Zajímavé rozhodnutí německého Vrchního zemského soudu v Rostocku.

§ 280 BGB (německý občanský zákoník)

Klub potrestaný Sportovním soudem může od rušících diváků v plném rozsahu požadovat náhradu zaplacené peněžité pokuty. Předchozí postih klubu jejich náhradu škody nesnižuje.

Vrchní zemský soud Rostock, rozsudek z 28. 4. 2006 – 3 U 106/05
       
K věci: Žalobce požaduje od žalovaných náhradu škody v souvislosti s událostmi při fotbalovém utkání první ligy v O na R. Žalovaní tam byli dne 25. 10. 2003 jako diváci. V 55. minutě opustil žalovaný 1 prostor k stání 89 na severovýchodní tribuně (roh fanoušků) a nechal se spustit do vnitřního prostoru stadionu, obklopeného zdí vysokou 3,10 metru. Pořadatelé jej nedokázali zadržet a podařilo se mu proniknout na hřiště. V pomezí se pokusil sebrat míč rozhodčímu. Hra byla přerušena a po krátkém pronásledování byl zadržen a odveden. Rovněž v 55. hrací minutě využil žalovaný 2 ze severozápadní tribuny přerušení hry, aby se dostal do vnitřního prostoru chráněného pořadateli k tamnímu prostoru k stání č. 2. Nereagoval na pokyny pořadatele, běžel směrem k hřišti, ale již po několika metrech mohl být zastaven pořadateli a následně odveden ze hřiště a z vnitřního prostoru. Poté hlasatel na stadionu oznámil divákům, že vstup diváků do vnitřního prostoru musí bezpodmínečně přestat. Asi o 20 minut později, v 73. hrací minutě, opustil žalovaný 3 neoprávněně blok, k němuž měl vstupenku, proběhl kolem prostoru k stání směrem k prostoru s místy k sezení, překonal oplocení hřiště, přeskočil reklamní panely a vběhl na hřiště. Tam mohl být již po několika metrech zadržen.
       
Na základě těchto událostí žaloval Kontrolní výbor Německého fotbalového svazu (dále jen „DFB“) žalobce ve smyslu § 7 č. 1c Právního a procesního řádu DFB. Žalobce nesouhlasil s návrhem trestu ze strany Kontrolního výboru ve výši 25 000 euro. Sportovní soud DFB jej dne 5. 12. 2003 odsoudil za dva případy nedostatečného výkonu pořadatelské služby v souběhu se špatnou ochranou rozhodčího, asistenta rozhodčího  a soupeře ve smyslu § 7 č. 1c Právního a procesního řádu DFB k úhrnné pokutě ve výši 20 000 euro. Sportovní soud to odůvodnil shora popsanými incidenty. Při vyměřování pokuty soud ve prospěch žalovaného zohlednil, že se žalobce přímo po skončení zápasu omluvil prostřednictvím svého prezidenta rozhodčím a rozsáhlými, neprodleně provedenými stavebními a jinými opatřeními dal věrohodně najevo, že usiluje o zamezení dalších opakování takového incidentu. V neprospěch žalovaného vzal soud v úvahu, že žalobce byl v dřívější době vícekrát odsouzen za podobná provinění. Sportovní soud považuje v prvním, jakož i ve druhém případě jednotlivou pokuta ve výši 12 500 euro za každý případ za přiměřenou skutku i zavinění, přičemž v prvním případě ohrožení rozhodčího a proniknutí dvou diváků, ve druhém případě pak opakování incidentu po méně jak 20 minutách jsou obzvlášť významné. Z obou jednotlivých pokut vytvořil Sportovní soud úhrnnou pokutu ve výši 20 000 euro. Náhradu této částky požaduje žalobce od žalovaných společně a nerozdílně.
Zemský soud Rostock (NJW-RR 2006, 90) odsoudil žalovaného 1 – potud částečným rozsudkem pro zmeškání – a žalovaného 2 jako solidární dlužníky k zaplacení 10 000 euro a žalovaného 3 jako samostatného dlužníka k zaplacení 10 000 euro; další širší solidární odpovědnost žalovaných zemský soud odmítl. Odvolání žalovaného 2 bylo částečně důvodné, odvolání žalovaného 3 úspěšné nebylo.

       
Z odůvodnění: 2. Odvolání žalovaného 2. Jeho opravný prostředek je z části důvodný. Žaloba směřující proti němu má úspěch pouze ve výši 4 000 euro.
       
2.1. Žalovaný 2 odpovídá ve smyslu § 280 I BGB za porušení smlouvy, které jej opravňovala ke vstupu na stadion a sledování z místa seznatelného ze vstupenky a zavazovala jej nerušit průběh hry a nevstupovat do hřiště. Tyto povinnosti vyplývají i z řádu stadionu.
       
a) Zda mezi stranami existoval přímo smluvní vztah nebo jen smlouva žalovaného s majitelkou stadionu, komanditní společností O s. r. o. & Co., může zůstat při rozhodování věci stranou. I tehdy kdyby žalovaný uzavřel jen smlouvu s posléze uvedenou společností, má tato smlouva ochranný účinek pro třetí sobu. U takové smlouvy náleží nárok na dlužné hlavní plnění (zde: vstup na stadion a setrvání po dobu fotbalového zápasu oproti zaplacení vstupného) toliko smluvnímu partnerovi, přičemž třetí osoba, která je zapojena do realizace této smlouvy, je nicméně zahrnuta do smluvního závazku povinné péče a ochrany, takže tato osoba může při jejím porušení uplatnit smluvní nároky na náhradu škody (BGH, NJW 1959, 1676). Tak je tom i v tomto případě, neboť žalobce využívá při mistrovských zápasech stadion jako nájemce nebo pachtýř a jako takovému mu svědčí ochranný účinek smlouvy mezi majitelkou stadionu a divákem. Poruší-li diváci povinnost zachovat ohleduplnost a závazek povinné péče a ochrany, odpovídají rovněž žalobci, pokud tím byl poškozen.
       
b) Porušení smlouvy žalovaným bylo v příčinné souvislosti se škodou, která žalobci vznikla zaplacením peněžitého trestu uloženého mu Sportovním soudem.
       
aa) Cíl odsouzení sice spočíval v tom, aby podnítilo žalobce vyvinout přiměřené úsilí o bezpečnost, sloužící k ochraně rozhodčích a družstev, a aby žalobce tyto snahy vyhodnotil a kontrolovat. S tímto posláním trestu je jen omezeně slučitelné, že klub potrestaný Sportovním soudem přesouvá trest na třetí osobu, neboť preventivní účel bude zpravidla dosažen tehdy, když potrestaný uložený trest vykoná sám a nikoli bude-li uplatňovat nárok na náhradu u třetí osoby, byť by to byl i původce. Tyto úvahy se nicméně nedotýkají příčinné souvislosti porušení povinnosti ze strany žalovaného se škodou žalobce. Diváci nepochybně odpovídají podle obecných pravidel za věcné škody a škody na zdraví, které způsobí na hřišti nebo na stadionu. Neexistuje žádný důvod, aby divák, který poškodil klub užívající stadion, byl zbaven odpovědnosti za majetkovou škodu, kterou tento klub v důsledku jeho jednání v rozporu se smlouvu utrpěl.
       
Proti tomu nemůže žalovaný namítat, že Sportovní soud DFB žalobce odsoudil nikoli za narušení hry způsobené jím, žalovaným, ale za nedostatečná bezpečností opatření, za něž je žalobce odpovědný. Sportovní soud DFB odsoudil žalobce sice za ohrožovací skutkovou podstatu, avšak z rozsudku je zřejmé, že v konečném důsledku významným důvodem pro potrestání žalobce je narušení způsobené žalovaným; při stejných bezpečnostích opatřeních bez rušení ze strany diváků by sám Sportovní soud neviděl žádný podnět k zákroku proti žalobci kvůli abstraktnímu ohrožení.
       
bb) Škody žalobce vznikly nikoli přímo porušením smlouvy žalovaným, ale teprve přistoupením další okolnosti, konkrétně odsouzením ze strany Sportovního soudu DFB. V takových případech nepřímé kauzality povinnost k náhradě se přepokládá, že souvislost aktuálně vzniklé škody se škodnou událostí není tak vzdálená, aby se nutná odpovědnost škůdce již nejevila únosnou. Nejedná se jen o problém kausality, ale jde také o to, aby přes existující příčinnou souvislost byla vyloučena odpovědnost při hodnocení pociťovaná jako příliš rozsáhlá. Přitom je lhostejné, zda je adekvátnost kauzality míněna nebo popírána, příliš vzdálená škoda již nespadá do ochranného působení normy (k tomu srov. Oetker, in: MünchKomm, 4. vyd., § 249 marg. č. 112). I ve smluvním právu se uznává, že povinnost k náhradě závisí na tom, zda porušené ustanovení smlouvy mělo zabránit vzniku právě vzniklé škody (Oetker, in: MünchKomm, § 249 marg. č. 117).
       
To platí i v tomto případě. Hodnotící úvaha ve výkladu smlouvy o sledování zápasu dokazuje, že vzniklá škoda neleží mimo ochranný rámec § 280 BGB. Smlouvě vlastní povinnosti zachovat povinnou péči a brát ohled neexistuje jen vůči ostatním divákům nebo vlastníkovi stadionu, ale také a zejména vůči hrajícím družstvům a klubu, který si najal stadion. Žalovanému muselo být z obecné publikační činnosti známo, že žalobci při takových incidentech hrozí pokuta ze strany DFB. To vzal při svém jednání v rozporu se smlouvou v úvahu. Obligačněprávní závazky poškozeného, které byly vyvolány teprve škodnou událostí, se plně projevují na rozsahu povinnosti k náhradě (BGH, JZ 1976, 643 [týkající se okamžité splatnosti všech leasingových splátek při poškození věci]). Žalovaný proto musí nahradit majetkovou škodu vzniklou žalobci. Bylo by tomu tak i v případě, kdyby diváci vtrhli na hrací plochu a zápas by byl kvůli tomu ukončen, takže by klubu vznikly finanční ztráty v podobě ušlého vstupného nebo odměna za televizní přenosy nebo by byl odsouzen k opakování zápasu před prázdnými tribunami. Omezení odpovědnosti v tom smyslu, že poškozený musí zejména vysoké škody nést sám, z § 280 BGB nelze dovodit.
       
cc) Povinnosti žalovaného nahradit pokutu uloženou Sportovním soudem DFB v plné výši, nebrání to, že předchozí postih žalobce dřívějšími pokutami byl spolurozhodující pro výši pokuty. Jsou-li jak jednání zakládající odpovědnost, tak předchozí postih poškozeného kauzální pro škodu, mohou se spojit do jedné úhrnné příčiny, i když škody by bez předchozího postihu nevznikly nebo nevznikly v posléze vzniklé výši (srov. RGZ 69, 57; BGH, NJW 2002, 504; NJW 1990, 2882; NJW 1997, 455 = VersR 1997, 122; NJW 1998, 813 = VersR 1998, 200; NJW-RR 1999, 819 = VersR 1999, 862; OLG Koblenz, VRS 1972, 404 [tzv. Bluterfall]). Podle ustálené judikatury zvláštní dispozice ke škodě u poškozeného nezprošťuje škůdce toho, aby musel nést celou škodu. V případech tohoto druhu nepřichází omezení povinnosti k náhradě v úvahu ani na základě ochranného účelu normy. Neznamená to sice, že v každém případě musí být také zohledněni dříve postižení a jejich postihy, zejména ne tehdy, když by v konkrétním případě postih chránící účel porušené normy již nedosahoval škody spojené s postihem. (srov. OLG Karlsruhe, VersR 1966, 741). Takové omezení odpovědnosti ochranným účelem porušené normy (srov. k tomu BGHZ 58, 162 = NJW 1972, 904) v tomto případě není na místě.
       
2.2. Žalovaný 2 se nemůže odvolávat na spoluzavinění žalobce. Byť by žalobce vadnými bezpečnostními opatřeními přispěl ke vzniku škodu, to jest kdyby z nedbalosti způsobil ohrožení bezpečnosti hráčů a rozhodčího, proti tomu stojí úmyslné škodlivé jednání žalovaného 2. Vůči úmyslu pak nedbalost ustupuje do pozadí.
       
a) Sportovní soud DFB události z 55. hrací minuty, na nichž se podíleli žalovaní 1 a 2, neposoudil odděleně, ačkoli oba nezávisle na sobě a nikoli jako spolupachatelé vnikli v časovém rozmezí do vnitřního prostoru stadionu – žalovaný 2 teprve během přerušení hry způsobného první výtržností. K tomu měl Sportovní soud DFB přihlédnout při konstrukci jednotlivých pokut za oddělené incidenty v 55. hrací minutě. Právě tak málo je civilní soud vázán zjištěními a hodnocením trestního rozsudku jako zjištěními a hodnocením Sportovního soudu DFB. Senátu proto nebrání, aby oba skutky z 55. hrací minuty posoudil odděleně. Bez vlastního závazku nikdo nemusí odpovídat za jednání druhého. Od toho nelze upustit proto, že Sportovní soud – z jeho pohledu pochopitelně – tyto dva incidenty v 55. minutě chtěl posoudit jako jeden skutek nebo oddělení nepovažoval za významné.
       
Skutkové potíže při dělení nedělají škodu myšlenkově nedělitelnou, jako třeba v případě smrti člověka a škod z toho plynoucích nebo pracovní neschopnosti po zranění: V těchto případech musí škůdce vytvořit podmínky pro celkovou škodu, aby byl případně s jiným odpovědný solidárně. Ve sporných případech není na místě solidární odpovědnost obou účastníků za myšlenkově neoddělitelnou celkovou škodu, ale oddělená odpovědnost obou účastníků toliko za podíl, za nějž každý z nich odpovídá sám.
       
Nehledě na to byla v tomto případě škoda fakticky dělitelná, neboť jednotlivé pokuty za oba incidenty v 55. hrací minutě jsou myslitelné. Senát nepokládal za nutné uložit žalobci, aby doložil opodstatněnost jeho nároků, když Sportovní soud jednotlivé pokuty za výtržnictví způsobené žalovanými 1 a 2 vyčíslil. Navíc Senát na základě nesporného skutkového děje a rozsudku Sportovního soudu DFB ve smyslu § 286, 287 ZPO odhadnul, jak by byl tento soud rozhodl, kdyby činnost žalovaných 1 a 2 postihoval oddělenými pokutami: Podle rozhodujícího hlediska chybného zajištění hrací plochy jak v oblasti severovýchodního rohu, tak v rohu severozápadním, je Senát přesvědčen, že by Sportovní soud DFB posoudil oba incidenty z 55. minuty na různých místech stadionu jako incidenty, které do značné míry spočívají na stejných bezpečnostních nedostatcích, ovšem narušení, kdy žalovaný 1 dosáhl hřiště, jako závažnější. Z dělené celkové pokuty (10 000 euro) připadající na narušení v 55. hrací minutě je proto třeba činit žalovaného 1 odpovědným do výše 6 000 euro a žalovaného 2 pak 4 000 euro.
       
b) Solidární odpovědnost žalovaného 1 se žalovaným 2 ve výši 4 000 euro nemohl Senát změnit, protože rozsudek vydaný proti žalovanému 1 je pravomocný. Ve výši 4 000 euro je solidární odpovědnost žalovaných 1 a 2 stanovena závazně (§ 322, 325 ZPO). Žalovanému 1 nelze výhodu solidárního závazku ve formě vypořádání mezi solidárními dlužníky ve smyslu § 426 BGB dodatečně odebrat. Ve věci se ovšem nejedná o solidární závazek, ale o dva navzájem nezávisle existující závazky.
       
3. Odvolání žalovaného 3. Opravný prostředek žalovaného 3 není důvodný. Odpovídá rovněž podle § 280 I BGB za porušení smlouvy opravňující jej vstupu. K odůvodnění vzal Senát v úvahu závěry k odpovědnosti žalovaného 2  a k tomu dodává: Dílčí pokuta stanovené ze sportovního hlediska uložená Sportovním soudem ohledně 73. hrací minuty ve výši 10 000 postihuje žalovaného 3 jako regres v plné výši. Nápadný rozdíl mezi odpovědností žalovaného 3 s pokutou 10 000 euro a odpovědností žalovaného 2 s pokutou 4 000 euro se vysvětluje tím, že bylo třeba dbát na určující preventivní hlediska Sportovního soudu, zejména, že pořadatelé nebyli v 73. minutě po předchozích incidentech v 55. minutě stále ještě dostatečně organizováni a to bylo posouzeno jako přitěžující okolnost. Povinnost žalovaného 3 k náhradě škody není nespravedlivá už proto, že žalobce po narušení v 55. minutě diváky prostřednictvím rozhlasu na stadionu nechal upozornit, že vstup do vnitřního prostoru je zakázán. Předchozí postih žalobce předchozími incidenty v 55. hrací minutě a dřívějšími podobnými případy – jak již bylo shora uvedeno – na plné odpovědnosti žalovaného nic nemění.


Poznámka: Senát připustil revizi k Spolkovému soudnímu dvoru k objasnění zásadní právní otázky, zda a v jakém rozsahu klub potrestaný Sportovním soudem může nárokovat na rušícím divákovi náhradu zaplacení peněžitého trestu a zda předchozí zatížení klubu zvyšující výši trestu snižuje jeho povinnost k náhradě. Připuštěná revize však nebyla podána.