V Beckově edici „Právní instituty“ vyšla již řada velmi zajímavých a podnětných studií, které posouvají diskusi a poznání v oboru a navíc v řadě případů poskytují i cenné návody pro praxi. Šilhánova publikace mezi nimi zaujímá plnohodnotné místo. Jde o velmi invenční a (s laskavým prominutím pětadvacetiletého autora, který teprve před dvěma lety ukončil magisterské právnické studium) až překvapivě vyzrálou studii, která navíc není jen nějakým samoúčelným akademickým scholastickým cvičením, ale přináší kromě hodnotné a důkladně vyargumentované teoretické diskuse i velmi praktické a přímo použitelné návody pro praktiky. Byla by tedy zařaditelná i do edice „Praktické příručky“. Její teoretický význam je však myslím důležitější.
Téma je velmi aktuální a kontroverzní a bylo již zhruba 14 let předmětem sporů, v nichž – čest výjimkám – šlo spíše o apriorní hodnotové postoje a evidentně utilitárně motivovaná a docela povrchní stanoviska, která se vyhýbala komplexní a zásadní argumentaci a nahrazovala je manifestací apriorních účelových názorů. Byl jsem potěšen tím, že si J. Šilhán právě toto téma vybral na naší katedře před třemi lety jako diplomový úkol, jehož vedení jsem se rád ujal. Při jeho ukončení jsem s potěšením konstatoval, že díky němu vznikla mimořádně zdařilá a invenční studie, která se konečně na odpovídající argumentační úrovni zabývá komplexně relevantními problémy a souvislostmi smluvní limitace náhrady škody, o nichž byly v první polovině 90. let publikovány úvahy při hledání odpovědi na tuto docela zásadní otázku. Přitom některé tehdy vyslovené závěry1 zpochybnila, ne-li vyvrátila, na některé pochybnosti poskytla odpovídající odpověď a jiné odpovědi v něčem doplnila, event. i další pochybnosti vyvolala či prohloubila; to chápu jako výtečný počin, který byl konečně přiznáním zásadnosti otázek, jíž do té doby neodpovídala úroveň diskuse k nim. Šilhánova studie je spíše reaktivní, zabývá se především dříve2 vznesenými otázkami, takže je především formou důkladné odpovědi těm, kteří možnost limitace náhrady škody dříve zkoumali a – vesměs nekategoricky – určitá řešení doporučovali. J. Šilhán prokázal talent k velmi důkladné argumentaci v plném rejstříku argumentačních postupů a konzistentnost hodnotových východisek v souladu s liberalizační tendencí výkladu soukromého práva.
Autor v první části knihy stručně popisuje a shrnuje základní rysy právní úpravy odpovědnosti za škodu podle platné úpravy. Komentuje rozštěpení právního režimu na obchodněprávní a občanskoprávní. Mezi předpoklady odpovědnosti za škodu uvádí i předvídatelnost, ač jde striktně vzato spíše o faktor rozhodující o povinnosti škodu hradit v rámci odpovědnostního vztahu, který vznikl bez ohledu na předvídatelnost. Rozlišuje správně limitaci odpovědnosti zákonnou a limitaci smluvní.
Ve druhé části knihy, která je jejím těžištěm, se zabývá přípustností smluvní limitace náhrady škody. Podává promyšlený a metodický námět na členění (kategorizaci) různých smluvních druhů limitace náhrady škody (rozšíření a omezení; omezení a vyloučení; konkrétní a obecnější omezení; podle způsobu – druhové, fixní, poměrné, nepřímé, „zprostředkované“, kombinované; omezení před porušením povinnosti a po něm; omezení reciproční a „částečně nebo úplně nereciproční“).
Vychází z principu (v oblasti práva soukromého asi nikým rozumným nepopíraného), že zákaz tvoří výjimku a že není možné usuzovat v pochybnostech na existenci zákazu z pouhého nedostatku důkazu opaku. Jako by však v průběhu úvah poněkud „potlačil“ existenci explicitního zákazu (ať už jakkoliv právně politicky sporného, nicméně kogentně pojatého) formulovaného v § 574 odst. 2 ObčZ, jenž prohlašuje za neplatnou dohodu o vzdání se práva předtím, než vzniklo. Interpretace (a to nejen jazyková) pojmu „vzdání se“ je zde klíčová pro jakékoliv další úvahy o limitaci škody. Rozhodnutí o tom, zda pod „vzdáním se“ rozumíme jen úplné (100%) vzdání se, nebo zda připustíme i „vzdání se částečné“, je jakýmsi pomyslným „rozcestníkem“, za nímž již nelze uvažovat jinak, leda se vrátit zpět a vydat se na druhou ze dvou možných cest.
Stále pochybuji, zda popírání možnosti částečného vzdání se náhrady škody není poněkud neliberální přístup. Toto popírání ovšem umožní „přehlédnout“ onen kogentní zákaz § 574 odst. 2 ObčZ3 a vybudovat tak – jinak docela konzistentní – teorii přípustnosti limitace.4 Samozřejmě se dnes v tomto směru poněkud jinak argumentuje s vědomím, že právně politicky je jasná shoda na odstranění normy vyjádřené v § 574 odst. 2 ObčZ z navrhovaného občanského zákoníku. V obecné rovině je sice možno přisvědčit Šilhánově formulaci (s. 21), že pokud stát opravdu chce nějaké jednání zakázat a zasáhnout do svobodné sféry svých občanů, má dostatek prostředků a možností, aby to učinil jasně a srozumitelně. Je to však při zvážení stupně fiktivnosti představy o racionálním zákonodárci a při porovnání s realitou (jakož i při zvážení účelnosti neurčitých pojmů nejen v soukromém, ale i veřejném právu) asi přece jen poněkud romantická představa, kterou ostatně nesdílí ani tvůrci předlohy nového občanského zákoníku, kteří naopak vědomě a zcela programově chtějí zákaz odchylky od ustanovení zákona (tedy jinými slovy kogentní charakter normy) vázat dokonce na velmi neurčité pojmy („veřejný pořádek“).
Autor se snaží zastávat rozumná interpretační hlediska, chápe přesně jejich význam a ovládá jejich rejstřík, aniž by některou (zejména pouze jazykovou) metodu nadřazoval nad ostatní. Tak např. nepochybuje o tom, že jazykově formalistické (a snad až poněkud potměšilé – pozn. JB) výklady § 386 odst. 1 ObchZ (zákaz vzdání se nároku na náhradu škody před porušením povinnosti, z něhož může škoda vzniknout), dovozující, že nezáleží na tom, zda se subjekt vzdávající se práva o tomto porušení vůbec dozví, nejsou rozumně přijatelné a zákonem zamýšlené, a že proto nejsou korektně obhájitelné.5 Argumentace autora je uvážlivá, konzistentní a důkladná, opřená o komplexní výkladové instrumentárium, a vede tak k podloženým a přesvědčivým závěrům.
Myslím však, že čistě právními výkladovými metodami nebyl (a nemohl být) dostatečně „odklizen“ argument, který jsem vyslovil v počátku diskuse, že lze sotva pokládat za přijatelnou situaci, v níž se někdo vzdává svých práv, aniž tuší cokoliv o tom, čeho se vlastně vzdává, neboť tak činí nejen před vznikem škody, ale dokonce i před škodorodým porušením právní povinnosti. Odklidit jej lze jen hodnotovým apriorním postojem, že to tak zkrátka v dnešní situaci již je; převládne-li tento liberální přístup právně politicky a aplikačně, je to zkrátka otázka fakticity. Právně filozoficky jde ale o poněkud „existenciální“ postoj, že vůle je svobodná, i když subjekt cosi činí, aniž cokoliv tuší, či jen vůbec může tušit o následcích svého jednání. Zmenšování tohoto rizika právem je potom chápáno jako omezování svobody subjektu. Právě toto ochranářské působení je patrně účelem § 574 odst. 2 ObčZ. Převažuje-li v doktríně i judikatuře trend k oslabení podobných ochranářských norem a projevuje-li se opačná tendence ke spolehnutí se na obecné korektivy mravnosti, poctivého obchodního styku apod., je to třeba brát i jako výraz posunu ve společenském konsenzu, jenž by se měl projevit i v odpovídající právní úpravě. Je samozřejmě otázkou, nakolik jsou naše soudy s to použít tyto obecné korektivy při rozhodování ad hoc a nakolik je vhodné přiměřenost vyjádřit normativně.6 Akceptovatelné výkladové řešení možnosti smluvní limitace autor přitom v rámci liberálnějšího konceptu nabízí a komentuje zasvěceně i předpokládané změny v rámci rekodifikace soukromého práva.
Sympatické přitom je, že není zbytečně a lacině radikální a nevidí situaci černobíle a dogmaticky, ale vždy s přihlédnutím k proporcionálnímu vážení různých hledisek a zájmů. Nehlásá jednoduché pravdy, že limitace prostě možná je (s. 47), neignoruje ani nezlehčuje námitky úzkostlivějšího přístupu, ale táže se, zda jsou či nejsou ony relativizující prvky natolik závažné, aby odůvodnily obecně restriktivní přístup k možnosti limitace. Jeho odpověď zní, že nikoliv.
Nabízí velmi dobrou kategorizaci kritérií přípustnosti limitace náhrady škody, která je opět jeho vlastním tvůrčím přínosem. Je nutno přisvědčit tomu, že i v „liberálnějším“ a méně restriktivním přístupu k možnosti smluvní limitace náhrady škody se musí brát ohled na subjekty vztahu (subjekt podnikatelský či nepodnikatelský,7 reálná síla smluvních partnerů), na jeho objekt (vztah k předmětu smlouvy, důvody, obvyklost, účelnost limitace) a na jeho obsah (určitost a odůvodněnost, kvantita a kvalita porušení, konkrétní rozsah limitace, vyváženost celé smlouvy...).
Autorovy úvahy jsou obohaceny i o výběrový stručný komparativní exkurz, informující o možnostech smluvní limitace náhrady škody v USA, Velké Británii, Německu, Francii, Slovensku – v zemích, v nichž se limitace připouští za určitých podmínek, event. s řadou omezujících a explicitně formulovaných výjimek, nespoléhajících se pouze na neurčité nejobecnější korektivy typu dobrých mravů a poctivého obchodního styku.
I když je to z hlediska typu recenzované práce (začínající jako teoretická studie) možná poněkud překvapivý „střih“, v kapitole III. se J. Šilhán zabývá jednotlivými praktickými způsoby, jimiž lze dosáhnout limitace náhrady škody. Navazuje na úvahy svých předchůdců v diskusi a výrazně je rozšiřuje, přičemž vychází ze svých dřívějších prací v celostátním odborném tisku na toto téma, které se setkaly s příznivým ohlasem. Tato pasáž má jednak obecnější propedeutickou část, a jednak obsahuje úplně praktické a okamžitě použitelné návody, jak platně limitovat náhradu škody – např. prostřednictvím ujednání o smluvní pokutě, ujednáním o omezení fixní částkou či poměrným ukazatelem, dohodou o druhovém vyloučení některých škod, sjednáním subjektivní odpovědnosti, rozšířením okruhu okolností vylučujících odpovědnost a některými specifiky limitace v mezinárodním obchodě. Cenné jsou nejen obecné úvahy, ale přímo i propracované a promyšlené návrhy znění doporučených ujednání, po němž praktici jistě rádi sáhnou (některé jsou i v anglické mutaci).
Práce je uzavřena několika stručnými úvahami k úpravě možnosti limitace náhrady škody de lege ferenda – v nich se autor buď přiklání k již navrženým řešením v rámci rekodifikace soukromého práva, event. navrhuje některá drobná formulační vylepšení či obecnější koncepční východiska. Navrhovanou rekodifikaci hodnotí – pokud jde o jím zkoumaný problém – jako „krok správným směrem“.
Myslím, že i autor učinil svojí publikací „krok správným směrem“. Toto nadějné nakročení je potěšující i pro členy akademické právnické obce i praktické právníky, které již trošku dráždí četnost, s níž se řada právnických rádoby odborných prací po rozprostření „pavího chvostu“ vznešených a více či méně jalových úvah, diskursů a disputací ostýchá vyjevit názor či stanovisko svého autora a docela banálně odkazuje v řešení problému na judikaturu. Takové práce v podstatě uhýbají z odpovědnosti práce vědecké. Šilhánova čtivá, přemýšlivá, invenční, přesným a přitom čtivým jazykem napsaná a inspirativní práce k tomuto neblahému druhu děl rozhodně nepatří; je to práce vědecká, ale současně i velmi praktická, protože naopak poskytuje soudcům argumentační i metodologickou výbavu, kterou mohou použít při svých úvahách a k jejímuž získání při své práci prostě nemají dost časových a jiných možností. Smluvním praktikům a advokátům je pak zásobárnou dobrých nápadů a možných „prefabrikovaných“ řešení.
Téma je velmi aktuální a kontroverzní a bylo již zhruba 14 let předmětem sporů, v nichž – čest výjimkám – šlo spíše o apriorní hodnotové postoje a evidentně utilitárně motivovaná a docela povrchní stanoviska, která se vyhýbala komplexní a zásadní argumentaci a nahrazovala je manifestací apriorních účelových názorů. Byl jsem potěšen tím, že si J. Šilhán právě toto téma vybral na naší katedře před třemi lety jako diplomový úkol, jehož vedení jsem se rád ujal. Při jeho ukončení jsem s potěšením konstatoval, že díky němu vznikla mimořádně zdařilá a invenční studie, která se konečně na odpovídající argumentační úrovni zabývá komplexně relevantními problémy a souvislostmi smluvní limitace náhrady škody, o nichž byly v první polovině 90. let publikovány úvahy při hledání odpovědi na tuto docela zásadní otázku. Přitom některé tehdy vyslovené závěry1 zpochybnila, ne-li vyvrátila, na některé pochybnosti poskytla odpovídající odpověď a jiné odpovědi v něčem doplnila, event. i další pochybnosti vyvolala či prohloubila; to chápu jako výtečný počin, který byl konečně přiznáním zásadnosti otázek, jíž do té doby neodpovídala úroveň diskuse k nim. Šilhánova studie je spíše reaktivní, zabývá se především dříve2 vznesenými otázkami, takže je především formou důkladné odpovědi těm, kteří možnost limitace náhrady škody dříve zkoumali a – vesměs nekategoricky – určitá řešení doporučovali. J. Šilhán prokázal talent k velmi důkladné argumentaci v plném rejstříku argumentačních postupů a konzistentnost hodnotových východisek v souladu s liberalizační tendencí výkladu soukromého práva.
Autor v první části knihy stručně popisuje a shrnuje základní rysy právní úpravy odpovědnosti za škodu podle platné úpravy. Komentuje rozštěpení právního režimu na obchodněprávní a občanskoprávní. Mezi předpoklady odpovědnosti za škodu uvádí i předvídatelnost, ač jde striktně vzato spíše o faktor rozhodující o povinnosti škodu hradit v rámci odpovědnostního vztahu, který vznikl bez ohledu na předvídatelnost. Rozlišuje správně limitaci odpovědnosti zákonnou a limitaci smluvní.
Ve druhé části knihy, která je jejím těžištěm, se zabývá přípustností smluvní limitace náhrady škody. Podává promyšlený a metodický námět na členění (kategorizaci) různých smluvních druhů limitace náhrady škody (rozšíření a omezení; omezení a vyloučení; konkrétní a obecnější omezení; podle způsobu – druhové, fixní, poměrné, nepřímé, „zprostředkované“, kombinované; omezení před porušením povinnosti a po něm; omezení reciproční a „částečně nebo úplně nereciproční“).
Vychází z principu (v oblasti práva soukromého asi nikým rozumným nepopíraného), že zákaz tvoří výjimku a že není možné usuzovat v pochybnostech na existenci zákazu z pouhého nedostatku důkazu opaku. Jako by však v průběhu úvah poněkud „potlačil“ existenci explicitního zákazu (ať už jakkoliv právně politicky sporného, nicméně kogentně pojatého) formulovaného v § 574 odst. 2 ObčZ, jenž prohlašuje za neplatnou dohodu o vzdání se práva předtím, než vzniklo. Interpretace (a to nejen jazyková) pojmu „vzdání se“ je zde klíčová pro jakékoliv další úvahy o limitaci škody. Rozhodnutí o tom, zda pod „vzdáním se“ rozumíme jen úplné (100%) vzdání se, nebo zda připustíme i „vzdání se částečné“, je jakýmsi pomyslným „rozcestníkem“, za nímž již nelze uvažovat jinak, leda se vrátit zpět a vydat se na druhou ze dvou možných cest.
Stále pochybuji, zda popírání možnosti částečného vzdání se náhrady škody není poněkud neliberální přístup. Toto popírání ovšem umožní „přehlédnout“ onen kogentní zákaz § 574 odst. 2 ObčZ3 a vybudovat tak – jinak docela konzistentní – teorii přípustnosti limitace.4 Samozřejmě se dnes v tomto směru poněkud jinak argumentuje s vědomím, že právně politicky je jasná shoda na odstranění normy vyjádřené v § 574 odst. 2 ObčZ z navrhovaného občanského zákoníku. V obecné rovině je sice možno přisvědčit Šilhánově formulaci (s. 21), že pokud stát opravdu chce nějaké jednání zakázat a zasáhnout do svobodné sféry svých občanů, má dostatek prostředků a možností, aby to učinil jasně a srozumitelně. Je to však při zvážení stupně fiktivnosti představy o racionálním zákonodárci a při porovnání s realitou (jakož i při zvážení účelnosti neurčitých pojmů nejen v soukromém, ale i veřejném právu) asi přece jen poněkud romantická představa, kterou ostatně nesdílí ani tvůrci předlohy nového občanského zákoníku, kteří naopak vědomě a zcela programově chtějí zákaz odchylky od ustanovení zákona (tedy jinými slovy kogentní charakter normy) vázat dokonce na velmi neurčité pojmy („veřejný pořádek“).
Autor se snaží zastávat rozumná interpretační hlediska, chápe přesně jejich význam a ovládá jejich rejstřík, aniž by některou (zejména pouze jazykovou) metodu nadřazoval nad ostatní. Tak např. nepochybuje o tom, že jazykově formalistické (a snad až poněkud potměšilé – pozn. JB) výklady § 386 odst. 1 ObchZ (zákaz vzdání se nároku na náhradu škody před porušením povinnosti, z něhož může škoda vzniknout), dovozující, že nezáleží na tom, zda se subjekt vzdávající se práva o tomto porušení vůbec dozví, nejsou rozumně přijatelné a zákonem zamýšlené, a že proto nejsou korektně obhájitelné.5 Argumentace autora je uvážlivá, konzistentní a důkladná, opřená o komplexní výkladové instrumentárium, a vede tak k podloženým a přesvědčivým závěrům.
Myslím však, že čistě právními výkladovými metodami nebyl (a nemohl být) dostatečně „odklizen“ argument, který jsem vyslovil v počátku diskuse, že lze sotva pokládat za přijatelnou situaci, v níž se někdo vzdává svých práv, aniž tuší cokoliv o tom, čeho se vlastně vzdává, neboť tak činí nejen před vznikem škody, ale dokonce i před škodorodým porušením právní povinnosti. Odklidit jej lze jen hodnotovým apriorním postojem, že to tak zkrátka v dnešní situaci již je; převládne-li tento liberální přístup právně politicky a aplikačně, je to zkrátka otázka fakticity. Právně filozoficky jde ale o poněkud „existenciální“ postoj, že vůle je svobodná, i když subjekt cosi činí, aniž cokoliv tuší, či jen vůbec může tušit o následcích svého jednání. Zmenšování tohoto rizika právem je potom chápáno jako omezování svobody subjektu. Právě toto ochranářské působení je patrně účelem § 574 odst. 2 ObčZ. Převažuje-li v doktríně i judikatuře trend k oslabení podobných ochranářských norem a projevuje-li se opačná tendence ke spolehnutí se na obecné korektivy mravnosti, poctivého obchodního styku apod., je to třeba brát i jako výraz posunu ve společenském konsenzu, jenž by se měl projevit i v odpovídající právní úpravě. Je samozřejmě otázkou, nakolik jsou naše soudy s to použít tyto obecné korektivy při rozhodování ad hoc a nakolik je vhodné přiměřenost vyjádřit normativně.6 Akceptovatelné výkladové řešení možnosti smluvní limitace autor přitom v rámci liberálnějšího konceptu nabízí a komentuje zasvěceně i předpokládané změny v rámci rekodifikace soukromého práva.
Sympatické přitom je, že není zbytečně a lacině radikální a nevidí situaci černobíle a dogmaticky, ale vždy s přihlédnutím k proporcionálnímu vážení různých hledisek a zájmů. Nehlásá jednoduché pravdy, že limitace prostě možná je (s. 47), neignoruje ani nezlehčuje námitky úzkostlivějšího přístupu, ale táže se, zda jsou či nejsou ony relativizující prvky natolik závažné, aby odůvodnily obecně restriktivní přístup k možnosti limitace. Jeho odpověď zní, že nikoliv.
Nabízí velmi dobrou kategorizaci kritérií přípustnosti limitace náhrady škody, která je opět jeho vlastním tvůrčím přínosem. Je nutno přisvědčit tomu, že i v „liberálnějším“ a méně restriktivním přístupu k možnosti smluvní limitace náhrady škody se musí brát ohled na subjekty vztahu (subjekt podnikatelský či nepodnikatelský,7 reálná síla smluvních partnerů), na jeho objekt (vztah k předmětu smlouvy, důvody, obvyklost, účelnost limitace) a na jeho obsah (určitost a odůvodněnost, kvantita a kvalita porušení, konkrétní rozsah limitace, vyváženost celé smlouvy...).
Autorovy úvahy jsou obohaceny i o výběrový stručný komparativní exkurz, informující o možnostech smluvní limitace náhrady škody v USA, Velké Británii, Německu, Francii, Slovensku – v zemích, v nichž se limitace připouští za určitých podmínek, event. s řadou omezujících a explicitně formulovaných výjimek, nespoléhajících se pouze na neurčité nejobecnější korektivy typu dobrých mravů a poctivého obchodního styku.
I když je to z hlediska typu recenzované práce (začínající jako teoretická studie) možná poněkud překvapivý „střih“, v kapitole III. se J. Šilhán zabývá jednotlivými praktickými způsoby, jimiž lze dosáhnout limitace náhrady škody. Navazuje na úvahy svých předchůdců v diskusi a výrazně je rozšiřuje, přičemž vychází ze svých dřívějších prací v celostátním odborném tisku na toto téma, které se setkaly s příznivým ohlasem. Tato pasáž má jednak obecnější propedeutickou část, a jednak obsahuje úplně praktické a okamžitě použitelné návody, jak platně limitovat náhradu škody – např. prostřednictvím ujednání o smluvní pokutě, ujednáním o omezení fixní částkou či poměrným ukazatelem, dohodou o druhovém vyloučení některých škod, sjednáním subjektivní odpovědnosti, rozšířením okruhu okolností vylučujících odpovědnost a některými specifiky limitace v mezinárodním obchodě. Cenné jsou nejen obecné úvahy, ale přímo i propracované a promyšlené návrhy znění doporučených ujednání, po němž praktici jistě rádi sáhnou (některé jsou i v anglické mutaci).
Práce je uzavřena několika stručnými úvahami k úpravě možnosti limitace náhrady škody de lege ferenda – v nich se autor buď přiklání k již navrženým řešením v rámci rekodifikace soukromého práva, event. navrhuje některá drobná formulační vylepšení či obecnější koncepční východiska. Navrhovanou rekodifikaci hodnotí – pokud jde o jím zkoumaný problém – jako „krok správným směrem“.
Myslím, že i autor učinil svojí publikací „krok správným směrem“. Toto nadějné nakročení je potěšující i pro členy akademické právnické obce i praktické právníky, které již trošku dráždí četnost, s níž se řada právnických rádoby odborných prací po rozprostření „pavího chvostu“ vznešených a více či méně jalových úvah, diskursů a disputací ostýchá vyjevit názor či stanovisko svého autora a docela banálně odkazuje v řešení problému na judikaturu. Takové práce v podstatě uhýbají z odpovědnosti práce vědecké. Šilhánova čtivá, přemýšlivá, invenční, přesným a přitom čtivým jazykem napsaná a inspirativní práce k tomuto neblahému druhu děl rozhodně nepatří; je to práce vědecká, ale současně i velmi praktická, protože naopak poskytuje soudcům argumentační i metodologickou výbavu, kterou mohou použít při svých úvahách a k jejímuž získání při své práci prostě nemají dost časových a jiných možností. Smluvním praktikům a advokátům je pak zásobárnou dobrých nápadů a možných „prefabrikovaných“ řešení.
Prof. JUDr. Josef Bejček, CSc., Brno
___________
1) ... a to i závěry moje.
2) ... a v poněkud jiných podmínkách faktických i z hlediska de lege lata...
3) Autor kladně hodnotí vypuštění normy s obsahem § 574 odst. 2 dnešního ObčZ z návrhu osnovy nového občanského zákoníku, které dnes nenaráží na jakýkoliv odpor; tato norma by však stále neměla být vypuštěna z dnešních diskusí a naprosto nemohla být opominuta v době, kdy se diskuse o limitaci náhrady škody hlavně vedly; tehdy – pokud vím – se nikdo nezasazoval (ba ani veřejně nediskutoval) o zrušení toho ustanovení, které se dokonce mylně pokládalo za součást „dědictví římského práva“.
4) Chápeme-li „vzdání se“ nároku jako úplné vyloučení (s. 35), nevzdá se vlastně formálně vzato nároku ten, kdo jej omezí třeba na zlomek promile vzniklé škody. Fakticky co do účinků se to však úplnému vzdání se nároku (práva) rovná. Kdyby tento pozitivněprávní limit neexistoval, není v podstatě o čem hovořit a celý problém se redukuje na obecné korektivy tzv. „obsahové správnosti“ smluv; hospodářskou účelnost limitace náhrady škody v řadě případů sotva kdo může rozumně popírat – upozorňovalo se spíše na možný konflikt účelnosti a zákonnosti.
5) Tedy bez samoúčelné absolutizace té nejjednodušší metody – jazykově gramatické, která je – v souladu s nálezem ÚS ČR – jen jakýmsi „prvním přiblížením se“ k aplikované právní normě.
6) Restriktivní interpretace § 386 ObchZ – že se totiž vztahuje nejen na úplné vzdání se, ale i na vzdání se částečné – je možno chápat jako vyjádření, že je nepřiměřené, aby se subjekt rozhodoval v informačním neznámu a aby s event. limitací náhrady škody vyčkal až na vyjasnění situace po vzniku škody, resp. alespoň po porušení povinnosti, z něhož se dá možná nebo zpravidla škoda přece jen lépe odhadnout nežli bez něho.
7) Doporučil bych ještě rozlišit na jednostranné a oboustranné obchody a tázal bych se samozřejmě též, čí odpovědnost se omezuje.
1) ... a to i závěry moje.
2) ... a v poněkud jiných podmínkách faktických i z hlediska de lege lata...
3) Autor kladně hodnotí vypuštění normy s obsahem § 574 odst. 2 dnešního ObčZ z návrhu osnovy nového občanského zákoníku, které dnes nenaráží na jakýkoliv odpor; tato norma by však stále neměla být vypuštěna z dnešních diskusí a naprosto nemohla být opominuta v době, kdy se diskuse o limitaci náhrady škody hlavně vedly; tehdy – pokud vím – se nikdo nezasazoval (ba ani veřejně nediskutoval) o zrušení toho ustanovení, které se dokonce mylně pokládalo za součást „dědictví římského práva“.
4) Chápeme-li „vzdání se“ nároku jako úplné vyloučení (s. 35), nevzdá se vlastně formálně vzato nároku ten, kdo jej omezí třeba na zlomek promile vzniklé škody. Fakticky co do účinků se to však úplnému vzdání se nároku (práva) rovná. Kdyby tento pozitivněprávní limit neexistoval, není v podstatě o čem hovořit a celý problém se redukuje na obecné korektivy tzv. „obsahové správnosti“ smluv; hospodářskou účelnost limitace náhrady škody v řadě případů sotva kdo může rozumně popírat – upozorňovalo se spíše na možný konflikt účelnosti a zákonnosti.
5) Tedy bez samoúčelné absolutizace té nejjednodušší metody – jazykově gramatické, která je – v souladu s nálezem ÚS ČR – jen jakýmsi „prvním přiblížením se“ k aplikované právní normě.
6) Restriktivní interpretace § 386 ObchZ – že se totiž vztahuje nejen na úplné vzdání se, ale i na vzdání se částečné – je možno chápat jako vyjádření, že je nepřiměřené, aby se subjekt rozhodoval v informačním neznámu a aby s event. limitací náhrady škody vyčkal až na vyjasnění situace po vzniku škody, resp. alespoň po porušení povinnosti, z něhož se dá možná nebo zpravidla škoda přece jen lépe odhadnout nežli bez něho.
7) Doporučil bych ještě rozlišit na jednostranné a oboustranné obchody a tázal bych se samozřejmě též, čí odpovědnost se omezuje.
