení rozsudku není soudu vázán,682 neboť se jedná o usnesení, kterým se upravuje vedení řízení (§ 170 odst. 2). Hodnotově však bude takový postup spočívat na výše naznačených úvahách vycházejících z práva účastníků participovat na projednávání skutkového obsahu sporu nebo obecně z jejich práva na soudní ochranu.683 Výsledkem takového postupu bude, že k vyhlášení rozsudku dojde ihned po skončení takto odročeného jednání, takže časová diskrepance mezi oběma okamžiky opět nebude významná. Možná i z tohoto důvodu procesní věda a praxe, pokud je mi známo, o vhodnosti doslovného výkladu § 154 odst. 1 a na něj navazujících ustanovení nepochybuje.684
Přesto je právě v této souvislosti zapotřebí upozornit na dva možné problematické případy, kdy lpění na doslovném znění § 154 odst. 1 a s ním spojených ustanovení vede k hodnotově nežádoucím výsledkům.
658 Jinak v německé literatuře; srov. Hellwig System, 1. díl, s. 806 a násl., Rosenberg, Schwab, Gottwald Zivilprozessrecht, s. 931 a násl. V literatuře rakouské např. Fasching Lehrbuch, marg. č. 1531 a násl., nebo Simottová in Rechberger, Simotta Zivilprozessrecht, marg. č. 703 a násl.
659 Srov. Rubeš a kol. OSŘ – komentář. 1. díl, 1957, s. 641 („…rozhodnutí může projevovat plné účinky co do své závaznosti a nezměnitelnosti jen potud, pokud se nezměnil stav, který byl pro jeho vydání rozhodným“). Věc však byla teoreticky zdůvodňována obecnou platností klazule rebus sic stantibus i pro procesní vztahy [„v každém rozhodnutí (smíru) je obsažena výhrada, že platí pouze za předpokladů, že trvá stav, podle něhož bylo vydáno (smír ujednán)“, tamtéž, s. 641 a násl.]. Platnost této zásady pro procesní vztahy je však pochybná. Povaha procesní regulace brání tomu, aby soudní rozhodnutí byla vydávána s výhradou (nota bene implicitní). Nadto byla uvedená klauzule do procesního myšlení implantována z obligačního práva, kde má svůj základ; viz Kanda Vliv změny poměrů, s. 12 a násl.
661 Na to upozorňuje rovněž Simottová in Rechberger, Simotta Zivilprozessrecht, marg. č. 703 („der mißverständliche Begriff“).
665 Srov. v kapitole 1.1 vývody ke klasickému římskému formulovému procesu, kde Rozhodnutí soudce vycházelo ze skutkového stavu v době litis contestatio. Z hlediska současné judikatury srov. R 11/1965.
668 Gottwald (in Münchener Kommentar ZPO, 2000, § 322, marg. č. 142) správně upozorňuje, že kdyby nově tvrzená skutečnost existovala již před zákonem stanovenou časovou hranicí, náležela by ke skutkovému základu původně uplatněného předmětu řízení („Neue Tatsachen gestatten eine neue Klage aber auch dann, wenn sie zum Streigegenstand des Vorprozesses gehört hätten, sofern sie schon damals vorgelegen hätten“).
669 Srov. též Leipold in Stein, Jonas Kommentar ZPO, § 322, marg. č. 238 a násl. [„Das Vorbringen (d. h. die Behauptung) einer Veränderung der Rechtslage durch neu entstandene Tatsachen genügt… um eine erneute Klage mit demselben Streigegenstand (zvýraznil B. D.) zulässig machen…“].
670 Dokladem toho je i výraz „míry důkazu“ (Beweismaß), vycházející z praktické jistoty o existenci určité skutečnosti, nikoli z vlastního pojmu pravdivosti. Srov. Leipold Beweismaß, 1985, s. 6 a násl.
672 Nevychází totiž ani z „praktické jistoty“ o existenci určité skutečnosti, nýbrž z pouhé předpovědi její existence. Ustanovení § 154 odst. 2 i na něj navazující § 163 je proto třeba považovat za výjimky z pravidla (srov. kapitolu 5.2.2).
676 § 406 věta první CŘS zněla: „Odsouditi k nějakému plnění lze jen tehdy, když v době vynesení rozsudku dospělost již nastala.“ (citováno podle Kolbaba, Rubeš, Tolar Civilněprocesnípředpisy, s. 356). Toto ustanovení však bylo právní teorií interpretováno obecně, tj. jako vztahující se i na rozhodnutí o jiných žalobách než o žalobách na plnění. Viz k tomu Hora Čs. civilní právo procesní, 2. díl, 1928, s. 406 a násl.
678 Srov. Rubeš a kol. OSŘ – komentář. 1. díl, 1957, s. 597, nebo Steiner in Handl, Rubeš, a kol. OSŘ – komentář. 1. díl, 1985, s. 679. Je však nutné podotknout, že Hrdlička tímto způsobem uvedené pravidlo nezdůvodňoval a přiblížil se řešení Horovu (srov. Rubeš a kol. OSŘ – komentář. 1. díl, 1970, s. 566).
679 Fasching Lehrbuch, marg. č. 1456, a Simottová in Rechberger, Simotta Zivilprozessrecht, marg. č. 401 a tam uvedené odkazy na judikaturu.
680 K doslovnému výkladu § 406 se přiklonil již prvorepublikový Nejvyšší soud ČSR; srov. Vážný 12 663.
681 Srov. rozhodnutí SJ 10/2001, které pro případ dokazování správně zdůraznilo požadavek účasti obou procesních stran. Jestliže se některý z účastníků k takovému jednání nedostaví, je třeba jej odročit, jak uvádí již Rubeš a kol. OSŘ – komentář. 1. díl, 1957, s. 619.
684 To se odráží i ve výkladu ustanovení souvisejících s § 154 odst. 1, zejm. § 268 odst. 1 písm. g), kde si Fiala všímá otázky, zda okamžikem „vydání rozhodnutí“ je třeba rozumět jeho vyhlášení nebo nabytí právní moci, nikoliv však otázky, zda by tímto okamžikem mohl být míněna doba skončení jednání. Srov. Fiala in Handl, Rubeš a kol. OSŘ – komentář. 2. díl, 1985, s. 267.
Obchodní informace o knize naleznete zde.
