Lukáš Svoboda

29. ledna 2007

§ 1, 248 TrZ – zpronevěra

1. Ani zásada subsidiarity trestní represe nevylučuje spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení smluvních povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, protože trestní zákon chrání též soukromé zájmy fyzických osob (§ 1 TrZ).
2. Předá-li pachatel svěřenou cizí věc jiné osobě v rozporu s pokyny, které mu dal vlastník věci na podkladě určité smlouvy, resp. Zlikviduje-li pachatel svévolně tuto věc v rozporu s účelem svěření, spáchá za splnění dalších podmínek trestný čin zpronevěry podle § 248 TrZ, přičemž není nutné, aby se tím někdo neoprávněně obohatil.

Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005

Z odůvodnění: Obviněný S. K. byl rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 12. 2004, sp. zn. 4 T 36/2003, uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 TrZ, kterého se dopustil tím, že dne 24. 11. 2001 v obci R., okres Č. B., jako fyzická osoba podnikající pod obchodním názvem P. převzal na základě smlouvy o obchodním zastoupení ze dne 22. 11. 2001 uzavřené se společností K., s. r. o., R., okres Č. B., celkem 228 ks ojetých pneumatik různých značek a 19 disků, které uskladnil za účelem dalšího prodeje ve svém skladu v areálu podniku M. D. s tím, že je na základě smlouvy může prodávat s hotovostní platbou nebo jmenovitě stanoveným subjektům na fakturu, přičemž v přesně nezjištěné době v měsíci prosinci 2001 předal celkem 118 ks těchto pneumatik F. K., zástupci společnosti K. pneu, s. r. o., O., aniž by po něm požadoval finanční úhradu, když později v dosud nezjištěné době byly tyto pneumatiky bez vědomí majitele zničeny jako odpad, čímž společnosti K., s. r. o., způsobil škodu v celkové výši 176 047,40 Kč.

Za to byl obviněnému S. K. uložen podle § 248 odst. 2 TrZ trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 TrZ podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roky. Postupem podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1 TrŘ bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.

Citovaný rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích napadl obviněný S. K. odvoláním, které Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. 3 To 192/2005, podle § 256 TrŘ zamítl.

Obviněný S. K. napadl prostřednictvím své obhájkyně usnesení odvolacího soudu dovoláním, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) TrŘ. Podle obviněného soudy činné dříve ve věci nesprávně právně posoudily jeho jednání, neboť popis skutku, který je uveden ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, postrádá skutečnosti relevantní pro naplnění všech zákonných znaků trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 TrZ. Obviněný má za to, že přisvojení si cizí věci je taková dispozice s věcí, která vylučuje dosavadního vlastníka z dispozice s ní, přičemž každá dispozice se svěřenou věcí proti příkazu vlastníka nemůže být považována za zpronevěru. Smlouva o obchodním zastoupení založila mezi dodavatelem pneumatik a obviněným podle jeho vyjádření soukromoprávní vztah, takže obviněný pokládá za nepřijatelné, aby ochranu poškozeného přebíraly orgány činné v trestním řízení. Podle přesvědčení obviněného Nejvyšší soud, resp. Ústavní soud opakovaně judikoval, že není na místě trestní stíhání, jestliže se jednání pachatele pohybovalo výhradně v rovině vztahů občanskoprávních, popřípadě obchodněprávních, přičemž určité selhání zákonných nástrojů určených k jejich ochraně nemůže být nahrazováno prostředky práva trestního. Jak dále obviněný připomíná, v právním státě je nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestní odpovědnosti. Podle názoru obviněného skutkový stav, jak ho zjistily soudy obou stupňů, nedovoluje učinit závěr o protiprávnosti jeho jednání z hlediska trestněprávního, neboť nebylo zjištěno, a tedy prokázáno, že by dal příkaz k likvidaci pneumatik, takže nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 TrZ pro nedostatek jeho úmyslu. Obviněný rovněž neshledává v posuzovaném jednání znaky objektivní stránky zmíněného trestného činu, protože neopatřil sobě ani jinému jakýkoli prospěch. Pokud svědek F. K. zlikvidoval pneumatiky či s nimi jinak naložil, obviněný za to podle svého mínění nemůže nést trestněprávní odpovědnost, ale pouze odpovědnost obchodněprávní.

Obviněný S. K. dále uplatnil výhrady i ke zjištěné výši škody a k závěrům znaleckého posudku, na jehož podkladě byla škoda stanovena. Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby ve věci rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby, protože stíhaný skutek není trestným činem.

Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného S. K. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství, který se domnívá, že některé dovolací námitky nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) TrŘ. Pokud jde o ostatní námitky, podle mínění státního zástupce může být svěřenou věcí i zboží svěřené pachateli jeho majitelem na základě smlouvy o obchodním zastoupení za tím účelem, aby je jeho jménem a na jeho účet prodal; s takovou věcí potom ten, komu byla svěřena, není oprávněn nakládat jako s vlastní a užít ji pro vlastní potřebu. Pokud obviněný na základě smlouvy o obchodním zastoupení převzal od poškozené obchodní společnosti pneumatiky za účelem jejich prodeje a následně s nimi naložil výše popsaným jiným způsobem, než jaký připouštěla smlouva, naplnil zákonem požadované znaky trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 TrZ. Podle státního zástupce se tudíž nejednalo o pouhé porušení ustanovení smlouvy, ale o jednání vyloženě defraudační povahy, takže nedošlo k porušení principu subsidiarity trestní represe. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) TrŘ.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, přičemž část dovolacích námitek neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, protože vytýká nedostatky ve skutkových zjištěních a v hodnocení důkazů, nikoli nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiného hmotněprávního posouzení.

Pokud obviněný S. K. připomíná, že přisvojení si cizí věci je taková dispozice s věcí, která vylučuje dosavadního vlastníka z dispozice s ní, přičemž každá dispozice se svěřenou věcí proti příkazu vlastníka nemůže být považována za zpronevěru, lze s tímto tvrzením bezpochyby souhlasit. Každá dispozice se svěřenou věcí skutečně nemusí mařit základní účel svěření, např. znemožňovat trvale nebo po dohlednou dobu navrátit věc jejímu původnímu určení. Za dispozici se svěřenou cizí věcí, která obvykle zásadním způsobem naruší majetková práva vlastníka věci, a která tudíž bude zpravidla za splnění dalších podmínek zpronevěrou ve smyslu trestního zákona, je však nutné považovat svévolné předání svěřené věci jiné osobě a její následné zničení, k němuž došlo právě v posuzovaném případě. Předání svěřené cizí věci jiné osobě v rozporu s pokyny danými vlastníkem věci pachateli, resp. svévolná likvidace této věci provedená v rozporu s účelem svěření, totiž podstatně a definitivně narušuje objekt trestného činu zpronevěry podle § 248 TrZ, tedy vlastnictví věci, takže je jednáním, které lze považovat za zpronevěru. Zmíněná námitka obviněného je tudíž zjevně neopodstatněná.

Obviněný S. K. shledává pochybení při hodnocení objektivní stránky uvedeného trestného činu rovněž v tom, že jeho jednání neobsahuje znak spočívající v opatření prospěchu sobě nebo jinému. Jak je však zřejmé z dikce ustanovení § 248 odst. 1 TrZ, opatření prospěchu není zákonným znakem skutkové podstaty trestného činu zpronevěry. Proto pokud popis stíhaného skutku nevyjadřuje skutečnost, že přisvojením cizí svěřené věci pachatel obohatil sebe nebo jiného, nemá to význam pro závěr o spáchání trestného činu zpronevěry. Případné obohacení pachatele nebo jiné osoby může mít vliv pouze na posouzení stupně nebezpečnosti činu pro společnost (§ 3 odst. 4 TrZ), např. jako okolnost dokreslující způsob provedení činu, jeho následky nebo pohnutky pachatele. I tuto námitku je nutné vyhodnotit jako zjevně neopodstatněnou.

Posledním souborem námitek, které obviněný S. K. uplatnil ve svém dovolání, je v podstatě tvrzení, že jeho vztah s poškozenou společností K., s. r. o., byl vztahem soukromoprávním, do kterého by neměly zasahovat prostředky trestní represe, a proto i případná odpovědnost obviněného za zlikvidování svěřených pneumatik měla být pouze soukromoprávní (obchodněprávní). K tomu Nejvyšší soud uvádí, že lze bezpochyby přisvědčit názoru, podle něhož není na místě trestní stíhání, jestliže se jednání obviněného (škůdce či jiného porušovatele práva) pohybovalo výhradně v rovině vztahů občanskoprávních či obchodněprávních, resp. že v právním státě je nepřípustné, aby prostředky trestní represe nahrazovaly jiné, mimotrestní možnosti vynucení porušeného práva, které nebyly využity, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestní odpovědnosti. V posuzovaném případě však zároveň nelze přehlédnout, že čin spáchaný obviněným S. K., tak jak ho zjistily soudy obou stupňů, se zcela jednoznačně nepohyboval jen v rovině občanskoprávních nebo obchodněprávních vztahů, ale dostal se již do oblasti trestněprávní regulace. Obviněný totiž svým jednáním naplnil všechny znaky jedné ze skutkových podstat trestných činů proti majetku, když naložil s cizími svěřenými věcmi zjevně v rozporu s účelem svěření, neboť je v rozporu s pokyny vlastníka předal jiné osobě bez finanční protihodnoty, čímž způsobil vlastníkovi svěřených věcí škodu nikoli malou. Přitom není překážkou vzniku trestní odpovědnosti, že původní právní vztah mezi obviněným a poškozeným byl založen smlouvou uzavřenou podle obchodního práva, kterou obviněný také porušil. Podstatné je, že obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákonem k tomu, aby jím spáchaný skutek mohl být posouzen jako trestný čin, za který lze uložit trest podle zákona. Navíc pokud obviněný zpochybňuje možnost použití prostředků trestní represe k ochraně a uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nemohl se Nejvyšší soud ztotožnit s jeho výhradami i z toho důvodu, že podle výslovné zákonné úpravy obsažené v ustanovení § 1 TrZ je účelem trestního zákona, jehož lze dosáhnout též ukládáním a výkonem trestů (§ 2 TrZ), mimo jiné ochrana práv a oprávněných zájmů fyzických osob. Trestní zákon tudíž umožňuje vyvodit trestní odpovědnost i za účelem ochrany subjektivních práv fyzických osob soukromoprávní povahy. I poslední část argumentace obviněného je proto zjevně neopodstatněná.

Obviněný S. K. tedy skutkem, pro nějž byl trestně stíhán a odsouzen, naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 TrZ, jak správně rozhodly soudy obou stupňů. Podané dovolání je tedy zjevně neopodstatněné, proto ho Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) TrŘ.