4.3. Získávání informací – vyšetřovací oprávnění
Nařízení 1/2003 se v podstatě nezabývá procesním postupem NCA509; ve vztahu k vyšetřovacím oprávněním tak jednak vymezuje práva a povinnosti Komise, jednak se zabývá specifiky spolupráce při vyšetřování v rámci ECN510. Na tomto místě se budu podrobně zabývat jen otázkou nejzásadnějšího zásahu do práv podniku – šetření na místě, a to jak s ohledem na práva a povinnosti Komise, tak NCA.
4.3.1. Šetření Komise na místě
Komise může provádět šetření na místě sama,511 případně za asistence NCA,512 anebo požádat NCA, aby je provedl místo ní.513 V tomto bodě se budu zabývat jen prvními dvěma variantami, „dožádání“ je níže věnován samostatný bod.
4.3.1.1. Šetření v obchodních prostorách
Komise může provádět šetření buďto pouze na základě pověření svých pracovníků (v tomto případě ovšem nejsou podniky povinny se takovému šetření podrobit) nebo vydá v tomto směru rozhodnutí – pak už jsou podniky povinny spolupracovat.514 Komise může šetření bez dalšího provádět, aniž by byla vyžadována jakákoliv autorizace ze strany národních orgánů. Takovému šetření mohou (a zpravidla budou) asistovat zástupci NCA, kteří mají stejná
oprávnění jako Komise, a při takové asistenci tedy postupují výhradně podle Nařízení 1/2003;515 ani v jejich případě tedy není třeba žádného rozhodnutí národních orgánů nad rámec zmocnění ze strany NCA.
Situace se však mění, pokud se dotčený podnik odmítne šetření podrobit. Komise nedisponuje žádnými donucovacími oprávněními,516 která proto musejí být zajištěna národními orgány – členský stát tak má povinnost poskytnout Komisí pověřeným osobám nezbytnou pomoc a podle potřeby požádá o pomoc policii nebo rovnocenný donucovací orgán, aby jim umožnil kontrolu provést.517 To v praxi znamená, že pracovníci Komise, pokud narazí na odpor dotčeného podniku, přeruší šetření a požádají zástupce NCA, aby předmětné vyšetřovací úkony provedli sami, tentokrát však již podle svého národního práva; takto se postupuje, jen pokud trvá odpor dotčeného podniku, po jeho překonání se šetření opět vrací do režimu komunitárního práva.
Teprve v této chvíli tedy reálně dochází k výkonu veřejné moci ze strany státu, a teprve teď se proto uplatní omezení, která národní právo na výkon veřejné moci klade, ať už jde o rozsah vyšetřovacích oprávnění, kterými NCA disponují (k této otázce srov. níže v souvislosti s implementací v V.1.), nebo o potřebu souhlasu soudu k provedení šetření – v čl. 20 odst. 7 Nařízení 1/2003 se proto výslovně uvádí, že pokud výkon oprávnění nezbytných ke splnění požadavků Komise vyžaduje soudní přivolení, je třeba o ně požádat, a to případně i „preventivně“.
Aby však nebyla efektivnost šetření zmařena požadavky národních soudů, v čl. 20 odst. 8 Nařízení 1/2003 je vymezen rozsah, v jakém mohou soudy každý takový případ posuzovat.
4.3.1.2. Rozsah přezkumné pravomoci národního soudu
Národní soudy se tedy zapojují teprve ve chvíli, kdy by měly NCA provádět vyšetřovací úkony podle národního práva namísto Komise.
Jsou ovšem oprávněny přezkoumávat pouze, zda je předmětné rozhodnutí Komise o provedení šetření autentické a zda se nejedná o rozhodnutí svévolné (arbitrary) či nepřiměřené (excessive). Národní soud nicméně nesmí zpochybnit nezbytnost kontroly ani požadovat informace ze spisu Komise, přičemž zákonnost rozhodnutí Komise může přezkoumat pouze komunitární soudnictví.518
Tento rozsah „přezkumných“ pravomocí národních soudů vychází z judikatury ESD, kodifikované rozhodnutím Roquette Frères, ve kterém se ESD zabýval předběžnou otázkou francouzského soudu, který rozhodoval o asistenci francouzského soutěžního úřadu při šetření
Komise, a to s ohledem na zachování základních lidských práv při takovém šetření.
ESD na prvním místě zdůraznil, že oprávnění Komise provádět šetření je nezbytné k zajištění dodržování soutěžních pravidel na společném trhu, a potažmo prospívá veřejnému zájmu i jednotlivým podnikům a spotřebitelům,519 přičemž komunitární právo disponuje dostatečnými prostředky, aby výkon tohoto oprávnění zůstal omezen na nezbytný rozsah a aby podniky ochránil před svévolnými opatřeními.520
Povinností národních soudů je potom zajistit ochranu podniků před svévolnými a neúměrnými opatřeními (taková ochrana je přitom považována za obecný princip komunitárního práva),521 přičemž ale nesmí ohrozit efektivitu vyšetřování Komise a nemohou svým hodnocením nahradit názor Komise, že nařízené šetření je potřebné;522 přezkum takového rozhodnutí Komise je vyhrazen komunitárnímu soudnictví.523
Soud se pak podrobně zabývá hledisky, ke kterým má národní soud přihlížet při hodnocení svévolnosti a přiměřenosti opatření Komise. Ve vztahu k vyloučení svévolnosti je povinností Komise seznámit národní soud se skutečnostmi, ze kterých vyplývá, že má dostatek informací a důkazů, které poskytují dostatečný základ pro podezření určitého podniku z porušení soutěžního práva; soud však nemůže žádat, aby byl seznámen s podklady obsaženými ve spise Komise,524 nebo dokonce zaslání celého spisu (což by skutečně mohlo zcela paralyzovat šetření v případě, že má paralelně proběhnout ve více státech).
Ve vztahu k přiměřenosti zamýšlených opatření pak musí Komise národní soud přesvědčit, že jsou potřebná k úspěšnému vyšetření daného protisoutěžního deliktu a nepředstavují nesnesitelný zásah (intolerable interference) do práv předmětného podniku;525 Komise tak musí soud informovat o závažnosti deliktu, jehož spáchání vyšetřuje (popis jednání, relevantní trh, narušení soutěže a míru, v jaké se na tomto jednání účastnil podnik, u kterého má šetření probíhat), o důkazech, které hledá a o jejich vztahu k případu, a o oprávněních, kterých hodlá využít.526
Pokud Komise soud o těchto skutečnostech v dostatečném rozsahu neinformuje,527 není oprávněn žádost bez dalšího zamítnout, ale musí si na Komise bezodkladně vyžádat jejich doplnění.528
Tyto principy Roquette Frères byly plně převzaty Nařízením 1/2003. Řízení probíhá podle národního procesního práva (srov. V.1.), zvláště se však zdůrazňuje, že rozhodnutí soudu musí být přijato natolik rychle, aby nebyla ohrožena efektivita šetření zamýšleného Komisí;529 v praxi by se mělo jednat nanejvýš o několik dní.
4.3.1.3. Šetření v jiných než obchodních prostorách
Zásadní posílení vyšetřovacích oprávnění Komise spočívá v jejím nově zakotveném (a dosud v praxi nerealizovaném) právu provádět šetření i v tzv. jiných než obchodních prostorách (non-business premises), a to se souhlasem soudu toho státu, na jehož území má šetření proběhnout;530 jako příklad takových prostor se uvádí zejm. obydlí statutárních orgánů a zaměstnanců šetřených podniků.531
Podmínkou provedení takového šetření je existence důvodného podezření, že se v takových prostorách nacházejí účetní knihy nebo jiné obchodní záznamy související s předmětem kontroly, které mohou mít význam pro dokázání závažného porušení čl. 81 nebo 82 SES; o provedení takového šetření musí Komise vždy vydat rozhodnutí, které je přezkoumatelné SPS.532
Podmínky pro provedení šetření v jiných než obchodních prostorách jsou tedy mnohem přísnější než v případě prostor obchodních, kde může Komise provádět veškeré nezbytné kontroly za účelem plnění povinností svěřených jí tímto nařízením.533 Musí se jednat o důvodné podezření, že se tam nacházejí dokumenty potřebné pro prokázání závažného porušení soutěžního práva, a o provedení šetření vydává Komise vždy rozhodnutí, zatímco šetření v obchodních prostorách, pokud s tím podniky souhlasí, lze provádět i bez něj.
Šetření v jiných než obchodních prostorách nadto vždy vyžaduje předchozí povolení národního soudu, zatímco šetření v prostorách obchodních nikoliv. Nařízení 1/2003 pak blíže rozvádí skutečnosti, ke kterým má národní soud přihlížet při hodnocení přiměřenosti takového šetření, s tím, že se má zabývat i otázkou pravděpodobnosti, že hledané dokumenty budou skutečně nalezeny; ani v tomto případě ale není soud oprávněn zpochybnit nezbytnost šetření.534
4.3.1.4. Nezbytnost přivolení soudu k šetření
Jak již bylo výše uvedeno, je Komise oprávněna provádět šetření v tzv. obchodních prostorách podniků, a to na základě buďto zmocnění (authorization), které pro daný podnik závazné není,535 anebo rozhodnutí, které již závazné je.536 V žádném z obou případů není předchozí povolení soudu vyžadováno, rozhodnutí Komise o šetření je však ex post přezkoumatelné SPS.
Pokud však zjistí, že podnik „povinné“ šetření uložené rozhodnutím odmítá umožnit, je Komise oprávněna požádat o asistenci stát, na jehož území má šetření proběhnout. Komunitární právo ponechává na právu národním, zda bude poskytnutí takové asistence podmíněno předchozím povolením soudu; pokud ano, je možno požádat o ně již „předem“, tj. dříve, než potřeba zásahu státu vůbec vznikne.537 V případě šetření v jiných než obchodních prostorách je pak rozhodnutí Komise a předchozí povolení soudu vyžadováno vždy.538V souvislosti se šetřením na místě prováděným Komisí je tak předchozí rozhodnutí soudu požadováno jen v případě jiných než obchodních prostor, v případě prostor obchodních pak jen tehdy, pokud Komise požádá o asistenci nezbytnou k překonání odporu šetřeného podniku ve státě, který takový předchozí souhlas vyžaduje.
Tuto komunitární úpravu bych nyní rád konfrontoval s evropskou Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, podle které má každý právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence;539 průlom do tohoto oprávnění je možný jen v případech, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.540
...
514 Čl. 20 odst. 4 Nařízení 1/2003; přijetí takového rozhodnutí má Komise konzultovat s NCA, na jehož území má šetření proběhnout. Rozhodnutí Komise podléhá přezkumu toliko ze strany komunitárních, nikoliv národních soudů.
524 Rozsudek ESD C-94/00 Roquette Frères, odst. 61; nepředávání spisu odůvodňuje ESD tím, že by se jednak zvýšilo riziko prozrazení v něm obsažených informací, jednak by bylo prakticky nemožné v případech, kdy by mělo být řízení provedeno paralelně
ve více státech (odst. 65, 66 cit. rozhodnutí).
527 Otázku, zda byly národnímu soudu poskytnuty dostatečné informace, přitom může posoudit pouze tento soud, nikoliv soudy komunitární. Srov. rozsudek SPS T-339/04 France Télécom, odst. 52.
530 Čl. 21 Nařízení 1/2003. Nebyl tak naplněn původní záměr, aby byl touto úlohou, v zájmu jednotné aplikace, pověřen některý soud Společenství (srov. Bílá kniha, odst. 111).
535 Pokud se však šetření podrobí, jsou povinni poskytnout Komisi všechny požadované dokumenty v úplné podobě a na otázky nesmí odpovídat nepravdivě nebo zavádějícím způsobem; v opačném případě se vystavují riziku sankce podle čl. 23 odst. 1
písm. c), d) Nařízení 1/2003.
