§ 254 BGB (německý občanský zákoník)
Ujednají-li (později zraněný) spolujezdec a opilý řidič havarovaného vozidla nejprve během odpoledne, že spolujezdec bude večer řídit, ale z nevyjasněné příčiny k tomu přece jen nedojde, postihuje spolujezdce ve vztahu k řidiči pod vlivem alkoholu (1, 87 g ‰) spoluzavinění, které má ve vztahu k zavinění řidiče stejnou váhu.
Vrchní zemský soud Celle, rozsudek z 10. 2. 2005 – 14 U 132/04
K věci: Žalobce se domáhá určení a zaplacení náhrady škody vzniklé při dopravní nehodě, ke které došlo dne 20. 10. 1997 a během níž byl žalobce těžce zraněn. Zemský soud žalobě vyhověl pouze částečně, zejména proto, že posoudil spoluzavinění jdoucí k tíži žalobce dvěmi třetinami, na místo jedné třetiny, jak se domníval žalobce. Mimo to Komora neakceptovala žalobce ani ohledně všech položek vyčíslení škody. Proti tomu směřovalo odvolání obou stran. Odvolání žalobce bylo důvodné jen částečně, ve zbytku bylo, jakož i odvolání žalovaného, nedůvodné.
Z odůvodnění: Podle pojetí zastávaného Senátem je třeba podílům na zavinění žalobce a žalovaného 1 vzhledem k tělesným úrazům žalobce způsobeným během dopravní nehody, přiřknout stejnou váhu. Pročež je třeba změnit i vyčíslení (ostatně provedené na základě údajů zemského soudu) nároku na náhradu škody, jakož i formulaci určovacího nároku.
1. Spoluzavinění žalobce, které jde správně na základě dokazování před první instancí k jeho tíži, nelze podle pojetí Senátu posoudit ani jako více (jak se domnívala komora) ani jako méně (jak tvrdil žalobce) závažné než spoluzavinění žalovaného 1. Žalobce sice příhodně poukazuje na to, že v judikatuře (mimochodem i rozhodujícího Senátu) se míra zavinění vůči opilému řidiči zpravidla posoudí jako významnější než zavinění spolujezdce, který opilost rozpoznal nebo ji rozpoznat mohl (srov. např. OLG Hamm, MDR 1996, 149; OLG Düsseldorf, Schadenpraxis 2002, 267; OLG Köln, NJW-RR 2000, 1553). O takový obvyklý případ se zde ale zjevně nejedná. Zde z dokazování vyplynulo nejen to, že žalobce opilost žalovaného rozpoznat mohl a dokonce musel (což v citovaných případech obvykle představovalo hlavní problematiku), nýbrž i to, že strany kvůli již předem zamýšlené konzumaci alkoholu žalovaným 1 dohodly, že vozidlo by potom měl řídit žalobce (srov. výpověď svědka J). V souladu s tím došlo k tomu, že žalobce si sedl za volant, poté co návštěvníci opustili hostinec svědka W (tolik jejich výpověď). Zde žalobce nejen že, jako v uvedených obvyklých případech, rozpoznal opilství žalovaného 1; nýbrž to navíc v souladu s dohodou bylo příčinou, že sám převzal řízení. To (a ne pouze skutečnost zohledněná zemským soudem, že žalobce trávil společně se žalovaným 1 celé odpoledne, a jeho konzumaci alkoholu proto musel vnímat na vlastní oči) jasně naznačuje, že podíl žalobce na spoluzavinění se vyrovná podílu žalovaného 1.
K názoru komory, že podíl žalobce na spoluzavinění přesahuje podíl žalovaného 1 (a je dokonce dvakrát tak větší), se ovšem Senát nemůže připojit.
I když, na což bylo poukázáno při ústním jednání, je shora nastíněné „výhledové plánování“ spíše způsobilé, aby šlo k tíži žalobce a žalovaného 1 zbavilo zavinění, dají se žalovanému 1 vyčítat velmi přitěžující a dokonce trestněprávně relevantní okolnost, neboť ve výsledku to byl on sám, kdo své vlastní vozidlo řídil ve stavu absolutně nezpůsobilém k řízení, způsobeném alkoholem (přičemž opilství v žádném případě nebylo tak velké, aby se dalo vycházet z toho, že žalovaný 1 již nevěděl, co dělá), což žalobce během ústního jednání správně vyzdvihl.
Obě vytýkaná zavinění se zdají Senátu být zhruba stejně závažná, takže je třeba vycházet z toho, že se škoda rozdělí na dvě poloviny.
2. Ostatní výhrady žalovaného vůči vyčíslení škody ze strany zemského soudu, jakož i ty sledované odvoláním žalovaného 1, ovšem neprošly.
