§ 121 odst. 1, 2 ObčZ
1. Příslušenství bytu na rozdíl od příslušenství věci není samostatným předmětem právního vztahu.
2. Příslušenstvím bytu jsou pouze takové místnosti a prostory, které slouží bydlení.
Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 7. 2003, sp. zn. 26 Cdo 450/2003
Z odůvodnění: Soud prvního stupně uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobcům částku 33 697 Kč.
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že žalobci jsou na základě kupní smlouvy ze dne 27. 11. 1995 spoluvlastníky domu označeného ve výroku rozsudku (dále „předmětný dům“ nebo „dům“), že rozhodnutím JZD Z. (předchozího vlastníka domu) ze dne 27. 7. 1988 byl žalovaným přidělen byt situovaný v tomto domě (dále „předmětný byt“ nebo „byt“), jakož i „nebytové prostory v uvedeném domě – hospodářské objekty pro odchov hospodářského zvířectva“ (dále „předmětné nebytové prostory“ nebo „nebytové prostory“). Soudy obou stupňů učinily závěr, že žalovaným vzniklo k předmětnému bytu a k nebytovým prostorám právo osobního užívání ve smyslu § 196 a 390 ObčZ v tehdy platném znění, které se účinností zákona č. 509/1991 Sb. (ke dni 1. 1. 1992) změnilo na nájem nemovitosti, včetně nebytových prostor. Dovodily dále, že užívali-li žalovaní jako nájemci předmět nájmu i v období od 1. 3. 1997 do 30. 9. 1999 (dále „rozhodné období“), jsou žalovaní povinni platit žalobcům nájemné, a to i z nebytových prostor. Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací zaujaly názor, že nebytové prostory užívané žalovanými (chlév, sýpka, stodola, atd.) nelze podřadit režimu zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, a že „mají jednoznačně charakter příslušenství ve smyslu § 121 ObčZ, a že jsou v souladu také s § 3 odst. 2 vyhlášky č. 176/1993 Sb.“. V souzené věci (uvedl dále odvolací soud) jsou předmětné nebytové prostory určeny k tomu, aby byly užívány spolu s bytem, a jejich velikost a umístění neumožňují, aby byly užívány odděleně od bytu. Na základě toho – za použití vyhlášky č. 176/1993 Sb. – stanovil nájemné obvyklé v daném místě a čase za rozhodné období, a shledal žalobu na zaplacení dlužného nájemného důvodnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, v němž odvolacímu soudu vytýkají nesprávnost jeho závěru, že předmětné nebytové prostory jsou příslušenstvím bytu, a poukazují na to, že tento závěr nemá oporu v právním předpise (vyhlášce č. 176/1993 Sb.), který odvolací soud v této souvislosti aplikoval.
Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným pro posouzení otázky, zda předmětné nebytové prostory – chlév, sýpka, a stodola jsou příslušenstvím bytu.
Legální definici pojmu „příslušenství bytu“ podává § 121 odst. 2 ObčZ, podle kterého příslušenstvím bytu jsou vedlejší místnosti a prostory určené k tomu, aby byly s bytem užívány. Citované ustanovení je (stejně jako § 121 odst. 3 ObčZ) ve vztahu k § 121 odst. 1 ObčZ ustanovením speciálním, a proto je nutno pojem příslušenství bytu odlišovat od obecného vymezení pojmu „příslušenství věci“. Zatímco pojmovým znakem příslušenství věci je, že jde o věc v právním slova smyslu (o samostatný předmět občanskoprávního vztahu), která má ve vztahu k věci hlavní povahu věci vedlejší, je u příslušenství bytu situace odlišná, neboť příslušenství bytu není samostatným předmětem právního vztahu.
Z definice pojmu příslušenství bytu tak, jak je obsažena v § 121 odst. 2 ObčZ vyplývá, že jde jednak o (vedlejší) místnosti, nacházející se v bytě, jako je např. předsíň, komora, koupelna (resp. výjimečně i mimo byt jako např. záchod společný pro více bytů), jednak o prostory, které se nacházejí mimo byt, např. sklep, dřevník, kolna, apod. Společné těmto místnostem a prostorám je jejich účelové určení, tj. to, že mají sloužit k tomu, aby byly užívány s bytem. Bytem se pro účely nájmu bytu rozumí soubor místností (popřípadě jednotlivá obytná místnost), které jsou rozhodnutím stavebního úřadu určeny k trvalému bydlení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2002, sp. zn. 26 Cdo 400/2000). Je-li tedy byt určen k bydlení, je logické, že ke stejnému účelu musí sloužit i příslušenství bytu; není-li tomu tak, nemůže mít určitá místnost či prostor charakter příslušenství bytu. V této souvislosti lze odkázat na závěr, k němuž dospěl Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne ze dne 4. 4. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2340/99, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 4, pod C 995, a v rozhodnutí ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2975/2000, podle kterého příslušenstvím bytu ve smyslu § 121 odst. 2 ObčZ není garáž, i když je umístěna ve stejném domě jako byt a je spolu s bytem užívána, neboť neslouží k uspokojování potřeby bydlení.
Jestliže tedy v projednávané věci dospěl odvolací soud k závěru, že předmětné nebytové prostory – chlévy, sýpka a stodola jsou příslušenstvím bytu, nelze jeho právní posouzení charakteru těchto prostor považovat za správné, neboť jejich účelové určení jako prostor, sloužících k chovu hospodářského zvířectva, neodpovídá účelu, k němuž slouží prostory představující příslušenství bytu, tj. k uspokojování potřeby bydlení. Z odůvodnění jeho rozhodnutí se přitom podává, že odvolací soud učinil svůj závěr o charakteru předmětných prostor, aniž rozlišil mezi pojmem „příslušenství věci“ (§ 121 odst. 1 ObčZ) a pojmem „příslušenstvím bytu“ (§ 121 odst. 2 ObčZ).
