Ad. 5. Zákaz politických stran, které by chtěly plnit funkce státních orgánů je odůvodněn snahou oddělit politické strany od státu. Propojení státu a politické strany je typickým znakem totalitních států. Výkon státní moci prostřednictvím politické strany by byl v rozporu s čl. 2 odst. 1 LPS, který upravuje zákaz státu vázat se na výlučnou ideologii. Přímo je tento zákaz vysloven v čl. 20 odst. 4 LPS, který stanoví, že politické strany a politická hnutí, jakož i jiná sdružení jsou odděleny od státu. Tím je zaručeno, že se státní orgány nebudou vměšovat do vnitřních záležitostí politických stran. Na druhé straně poskytuje oddělení politických stran od státu ochranu demokracie před přímou vládou politických stran. Jestliže by politická strana vykonávala funkci státních orgánů vykonávala by ji  v zájmu své politické orientace a narušovala by tak princip nezávislosti státních orgánů.[1] Samozřejmě by ve svém důsledku došlo i k vyloučení politické plurality.

Politickým stranám je dle mého názoru také zakázáno vytvářet hlídkující oddíly v zájmu zabránění kriminality, neboť to je úkolem Policie ČR.[2] Tento příklad je uváděn s poukazem na historii, kdy se právě oddíly SA (Sturmabteilung) jako pouliční oddíly NSDAP staly výrazným činitelem a nátlakovým faktorem při přebírání moci nacisty ve třicátých letech v Německu. Podobně se i mezi pravicově extremistickými subjekty pravidelně objevují tendence zřizovat různé „domobrany“ za účelem zajištění pořádku v ulicích a čtvrtích, kde na to dle jejich názoru policie nestačí.

I když by se mohl zdát správný zájem politické strany na udržení veřejného pořádku v určitém území, je třeba mít na zřeteli, že tyto hlídky by nebyly naplněny neutralitou vůči politickým oponentům, což by mohlo vyvolávat nejen příkoří, ale další eskalace konfliktů ve společnosti.

Ad 6. Možnost ukládat povinnosti pouze vlastním členům souvisí s pojetím politické strany či hnutí jako dobrovolného svazku osob se stejnou politickou orientací, které chtějí společně ovlivňovat chod věcí ve státě. Toto společenství občanů, právem aprobované, může určovat pravidla jen samo sobě a nejhorší sankcí za porušení pravidel může být pouze vyloučení z této politické strany. To je ostatně zakotveno i v § 3 odst. 2 a 3 SdrPol, který stanoví, že nikdo nesmí být nucen k členství ve stranách a hnutích. Ze strany a hnutí může každý svobodně vystoupit. Nikdo nesmí být omezován ve svých právech proto, že je členem strany a hnutí, že se účastní jejich činnosti nebo je podporuje, anebo že stojí mimo ně. Členovi politické strany je také dána příležitost podat žalobu k soudu, jestliže se domnívá, že rozhodnutí orgánu politické strany je v rozporu se zákonem nebo stanovami a může se tak domáhat jeho zrušení.[3]

Možnost ukládat povinnosti jiným osobám, než které jsou členy určitého sdružení, je pravidelně spojována s veřejným právem, resp. s veřejnou mocí, jejíž normy jsou vynutitelné státním aparátem. Připuštěním možnosti, aby politické strany či hnutí ukládaly povinnosti i jiným subjektům by pak muselo vést k nepřípustnému propojení státu, resp. státního aparátu a politických stran (viz bod 5).

Ad 7. V ustanovení § 5 SdrPol, kde je upraven zákaz ozbrojených složek, se projevuje snaha zabránit vzniku ozbrojených oddílů, které by mohly sehrát významnou a nežádoucí úlohu při boji o politickou moc ve státě. Jestliže je dle čl. 5 Úst založen politický systém na soutěži politických stran odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů, není třeba, aby politické strany měly vlastní ozbrojené složky, a to ani na vlastní obranu, neboť to je úkolem bezpečnostních sborů (viz bod 5).

 Z tohoto pohledu není ani přípustné, aby byly založeny jakékoli organizační jednotky, jejichž členové budou mít zbraně, byť řádně registrované pro osobní potřebu. Jakmile začne politická strana ve svém programu, stanovách či pouze faktickém jednání počítat s organizací ozbrojených osob, je třeba to považovat za porušení § 5 SdrPol a čl. 5 Úst. Z tohoto důvodu nelze automaticky na tělesné stráže vrcholných představitelů stran pohlížet ve smyslu § 5, i když v některých případech, by to bylo možné. Zejména je nutné dbát na to, jestli jsou tyto tělesné stráže organizovány, zda a v jaké míře s nimi činnost politické strany počítá a zda mají příslušná oprávnění k výkonu této činnosti, např. vlastní zbrojní průkaz příslušné skupiny.[4] Něco jiného je, jestli jsou tělesné stráže vyhrazeny pouze pro osobní ochranu určité osoby v souladu s výkonem svého povolání, či zda jsou zařazeny, byť neoficiálně, do struktury politické strany.

Na okraj lze ještě připomenout, že v Německu existuje trestný čin vytváření ozbrojených skupin (§ 127 StGB), který je ochranou proti shora uvedeným snahám. Jednání, které postihuje tento trestný čin, spočívá v neoprávněném vytváření skupin, které disponují zbraněmi nebo jinými nebezpečnými nástroji. Dále je postihováno i velení těmto skupinám či jejich podpora, a to až dvěma lety odnětí svobody nebo peněžitým trestem. Toto ustanovení postihuje nelegální paramilitární a militární skupiny, byť jejich členové mohou mít legálně držené zbraně. V ČR podobné ustanovení TrZ chybí.

Ad. 8 Politické strany mají reprezentovat zájmy občanů dobrovolně sdružených na základě politické orientace. Všichni občané mají právo se v politických stranách sdružovat (§ 1 SdrPol). Politická strana tedy musí být otevřena všem občanům za stanovených pravidel pro přijetí. Tato pravidla musí odpovídat demokratickým principům (viz bod 2). Neutrálním principem organizace politické strany (její vnitřní struktury) je princip územní. Ten obvykle spočívá v členění na menší územní jednotky (místní organizace), jež tvoří větší celky (krajské organizace), jejichž vrchol je v republikovém orgánu (členském sjezdu a jeho výboru). Není však vyloučeno, aby politická strana měla pouze jednu organizační jednotku pro celou republiku (členský sjezd).

Politické strany mohou do svého programu zařadit akcenty na určité problémy a způsob jejich řešení, takže se stanou přitažlivějšími pro určitou skupinu občanů. Nemohou však určitou skupinu reprezentovat tak, že zůstane uzavřena jiným. Dále nelze na nějakém diskriminačním důvodu rozčleňovat vnitřní organizaci politické strany. Nemůže vzniknout například politická strana organizovaná na základě oboru zaměstnání, či příslušnosti ke stavu. Vnitřní strukturu takové politické strany by mohli tvořit občané rozdělení podle oboru zaměstnání (např. organizace lékařů, dělníků atd.). Politická strana by tak mohla být uzavřena některým oborům či nezaměstnaným. Z vnitrostranické diskuse by tím byl vyloučen hlas části občanů. Pro obranu zájmů zaměstnanců určitých oborů je navíc přímo ústavně zřízen zvláštní institut – odbory.[5] 

Ad. 9 Čl. 20 odst. 3 LPS[6] umožňuje omezení činnosti politických stran. Stejně tak ustanovení § 1 odst. 1 a § 5 odst. 3 SdrPol odkazují na zvláštní zákony, které stanoví, ve kterých případech je výkon tohoto práva omezen. Výslovně je v SdrPol uveden i zákaz působení a zakládání politické strany na pracovištích. Důvody pro omezení činnosti politických stran u některých profesí jsou různé. U státních zaměstnanců, policistů a soudců je to zejména snaha o to, aby zůstali ve svém rozhodování politicky neutrální a nezpochybňovali nezaujatost státní správy. Dalším důvodem, který platí zejména u vojáků a policistů je snaha zabránit masovému ovlivňování politické síly ve prospěch vládnoucí garnitury.

Bezpečnostní složky jsou zřízeny na principu přísné subordinace a v rámci své rozhodovací autority mohou velitelé těchto složek udílet závazné pokyny podřízeným. Z toho plyne obava před zneužitím ve prospěch politických sil. Linie závazných pokynů od ministra obrany či vnitra až k poslednímu vojákovi, resp. policistovi je patrná a představení disponují dostatečnými prostředky k prosazení své vůle.

Příkladem dotvrzujícím tyto úvahy jsou různé vojenské diktatury v Latinské Americe či Asii, kde se vláda dostala k moci právě vojenským převratem. I v naší nedávné historii byl nátlak na pracovišti místních složek vládnoucí strany velice hmatatelný. Z tohoto důvodu ihned po listopadové revoluci v roce 1989 byl výslovně zakotven zákaz působení politických stran na pracovištích. Služební zákon (č. 218/2002 Sb.) v ustanovení § 64 uvádí, že po dobu trvání služebního poměru nesmí představený vykonávat žádnou funkci v politické straně nebo v politickém hnutí.

Zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, omezuje v § 13 a § 47 právo sdružovat se v politických stranách a hnutích příslušníkům Policie ČR, Hasičského záchranného sboru České republiky, Celní správy České republiky, Vězeňské služby České republiky, Bezpečnostní informační služby a Úřadu pro zahraniční styky a informace. Dle tohoto zákona nesmí být do služebního poměru přijat člen politické strany a ani osoba ve služebním poměru nesmí být členem politické strany nebo politického hnutí ani vykonávat činnost v jejich prospěch; volební právo tím není dotčeno.

Stejně tak je dle § 3 odst. 1 písm. c) a § 19 odst. 1 písm. i) zákona č. 221/1999 Sb., zakázáno vojákům z povolání být členem politické strany či hnutí, resp. je to důvodem k jejich propuštění.

Omezení práva sdružovacího je upraveno i pro soudce v § 80 odst. 2 písm. c) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, kde je uvedeno, že se soudce nesmí při výkonu své funkce nechat ovlivnit zájmy politických stran, veřejným míněním a sdělovacími prostředky.

V úvahách o novelizacích SdrPol a Ústavy by vedle již zakotvených možností ztráty mandátu[7] bylo možno uvažovat i o ztrátě mandátu v souvislosti se zrušením politické strany pro její antidemokratičnost. Tak je tomu například i v SRN. Nicméně k tomu by bylo nutno samozřejmě změnit Ústavu. V současné době zrušením politické strany či pozastavením její činnosti mandát poslance a senátora nezaniká.[8] Jestliže by byla politická strana zakázána pro svoji protiústavnost, zůstali by v Parlamentě poslanci a senátoři, kteří za ní kandidovali a její antidemokratické ideály prosazují. To je jistě nežádoucí stav.

Za nedostatek současného SdrPol považuji to, že není upraven zákaz nástupnických organizací. Ten obsahuje současná německá právní úprava a obsahoval ho dříve i československý zákon o zastavování činnosti a o rozpouštění politických stran (č. 201/1933 Sb.).[9] Ministerstvo vnitra by mohlo odmítnout registraci politické strany, jestliže by došlo k závěru, že jde o nástupnickou organizaci politické strany rozpuštěné z důvodů její antidemokratičnosti. Takovým znakem nástupnické organizace by bylo i personální propojení mezi hlavními osobami strany zrušené a strany zakládané. Toto rozhodnutí by pak bylo jako kterékoliv jiné správní rozhodnutí přezkoumatelné soudem. V současnosti tato výslovná úprava SdrPol chybí. Na místě by bylo uvažovat i o trestněprávním sankcionování snah o obnovení protiústavní politické strany (viz § 84 StGB).