Usnesení Nejvyššího soudu České repliky ze dne 31. října 2007, sp. zn. 6 Tdo 1025/2007

 

Z odůvodnění: Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 21. 9. 2006, sp. zn. 24 T 38/2006, byl obviněný  J. A. uznán vinným, že ačkoli byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 4 T 102/2004, který nabyl právní moci dne 22. 9. 2004, uznán vinným ze spáchání trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 písm. d) TrZ a byl mu uložen mimo jiné trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu 3 roky, přesto dne 28. 3. 2005 v ranních hodinách řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. Ford Escort ze svého bydliště v P. po dálnici D 8 směrem na T. k 24. km, tam vozidlo otočil a po stejné dálnici a ve stejném pruhu pro směr P. – T. se vracel v protisměru nejméně 12 km do P., přičemž jel rychlostí asi 130 km/h, a to vše i přes skutečnost, že před jízdou požíval alkoholické nápoje a měl v okamžiku jízdy v krvi nejméně 2,32 gramů alkoholu na 1 kilogram.

 

Takto popsané jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestné činy maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) TrZ, ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 písm. a) TrZ a obecného ohrožení podle § 179 odst. 1 TrZ spáchané v jednočinném souběhu. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 179 odst. 1 TrZ k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.

 

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 5 To 105/2007, byl k odvolání obviněného  J. A. podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 TrŘ zrušen napadený rozsudek soudu prvního stupně toliko ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 TrŘ pak byl při nezměněném výroku o vině uložen obviněnému podle § 179 odst. 1 TrZ úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 roky a 6 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.

Citovaný rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný  J. A. prostřednictvím obhájce dovoláním, které zaměřil proti výroku o vině i trestu a opřel je mimo jiné o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) TrŘ. Jeho naplnění shledal obviněný především v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na nesprávném právním posouzení provedených důkazů, což údajně mělo za následek nesprávnou právní kvalifikaci jednání obviněného, jímž byl uznán vinným. Otázku správného zhodnocení důkazů obviněný považuje za významnou rovněž pro posouzení, zda byla naplněna skutková podstata trestného činu obecného ohrožení podle § 179 odst. 1 TrZ. Ve vztahu k této právní kvalifikaci posuzovaného skutku se odvolací soud podle názoru obviněného nezabýval intenzitou a možností eventuální srážky, aby bylo možné konstatovat, že obviněný vydal lidi v nebezpečí smrti. Z provedených důkazů podle obviněného jednoznačně nevyplývá, v jaké vzdálenosti mělo vozidlo tov. zn. Ford Escort, které řídil, míjet cisternu a zda tato byla naplněna hořlavinou. Obviněný vyjádřil nesouhlas s výpovědí svědka D. Š., řidiče cisterny, z níž soudy vycházely a podle které kromě vozidla řízeného svědkem měl obviněný minout ještě minimálně tři další vozidla. Jak dále obviněný připomíná, podle judikatury se musí jednat minimálně o ohrožení 7 lidí na životě. Podle názoru obviněného odvolací soud neposuzoval ve vztahu k právní kvalifikaci ve smyslu § 179 odst. 1 TrZ ani subjektivní stránku, tj. zda obviněný spáchal čin úmyslně či z vědomé nedbalosti. V případě nedbalosti by jeho jednání zakládalo trestní odpovědnost podle § 180 odst. 1 TrZ, což by znamenalo mírnější trest.

 

Podle přesvědčení obviněného odvolací soud rozhodoval o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, který se v souladu s obžalovací zásadou držel konstrukce uvedené v obžalobě. Jak ovšem plyne z obžaloby, v níž byla skutková věta totožná se skutkovou větou obsaženou ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný se měl dopustit posuzovaného činu v situaci, kdy řídil motorové vozidlo ve stavu po požití alkoholu, přičemž v té době vykonával trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel. Z uvedené skutkové věty však podle názoru obviněného vyplývá jen to, že jel v protisměru po dálnici směrem na Prahu, ale nikoli to, že měl ohrozit na životě jiné osoby a mohl zapříčinit vznik požáru (střet s cisternou), tj. z popisu skutku – kromě trestných činů podle § 171 odst. 1 písm. c) TrZ a podle § 201 písm. a) TrZ – nelze usuzovat na právní kvalifikaci trestného činu podle § 179 odst. 1 TrZ včetně formy jeho zavinění.

 

Proto v závěru dovolání obviněný  J. A. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení a rozhodnutí.

 

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který se vyjádřil k dovolání obviněného J. A., ho považuje ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) TrŘ v převážné části za zjevně neopodstatněné a za důvodné jen v nepatrné části. Skutek byl sice spáchán v době, kdy byl na dálnici menší provoz, nicméně podle názoru státního zástupce z povahy dálnice jako nejvýznamnější rychlostní komunikace vyplývá, že se po ní vozidla pohybují vysokou rychlostí, je výrazně snížena možnost vozidel náhle zastavit či prudce změnit směr jízdy a zejména v rychlém jízdním pruhu se předpokládá neexistence neočekávané překážky. Vozidlo, které jede po dálnici značnou rychlostí v protisměru, je tím nejnebezpečnějším fenoménem pro její provoz a pravděpodobnost jeho střetu s jiným vozidlem je mimořádně vysoká. Také následky takových střetů jsou ty nejzávažnější, ať již jde o úmrtí osob, jejich těžká zranění či materiální škody na vozidlech nebo jiných věcech. Proto bez ohledu na to, že nebyl zjištěn přesný počet vozidel ohrožených jízdou obviněného, již samotnou jízdu po dálnici v protisměru považuje státní zástupce za obecné nebezpečí. Podle státního zástupce soud prvního stupně učinil skutková zjištění, podle nichž obviněný jízdou v protisměru ohrozil nejméně 7 osob, přičemž v případě čelního střetu s kterýmkoliv z vozidel hrozila smrt osob či jejich těžká zranění. Obviněný se dopustil tohoto skutku přinejmenším v nepřímém úmyslu podle § 4 písm. b) TrZ, neboť obviněnému bylo známo, že pokud jel po dálnici z P. do T. a zde na 24. kilometru vozidlo na vozovce otočil, musí se nacházet na téže straně dálnice, avšak v protisměru. Jelikož se do stavu opilosti přivedl zaviněně a požitý alkohol u něj nezpůsobil úplné vymizení rozpoznávacích ani ovládacích schopností, byla následná jízda v protisměru projevem jeho svobodné vůle. Podle názoru státního zástupce obviněný věděl, že se může střetnout s některým z protijedoucích vozidel a že případná čelní srážka je pravidelně spojena s usmrcením či alespoň těžkým zraněním účastníků dopravní nehody, a s tímto následkem byl i srozuměn, neboť neexistoval žádný rozumný důvod, aby se mohl domnívat, že takový následek nenastane. Na druhé straně obviněný nevěděl a ani nemohl vědět, kolik osob svým jednáním ohrozí, případně kolik jich skutečně usmrtí či zraní. Jeho (nepřímý) úmysl se vztahoval k jakémukoliv počtu potenciálních obětí, tedy i k počtu vyššímu, než je judikaturou uznávaných 7 osob. V tomto směru státní zástupce shledal dovolání zjevně neopodstatněným, takže by přicházelo v úvahu jeho odmítnutí podle § 265i odst. 1 písm. e) TrŘ.

 

Státní zástupce však obviněnému  J. A. přisvědčil v tom, že výše uvedené skutečnosti nebyly dostatečně vyjádřeny ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Z ní je pouze patrné, že obviněný jel po dálnici v protisměru, aniž by z popisu skutku vyplývalo, že tato jízda je obecným nebezpečím vyvolávajícím zákonem přepokládané ohrožení osob či majetku. Podle státního zástupce by ovšem projednání dovolání nic nezměnilo na postavení obviněného, neboť všechny relevantní skutečnosti soudy zjistily a vyjádřily je v odůvodnění svých rozhodnutí. Výsledkem případného vyhovění dovolání by byla pouze odlišná formulace skutkové věty, a to bez jakéhokoliv vlivu na výrok o vině či trestu. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. f) TrŘ odmítl dovolání obviněného.

Nejvyšší soud dospěl ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) TrŘ k následujícím závěrům.

 

Jak je patrné z tzv. právní věty ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný  J. A. měl naplnit znaky trestného činu podle § 179 odst. 1 TrZ tím, že úmyslně vydal lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví nebo cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu tím, že se dopustil jiného podobného nebezpečného jednání (obecného nebezpečí).

Podle názoru Nejvyššího soudu však z tzv. skutkové věty výroku o vině v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 nevyplývají takové okolnosti, které by naplňovaly všechny zákonné znaky trestného činu obecného ohrožení podle § 179 odst. 1 TrZ, jak obviněný  J. A. důvodně namítá ve svém dovolání. Za ně nelze rozhodně považovat uváděné zjištění, podle něhož obviněný „… v ranních hodinách řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. Ford Escort směrem ze svého bydliště v P. po dálnici D 8 na T. k 24. km, tam vozidlo otočil a po stejné dálnici a ve stejném pruhu pro směr P. – T. se vracel v protisměru nejméně 12 km do P., přičemž jel rychlostí asi 130 km/h …“. V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně připomněl, že ustanovení § 179 odst. 1 TrZ postihuje rovněž podobné nebezpečné jednání, které je způsobilé vydat osoby v nebezpečí smrti, těžké újmy na zdraví nebo cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu. V návaznosti na to k jednání obviněného konstatoval: „… jízdu osobním motorovým vozidlem v protisměru na silnici dálničního typu lze považovat za jednání, které svou povahou a intenzitou vytváří bezprostřední hrozbu vzniku uvedených škod. To platí zvláště za situace, když jízdní směry jsou odděleny svodidly a na rychlostní silnici nelze předpokládat jízdu vozidla v protisměru. S ohledem na skutečnost, že obviněný  J. A. pokračoval v jízdě v protisměru několik kilometrů, a to za situace, kdy na dálnici byla v provozu jednotlivá motorová vozidla, přičemž došlo nepochybně k ohrožení většího počtu osob, protože nelze předpokládat, že by v časných ranních hodinách na úseku dlouhém přes 10 kilometrů potkal méně než 7 vozidel s 1 řidičem. Soud zde spatřuje i možnost nebezpečí škody velkého rozsahu na cizím majetku, když v případě hromadné nehody by nepochybně mohla škoda přesáhnout tuto hranici. Nelze rovněž přehlédnout nebezpečí vzniklé dopravní nehodou s nákladním vozidlem, dokonce s cisternou naplněnou pohonnými hmotami“.

 

Městský soud v Praze, který se v odvolacím řízení ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, poukázal na výpověď svědka D. Š., řidiče nákladního vozidla – cisterny, který měl přepravovat pohonné hmoty a uváděl, že „... vozidlo obviněného jelo značnou rychlostí proti jeho vozidlu a v případě srážky těchto dvou vozidel mohlo způsobit nebezpečí výbuchu a požáru ...“. Dále odvolací soud k činu obviněného uvedl: „Nelze opomenout ani tu skutečnost, že podle výpovědí svědků D. Š. i J. S. dálnice nebyla v tuto dobu zcela prázdná. Byl tam řídký provoz, ale vozidla jezdila po dálnici. Je tedy zjevné, že svým jednáním obžalovaný ohrozil více než 7 osob (minimálně 3 osoby byly ve vozidle řízeném obviněným, dále je to svědek D. Š., přičemž obviněný potkal další 3 vozidla obsazená přinejmenším řidičem).“ Podle Nejvyššího soudu ani z citovaných odůvodnění obou soudních rozhodnutí nevyplývají taková skutková zjištění, kterým by odpovídala použitá právní kvalifikace posuzovaného skutku jako trestného činu obecného ohrožení podle § 179 odst. 1 TrZ.

 

K tomu Nejvyšší soud připomíná, že obecné nebezpečí nastane tehdy, vznikne-li situace, která svou povahou, rozsahem a intenzitou ohrožení je srovnatelná s nebezpečím požáru, povodně, výbuchu apod., tedy hrozí-li lidem bezprostřední nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví anebo nebezpečí škody velkého rozsahu na cizím majetku (srov. rozhodnutí pod č. 10/1965 Sb. rozh. tr.). Podle názoru Nejvyššího soudu je řízení osobního motorového vozidla po dálnici v protisměru závažným porušením příslušných ustanovení zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů, a může vyvolat obecné nebezpečí ve smyslu § 179 odst. 1 TrZ, a to jako jiné podobné nebezpečné jednání. Otázku, zda takové bezprostřední nebezpečí vzniklo, je však nutno vždy posuzovat v souvislosti se všemi okolnostmi konkrétního případu, se způsobem provedení činu, s časem i místem spáchání činu a s jeho povahou, zejména s účinností prostředků, které pachatel použil. Jak je v posuzované věci zřejmé ze skutkových zjištění, k jízdě obviněného  J. A. s osobním motorovým vozidlem po dálnici v protisměru a v délce nejméně 12 km došlo v ranních hodinách, kdy byl minimální provoz na této komunikaci. Takto u hlavního líčení vypověděl o hustotě provozu na dálnici svědek J. S., inspektor dálničního oddělení N. V., který ji současně označil stupněm nula až jedna. Pokud soud prvního stupně shledal obecně nebezpečné jednání obviněného v tom, že „… nelze předpokládat, že by v časných ranních hodinách na úseku dlouhém přes 10 kilometrů potkal méně než 7 vozidel s 1 řidičem ...“, a dovodil bezprostřední ohrožení ostatních řidičů na životě nebo v podobě těžké újmy na zdraví (obdobně tak učinil i odvolací soud), nelze s tímto názorem souhlasit. Předně se soud prvního stupně nezabýval – kromě konstatování jízdy v protisměru a rychlostí asi 130 km/hod – konkrétním způsobem jízdy obviněného, což s ohledem i na minimální provoz na dálnici nemohlo být pominuto. Jinak řečeno, soud neučinil jednoznačný závěr, zda obviněný svým jednáním skutečně vydal lidi (spolujezdce ve vozidle obviněného i osoby ve vozidlech, s nimiž se míjel, včetně cisterny) v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví, přičemž takto musí být ohroženo nejméně 7 osob (viz rozhodnutí pod č. 39/1982 Sb. rozh. tr.), a cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu (tj. škody nejméně v částce 5 000 000 Kč), a to např. v důsledku reálně hrozící hromadné havárie několika motorových vozidel. Pokud jde o míjení nákladního vozidla – cisterny, není ani zřejmé, zda bylo skutečně naplněno pohonnými hmotami, a tudíž jestli v případě srážky vozidel reálně hrozilo nebezpečí výbuchu, jak se uvádí v rozhodnutích soudů nižších stupňů. Řidič tohoto vozidla – svědek D. Š. totiž uvedl, že jel do K. pro pohonné hmoty. V neposlední řadě je třeba za podstatný nedostatek označit i to, že se soudy vůbec nezabývaly otázkou naplnění subjektivní stránky posuzovaného činu spáchaného obviněným, jak se oprávněně namítá v dovolání. Jednání kvalifikované podle § 179 odst. 1 TrZ musí být zahrnuto úmyslným zaviněním pachatele [viz § 4 písm. a), b) TrZ], tj. vědomím o obecném nebezpečí a vůlí je způsobit.

 

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že obecné nebezpečí vznikne, když nebezpečí v zákoně uvedené povahy a intenzity hrozí bezprostředně, což znamená výrazné přiblížení se k poruše. Nestačí proto, jestliže jednáním pachatele byla vytvořena jen taková situace, v níž sice může vzniknout obecně nebezpečný následek, avšak stane se tak jen po splnění dalších podmínek, které jsou ještě v moci pachatele nebo jiných osob. Pro stav obecného nebezpečí – i když k poruše vůbec nemusí dojít – je typická živelnost a neovladatelnost průběhu událostí, při nichž je vznik poruchy závislý na nahodilých okolnostech, vymykajících se vlivu pachatele i ohrožených osob (srov. rozhodnutí pod č. I/1966, č. 27/1967-I. a č. 12/1988 Sb. rozh. tr.).

 

S poukazem na výše rozvedené skutečnosti Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného  J. A. důvodným, proto zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7, včetně dalších obsahově navazujících rozhodnutí, která tím pozbyla podkladu. Dále Obvodnímu soudu pro Prahu 7 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.