§ 202 TrZ
 
Čekárnu ve zdravotnickém zařízení, kam mají přístup vedle zdravotnického personálu také občané – pacienti, je možno považovat za místo veřejnosti přístupné ve smyslu § 202 odst. 1 TrZ, přičemž pro splnění tohoto znaku (místo veřejnosti přístupné) není důležité, zda jde o soukromé či státní zdravotnické zařízení, ani o to, jakému režimu návštěvy v něm podléhají.
 
Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 3 Tdo 969/2002
 
Z odůvodnění: Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. 101 T 288/2000, byla obviněná K. Č. uznána vinnou trestnými činy ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 TrZ a výtržnictví podle § 202 odst. 1 TrZ, které po skutkové stránce spočívaly v tom, že „dne 5. 9. 2000 kolem 15.00 hodin v H.-M., okr. K., v čekárně soukromé kliniky MUDr. O. F. bezdůvodně slovně a poté i fyzicky napadla M. F. tak, že ji bila rukama po hlavě, tahala za vlasy, až tato upadla na zem, čímž jmenovaná utrpěla otřes mozku I. stupně, pohmoždění hlavy a krční páteře, přičemž toto zranění si vyžádalo hospitalizaci od 5. 9. 2000 do 7. 9. 2000 s celkovou dobou léčení od tří do čtyř týdnů“.

Za tyto trestné činy byl obviněné uložen úhrnný peněžitý trest ve výši 8 000 Kč a pro případ, že by tento trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 týdnů. Podle § 228 odst. 1 TrŘ byla obviněná zavázána povinností zaplatit poškozené M. F. škodu ve výši 13 899 Kč, přičemž podle § 229 odst. 2 TrŘ byla poškozená se zbytkem nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněné proti shora citovanému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 7. 3. 2002, sp. zn. 5 To 14/2002, tak, že je podle § 256 TrŘ jako nedůvodné zamítl.

Obviněná K. Č. podala prostřednictvím svého obhájce včas dovolání proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě, přičemž uplatnila dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) TrŘ.

Dovolatelka ve svém mimořádném opravném prostředku namítla, že skutek, z něhož byla obviněna, byl nesprávně právně posouzen, a to na základě „nesprávného přístupu soudu k okolnostem případu“, protože nebylo přihlédnuto ke vzájemným vazbám mezi svědky a poškozenou, tyto důkazy pak byly hodnoceny jednostranně v neprospěch obviněné, aniž by byly odstraněny existující rozpory. Dovolatelka zdůraznila, že nebylo vyhověno jejímu návrhu na doplnění dokazování znaleckým posudkem k mechanismu vzniku zranění, jež sama při konfliktu utrpěla, ač ten by jako objektivní důkaz osvětlil hodnověrnost její výpovědi, zejména ve vztahu k hodnověrnosti výpovědi poškozené. Tím bylo možno dospět ke správnému posouzení celého případu a ke zjištění, že dovolatelka konflikt s poškozenou nevyvolala, jejím útokům se pouze bránila, a to v mezích nutné obrany podle § 13 TrZ. Dovolatelka dále namítla, že svým jednáním nemohla naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 TrZ též z důvodu, že čekárnu předmětného zdravotnického zařízení nebylo možno ve smyslu citovaného ustanovení zákona považovat za místo veřejnosti přístupné, jelikož přítomnost pacientů zde byla přísně kontrolována a k jejich pohybu mohlo dojít výhradně za asistence zdravotnického personálu. Ten rovněž dohlížel na to, aby budova kliniky byla vždy řádně uzamčena, přičemž vstup i odchod z kliniky byl uskutečňován za dohledu personálu. Dovolatelka navrhla zrušit napadené usnesení a odvolacímu soudu věc přikázat k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou a proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné, dospěl k následujícím závěrům.

Obviněná K. Č. své dovolací námitky s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) TrŘ směřovala především do oblasti hodnocení důkazů a z nich vyplývajících skutkových zjištění. Skutkové námitky však pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) TrŘ nespadají, a proto k nim nebylo možno přihlížet.

Část dovolacích námitek obviněné napadá i právní posouzení skutku, jak byl zjištěn a popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Dovolatelka zde vyslovila již zmíněný právní názor, podle něhož nemohla naplnit zákonné znaky trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 2 TrZ, neboť čekárna soukromé kliniky s přesně upraveným (stanoveným) režimem evidence, příchodu a odchodu pacientů není podle jejího názoru místem veřejnosti přístupným. S touto skutečností pak dovolatelka spojuje závěr, že soudy obou stupňů posoudily předmětnou právní otázku vadně a v její neprospěch, pokud ji uvedeným trestným činem shledaly vinnou. V konstatovaném směru lze dovolací námitky považovat z hlediska ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) TrŘ za relevantní.

Trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 TrZ se dopustí pachatel, který se veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném dopustí hrubé neslušnosti nebo výtržnosti, zejména tím, že napadne jiného, hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší shromáždění nebo obřad občanů.

Podle dosavadní soudní praxe se za místo veřejnosti přístupné považuje takové místo, kam má přístup více lidí a kde se zpravidla více lidí zdržuje. Nemusí se nutně jednat o místo přístupné bez omezení kdykoli a komukoli, přičemž není rozhodné, je-li takové místo přístupné jen určitému okruhu osob a v určitou dobu. Podstatné je, aby šlo o takové místo, kde by hrubá neslušnost nebo výtržnost mohla být postřehnuta více lidmi, ať se zde v inkriminovaném okamžiku skutečně nacházejí či nikoliv. V předmětném případě se jednalo o čekárnu ve zdravotnickém zařízení, tedy v místě, jež je svou povahou určeno k poskytování zdravotních služeb veřejnosti. Do čekáren těchto zařízení mají kromě zdravotnického personálu přístup především občané (pacienti), tedy veřejnost, pro kterou jsou určeny jako pro široký, individuálně neurčený okruh osob vyhledávajících zdravotnické služby. Proto i takovou čekárnu považuje Nejvyšší soud za místo veřejnosti přístupné ve smyslu § 202 odst. 1 TrZ. Přitom pro splnění tohoto znaku trestného činu výtržnictví (místo veřejnosti přístupné) není důležité, zda jde o soukromé či státní zdravotnické zařízení, ani o to, jakému režimu návštěvy v něm podléhají.

Poněvadž dovolatelka uplatnila obdobné námitky již v rámci řádného opravného prostředku (odvolání), zabýval se Krajský soud v Ostravě shora uvedenými otázkami i ve svém rozhodnutí a dospěl k závěrům, které neodporují právnímu názoru Nejvyššího soudu vyslovenému v tomto rozhodnutí.
       
Dále se Nejvyšší soud vypořádal s námitkami obviněné K. Č. opírajícími se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) TrŘ.
        
Nejvyšší soud pak dospěl k závěru, že dovolání obviněné K. Č. je z výše uvedených důvodů zjevně neopodstatněné a jako takové ho podle § 265i odst. 1 písm. e) TrŘ odmítl.