11. října 2004
K trvání institutů nahrazujících vazbu v závislosti na přípustnosti vazby

Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky



§ 73, 73a TrŘ

Instituty nahrazující vazbu upravené v ustanoveních § 73 a 73a TrŘ jsou neoddělitelně spjaty s přípustnou existencí vazby v tom kterém stádiu trestního stíhání, tj. jsou vázány na existenci důvodů vazby a její přípustnosti z hlediska zákonných vazebních lhůt.

Proto i trvání a důvody pro zrušení přijaté peněžité záruky podle § 73a odst. 4 TrŘ a analogicky i pro trvání a zrušení přijatého slibu obviněného je nutno vykládat nejen ve vztahu k vazebním důvodům podle § 67 TrŘ, ale též vzhledem k přípustné době trvání vazby podle § 71 odst. 8, 9 TrŘ.

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. května 2003, sp. zn. 4 Tz 24/2003
 
Z odůvodnění: Obviněnému K. K. H. bylo dne 3. 7. 1997 a poté dne 24. 11. 1997 sděleno obvinění pro trestné činy podvodu podle § 250 odst. 1, 4 TrZ. Prvního z nich se měl dopustit tím, že dne 30. 1. 1997 v B. uzavřel s cestovní kanceláří M. T. majitelky M. L. smlouvu o provizním prodeji zájezdů do severní Afriky – Tuniska, v které se zavázal zajistit ubytování, stravování a dopravu z O. do T. v termínech od 3. 7. 1997 do 17. 7. 1997 pro 863 osob a v době od měsíce února 1997 do 2. 7. 1997 vyinkasoval na základě uvedené smlouvy, převodem na své konto vedené u IPB, a. s., P. minimálně 10 000 000 Kč, ovšem požadované záležitosti nezajistil a peníze použil pro svou potřebu. Druhý trestný čin měl spáchat tím, že od měsíce ledna 1997 postupně jako představitel Cestovní kanceláře O. T. a C. N., s. r. o., v P. a jinde v České republice uzavíral smlouvy o agenturním prodeji zájezdů a s tím spojených služeb s cestovními kancelářemi v České republice převážně do Tuniska, Turecka, Řecka a jeho ostrovů, na Mallorku, popřípadě do jiných destinací podle vydaného katalogu zájezdů, z kterých vyplýval závazek zajištění letecké dopravy a pobytových nákladů v období od června do října 1997, a za tím účelem od provizních prodejců zinkasoval v období leden až červenec 1997 jednak zálohy na zájezdy a jednak úplné platby na účty výše uvedených cestovních kanceláří, ale i na účty společností jiných, v nichž byl společníkem, letecké zájezdy z O. a P. neuskutečnil a dále v téže době a pro stejné destinace prodával pobytové zájezdy dalším zájemcům v pobočkách svých cestovních kanceláří v P., B., Ú. n. L., P., popřípadě jinde, přičemž pověření pracovníci cestovní kanceláře inkasovali zálohy i celé platby na zahraniční zájezdy, které mu předávali v hotovosti, když ani v těchto případech požadované zájezdy nezajistil vzhledem k insolventnosti cestovních kanceláří, v nichž byl společníkem, a tak jednak převodem na účty svých cestovních kanceláří a jednak v hotovosti získal finanční prostředky ve výši nejméně 5 000 000 Kč pro svoji potřebu, čímž uvedl v omyl jak cestovní kancelář, tak i soukromé osoby.

Obviněný K. K. H. byl usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 7. 1997, sp. zn. Nt 3280/97, vzat do vazby, a to z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b) TrŘ s tím, že vazba obviněného se započítává od 17.30 hodin dne 2. 7. 1997. Stížnost obviněného proti vzetí do vazby byla usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 7. 1997, sp. zn. 5 To 450/97, zamítnuta.

Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 11. 1997, sp. zn. Nt 4258/97, bylo podle § 73 odst. 1 písm. b) TrŘ a § 73a odst. 1 TrŘ rozhodnuto o propuštění obviněného z vazby na svobodu za současného přijetí písemného slibu a peněžité záruky ve výši 1 750 000 Kč, přičemž obviněnému bylo uloženo, aby vedl řádný život, nedopustil se trestné činnosti, zdržoval se v České republice na adrese v K., přebíral na této adrese korespondenci, účastnil se všech úkonů, ke kterým bude orgány činnými v trestním řízení předvolán, a oznámil předem orgánům činným v trestním řízení každé vzdálení se z místa uvedeného bydliště na dobu delší než 3 dny. Okresní soud konstatoval, že u obviněného nadále trvá vazební důvod podle § 67 písm. a) TrŘ, a byla tudíž dána obava, že by se mohl na svobodě trestnímu stíhání vyhýbat. Stížnost státního zástupce proti tomuto usnesení byla Krajským soudem v Ostravě usnesením ze dne 24. 11. 1997, sp. zn. 5 To 721/97, zamítnuta.

S ohledem na skutečnost, že po propuštění z vazby na svobodu obviněný uprchl a skrýval se mimo území České republiky, bylo usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 2. 1998, sp. zn. Nt 4033/98, podle § 73a odst. 3 písm. a), b) TrŘ rozhodnuto o tom, že přijatá peněžitá záruka ve výši 1 750 000 Kč připadá státu.

Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 3. 2000, sp. zn. Nt 4033/98, byl obviněný znovu vzat do vazby z důvodu uvedeného v § 67 odst. 1 písm. a) TrŘ s tím, že vazba se obviněnému započítává od 23. 3. 2000, 19.00 hod. Stížnosti obviněného proti rozhodnutí o připadnutí peněžité záruky státu a proti rozhodnutí o vzetí do vazby byly Krajským soudem v Ostravě zamítnuty.

Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 7. 2001, sp. zn. Nt 4256/2001, bylo podle § 72 odst. 2 TrŘ za použití § 73 odst. 1 písm. b) TrŘ a § 73a odst. 1 TrŘ rozhodnuto o propuštění obviněného z vazby na svobodu za současného přijetí písemného slibu obviněného a peněžité záruky ve výši 3 750 000 Kč, přičemž obviněnému bylo uloženo, aby vedl řádný život, nedopustil se trestné činnosti, zdržoval se v České republice na adrese v M. O., přebíral na této adrese korespondenci, účastnil se všech úkonů, ke kterým bude orgány činnými v trestním řízení předvolán, a oznámil předem orgánům činným v trestním řízení každé vzdálení se z místa uvedeného bydliště na dobu delší než 3 dny. Okresní soud rovněž konstatoval, že u obviněného nadále trvá vazební důvod podle § 67 písm. a) TrŘ. K faktickému propuštění obviněného došlo dne 12. 7. 2001 v 10.15 hod.

 V souvislosti s novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. účinnou od 1. 1. 2002 obviněný K. K. H. navrhl, aby soud zrušil shora uvedenou peněžitou záruku. Okresní soud v Ostravě jeho návrhu usnesením ze dne 18. 2. 2002, sp. zn. Nt 4256/2001, nevyhověl a podanou stížnost obviněného zamítl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 8. 3. 2002, sp. zn. 1 To 184/2002.

Obviněný následně podal k Okresnímu soudu v Ostravě další návrh, a to na zrušení písemného slibu obviněného a peněžité záruky. Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. 4. 2002, sp. zn. Nt 4256/2001, byl jeho návrh zamítnut, ale toto rozhodnutí bylo zrušeno usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 2002, sp. zn. 1 To 489/2002, a soudu prvního stupně bylo uloženo, aby ve věci znovu jednal a rozhodl. Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 31. 7. 2002, sp. zn. Nt 4256/2001, byl návrh obviněného znovu zamítnut. Na tomto stavu nic nezměnila ani stížnost obviněného podaná proti tomuto usnesení, neboť byla usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 10. 2002, sp. zn. 1 To 845/2002, jako nedůvodná zamítnuta.

Ministr spravedlnosti podal stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného K. K. H. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 10. 2002, sp. zn. 1 To 845/2002, kterým byla zamítnuta stížnost obviněného podaná proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 31. 7. 2002, sp. zn. Nt 4256/2001.

Stěžovatel zdůraznil, že podle § 71 odst. 8 písm. c) TrŘ ve znění novely provedené zákonem č. 265/2001 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2002, nesmí celková doba vazby v trestním řízení přesáhnout 3 roky, je-li vedeno trestní stíhání pro zvlášť závažný trestný čin. Do této kategorie spadá i trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 TrZ, pro který je obviněný K. K. H. stíhán. Z uvedené doby 3 let připadá podle § 71 odst. 9 TrŘ jedna třetina, tedy jeden rok, na řízení přípravné a dvě třetiny na řízení před soudem. Z uvedeného pak podle názoru ministra spravedlnosti vyplývá, že u obviněného K. K. H. již nadále v přípravném řízení nepřichází vazba v úvahu, neboť obviněný se již v tomto procesním stádiu nacházel ve vazbě po dobu 20 měsíců a 11 dnů. V této souvislosti stěžovatel poukázal na argumentaci obviněného uplatňovanou v návrzích na zrušení písemného slibu a peněžité záruky, jejíž podstata směřovala k tomu, že jestliže u obviněného není nadále podle zákona v přípravném řízení vazba možná, není tudíž fakticky co nahrazovat a slib obviněného i peněžitá záruka nemají nadále ve fázi přípravného řízení další opodstatnění. Pokud se podle ministra spravedlnosti soudy obou stupňů s výše uvedenou argumentací obviněného neztotožnily, porušily zákon v jeho neprospěch. Podle stěžovatele sice lze přijmout názor soudu prvního stupně ohledně absence ustanovení v trestním řádu, které by upravovalo možnost zrušení písemného slibu obviněného přijatého podle § 73 odst. 1 písm. b) TrŘ, jde však o mezeru v zákoně, která nemůže mít za důsledek, že je-li u obviněného nahrazena vazba použitím tohoto institutu trestního řádu, bude to bez časového omezení a napořád, bez ohledu na jakoukoli změnu okolností případu. Po obviněném nelze spravedlivě požadovat dodržování omezení uložených mu zákonem v souvislosti s přijetím slibu (eventuálně záruky či nařízením dohledu probačního úředníka) i v případech změn zásadního charakteru, např. podstatného omezení původního obvinění, neexistence důvodů vazby, apod., které se mohou ve věci vyskytnout.

Zásadně pak podle ministra spravedlnosti nelze souhlasit se stanoviskem soudů zaujatým k nutnosti dalšího trvání peněžité záruky. V této otázce je nutno přisvědčit důvodnosti a zejména logičnosti námitek uplatněných obhájci obviněného v podané stížnosti proti usnesení okresního soudu. Není pochyb o tom, že peněžitá záruka je institutem trestního procesu, jenž slouží k nahrazení vazby a ponechání obviněného na svobodě či k jeho propuštění z vazby na svobodu. Z tohoto titulu je peněžitá záruka nerozlučně spojena s vazbou a nemůže působit samostatně, bez propojení s vazbou jako prostředkem sloužícím k zajištění osoby obviněného pro účely trestního řízení. Nezpochybnitelný je pak podle stěžovatele závěr o tom, že obviněný K. K. H. již nemůže být v přípravném řízení v této trestní věci vzat do vazby. Za této situace proto ministr spravedlnosti konstatuje, že další vazba obviněného v přípravném řízení pro zákonné překážky možná není, a proto nelze uplatnit prostředek sloužící k jejímu nahrazení, tedy slib obviněného a peněžitou záruku. Bylo by totiž nelogické nahrazovat to, co fakticky nemůže nastat a neexistuje. Na tomto závěru pak nemůže nic změnit ani trvání vazebních důvodů či to, že po podání obžaloby by mohl být obviněný znovu do vazby vzat.

V závěru stížnosti pro porušení zákona stěžovatel zdůraznil, že souhlasné stanovisko se závěry učiněnými soudy obou stupňů by mimo jiné znamenalo souhlas s tím, že prostředky sloužící k nahrazení vazby lze ponechat v platnosti fakticky po libovolně dlouhou dobu bez ohledu na to, jak dlouho by mohla trvat samotná vazba. Z výše uvedených důvodů považuje ministr spravedlnosti napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě za nezákonné, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil porušení zákona, aby toto rozhodnutí zrušil a poté aby věc přikázal Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud po přezkoumání věci dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.

Z obsahu spisového materiálu je patrné, že obviněný K. K. H. byl omezen na osobní svobodě, (resp. držen ve vazbě) v období od 2. 7. 1997 do 24. 11. 1997 a dále v období od 23. 3. 2000 do 12. 7. 2001, kdy byl propuštěn z vazby na svobodu za současného přijetí písemného slibu a peněžité záruky ve výši 3 750 000 Kč. Vzhledem ke změně právní úpravy vazebních lhůt v souvislosti s novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. účinnou od 1. 1. 2002 je zřejmé, že obviněný již nemůže být v přípravném řízení, v kterém se věc stále nachází, do vazby znovu vzat, neboť maximální doba vazby v přípravném řízení u trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 TrZ, z něhož je obviněný obviněn, činí 1 rok.

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplynulo, že peněžitá záruka a písemný slib mají podle názoru Krajského soudu v Ostravě nahrazovat vazbu nejen po celou dobu přípravného řízení, ale také po dobu řízení před soudem za předpokladu, že je dán důvod vazby podle § 67 písm. a) TrŘ. Peněžitá záruka pak může být podle napadeného rozhodnutí zrušena pouze tehdy, pomine-li u obviněného vazební důvod uvedený v ustanovení § 67 písm. a) TrŘ. K návrhu obviněného na zrušení písemného slibu ve smyslu § 73 odst. 1 písm. b) TrŘ krajský soud uvedl, že se jedná o návrh věcně neakceptovatelný i formálně nepřípustný, a proto Okresní soud v Ostravě rozhodl správně, když zamítl vedle návrhu na zrušení peněžité záruky i návrh obviněného na zrušení shora uvedeného písemného slibu.

Nejvyšší soud je toho názoru, že vazba představuje jeden ze zajišťovacích institutů podle trestního řádu, na něhož podkladě lze vzít obviněného do vazby jen z důvodů výslovně uvedených v § 67 TrŘ a na dobu stanovenou zákonem. Maximální přípustná doba trvání vazby je vymezena v ustanovení § 71 odst. 8 TrŘ s tím, že v odst. 9 téhož ustanovení je výslovně stanoveno, že jedna třetina této doby připadá na řízení přípravné a dvě třetiny na řízení před soudem. Je zde tedy zákonem nepřekročitelně vymezena přípustná doba trvání vazby jak v přípravném řízení, tak i v řízení před soudem, a nepřipouští se jakékoliv přesuny mezi nimi, které by byly v neprospěch obviněného. To znamená, že pokud v příslušném stadiu trestního stíhání došlo k vyčerpání přípustné vazební doby, je třeba obviněného propustit na svobodu, což je výslovně stanoveno v § 71 odst. 9 TrŘ. Vazba jako prostředek „ultima ratio“ pak může být v určitých případech nahrazena jedním či více z tzv. substitučních opatření podle § 73 nebo 73a TrŘ.

Z výše uvedeného je zřejmé, že jestliže obviněný vykoná zákonem stanovenou maximální dobu vazby, konkrétně v přípravném řízení její jednu třetinu, je nutné ho z vazby ihned propustit a žádné opatření nahrazující vazbu podle ustanovení § 73 a 73a TrŘ nelze za tohoto stavu věci přijmout, a to bez ohledu na to, že vazební důvody ve smyslu § 67 TrŘ nadále trvají. Tento závěr vyplývá z logického výkladu ustanovení § 73 odst. 1 a § 73a odst. 1 TrŘ, která shodně stanoví, že při přijetí některého z tzv. vazebních substitutů orgán rozhodující o vazbě ponechá obviněného na svobodě nebo ho na svobodu z vazby propustí. Nelze-li již obviněného v konkrétním řízení vzít do vazby, případně ho v ní již nelze ponechat, nemůže příslušný orgán ani rozhodnout o nahrazení této vazby některým ze substitučních institutů předpokládaných v trestním řádu. Vazba jako taková je tudíž limitována nejen svými důvody obsaženými v ustanovení § 67 TrŘ, ale i maximální přípustnou dobou svého trvání v příslušné fázi řízení. Proto o institutech nahrazujících vazbu, tedy i o přijetí písemného slibu obviněného ve smyslu § 73 odst. 1 písm. b) TrŘ nebo peněžité záruky podle § 73a odst. 1 TrŘ, lze rozhodnout pouze tehdy, je-li ze zákona přípustné vzetí obviněného do vazby či ponechání obviněného v ní.

Podle názoru Krajského soudu v Ostravě novelizací trestního řádu účinnou od 1. 1. 2002 zůstalo obsahově nezměněno ustanovení § 73a odst. 4 TrŘ ohledně okolností, za nichž se peněžitá záruka zruší. Její zrušení je i nadále vázáno pouze na pominutí důvodů, které k jejímu přijetí vedly, a na nic jiného. Těmito důvody v případě obviněného K. K. H. tento soud rozumí výhradě vazební důvod podle § 67 písm. a) TrŘ, který u obviněného trvá i nadále, což konstatoval již soud prvního stupně.

Nejvyšší soud ale považuje za potřebné zdůraznit, že v tomto konkrétním případě došlo k přijetí písemného slibu obviněného a peněžité záruky ještě v době, kdy byla zákonem stanovena pouze maximální přípustná doba trvání vazby bez ohledu na jednotlivé fáze trestního stíhání. Podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2001 bylo možné obviněného K. K. H. do vazby znovu vzít bez ohledu na stádium trestního stíhání, neboť v jeho případě nebyla v době rozhodnutí o přijetí písemného slibu a peněžité záruky vyčerpána celkově přípustná doba trvání vazby ve smyslu § 71 odst. 4 TrŘ v tehdy platném znění.

Vzhledem k novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb. a účinné od 1. 1. 2002 došlo v této věci ke změně právního stavu v tom směru, že již nebylo možné v přípravném řízení vzít obviněného K. K. H. do vazby, neboť ji vykonával v přípravném řízení po dobu podstatně přesahující 1 rok. Tímto momentem též ztratila opodstatnění jak peněžitá záruka, tak i písemný slib obviněného, neboť těmito instituty již nebylo možné nahrazovat vazbu, která v jeho případě ze zákona ve stadiu přípravného řízení nepřicházela v úvahu. V této okolnosti pak bylo zároveň nutno spatřovat důvod pro zrušení peněžité záruky podle § 73a odst. 4 TrŘ, neboť pominul důvod, který soud dříve vedl k přijetí peněžité záruky a spočíval v tom, že při současně trvajícím vazebním důvodu podle § 67 písm. a) TrŘ bylo obviněného možno podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2001 ponechat ve vazbě. S citovanou novelou trestního řádu se tato situace změnila, neboť v přípravném řízení nebylo přípustné obviněného vzít do vazby, jelikož u něj byla maximální doba vazby pro toto stadium řízení vyčerpána. Na tomto závěru nemohlo nic změnit ani to, že vazební důvod uvedený v § 67 písm. a) TrŘ u obviněného i nadále trval.

Proto existuje rozdíl v rozsahu vazebních důvodů podle § 67 TrŘ a důvodů, které ve svém celku mohou vést k přijetí peněžité záruky ve smyslu ustanovení § 73a odst. 1 TrŘ, jež jsou svým obsahem a významem bezesporu širší. Tím i důvody pro zrušení peněžité záruky podle § 73a odst. 4 TrŘ bylo nutno vykládat nejen ve vztahu k vazebním důvodům podle § 67 TrŘ, ale též vzhledem k přípustné době trvání vazby podle ustanovení § 71 odst. 8, 9 TrŘ, když faktickým trváním vazby v přípravném řízení došlo u obviněného k jejímu vyčerpání.

K písemnému slibu obviněného podle § 73 odst. 1 písm. b) TrŘ je třeba uvést, že otázku jeho zrušení trestní řád sice výslovně neupravuje, což ale nemůže znamenat, že by tím byl návrh obviněného na zrušení písemného slibu formálně nepřípustný. Nelze se bez dalšího ztotožnit s názory soudu prvního stupně, který uvedl, že v daném případě nelze zrušit přijatý písemný slib, neboť u obviněného je stále dán důvod vazby podle § 67 písm. a) TrŘ a obviněnému byly při jeho přijetí uloženy jisté povinnosti, které nadále trvají. Okresní soud v odůvodnění svého usnesení zmínil, že i když je v přípravném řízení opětovné vzetí obviněného K. K. H. do vazby nepřípustné, přesto kdyby obviněný uvedený slib nahrazující vazbu porušil, pak mu hrozí vzetí do vazby v řízení před soudem či v řízení vykonávacím. Tento soud má za to, že institut vazby jako takové prolíná celým trestním řízením.

K tomuto názoru Nejvyšší soud uvádí, že vazební substituty upravené v ustanoveních § 73 a 73a TrŘ jsou neoddělitelně spjaty s přípustností vazby jako takové v tom kterém stádiu trestního stíhání, což bylo výše dostatečně vysvětleno, a je to zřejmé i z celé koncepce oddílu prvního, hlavy čtvrté trestního řádu. Přijetí opačných názorů, jak je vyjádřily soudy obou stupňů, by pak ve svém důsledku znamenalo popření charakteru písemného slibu obviněného (jakož i dalších instrumentů podle § 73 a 73a TrŘ) jako prostředku nahrazujícího vazbu a dávalo by příslušným orgánům možnost omezovat práva obviněného a ukládat mu povinnosti během trestního stíhání i v situaci, kdy již použitý zajišťovací prostředek nahrazující vazbu ztratil své právní opodstatnění, což by znamenalo nepřípustné omezování obviněného nad míru stanovenou zákonem. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že v situaci, kdy odpadl důvod, který přijetí písemného slibu obviněného opodstatňoval (další trvání vazby v přípravném řízení), je třeba postupovat podle § 73a odst. 4 TrŘ per analogiam a slib obviněného zrušit.

Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud vyslovil namítané porušení zákona v neprospěch obviněného K. K. H. Poté Nejvyšší soud napadené usnesení stížnostního soudu, jakož i jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Ostravě zrušil, a to včetně všech dalších obsahově navazujících rozhodnutí, pokud učiněnou změnou pozbyla podkladu. Následně byla podle § 270 odst. 1 TrŘ věc přikázána krajskému státnímu zástupci v Ostravě, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl v intencích tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu. Je totiž třeba zdůraznit, že o zrušení písemného slibu obviněného a přijaté peněžité záruky mělo být rozhodnuto vzápětí poté, kdy novela trestního řádu nově upravující doby trvání vazby nabyla účinnosti, tj. po dni 1. 1. 2002, a to i bez případného návrhu obviněného. Takové rozhodnutí měl ale učinit věcně a místně příslušný státní zástupce proto, že v této době se věc obviněného, ostatně jako doposud, nacházela ve stádiu přípravného řízení a nebyl k němu tudíž primárně procesně příslušný soud (viz § 72 odst. 1, § 73a odst. 4, § 73b odst. 2, 3 TrŘ). Pouze pokud by příslušný státní zástupce zaujal názor, že jsou splněny zákonné podmínky pro rozhodnutí o tom, že peněžitá záruka má připadnout státu, byl by povinen podat příslušný návrh u soudce okresního soudu (viz § 73a odst. 3 TrŘ), aby o něm rozhodl.

K doplnění celé problematiky je pak třeba ještě uvést, že pokud by byla ke dni nabytí účinnosti novely trestního řádu, tj. k 1. 1. 2002, ve věci obviněného podána u příslušného soudu obžaloba a věc by se tak dostala do stadia řízení před soudem, byla by celá situace odlišná. Při přetrvávající existenci vazebního důvodu podle § 67 písm. a) TrŘ u obviněného a při nepřekročení celkově přípustné vazební doby (až 3 roky) by tímto nebyl dán důvod k rušení přijatého slibu ani přijaté peněžité záruky.