Lukáš Svoboda

29. října 2008

 

 

Vrchní zemský soud Düsseldorf, rozsudek ze dne 18. 10. 2005 – 24 U 24/05

 

K věci: Žalobkyně se na žalované domáhá plnění kvůli vadnému splnění advokátní smlouvy. Žalobkyně byla od 6. 9. 1991 provdána za G (dále jen manžel) a v manželství mezi nimi platilo zákonné majetkové společenství. Od manžela odešla v roce 2000. V prosinci 2000 vyhledala žalovanou, přičemž je sporné, ke kolika konzultacím došlo. Žalobkyně ji požádala o rady ohledně výživného, jakož i majetku nabytého během manželství; dále měla žalovaná podat návrh na rozvod manželství u rodinného soudu. Rozsah konzultací poskytnutých žalovanou je sporný. Dne 22. 12. 2000 napsala žalovaná notáři T. dopis s přáním, aby vyhotovil návrh smlouvy, přičemž bylo uvedeno zadání obsahu. Notář na základě těchto zadání vyhotovil návrh ze dne 28. 12. 2000 a předal jej žalobkyni a žalované. Žalovaná nemohla tento návrh vzít na vědomí, protože byla na dovolené. Notářskou smlouvou ze dne 3. 1. 2001 se žalobkyně zavázala mimo jiné vůči manželovu k zaplacení 30 000 DM za účelem úplného odškodnění nároku na vypořádání majetku nabytého během manželství. Dále se zřekla všech nároků na výživné po rozvodu a příspěvku na výživu pro případ nouze. V listině se k tomu uvádí: „O významu v této listině uvedených ujednání nás notář poučil. Vycházíme z toho, že každý z nás je s to pokrýt svou výživu z vlastních prostředků. Riziko, že se toto očekávání u jednoho z nás i bez jeho zavinění, třeba kvůli nemoci nebo nezaměstnanosti, nenaplní, je nám známo. Jsme ovšem názoru, že toto riziko pro dobu po případném rozvodu našeho manželství má nést každý z nás sám.“

Poté, co žalobkyně v květnu 2001 dala podnět ke zpětvzetí návrhu na rozvod manželství kvůli dočasnému smíření s manželem, další řízení vedlo před rodinným soudem k rozvodu manželství. Další řízení před rodinným soudem ohledně výživného po rozvodu bylo pravomocně ukončeno.

Žalobkyně v návrhu tvrdila: Konzultace s žalovanou proběhly dne 18., 20. a 21. 12. 2000. K těmto rozhovorům přinesla podklady, na jejichž základě žalovaná odhadla nárok manžela na vyrovnání majetku nabytého během manželství ve výši 105 000 DM. Vzhledem k vlastnímu příjmu žalobkyně žalovaná vysvětlila, že jí nenáleží žádný nárok na výživné v době po rozvodu. Dne 21. 12. 2000 byl údajně přítomen její manžel. Žalovaná doporučila nechat notářsky zaprotokolovat nárok na vyrovnání majetku nabytého během manželství ve výši 30 000 DM ve prospěch manžela a vzdání se výživy po rozvodu. Žalobkyně uplatnila, že jí kvůli nedostatečnému a chybnému poradenství žalované vznikla škoda, protože jejich počáteční majetek nepřekročil výši konečného majetku, a proto by svému manželovi nedlužila nárok na vyrovnání majetku nabytého během manželství. Kromě toho jí ušly významné nároky na výživné. Konečně jí má žalovaná uhradit náklady.

Odvolání žalobkyně, jež bylo připuštěno, bylo úspěšné do té míry, že vedlo k odsouzení žalované co do důvodu a ve zbytku ke zrušení a vrácení napadeného rozsudku k dalšímu jednání.

 

Z odůvodnění: II.1. Žalovaná zaviněně porušila povinnosti plynoucí z advokátní smlouvy (§ 611, 675 BGB) uzavřené se žalobkyní, čímž žalobkyni vznikl důvod domáhat se náhrady škody. Žalovaná byla žalobkyni zavázána k obsáhlé poradě týkající se vyrovnání majetku nabytého během manželství a výživného pro dobu po rozvodu. Tyto povinnosti vykonala nedostatečně a tím jednala v rozporu se svou povinností. Dále žalobkyni v rozporu s povinnosti neobjasnila rizika tkvící v manželské smlouvě a tím zároveň zaviněně porušila smluvní povinnost z advokátní smlouvy.

a) V zásadě je advokát zavázán k obecnému, obsáhlému a co možná úplnému poučení, pokud jeho mandant nedá nepochybně najevo, že vyžaduje toliko rady jen v určitém směru. Advokát musí přitom pochybnosti a obavy, k nimž sám zavdal podnět, vyložit a vysvětlit (BGH, NJW 1961, 601 [602]; NJW 1985, 264; NJW 1988, 563; NJW 2000, 730). Musí skutkový stav, který mu byl předestřen, přezkoumat v tom směru, zda je způsobilý přivodit výsledek, o nějž mandant usiluje. Je povinen mandantovi poradit takové kroky, které mohou vést k zamýšlenému cíli, a zabránit škodám na straně mandanta, pokud jsou předvídatelné a lze se jich vyvarovat. K tomu musí mandantovi navrhnout tu nejistější cestu, aby mandant mohl náležitým způsobem rozhodnout. Takové poučení může být eventuálně postradatelné tehdy, když advokát rozpozná, že mandant zná rizika jednání nebo zamýšleného uspořádání a tato by přijal i při jeho poučení (BGH, NJW 1992, 1159; NJW 1993, 1320; k přecházejícími i Zugehör, Hdb. d. Anwaltshaftung, marg. č. 984 – Beratung).

b) Tyto požadavky nesplňuje poskytnuté poradenství žalované ani stran výživného, ani stran vypořádání přírůstku majetku.

aa) Předmětem zadání žalované byl odhad počátečního a konečného majetku manželů a z toho plynoucí nároky na případné vyrovnání. Podle výpovědi žalované žalobkyně v termínu porady nepřinesla žádné, resp. způsobilé podklady. Následkem toho nebyla žalovaná vůbec s to spolehlivě odhadnout eventuální nároky. Provedla ovšem vypočet ohledně přírůstku majetku, což se již dá vyrozumět z poznámek vyhotovených během porady. Zde si zapsala žalobkyní – zjevně ústně – uváděné hodnoty a pokusila se vyčíslit přírůstek majetku, popř. jej zhruba odhadnout. K dobru žalované může být přičteno, že žalobkyni upozornila na to, že podklady jsou nedostatečné. I přesto ale provedla vyčíslení a tím v žalobkyni vzbudila představu, že je možné o výši nároku na vyrovnání přírůstku majetku rozhodnout. Tento její – třebaže odhadnutý – výpočet ovšem nemohl představovat spolehlivý základ pro rozhodnutí žalobkyně, zda a s jakým obsahem může uzavřít se svým manželem dohodu o přírůstku.

V této souvislosti může zůstat stranou, zda vyčíslení ze strany žalované bylo výstižné nebo nikoli. Neboť kdyby porada dál vycházela z toho, že manželovi náleží nárok na vyrovnání přírůstku majetku ve výši více jak 30 000 DM, a tento závěr se ve výsledku ukázal jako správný, nebyly by žalobkyni vznikly žádné škody a nárok na náhradu škody z tohoto důvodu by neexistoval. Na porušení povinnosti jednáním žalované to nic nemění.

Totéž platí pro nárok žalobkyně ohledně výživného po skončení manželství. Žalovaná jí musela informovat o tom, že žalobkyni v případě vyššího příjmu manžela může náležet obecně nárok na výživné po rozvodu, zejména pak na doplňující výživné. Že to žalobkyni sdělila, nelze zjistit ani z písemných podání žalované, ani z údajů zjištěných při jejím výslechu před zemským soudem. Soud musel vycházet z toho, že žalovaná poučení v tomto smyslu neposkytla.

V zásadě se advokát nemůže spokojit s tím, že zpochybní porušení povinnosti, nebo obecně tvrdí, že mandanta poučil dostatečně. Naopak musí průběh jednání popsat v jednotlivostech, zejména konkrétně uvést, jaké poučení a rady sdělil a jak mandant reagoval (BGH, NJW 1987, 1322 [1323]; 1994, 3295 [3299]; NJW 1995, 2842 [2843]; 1996, 2571; Zugehör, marg. č. 103 – Tatsachen, negative, Beweislast). Obecné tvrzení žalované, že se prý „tázala žalobkyně v souladu s povinnostmi“, je tím pádem nepodstatné.

c) Dále se z vyjádření žalované nedá dovodit, že žalobkyni objasnila obecná rizika manželské smlouvy. K tomu byla ovšem povinna. Důvody pro závěr, že žalobkyně byla informována jiným způsobem, popř. že z jiných důvodů radu nepotřebuje, nejsou prokázány ani nejsou zřejmé. Bylo sice uvedeno, že žalobkyně se již předtím radila s jiným advokátem. Jaký obsah tato porada měla, zůstalo ovšem zcela neobjasněno.

I když se dá ve prospěch žalované vycházet z toho, že omezila přání žalobkyně jen na uzavření notářské manželské smlouvy podle jejích příslušných pokynů, nemohla žalovaná toto hledisko slepě sledovat. Advokát musí naopak samostatně posoudit, zda mandantovi při realizaci pokynů hrozí škody. Je-li tomu tak, musí na to mandanta upozornit a vyčkat jeho odpovědi (BGH, NJW 1985, 42 [43]; VersR 1985, 83 [84]; NJW 1997, 2168). Že žalovaná žalobkyni upozornila na důsledky zřeknutí se výživného po rozvodu, popř. na závazek k uhrazení přírůstku na majetku či na nejisté podklady pro výpočet, není samo o sobě zřejmé. Žalovaná se nicméně spokojila s tím, že bez dostatečného poučení žalobkyně realizovala její přání spočívající na nejistém skutkovém podkladě a na chybějících právních znalostech.

d) Projevený úmysl mandantky být „rychle“ rozvedená, nevede rovněž k odpadnutí informační povinnosti advokáta (srov. také Senat, FamRZ 2001, 1607). Žalovanou tvrzený „chvat“ žalobkyně nebyl také věcně opodstatněný. To bylo žalované bez dalšího zřejmé a na to musela rovněž žalobkyni upozornit.

Pokud se odvolává na to, že žalobkyně údajně s ohledem na manželův nadcházející zahraniční pobyt usilovala, aby manželská smlouva byla uzavřena co nejrychleji, není to přesvědčivé. Úsilí žalobkyně zjevně směřuje k tomu, aby návrh na rozvod manželství byl podán před pobytem manžela v zahraničí, aby nemuselo být prováděno časově náročné doručování do ciziny. Nutnost spěchat vyvolávající potřebu již počátkem ledna 2001 uzavřít notářskou smlouvu není zjevná, zvláště když se manžel žalobkyně ještě v průběhu měsíce ledna zjevně zdržoval doma. Není zřejmé, že žalovaná zrazovala žalobkyni, aby neuzavírala notářskou smlouvu pod zdánlivým časovým tlakem, popř. ji poučila o tom, že pro spěch není žádný důvod.

2. Tato porušení povinnosti na straně žalované se stala příčinou i možných vzniklých škod.

a) Příčinný vztah mezi porušením povinnosti na straně advokáta a škodou mandanta závisí na tom, jak by se mandant choval, kdyby byl řádně poučen (BGH, BGH-Report 2005, 787; NJW 2002, 593). Kdyby byla žalobkyně správně poučena, nezavázala by se k zaplacení 30 000 DM a nezřekla by se doplňujícího výživného. V tomto smyslu se vyslovila i žalobkyně. Pro toto jednání hovoří rovněž skutková domněnka usnadňující dokazování (úvaha, jak by jednala na základě správné rady, jako důkaz prima facie); neboť na základě správné právní rady by bylo rozumné toliko jediné jednání (srov. k zásadám dokazování kauzality naplňující odpovědnost BGH, NJW 2005, 3275, BGH-Report 2005, 787; NJW 2002, 593; NJW-RR 2001, 1351; viz také Borgmann, NJW 2002, 2145 [2149]), totiž na základě nejistého skutkového stavu uvedeného v prosinci 2000 neuzavírat u notáře žádnou manželskou smlouvu.

b) Ohledně nároku žalobkyně na výživné po skončení manželství je ovšem porušení povinnosti žalovaného kauzální pouze pro vzdání se doplňujícího výživného. Ohledně ostatních vyživovacích nároků žalovaná vyvrátila úvahy, jak by žalobkyně jednala na základě správné rady, které byly užity jako důkaz prima facie v její neprospěch. Neboť žalobkyně byla notářem o důsledcích zřeknutí se těchto vyživovacích nároků, s výjimkou doplňujícího výživného, poučena, což plyne z č. 6b, str. 5 notářské smlouvy. Žalobkyně nicméně smlouvu podepsala. Musí být proto ve prospěch žalované přičteno, že potřebné poučení žalobkyně ze strany advokáta by ji neodradilo od zřeknutí se těchto skutečností významných pro výživné.

3. V jaké výši vznikla žalobkyni škoda z vadného poučení, nemůže být na základě dosavadního skutkového stavu sporu definitivně posouzeno. Naopak skutkový stav vyžaduje ohledně stran výše škody ještě rozsáhlejší objasnění. Na jisto lze ovšem postavit, že žalobkyni přinejmenším s ohledem na výživné po rozvodu vznikla škoda. Mezi stranami je nesporné, že manžel disponoval a stále disponuje vyššími příjmy než žalobkyně. Na to poukazuje již ujednání manželů ze dne 11. 6. 2000 a nedatované prohlášení manžela, podle něhož se posléze jmenovaný v té době zavázal k zaplacení výživného po rozvodu. Také odchylky podmíněné změnou daňové třídy atd., k nimž došlo po rozvodu, neodůvodňují podle přesvědčení Senátu hypotézu, že žalobkyni nenáleží žádný nárok na výživné pro dobu po rozvodu (§ 286 ZPO). Konečné rozhodnutí Senátu k výši škody není ovšem v této době z uvedených důvodů možné.

Ze shora uvedených důvodů je věc způsobilá k rozhodnutí. Je na obligatorním uvážení Senátu, zda věc sám rozhodne (§ 538 I ZPO) nebo ve smyslu návrhu žalobkyně vrátí zpět zemskému soudu (srov. k tomu také BGH, NJW-RR 2005, 928 = MDR 2005, 921). Nejsou ovšem patrné žádné okolnosti, jež by vyžadovaly co možná nejrychlejší rozhodnutí. A proto není patrné, že zájem na rychlejším vyřízení má přednost před ztrátou jedné skutkové instance (srov. BGH, NJW 2000, 2024; Zöller/Gummer/Heßler, ZPO, 25. vyd., § 538 marg. č. 7), pročež Senát vrátil spor, pokud jde o jeho výši, podle návrhu žalobkyně zpět zemskému soudu.