Matka se nedopustí porušení povinnosti vykonávat dohled, když její děti ve věku čtyř, resp. dvou let v neděli v 6.00 hodin házejí svoje hračka (plastová autíčka, plyšová zvířata atd.) z okna dětského pokoje na ulici, a tím vznikne škodu na osobním automobilu.
Zemský soud, Potsdam, rozsudek z 12. 8. 2002 – 13 S 20/02
K věci: Žalobce se na žalované domáhal nároku na zaplacení náhrady škody kvůli porušení povinnosti vykonávat dohled nad tehdy čtyřletým a dvouletým dítětem. Večer dne 24. 6. 2000 zaparkoval žalobce svůj automobil kolem 17.30 na veřejném parkovišti pod obytným domem v ulici A. Ráno dne 25. 6. 2000 (neděle) kolem 6.00 hod. házely děti žalované z okna bytu žalované ve třetím patře svoje hračky dolů na parkoviště, kde mimo jiné stálo i vozidlo žalobce.
Z odůvodnění: Žalobce není vy smyslu § 823 I, § 828 I a § 832 I BGB oprávněn požadovat od žalované, která je osobou povinnou vykonávat dozor nad oběmi svými dětmi, náhradu škody za poškození vozidla.
Na základě okolností, které o událostech dne 25. 6. 2002 vyplývají z podání a výpovědí obou stran, je soud přesvědčen, že žalovaná dostála svoji povinnosti dohlížet na obě děti ve smyslu ustanovení § 832 I BGB. V inkriminované nedělní ráno nebyla dána právní povinnost žalované zdržovat se v dětském pokoji nebo podniknout jiná opatření ke kontrole za účelem výkonu dozoru nad dětmi, popř. zabránit dětem v otevření okna.
Míra dohledu, kterou je povinná osoba zavázána vykonávat, je určována věkem, charakterem a jedinečností dítěte a dále také předvídatelností jednání vedoucího ke vzniku škody. Přitom je třeba brát ohled na to, že smysl a účel výchovy dítěte spočívá z velké míry na tom, že je dítě co nejdříve vedeno k samostatnosti a odpovědnosti za sebe samo. K tomu je nezbytná i existence volného prostoru poskytnutého dítěti, bez něhož není možný odpovídající rozvoj osobnosti. Proto je pro míry povinného dohledu rozhodující to, co rozumná osoba zavázaná vykonávat dozor musí na základě rozumných požadavků podniknout, aby se zabránilo poškození majetku třetí osoby dítětem.
Po zohlednění těchto zásad vychází soud při nedostatku jiných východisek z toho, že děti žalované před oním dnem nevykazovaly žádné nápadnosti a stupněm rozvoje odpovídaly stavu normálního dvouletého, resp. čtyřletého dítěte. Proto tehdy žalobkyně neměla žádný podnět k tomu, aby svým dětem zabránila jen v teoretickém poškození cizího majetku tím, že by na ně neustále dohlížela, byla by neustále přítomna v dětském pokoji (a to i s ohledem na obvyklou dobu spánku) nebo by technickými prostředky zabránila otevření okna v dětském pokoji. Navíc je třeba připustit, že se žalovaná jako osoba povinná dohledem může oddávat v neděli kolem 6.00 hod. spánku s vírou, že její děti také spí nebo si sami hrají, aniž by poškozovaly cizí majetek. Přísnější požadavky na míru dohledu – např. pravidelná kontrola dětského pokoje od 6.00 hod. ve volný den – s ohledem na zjištěné skutečnosti nemohou být podle rozumných požadavků kladeny na žádnou osobu povinnou dozorem, a proto ani na žalovanou.
