§ 259 odst. 4 TrŘ
§ 35 odst. 2 TrZ
 
Zruší-li odvolací soud jen z podnětu odvolání obžalovaného rozsudek soudu prvního stupně, kterým byl uložen souhrnný trest podle § 35 odst. 2 TrZ, a má-li toto rozhodnutí důsledek spočívající v tom, že se obnoví výrok o dřívějším trestu a že je obžalovanému vedle toho uložen další trest, bude porušen zákaz reformationis in peius podle § 259 odst. 4 TrŘ, jestliže součet výměry dříve i nově uloženého trestu přesahuje výměru zrušeného souhrnného trestu.

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 4 Tz 43/2002

Z odůvodnění: Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 19. 6. 2001, č. j. 2 T 75/2001-63, byl obviněný J. M. uznán vinným dvojnásobným trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 TrZ, který spáchal tím, že
1. v blíže neurčené době během července až srpna 1999 v obci P., okr. P., svévolně, bez jakékoli zjevné příčiny shodil z jízdního kola M. P., jedoucí spořádaně po místní komunikaci, a ta si pádem na vozovku způsobila oděrky a drobná poranění,
2. v blíže neurčené době během druhé poloviny června 2000 v obci P., okr. P., na veřejném prostranství nedaleko bydliště poškozené M. B. bezdůvodně pokřikoval na adresu jmenované vulgární nadávky a posléze po ní hodil dřevěnou latí,
a trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 TrZ, spáchaným tak, že
3. dne 20. 8. 2000 kolem 17.50 hodin v obci P., okr. P., poté, co viděl, že do dvora rodinného domu č. 70 přijel Ing. L. B. s osobním automobilem Škoda Octavia, SPZ CVJ 09-85, hodil přes plot tím směrem kámen, který zasáhl a prorazil přední sklo předmětného automobilu, přičemž takto způsobil majiteli vozidla společnosti M. M. P. t., s. r. o., Ch. škodu ve výši 6 500 Kč.

Za to byl odsouzen za současného zrušení výroku o trestu (a všech rozhodnutí na něj navazujících, pokud zrušením pozbyla podkladu) z rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 2 T 284/99, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 19. 2. 2001, sp. zn. 8 To 457/2000, podle § 202 odst. 1 TrZ a § 35 odst. 2 TrZ k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců nepodmíněně a k výkonu tohoto trestu byl podle § 39a odst. 2 písm. b) TrZ zařazen do věznice s dozorem.

Z podnětu odvolání obžalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 11. 2001, č. j. 8 To 416/2001-73, podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 TrŘ napadený rozsudek zrušil ve výroku o souhrnném trestu včetně způsobu jeho výkonu, jakož i ve výroku o zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 2 T 284/99 a za podmínek § 259 odst. 3 TrŘ rozhodl nově tak, že
1. za trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 TrZ, popsaný pod bodem 1. výroku napadeného rozsudku, se podle § 37 TrZ upouští od uložení souhrnného trestu vzhledem k pravomocnému rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 2 T 284/99,
2. za trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 TrZ (bod 2. výroku napadeného rozsudku) a za trestný čin poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 TrZ (bod 3. výroku napadeného rozsudku), ohledně nichž zůstal napadený rozsudek nezměněn, se obžalovanému J. M. ukládá podle § 202 odst. 1 TrZ za použití § 35 odst. 1 TrZ úhrnný trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, pro jehož výkon se podle § 39a odst. 2 písm. b) TrZ zařazuje do věznice s dozorem. Jinak zůstal napadený rozsudek beze změn.

Proti tomuto pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného J. M. V jejím odůvodnění namítl, že krajský soud porušil zásadu zákazu reformace in peius, uvedenou v ustanovení § 259 odst. 3 věta druhá TrŘ, ve znění platném do 31. 12. 2001, tj. že v neprospěch obžalovaného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce (resp. poškozeného, pokud by šlo o odvolání proti výroku o náhradě škody), jež bylo podáno v neprospěch obžalovaného. V projednávaném případě tomu tak nebylo, protože odvolání podal jen obžalovaný. Za situace, kdy soud prvního stupně uložil obviněnému J. M. za trestné činy spáchané třemi skutky souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 15 měsíců za současného zrušení výroku o trestu 10 měsíců odnětí svobody nepodmíněně z rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 2 T 284/99, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 19. 2. 2001, sp. zn. 8 To 457/2000, je nově uložený trest odvolacím soudem přísnější, protože zrušením zrušovacího výroku zůstal v platnosti posledně zmíněný trest 10 měsíců odnětí svobody nepodmíněně, uložený ve věci 2 T 284/99, k němuž nyní přibyl další trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců nepodmíněně, uložený rozsudkem napadeným stížností pro porušení zákona (tedy namísto dřívějších 15 měsíců odnětí svobody má obviněný nyní odpykat 20 měsíců odnětí svobody nepodmíněně). Takto uložený trest nelze podle názoru ministra spravedlnosti považovat za spravedlivý a zákonný z hledisek účelu trestu a výměry trestu uvedených v § 23 odst. 1 a § 31 odst. 1 TrZ.

Navrhl proto, aby Nejvyšší soud vyslovil, že výrokem o trestu v bodě 2. napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně byl v neprospěch obviněného J. M. porušen zákon v ustanovení § 259 odst. 3 TrŘ a následně v ustanovení § 23 odst. 1 a § 31 odst. 1 TrZ, aby na základě toho uvedený rozsudek ve výroku o trestu pod bodem 2. zrušil a podle § 270 odst. 1 TrŘ Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud po přezkoumání věci v zákonem stanoveném rozsahu shledal, že zákon byl ve vytýkaném směru porušen v neprospěch obviněného J. M.

Z procesního spisu Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 2 T 284/99 Nejvyšší soud zjistil, že obviněný J. M. byl sice rozsudkem ze dne 30. 3. 2000 uznán vinným trestnými činy násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a TrZ a výtržnictví podle § 202 odst. 1 TrZ, za což mu byl uložen podle § 202 odst. 1 s použitím § 35 odst. 1 TrZ úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců s výkonem ve věznici s dozorem. Tento rozsudek však byl z podnětu odvolání obžalovaného částečně zrušen (ve výroku o vině trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a TrZ a v celém výroku o trestu) usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2000, č. j. 8 To 241/2000-71, a soudu prvního stupně bylo přikázáno, aby v rozsahu zrušení věc znovu projednal a rozhodl. Okresní soud v Prostějově pak teprve rozsudkem ze dne 10. 10. 2000 uznal jmenovaného znovu vinným trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a TrZ a za oba trestné činy (tedy i za ten, který zůstal uvedeným usnesením odvolacího soudu nedotčen) mu podle § 202 odst. 1 TrZ s použitím § 35 odst. 1 TrZ uložil úhrnný trest 10 měsíců odnětí svobody nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) TrZ zařazen do věznice s dozorem. Tento rozsudek nabyl právní moci výrokem usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 2. 2001, č. j. 8 T 457/2000-92), o zamítnutí odvolání obžalovaného. Z toho je zřejmé, že zmiňovaný úhrnný trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců nepodmíněně nebyl obviněnému J. M. uložen rozsudkem ze dne 30. 3. 2000, jak je nesprávně uvedeno ve výroku o trestu v rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 19. 6. 2001, č. j. 2 T 75/2001-63 (a následkem toho nesprávně citováno jak v napadeném rozsudku, tak ve stížnosti pro porušení zákona), nýbrž až rozsudkem ze dne 10. 10. 2000.

Ze spisu Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 2 T 75/2001 pak vyplývá, že rozsudkem ze dne 19. 6. 2001 byl obviněný J. M. uznán vinným tak, jak je to uvedeno v úvodu odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu, že proti tomuto rozsudku si podal odvolání jen obviněný J. M. sám a že z podnětu tohoto odvolání rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem, který byl napaden stížností pro porušení zákona, jíž je právem namítáno, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v neprospěch obviněného v rozporu se zásadou uvedenou v § 259 odst. 3 věta druhá TrŘ, ve znění platném do 31. 12. 2001. Podle citovaného ustanovení totiž v neprospěch obžalovaného mohl odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obžalovaného; ve výroku o náhradě škody tak mohl učinit též na podkladě odvolání poškozeného, který uplatnil nárok na náhradu škody.

Zjištění a závěry stížnosti pro porušení zákona mají tedy v tomto směru oporu v obsahu obou uvedených procesních spisů a v citovaných rozhodnutích Okresního soudu v Prostějově a Krajského soudu v Brně. Pokud Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem zrušil rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 19. 6. 2001, č. j. 2 T 75/2001-63, ve výroku o souhrnném trestu, což mělo ten zákonný důsledek, že obživl dřívější výrok o úhrnném trestu deseti měsíců odnětí svobody z rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 10. 10. 2000, č. j. 2 T 284/99, a k tomu uložil další úhrnný trest deseti měsíců odnětí svobody (byť sám upustil od uložení souhrnného trestu vzhledem k rozsudku Okresního soudu v Prostějově z 30. 3. 2000, sp. zn. 2 T 284/99), změnil tak skutečně z podnětu odvolání obžalovaného (nikoli tedy státního zástupce) rozsudek soudu prvního stupně v jeho neprospěch, protože za současného stavu, vyplývajícího z existujících soudních rozhodnutí, má obviněný vykonat celkem 20 měsíců odnětí svobody, ačkoli podle rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 19. 6. 2001, č. j. 2 T 75/2001-63, proti němuž se odvolal, by vykonal jen 15 měsíců odnětí svobody. Trest uložený odvolacím soudem v rozporu se zásadou uvedenou v ustanovení § 259 odst. 3 věta druhá TrŘ, ve znění platném do 31. 12. 2001, je stejného charakteru jako trest uložený ve výměře nad horní hranicí trestní sazby. Takový trest je i judikaturou považován vždy za treste, který je ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost. Z tohoto hlediska byla tudíž splněna i podmínka k podání stížnosti pro porušení zákona ve smyslu § 266 odst. 2 TrŘ.
         
Nejvyšší soud proto podle § 268 odst. 2 TrŘ vyslovil, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl porušen zákon v ustanovení § 259 odst. 3 věta druhá TrŘ, ve znění platném do 31. 12. 2001, v neprospěch obviněného J. M. V důsledku tohoto výroku o porušení zákona v neprospěch obviněného bylo nutno rozsudek odvolacího soudu v uvedené části, jakož i další rozhodnutí na tuto zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, podle § 269 odst. 2 TrŘ zrušit. Pokud by v dané věci Nejvyšší soud sám rozhodoval o novém uložení trestu, nahrazoval by tím činnost odvolacího soudu. Proto přikázal, aby tak učinil Krajský soud v Brně.