Koordinace sociálního zabezpečení představuje důležitý nástroj provázání národních systémů sociálního zabezpečení členských států Evropské unie, dalších států Evropského hospodářského prostoru a Švýcarska (dále též „EU“). Předložená publikace se koordinaci sociálního zabezpečení věnuje velmi komplexně, přehledně a fundovaně, a to ve třech částech. Zpracována je odborníky na uvedenou problematiku, prof. Igorem Tomešem, JUDr. Kristinou Koldinskou, JUDr. Gabrielou Pikorovou a Mgr. Ladislavem Švecem.
Obecná část se člení na pět kapitol, z nichž první poskytuje čtenářům zajímavý historický exkurz do sociálního zabezpečení a posléze i koordinace. V dalších kapitolách je rozebrána právní úprava volného pohybu osob se zaměřením na aspekty sociálního zabezpečení z pohledu pramenů primárního a sekundárního komunitárního práva. Za přínosné lze považovat uvedení vazeb mezi různými prameny, zejména nařízením 1612/68 o volném pohybu pracovníků uvnitř společenství, 1408/71 o aplikaci soustav sociálního zabezpečení na osoby zaměstnané, samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství (dále též „Nařízení 1408) a směrnicí 2004/38. Postihnuty jsou rovněž vztahy mezi Nařízením 1408 a dvoustrannými mezinárodními smlouvami o sociálním zabezpečení. Poté již následuje rozbor osobního a věcného rozsahu koordinace a jejích hlavních principů podle citovaného Nařízení 1408 a prováděcího Nařízení 574/72. Stručně je v obecné části zmíněno také nové Nařízení 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (dále též „Nařízení 883“), které však dosud nevstoupilo v platnost.
Navazující zvláštní část je rozdělena do čtrnácti kapitol. Nejprve je podrobněji rozebráno určování rozhodného národního práva. Dále se autoři soustřeďují na detailnější výklad podle věcného rozsahu koordinace, tedy podle sociálních událostí a s nimi spojených sociálních dávek, které jsou kryty Nařízením 1408. Systematicky jsou popsána platná pravidla (popř. jejich vývoj, je-li to důležité pro objasnění), administrativní postupy (např. používání formulářů a jiných dokladů) a nastíněn přehled změn podle nového Nařízení 883. Veškerý výklad je prokládán uváděním příkladů a judikátů Evropského soudního dvora.
Poslední třetí část rozdělená do tří kapitol se zaměřuje na procesní pravidla a další aspekty koordinace. Uvádí podrobněji úpravu obsaženou jak v Nařízení 1408, tak zvláště prováděcím Nařízení 574/72. Konkrétně vymezuje důležité pojmy, jakými jsou „kompetentní instituce“, „styčný orgán“ aj. Popisuje vazby mezi institucemi členských států například při výběru pojistného a úhradě nákladů za poskytnuté dávky, zmiňuje také vztahy mezi příslušnými sociálními institucemi a pojištěnci (např. oznamovací povinnost). Čtenář jistě ocení kapitolu 15.3 věnovanou institucionálnímu zabezpečení koordinace na příkladu České republiky. Jsou zde vyjmenovány příslušné české instituce, včetně jejich věcné působnosti. Předposlední kapitola zachycuje především proces přípravy na aplikaci koordinačních pravidel Českou republikou. Velmi cenné je zamyšlení nad praktickými problémy koordinace v poslední kapitole (jakož i v předchozích částech této knihy).
Text je obohacen o přílohu s aktuálním seznamem dvoustranných dohod o sociálním zabezpečení sjednaných s Českou republikou, obsahuje seznam doporučené literatury a citovaných rozsudků Evropského soudního dvora, a věcný rejstřík.
Úprava koordinace sociálního zabezpečení a mechanismus jejího fungování bude zajímat nejen právníky a další odborníky, kteří se zabývají sociálními aspekty volného pohybu osob po EU, ale také studenty vysokých škol, zaměstnavatele, kteří vysílají své zaměstnance do některého z uvedených států nebo naopak zaměstnávají osoby z těchto států, a též další zainteresovanou veřejnost. Publikaci lze rozhodně doporučit, protože představuje ucelený rozbor vhodně využitelný pro teorii i praxi.
doc. JUDr. Iva Chvátalová,CSc.
(Pozn.: Autorka pracuje na katedře podnikového a evropského práva Fakulty mezinárodních vztahů VŠE a na Metropolitní univerzitě Praha, o.p.s.)
