Náhrada škody v obchodních vztazích a možnosti její smluvní limitace

Publikace JUDr. Josefa Šilhána se zabývá právní úpravou náhrady škody v českém obchodním právu včetně sporné otázky přípustnosti smluvního snížení rozsahu hrazené škody před jejím samotným vznikem. Názvy kapitol: Odpovědnost za škodu, Smluvní limitace náhrady škody a její přípustnost, Jednotlivé způsoby limitace náhrady škody v praxi, Smluvní limitace náhrady škody de lege ferenda.

 

4.2. Smluvní limitace a ustanovení § 386 ObchZ

 
V českém obchodním právu naráží úvahy o limitaci náhrady škody na kogentní § 386 odst. 1 ObchZ. To zakazuje vzdání se nároku na náhradu škody před porušením povinnosti, z něhož může škoda vzniknout.
Uvedené ustanovení, působící jako hlavní zdroj svárů zastánců různých přístupů a zaujímající vzhledem ke svému znění (a v neposlední řadě také vzhledem ke svojí kogentní povaze) postavení středobodu zájmu v jakémkoliv relevantním interpretačním procesu, vzbuzuje bohužel některé pochybnosti již samo sobě.
Jednak je problematická samotná formulace, neboť vyvolává zbytečné otázky a nejasnosti, jednak je problematický vztah k jiným ustanovením obchodního zákoníku o rozsahu škody ve smyslu vztahu speciality a generality.
Co se týče formulace textu ustanovení, problematickou lze takto konstruovanou normu shledávat hned ze tří (minimálně) důvodů.
Za prvé, jde již o první pojem v textu ustanovení použitý – nárok na náhradu škody. „Mateřské“ ustanovení v občanském zákoníku (§ 574 odst. 2 ObčZ), vůči kterému je ustanovením zvláštním, hovoří o vzdání se „práva“, které může v budoucnu teprve vzniknout. V obchodním zákoníku je ale řeč o vzdání se „nároku“ na náhradu škody. Důvod k jistým kritickým teoretickým ohlasům v odborné literatuře tím byl dán, neboť je za problematickou považována otázka, zda je vůbec možné o nějakém „nároku“ na náhradu škody hovořit, dokud ještě k porušení povinnosti, natož pak ke škodě samotné, nedošlo.53 Právě porušením povinnosti, z něhož vznikne škoda, teprve může (ale také nemusí) nárok na její náhradu
jako takový vzejít. Hovořit o vzdání se nároku za situace, kdy ještě vůbec neexistuje, v problém nutně vyústí. Při jistém (a nutno podotknout, že asi ne zcela ideálním) způsobu nazírání by pak celé ustanovení mohlo být pokládáno za v podstatě irelevantní, neboť situace, na které dopadá a které reguluje, nemohou v praxi vůbec nastat. Je proto nutné, chceme-li zachovat smysl rozumné interpretace samotné, přísně formální a jazykové metody v tomto (a nejen tomto) případě upozadit.
Podobně i další formulace zbytečně vyvolává otázky po vztahu textu zákona a obsahu normy jím vyjádřené ve své podstatě, tedy vztahu k jejímu smyslu a účelu. Časové kritérium zákonné reprobace je totiž konstruováno na principu objektivním; nároku se nelze vzdát před porušením povinnosti.
Rozhodování poškozeného, kontrahujícího se škůdcem dohodu o vzdání se svého nároku na náhradu škody, bude ale zřejmě podmíněno především informacemi, které jemu samotnému budou známy. Jeho vůle vzdát se či nevzdát nároku bude přeci nepochybně odvislá zejména od toho, zda o předmětném porušení ví nebo neví; nikoliv od faktu, zda již objektivně nastalo.
Za současného stavu právní úpravy je tak možné dojít k poměrně absurdní situaci, totiž, že poškozený se svého nároku vzdá, aniž cokoliv o existenci nějakého porušení tuší, ovšem vzhledem k tomu, že k takovému jednání dojde objektivně po okamžiku tohoto porušení, bude to podle obchodního zákoníku v pořádku.54
Stejně tak úmyslu rozumného zákonodárce zřejmě neodpovídá snaha tímto ustanovením normativně regulovat situaci, kdy škůdce poškozenému přímo oznámí, že s naprostou jistotou vzhledem k závažným průtahům ve výrobě dojde k porušení, např. k prodlení v dodání díla, a že poškozenému určitě vznikne škoda (a poté i nárok na její náhradu), obě strany se dohodnou na vzdání se části nároku podle § 386 odst. 1 ObchZ, ovšem vzhledem k časovému okamžiku uzavření této dohody nalézajícím se na pomyslné časové ose ještě před porušením povinnosti – před zmíněným prodlením, které teprve nastane, bude takové ujednání nepřípustné. Objektivní kritérium je upřednostněno před informovanou vůlí subjektů.55
Smysluplná úprava, dovolíme-li si na tomto místě drobnou úvahu de lege ferenda, by spočívala asi spíše v subjektivně konstruované časové fixaci – k okamžiku, kdy se poškozený o porušení povinnosti dozví. Úprava, která přípustnost rozhodnutí subjektu činí závislým na skutečnosti toto rozhodnutí významně ovlivňující, o kterém takový subjekt nemusí vůbec vědět, je minimálně sporná.56
Opět tedy musíme využít poněkud volnější instrumentarium interpretačních postupů a akceptovat nezbytnost upřednostnění potřeby zkoumat především účel uvedeného ustanovení, stejně jako úmysl zákonodárce, který modelový případ uvedený výše asi stěží zamýšlel normativní cestou zakotvit jako obecný vzor právního jednání.
 
4.3. „Vzdání se“ nároku na náhradu škody
 
Mnohem složitější situace ale nastává při snaze o řešení interpretačních problémů ohledně třetího aspektu, v němž spočívá nedostatek zvolené formulace zkoumaného zákonného ustanovení. Jde o výklad pojmu „vzdát se“ nároku. V případě limitace škody v obchodním právu se přitom dotýkáme v podstatě jedné z nejdůležitějších otázek vůbec.
Zatímco ve shora uvedených dvou nejasnostech lze ke skutečnému obsahu normy57 dospět výkladem poměrně snadno, v tomto případě je už situace o něco obtížnější.
Problém spočívá v určení vnitřního „rozsahu“ (rozměru) pojmu vzdát se nároku. Skutečnost, že může nabývat hodnot krajních, resp. že pokrývá skutečně vzdání se nároku v pravém slova smyslu, vyloučení, „smazání“ nároku jako takového, lze přijmout poměrně snadno. Jak ale vymezíme pojem „vzdání se“ nároku ve vztahu k pojmu „omezení“ nároku, záleží již na pohledu, ze kterého na celý proces budeme nahlížet.
Lze totiž připustit, že pojem vzdání se může nabývat i hodnot na celé škále intervalu představující potenciální rozsah škody, tedy že je schopen popsat i vzdání se částečné; v podstatě že v sobě obsahuje i pojem omezení a lze jím popsat shodný požadavek.
Distinkcí mezi pojmy omezenívzdání se několikráte zabývala i odborná literatura. Zaznamenat lze přístupy různé.
Jednak přístup připouštějící vzdání se částečné, založený na koncepci vertikální relace mezi pojmy vzdání se a omezení. V tomto pojetí je „omezení“ v gramatickém smyslu slova pojem podřazený pojmu vzdání se, je jednou z jeho forem: „Vzdání se nároku může být úplné (vyloučení) nebo částečné (omezení), takže lze dojít k závěru, že v § 386 ObchZ se kogentně zakazuje obojí.“58
Na druhé straně stojí názor mezi „omezením“ a „vzdáním se“ diferencujícím z pohledu horizontálního, tedy jako mezi pojmy stojícími vedle sebe – paralelně, jako dvě navzájem se vylučující varianty. Pojem „částečné vzdání se“ je podroben kritice a je upřednostňováno pojetí chápající „vzdání se“ nároku pouze jako jeho úplné vyloučení. „Podle mého názoru by se v daném případě nemělo hovořit o částečném vzdání, ale o omezení nároku na náhradu škody.“59
Je nutné, co se týče tohoto pojmu, výkladem dospět k nějakému jednotnému závěru. Tato interpretace přitom ovšem rozhodne samu podstatu věci, neboť přiklonění se k jednomu z řešení znamená určení souladnosti či rozpornosti zkoumaných ujednání s právem; význam dalšího postupu je proto nasnadě.
 
4.4. Přípustnost smluvní limitace – problém především právně hermeneutický
 
Jak již bylo poznamenáno výše, smysl právních norem nelze hledat pouze v textu, jimiž jsou vyjádřeny. V dalším nyní můžeme za jisté východisko, které při procesu interpretace užijeme, považovat předpoklad, že z pojmu „vzdání se“ samotného, zkoumaného izolovaně, obsah hledané normy zjistit nelze. Je nezbytné vzít v úvahu nejen ostatní ustanovení právního řádu, ale uvědomit si povahu celého právního řádu vůbec.
Ten je především systémem ze své podstaty bezrozporným (i když se tak někdy vnějškově nemusí jevit, pak jde ale o otázku patřičného výkladu) 60; jako takový musí být přijímán vždy ve svém komplexu. Jedním z nezbytných předpokladů interpretace práva je idea „racionálního zákonodárce“, tj. idea, jež spojuje interpretaci práva s nezbytností konzistentnosti norem a účelů právního řádu.61
Pojetí chápající „vzdání se částečné“ jako pojem spadající do působnosti § 386 odst. 1 ObchZ vede k závěru o reprobaci takového jednání. Zvolíme-li tuto metodu výkladu, prohlásíme tím limitaci náhrady škody před porušením povinnosti za nepřípustnou de lege lata.
Je ale otázkou, a to otázkou zcela zásadního významu, jak se postavit k omezení rozsahu náhrady škody prostřednictvím sjednání smluvní pokuty jako paušalizované náhrady škody. Sjednáním smluvní pokuty lze naprosto jednoduchým a zřejmým způsobem vyloučit nárok na náhradu škody porušením stejné povinnosti. Nejedná se tedy o nic jiného než fixní
paušalizaci (která může v konkrétním případě pochopitelně nabýt podoby limitacerozšíření rozsahu náhrady škody; případem, kdy strany sjednáním pokuty sledují cíl spočívající v omezení, se ale nyní vzhledem k uvedenému budeme zabývat především).62
_____________________________________________________________
53 V tomto směru stávající znění textu ustanovení zpochybňuje např. Salačová, M. Vzdání se
práva, které může v budoucnu teprve vzniknout. Právo a podnikání, 1996, č. 12, s. 25.
54 I tento „paradox“ již odborná literatura komentovala. Srov. Horáček, V. Omezení odpovědnosti za škodu v obchodních vztazích. Právo a podnikání, 1997, č. 10, s. 11–14.
55 „Informovanost“ v tomto případě pouze v relativním smyslu – vzhledem k informovanosti
očekávané bezprostředně po uvažovaném prodlení, ke kterému následně dojde.
56 Situace je ovšem v tomto případě z hlediska výkladu zřejmě natolik jednoznačná, že interpretace ve směru subjektivního pojetí (tedy fixace k okamžiku, kdy se poškozený o porušení dozví, nikoliv k okamžiku, kdy porušení objektivně nastane), je většinou volena naprosto automaticky. Viz např. Bejček, J. Nad interpretačními úskalími odpovědnosti za
škodu v obchodních vztazích. Právní rozhledy, 2000, č. 9, s. 375: „ ... poškozený ... sice
nemusí znát jeho výši, ale musí vědět o protiprávnosti, z níž ušlý zisk může povstat (v režimu
obchodněprávním).“
57 Který s jejím jazykovým vyjádřením skutečně zaměňovat nelze. Na právní normu nelze
nahlížet jako na text. Nejde o shluk výrazů, ve kterém je obsaženo (a ze kterého má být poznáno) nějaké pravidlo chování. Právě naopak; právní norma je ono pravidlo, následně legislativně-technicky vyjádřené textem. Středem zájmu musí pochopitelně být pouze a jenom zjištění obsahu normy, text je nutno chápat jako prostředek jejího vyjádření. Jde o obecnou otázku výkladu právních předpisů, nicméně je vhodné ji na tomto místě zmínit alespoň okrajově. Zdánlivá kontrapozice jednotlivých výkladových metod a konflikt přístupů, jež za primární považují určitou z výkladových metod, vede při řešení konkrétních případů potenciálně k jiným (někdy naprosto odlišným) závěrům. Zejména se jedná o význam, který je přikládán výkladu jazykovému a na druhé straně snahy nalézt především smysl a účel normy, úmysl, který zákonodárce při konstrukci normy sledoval (výklad účeloslovný, teleologický). Nejen nauka, ale i judikatura formuluje stěžejní teoretické poznatky. Vzhledem k působení z titulu svého původu mohou navíc pro praxi být taková sdělení i zásadnější. Srov. např. plenární nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97: „Naprosto neudržitelným momentem používání práva je jeho aplikace, vycházející pouze z jeho jazykového výkladu. Jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity.“ Srov. také výklad o interpretačních metodách a jejich hierarchii Holländer, P.
Ústavněprávní argumentace. Ohlédnutí po deseti letech Ústavního soudu. 1. vydání. Praha : Linde, 2003.
58 Bejček, J. Nad interpretačními úskalími odpovědnosti za škodu v obchodních vztazích. Právní rozhledy, 2000, č. 9, s. 375.
59 Hándl, J. Omezení nároku na náhradu škody dohodou stran. Právní rádce, 1995, č. 6, s. 13.
Shodně i další autoři: Ustanovení § 386 odst. 1 ObchZ „podle mého mínění míří na ty případy, kdy by bylo sjednáno vyloučení nároku na náhradu škody vůbec.“ – viz Marek, K. Limitace náhrady škody. Ekonom, 1995, č. 51, s. 63. Obdobný postoj vyjádřen také in Vích, J. Limitace škody v mezinárodním obchodu. Ekonom, 1996, č. 18, s. 63. Dále Kopáč, L. Obchodní kontrakty. I. díl. 1. vydání. Praha : Prospektrum, 1993: „Omezení smluvní volnosti se však týká pouze vyloučení celého nároku na náhradu škody, nikoliv omezení její výše.“
60 Viz též Bejček, J. Může být účelem zákona samoúčel? Právní rozhledy, 2003, č. 11, s. 533.
61 Holländer, P. Ústavněprávní argumentace. Ohlédnutí po deseti letech Ústavního soudu. 1. vydání. Praha : Linde, 2003, s. 33. Je ovšem pravdou, že i v odborné literatuře se v reakci na některé „legislativní výstupy“ objevují i kritické hlasy považující ideu racionálního zákonodárce spíše za fikci.
62 Bude-li v dalším textu v souvislosti s limitací náhrady škody hovořeno o sjednání smluvní pokuty, pak máme na mysli vždy sjednání smluvní pokuty bez současného vyloučení aplikace dispozitivního pravidla ustanovení § 545 odst. 2 věta druhá ObčZ, tedy sjednání smluvní pokuty bez zachování nároku na náhradu škody převyšující smluvní pokutu.
 
 
 
 
 
 
Odeslat článek e-mailem
Odeslat článek e-mailem
Vaše jméno: Váš e-mail:
E-mail adresáta: Poslat:
Komentář: