Spolkový soudní dvůr, rozsudek z  4. 3. 2004 – IZR 221/011 (OLG Karlsruhe)

 

K věci: Žalobkyně zásobuje odběratele z řad podniků počítačovým softwarem a hardwarem, zejména pak vybavením nezbytným pro počítačové sítě. Zaměstnává vysoce kvalifikované a specializované pracovníky, jejichž znalosti a schopnosti udržuje prostřednictvím školení v nejnovějším stavu. Žalovaný se jako samostatný podnikatel zabývá vyhledáváním a zprostředkováním vedoucích a odborných pracovních sil. Na základě zakázky o vyhledání personálu navázal prostřednictvím telefonátu kontakt s vedoucí projektu žalobkyně na jejím pracovišti. Podle tvrzení žalobkyně jí během tohoto rozhovoru nabídl místo vedoucí projektu u zahraniční softwarové společnosti. Žalobkyně pokládá takové jednání k získání pracovníka za jednání v rozporu se řádnou soutěží. Žalobkyně – podle shodného prohlášení o částečném vyřízení žalobního návrhu podaného teprve během odvolacího řízení – konečně požaduje

(1) odsoudit žalovaného pod hrozbou zákonných opatření, aby přestal v obchodním styku volat pracovníky žalobkyně na jejich pracovišti za účelem odlákání nebo je nechal volat;

(2) odsoudit žalovaného, aby žalobkyni podal informaci o takových telefonických hovorech, které žalovaný v minulosti vedl nebo nechal vést s pracovníky žalobkyně na jejich pracovišti – za účelem přetažení pracovníků – s uvedením údajů o jméně, adrese volajícího, jméně volaného pracovníka, době, délce a obsahu telefonátu, jméně a adrese společnosti, v jejíž prospěch měli být získáni, jakož i o dalších telefonátech, které následovaly po prvním kontaktu;

(3) určit, že žalovaný je povinen nahradit ty škody, které žalobkyni vznikly a ještě vzniknou z jednání ve smyslu žalobního návrhu č. 1 a 2;

(4) odsoudit žalovaného k zaplacení 6 554,53 DM s úroky 4 % od 15. 12. 2000.

Zemský soud žalobu zamítl (LG Mannheim, WRP 2001, 974). Odvolání žalobkyně nemělo úspěch (OLG Karlsruhe, NJW-RR 2002, 397 = WRP 2001, 1092). Revize měla úspěch a vedla ke zrušení a vrácení rozsudku.

 

Z odůvodnění: A. Odvolací soud pokládal žalobní nároky za nedůvodné.

Přetahování zaměstnanců jiného podniku je podle soudu ve svobodném tržním hospodářství, založeném na soutěži, v zásadě přípustné a za jednání v rozporu se soutěží by mohlo být považováno jen při existenci zvláštních okolností. Oproti názoru žalobkyně není zcela nedovolené navázat se zaměstnancem, jehož přetažení přichází v úvahu, první telefonický kontakt na jeho pracovišti. Zvážit je třeba naopak zájmy zaměstnavatele, zájmy získávaného zaměstnance, jakož i zájmy osoby provádějící nábor pracovníka a osoby, které jej pověřila. Prvním telefonátem není chod podniku vůbec narušen. Volanému pracovníku zabere zpravidla jen několik minut. Protože specializovaní zaměstnanci a zaměstnanci vhodní k vedoucím pozicím mají v zásadě zájem na tom, aby si pracovně polepšili, je nasnadě, že se dá předpokládat jejich pravděpodobné srozumění s náborovým telefonátem personálního poradce. Obecným zákazem přímého oslovení na pracovišti by byla činnost personálních poradců nepřiměřeně omezena. Zaměstnavatel není podle odvolacího soudu oprávněn svoje pracovníky chránit před každým vnějším ovlivňováním a navázáním telefonických kontaktů na pracovišti.

B. Revize žalobkyně vede ke zrušení odvolacího rozsudku a k vrácení věci odvolacímu soudu.

I. Odvolací soudu příhodně vycházel z toho, že se návrh na zdržení se – úžeji než jeho doslovné znění – vztahuje jen na to, aby pracovník žalobkyně, jehož přetažení přichází v úvahu, byl poprvé osloven o změně zaměstnání na svém pracovišti za použití podnikového telefonického zařízení. To plyne z podání žalobkyně, které je třeba užít při výkladu jejího návrhu (srov. BGH, NJW-RR 2004, 547 = GRUR 2004, 247 [248] = WRP 2004, 337 – Krankenkassenzulassung, s dalším odkazy). Návrh naproti tomu nezahrnuje volání pracovníkům žalobkyně během pracovní doby na domáckém pracovišti, na služební mobilní telefony, jakož i další telefonáty po navázání kontaktu. S těmito omezeními žalobkyně usiluje o to, aby žalovanému bylo zakázáno přímé telefonické oslovení jejích zaměstnanců (počítačových specialistů) na pracovišti.

II. Odvolací soud neučinil – ze svého hlediska logicky – žádná zjištění o obsahu telefonického rozhovoru žalovaného s pracovnicí žalobkyně. Konečné rozhodnutí je ovšem bez takového skutkového zjištění nemožné.

1. Personální poradce, který z pověření další osoby zavolá pracovníka podniku za účelem vyhledávání zaměstnanců, jedná v obchodním styku za účelem soutěže ve smyslu § 1 UWG. Zaměstnavatel volaného a zákazník personálního poradce vstoupili tímto telefonátem do soutěže o volanou osobu jako pracovní sílu (srov. Baumbach/Hefermehl, WettbewerbsR, 22. vyd., § 1 UWG marg. č. 583; Piper, GRUR 1990, 643 [644]; Trube, WRP 2001, 97 [99]); není proto významné, zda jsou jinak soutěžiteli. Personální poradce jedná s úmyslem podpořit soutěž svého zákazníka.

2. Přetažení cizího pracovníka je jako součást svobodné soutěže v zásadě dovoleno. V rozporu dobrými mravy ve smyslu § 1 UWG je pouze tehdy, když se přidají v soutěžním právu nedovolené průvodní okolnosti, zejména je užit nedovolený prostředek nebo je sledován nedovolený účel (srov. BGH, GRUR 1961, 482 [483] – Spritzgussmaschine; GRUR 1966, 263 [264 an.] – Bau-Chemie; GRUR 1984, 129 [130 an.] = WRP 1984, 134 – shop-in-the-shop; v. Gamm, WettbewerbsR, 5. vyd., kap. 33 marg. č. 13; Baumbach/Hefermehl, § 1 UWG marg. č. 582 an.; Brandner/Bergmann, in: Großkomm. z. UWG § 1 marg. č. A 243 an.; srov. rovněž ÖstOGH, ÖBl. 1997, 158 [160] – S-Powerfrauen).

3. V judikatuře a literatuře je sporné, zda prostředkem v soutěžním právu nedovoleným je přetažení, kdy je zavolán pracovník soutěžitele na pracovišti, aby se s ním poprvé hovořilo o změně místa (souhlasně mimo jiné OLG Stuttgart, GRUR 2000, 1096 [1097 an.] = WRP 2000, 318, revize dle usnesení z 2. 11. 2000 – IZR 22/000 – nepřijata; Baumbach/Hefermehl, § 1 UWG marg. č. 583, 594; Piper, in: Köhler/Piper, UWG, 3. vyd., § 1 marg. č. 906; Trube, WRP 2001, 97; Schmidt, WRP 2001, 1138; Krügermeyer-Kalthoff/Reutershan, MDR 2002, 139; srov. dále Schloßer, Personalabwerbung als Wettbewerbshandlung, 2002, s. 134 an.; týž, WRP 2002, 1349 [1353 an.]; jiný názor Quiring, WRP 2000, 33; týž, WRP 2001, 470; Reufels, GRUR 2001, 214 [216 an.]; rozdílně Lindacher, in: Festschr. f. Erdmann, 2002, s. 647 [652 an]). Podle vhodného posouzení jde o porušení soutěže jen tehdy, když telefonát překračuje první krátké navázání kontaktu.

a) Účelem § 1 UWG je chránit slušnost soutěže v zájmu účastníků trhu a veřejnosti. Pojem rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 1 UWG je v souladu s tím nutné vykládat ve vztahu k soutěži – to jest podle účelu předpisu s ohledem na slušnost soutěže (srov. BGHZ 147, 296 [303] = NJW-RR 2001, 1547 = GRUR 2001, 1178 – Gewinn-Zertifikat; BGH, NJW-RR 2003, 1685 = GRUR 2003, 969 [970] = WRP 2003, 1350 – Ausschreibung von Vermessungsleistungen, vždy s dalšími odkazy). Posouzení, zda napadené soutěžní jednání je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 1 UWG, vyžaduje zpravidla hodnocení celkového charakteru jednání podle jeho konkrétní příčiny, jeho účelu, použitých prostředků, jeho průvodních okolností a účinků, a sice hodnocení zaměřené na ochranný účel ustanovení § 1 UWG. Význam základních práv je přitom třeba zvážit již při zkoumání, zda napadené jednání je v rozporu s dobrými mravy (srov. BVerfGE 32, 311 [316 an.] = GRUR 1972, 358 – Grabsteinwerbung; BVerfG, NJW 2001, 3403 = GRUR 2001, 1058 [1060] = WRP 2001, 1160; BGH, NJW 1994, 1071 = GRUR 1994, 380 [382] = WRP 1994, 262 – Lexikothek). Není významné, zda takový způsob jednání je v oboru rozšířený nebo obvyklý (srov. BGH, NJW 2002, 3408 = GRUR 2002, 1093 [1094] = WRP 2003, 975 – Kontostandsauskunft).

b) Určité typické soutěžní jednání může být ve smyslu § 1 UWG nedovoleným už jako takové, nezávisle na zvláštnostech konkrétního případu, když z jeho povahy plyne zvláštní nebezpečí pro slušnost soutěže. Když takovému ohrožení právního zájmu spojeného s takovým soutěžním jednání nelze dostatečně čelit zákazem odkazujícím na konkrétní případ, je třeba jej na návrh obecně zakázat, přičemž ale ze zákazu je třeba vyjmout ty způsoby jednání, jejichž obecný zákaz k zachování slušnosti soutěže není nutný (srov. BGH, NJW 2000, 586 = GRUR 2000, 235 [236] = WRP 2000, 168 – Werbung am Unfallort IV). Takové zaměření posouzení slušnosti soutěže na typická ohrožení chráněného zájmu ve smyslu § 1 UWG ovšem musí brát zřetel na vzájemně kolidující postavení základních práv – třeba jen abstraktním způsobem – a v konkrétním případě nesmí vést k nepřiměřenému zákazu (srov. BVerfG, NJW 2003, 277 = JuS 2003, 617 = WRP 2003, 69 [71]).

c) Při posouzení toho, zda personální poradce jedná v rozporu s řádnou soutěží, když za účelem hledání pracovníka prostřednictvím telefonátu vede na pracovišti první rozhovor s pracovníkem konkurenta svého zákazníka, je třeba vzájemně zvážit zájmy personálního poradce a jeho zákazníka, dotčeného pracovníka a jeho zaměstnavatele, pokud je lze v rámci § 1 UWG vzít v úvahu. Z tohoto uvážení vychází, že první navázání kontaktu, při němž je pracovník dotazován na svůj zájem o nové místo a toto místo je krátce popsáno, a případně je projednána možnost kontaktu mimo podnik, není v rozporu se soutěží.

aa) Žalovaný má jako personální poradce právo chráněné čl. 12 I GG na svobodný výkon svého povolání, pokud se toto právo realizuje dovoleným způsobem. Jeho zájem, aby při vyhledávání uchazečů na volné pracovní místo podléhal co možná nejméně omezením se v konkrétním případě kryje se zájmem jeho stávajícího klienta. Telefonát osobám, které mohou být pro obsazení volného místa vhodné, na jejich pracoviště představuje jednoduchý, časově úsporný a levný prostředek, jak s nimi navázat kontakt. Platí to zvlášť tehdy, když je třeba obsadit místo, pro které přichází v úvahu jen malý okruh osob. Ale prakticky ještě důležitější výhoda přímého telefonického oslovení na pracovišti spočívá pro personálního poradce v tom, že tímto způsobem může získat přístup i k osobám, o nichž neví nic než jejich současné postavení u podniku působícího na trhu.

Personální poradce má sice i mnohé jiné možnosti, jak hledat a oslovit uchazeče o volné místo. Vedle náboru prostřednictvím inzerátů nebo na internetu (např. v rámci internetové burzy zaměstnání) mohou možní uchazeči – když personální poradce disponuje k tomu nezbytnými informacemi – být osloveni osobně mimo podnik (i při zapojení třetí osoby), např. také – při předpokládaném souhlasu – telefonickým hovorem v soukromém prostoru (srov. OLG Karlsruhe, GRUR 2002, 459 = WRP 2002, 338 [339 an.], revize ve smyslu usnesení z 13. 12. 2001 – IZR 54/011 – nepřipuštěna; OLG Jena, GRUR-RR 2003, 158). Okolnost, že jiné způsoby jsou méně pohodlné a nákladnější než telefonické kontaktování na pracovišti a tyto metody ostatně nejsou z pohledu personálního poradce rovnocenné, nemůže vyrovnat dále vyložené pochyby o souladu se soutěžním právem, které vůči tomuto způsobu oslovení pracovníka existují, když telefonát překročí meze prvního navázání kontaktu (srov. k tomu Schloßer, WRP 2002, 1349 [1363 an.]).

bb) Oslovení pracovníci budou v mnoha případech srozuměni s telefonátem na pracoviště, jímž chce personální poradce navázat první kontakt. Je pravděpodobné, že pracovník má zájem na tom, aby se dověděl o možnosti, jak by mohl zlepšit nebo změnit svou pracovní situaci změnou pracovního místa. Jeho svoboda sám rozhodnout o svém profesním úspěchu po skončení pracovního vztahu, především svobodně zvolit pracovní místo, je chráněna čl. 12 I GG (srov. BVerfGE 97, 169 [175] = NJW 1998, 1475; BAG, ZIP 1994, 642 [645]). Přijetí telefonátu personálního poradce na pracovišti může pro pracovníka být jednoduchým a důležitým zdrojem informací.

Zájem volaného pracovníka dozvědět se prostřednictvím telefonického kontaktu o pracovním místě ale nemůže být pokládán za neomezený. I z jeho pohledu je proto třeba omezit soutěžně právní přípustnost této formy navázání kontaktu. Náborový telefonát personálního poradce bude leckdy pro osloveného pracovníka nezajímavý již kvůli jeho obsahu (srov. k tomu i Schmidt, WRP 2001, 1138 [1139]). Personální poradce bude s pracovníkem často navazovat telefonický kontakt přímo na jeho pracovišti proto, že zná pouze jeho postavení u současného zaměstnavatele (srov. k tomu i Quiring, WRP 2001, 470 [478]; Krügermeyer-Kalthoff/Reutershan, MDR 2002, 139; Schloßer, WRP 2002, 1349 [1361]). V mnoha případech bude sotva přicházet v úvahu okamžité obsazení volného místa příslušným kontaktovaným pracovníkem. To značně snižuje obecný zájem pracovníka na přímém telefonickém oslovení na pracovišti i tehdy, když jsou tato náborová opatření použita seriozně a nevtíravě a volaný není pouze jedním z mnoha na seznamu, který je „zpracováván“ při hledání se širokým záběrem.

Ostatně volající personální poradce zná jen výjimečně poměry na pracovišti, za nichž pracovníka zastihne. Musí proto počítat s tím, že jej obtěžuje již samotným telefonátem (srov. k tomu i BGHZ 54, 188 = GRUR 1970, 523 = NJW 1970, 1738 – Telefonwerbung I). Vynucený rozhovor může volaného rušit při naléhavé práci nebo práci vyžadující koncentraci; jeho telefon je dočasně blokován, a i když jej položí, není tímto prostředkem dosažitelný. K tomu přistupuje i to, že ne každý zaměstnanec v pro něj tak důležité a často i choulostivé otázce možné změny místa chce být nenadále zavolán pro něj cizí osobou – a to navíc na pracovišti.

cc) Z pohledu zaměstnavatele personální poradce, který telefonicky oslovuje jeho pracovníky na pracovišti za účelem odlákání, provádí v jeho vlastním podniku nábor ve prospěch konkurenta směřující proti němu. Zaměstnavatel musí sice jako důsledek svobodné hospodářské soutěže strpět, že pracovník bude odlákán. Jeho právo chráněné čl. 2 I, čl. 12 I GG na svobodu hospodářské činnosti by byla ale neúnosně zkráceno, kdyby rovněž neomezeně musel snést, že jsou za účelem přetažení užívány prostředky jeho podniku a je rušena pracovní činnost v jeho podniku.

Telefonátem ze strany personálního poradce je oslovený pracovník během pracovní doby zdržován od své činnosti pro podnik. Se zaměstnavatelem strpěným nebo dovoleným telefonátem ze soukromých důvodů není telefonát personální proradce, jímž tento vyhledává první kontakt, srovnatelný. Není ani žádný důvod – oproti názoru odvolacího soudu – akceptovat, že první telefonický rozhovor trvá zpravidla jen několik minut a volaného (i když se později zabývá rozhovorem pro něj většinou neobvyklým) jen nepatrně naruší v jeho koncentraci na práci. Personální poradce musí na začátku zpravidla představit sebe a svůj podnik a objasnit důvod svého telefonátu

Když rozhovor neskončí hned potom, personální poradce uvede detaily o místě, které má být obsazeno, přinejmenším v takovém rozsahu, jaký je nezbytný k tomu, aby vzbudil nebo zachoval zájem volaného jako jednoho z možný uchazečů o toto místo. Personální poradce k tomu při svém telefonátu využívá, lhostejno, jak dlouho první kontakt trvá, v zájmu konkurenta podnikovou organizaci soutěžitele, pro nějž je volaný činný, zejména podnikové telefonické zařízení, jakož případně i spojení přes telefonní ústřednu nebo s pomocí kolegy volaného. Pro personálního poradce by byl často zaměstnanec bez svého začlenění do podniku z nedostatku bližších znalostí vůbec nedosažitelný. Dotčený podnik je tak personálním poradcem nechtěně využíván jako pomocník (srov. OLG Stuttgart, GRUR 2000, 1096 [1098]; Krügermeyer-Kalthoff/Reutershan, MDR 2002, 139 [140]).

Telefonát sloužící k přetažení může dále především tehdy, když nezůstane nepovšimnut, přinést do podniku nepokoj. Existuje také nebezpečí, že takový rozhovor bude využit k vyzvídání od pracovníka. Toto nebezpečí je sice spojené s každým pokusem o přetažení, zde je ale posíleno tím, že oslovený je při prvním neočekávaném náborovém rozhovoru přiveden do stavu, ve kterém se mu – přinejmenším v přímé blízkosti – předestřená možnost změny zaměstnání může zdát zvlášť významná pro vlastní profesní rozvoj.

dd) Při zvážení účastných a zohlednění způsobilých zájmů je – právě i při zahrnutí zájmu veřejnosti na účinné hospodářské soutěži pracovních sil – třeba posoudit v zásadě nikoli jako v rozporu s soutěží, když je pracovník podniku za účelem přetažení prvně osloven krátkým telefonátem na pracovišti.

Oslovení pracovníci, kteří jsou během obvyklé pracovní doby většinou osobně dosažitelní na pracovišti, budou mít neustále zájem na tom, nejprve navázat kontakt s personálním poradcem, který hledá uchazeče na volné místo. Personální poradce a jeho zákazník mají rovněž zájem na takovém navázání kontaktu, jemuž by se jiný způsob kontaktu v mnoha případech nemohl rovnat. Při takovém skutkovém stavu jiní zaměstnanci, kteří na prvotní telefonát personálního poradce na pracoviště pohlížejí jako na obtěžující, a jak se v zásadě dá očekávat, i zaměstnavatel, musejí snést první (a jednorázové) telefonické navázání kontaktu personálním poradcem. To platí ovšem jen pro navázání kontaktu jako takového. To se musí podle toho omezit jen na to, co je k tomu nezbytné. Nemůže být přitom sice poukázáno na určitou délku hovoru, protože stanovení hranic by bylo svévolné a v praxi sotva proveditelné. Délka hovoru překračující několik minut je ale indicií toho, že personální poradce již první kontakt využil způsobem porušujícím soutěž, zejména k nedovolenému ucházení se o volaného (srov. Lindacher, s. 647 [655]). Personální poradce je povinen poté, co se představil a sdělil účel svého telefonátu, nejprve zjistit, zda volaný má zájem na navázání kontaktu jako takovém a v daném okamžiku. Teprve když jde o tento případ, smí zmíněné volné místo stručně popsat a v případě, že zájem pracovníka o ně trvá, sjednat možnost kontaktu mimo pracovní činnost. V každém případě personální poradce jedná v rozporu se soutěží, když rozhovor pokračuje, ačkoliv volaný – i bez udání důvodů – dá najevo, že o změnu pracovního místa obecně nemá žádný zájem nebo nechce vést rozhovor v tomto okamžiku. Telefonický rozhovor vedený za účelem přetažení, který překračuje takové navázání kontaktu, je třeba posoudit jako nedovolenou soutěž, protože potom především zájmy zaměstnavatele hodné ochrany daleko převažují zájmy osloveného pracovníka. Čím méně se první telefonát na pracoviště omezuje na to, co je nutné k navázání prvního kontaktu, tím více jsou poškozovány ochrany hodné zájmy zaměstnavatele a případně i zájmy pracovníka, který takový telefonát považuje za obtěžující.

4. Návrh na zdržení se může být vyjádřen v tom smyslu, že žalovanému má být zakázáno v obchodním styku za účelem hospodářské soutěže oslovovat pracovníky žalobkyně poprvé a bez vyzvání na jejich podnikovém pracovišti za účelem přetažení prostřednictvím telefonátů, které jdou za první navázání kontaktu. Takový návrh není neurčitý ve smyslu § 253 II č. 2 ZPO, když z jeho odůvodnění vyplývá, že použitému pojmu prvního kontaktu je třeba rozumět tak, jak bylo shora objasněno. I po této konkretizaci obsahuje ovšem takový žalobní návrh se zřetelem na telefonický rozhovor, „který jde za první navázání kontaktu“, obrat vyžadující výklad. Takové znění návrhu je ovšem se zřetelem na zvláštnost náborové metody, o níž se zde jedná, v zájmu účinné ochrany před nedovolenou hospodářskou soutěží třeba připustit.

Podle § 253 II č. 2 ZPO nesmí být návrh na zdržení se – a podle § 313 I č. 4 ZPO na něm spočívající odsouzení – vyjádřen tak neurčitě, že předmět sporu a rozsah dokazovací a rozhodovací pravomoci soudu již není jasně vyznačen v obrysech, a žalovaný se proto nemůže úplně hájit a ve výsledku rozhodnutí o tom, co je žalovanému zakázáno, zůstane přenecháno vykonávacímu soudu (srov. BGHZ 144, 255 [263] = NJW 2000, 3351 = GRUR 2000, 1076 – Abgasemissionen; BGH, NJW 2003, 3406 = GRUR 2003, 958 [960] = WRP 2003, 1341 – Paperboy, s dalšími odkazy, plánováno pro BGHZ 156, 1). V případech zvláštního druhu ale při vytyčení požadavků, které se mají stanovit k zajištění určitosti návrhu na zdržení se a odpovídajícího výroku rozsudku, může být třeba zvážit požadavky na poskytnutí účinné soudní ochrany (srov. BGHZ 142, 388 [391] = NJW 2000, 2207 = GRUR 2000, 228 – Musical-Gala).

Požadavky na konkretizaci předmětu sporu v návrhu na zdržení se jsou vzhledem k tomu závislé také na zvláštnostech příslušného oboru (srov. BGH, GRUR 2002, 1088 [1089] = WRP 2002, 1269 – Zugabenbündel). Musel-li by v případech tohoto druhu návrh na zdržení se opírající se o § 1 UWG formulován podle zvláštností určeného jednotlivého případu, bylo by pro žalobkyni odsouzení v souladu s návrhem zpravidla zbytečné, protože konkrétní porušení soutěže bude sotva kdy opakováno stejným způsobem. To by rovněž významně omezilo účinnost ochrany proti nedovolené soutěži prostřednictvím pokusů o přetažení telefonáty na pracoviště. Při formulaci žalobního návrhu a odpovídajícího výroku rozsudku je proto nutné strpět, že vykonávací soud při posouzení tvrzeného porušení proti příkazu zdržet formulovaným způsobem shora objasněným bude muset provést hodnocení (srov. BGH, GRUR 2002, 1088 [1089] – Zugabenbündel s dalšími odkazy). Obhajoba žalovaného a jeho oprávněný zájem na srozumitelnosti a právní jistotě se zřetelem k účinkům rozhodnutí tím nejsou nepřiměřeně zkráceny.

C.I. Senát nemůže sám rozhodnout ve věci. Podle shora uvedeného je ovšem žalobkyní formulovaný návrh na zdržení se formulován příliš široce. Návrh nelze ovšem již z toho důvodu jako nedůvodný zamítnout. S ohledem na to, že právní stav v odvolacím řízení ještě nebyl vyjasněn, je třeba z důvodů procesní spravedlnosti žalobkyni poskytnout prostřednictvím nového zahájení odvolacího řízení příležitost přizpůsobit se účelnou formulací návrhu objasněnému právnímu stavu (srov. BGHZ 151, 15 [19] = NJW 2002, 3246 = GRUR 2002, 799 – Stadtbahnfahrzeug; BGHZ 151, 92 [102] = NJW 2002, 3549 = GRUR 2002, 961 – Mischtonmeister).

II. Při svém obnoveném rozhodnutí bude odvolací soud případně dbát na to, že návrhy na odsouzení žalovaného k poskytnutí informací a určení jeho povinnosti k náhradě škody mohou být odůvodněny jen do té míry, jak se vztahují na konkrétní napadené jednání. Bez uvedení dalších porušení – které zde chybí – není pravděpodobnost pokračujícího vzniku škody vylíčena. Nárok na poskytnutí informací o tom, zda narušitel spáchal podobné jednání, které by mohly ospravedlňovat další nároky na náhradu škody, neexistuje (srov. BGH, GRUR 2003, 446 [447] = WRP 2003, 509 – Preisempfehlung für Sondermodelle, s dalšími odkazy).

 

Poznámka: Uvedené rozhodnutí představuje první rozhodnutí německého nejvyššího soudu ve věci, která byla do té doby sporná. Soud ve svém zásadním rozhodnutí po zvážení zájmů všech stran vymezuje, za jakých okolností a podmínek je (pouze) z hlediska řádné soutěže přípustný telefonát personálního poradce sledující přetažení pracovníka k jinému zaměstnavateli na jeho stávající pracoviště.

Na toto základní rozhodnutí přímo navázalo nové rozhodnutí Spolkového soudního dvora z 9. 2. 2006, IZR 73/022 (OLG Dresden), které rozvíjí a konkretizuje závěry shora uvedeného rozhodnutí takto: „Při soutežněprávním posouzení telefonátu pracovníku jiného podniku za účelem přetažení, při němž je využito služební telefonní zařízení, není třeba rozlišovat podle toho, zda je využit telefon v pevné síti nebo mobilní telefon.“

V odůvodnění k tomu Soudní dvůr mimo jiné uvedl: „b) Při posouzení telefonátu pracovníkovi jiného podniku za účelem přetažení z pohledu soutěžního práva, při němž jsou využita podniková telefonická zařízení, není třeba rozlišovat podle toho, zda jsou využity telefony pevné sítě nebo telefony mobilní. V každém případě volající personální poradce využívá komunikační systém dotčeného podniku pro činnost, která směřuje proti jeho zájmům. Personální poradce zpravidla při telefonátu na mobilní telefon neví, v jaké situaci volaného zastihne. V případě, že nevolá v době, kdy v žádném případě nemůže počítat s pracovní činností, bere přinejmenším v úvahu, že volaného ruší při činnosti pro jeho podnik, možná i na pracovišti, nebo při rozhovoru se zákazníkem a dočasně blokuje jeho služební telefon pro jiné příchozí hovory. Ostatně stejně jako při volání na telefon připojený k pevné síti ne každý zaměstnanec v pro něj tak důležité a často i delikátní otázce možné změny místa bude chtít být volán osobou pro něj neznámou – a to v prostředí, které si sám nezvolil.

c) Telefonáty, kterými jsou pracovníci jiného podniku osloveni na služebním telefonu za účelem jejich přetažení, jsou také způsobilé významně narušit soutěž nejen tehdy, když zajdou za hranici prvního krátkého navázání kontaktu (§ 3 UWG). Při tomto posouzení pak nezaleží pouze na účincích konkrétního telefonátu, které mohou být podle skutkového děje opravdu rozdílné. Naopak je třeba zohlednit, že s tímto způsobem jednání v soutěži – jak bylo vyloženo – jsou nutně a zpravidla spojeny účinky narušující soutěž. K tomu se přidává ještě pravděpodobné nebezpečí, že konkurent se může ze soutěžních důvodů cítit nucen k napodobení těchto obtěžujících reklamních opatření (srov. také BGH, NJW 2005, 1050 = GRUR 2005, 443 [445] = WRP 2005, 485 – Ansprechen in der Öffentlichkeit II, s dalšími odkazy).“