§ 248 TrZ
§ 43 odst. 3 a § 228 TrŘ
Trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 TrZ se může pachatel dopustit i tím způsobem, že převezme od dárce věc s pokynem předat ji obdarovanému, přičemž následně v rozporu s tímto pokynem dar nepředá, ale převzatou věc si svévolně přisvojí.
Z hlediska zmíněné trestněprávní kvalifikace je dále nerozhodné, že mezi dárcem a obdarovaným nedošlo ve smyslu § 628 odst. 2 ObčZ k dovršení darovací smlouvy, která nebyla uzavřena písemně, neboť darovaná věc nemohla být převzata obdarovaným právě v důsledku trestného činu.
Za poškozeného lze v takovém případě považovat obdarovaného, neboť mu byla způsobena škoda v podobě ušlého zisku podle § 442 odst. 1 ObčZ, která spočívá v tom, že jednáním škůdce (obviněného) nedošlo k rozmnožení majetkových hodnot poškozeného (obdarovaného), přestože se to dalo s ohledem na pravidelný běh věcí očekávat.
Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 536/2003
Z odůvodnění: Obviněný W. E. byl rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 15. 4. 2002, sp. zn. 20 T 13/2002, uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1 TrZ, kterého se dopustil tím, že poté, co se dne 5. 9. 1998 na taneční soutěži Gala Mistrovství Bohemia Top 12 v P. na výstavišti I. na jeho žádost vzdali rozhodčí soutěže a další personál svých honorářů s tím, že tyto peníze má věnovat S. D., takto získané peníze této společnosti nepředal, užil je pro vlastní potřebu a způsobil tak uvedené společnosti škodu ve výši 11 000 Kč.
Za to byl obviněný podle § 248 odst. 1 TrZ odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 TrZ podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Postupem podle § 228 odst. 1 TrŘ byl poškozené S. D. přiznán nárok na náhradu škody ve výši 11 000 Kč.
Citovaný rozsudek Okresního soudu v Pardubicích napadl obviněný W. E. odvoláním, z jehož podnětu Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 14. 10. 2002, sp. zn. 11 To 226/2002, zrušil tento rozsudek ve výroku o náhradě škody, přičemž v ostatním ho ponechal nezměněný.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podal obviněný W. E. dne 17. 2. 2003 prostřednictvím své obhájkyně dovolání, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) TrŘ. Obviněný uvedl, že podle jeho názoru popis skutku ve výroku o vině neobsahuje správné skutkové okolnosti o způsobení škody, která je zákonným znakem skutkové podstaty trestného činu zpronevěry. Jak dále obviněný poukazuje, rozsudkem soudu prvního stupně bylo vysloveno, že způsobil škodu S. D., a této společnosti byla přiznána náhrada škody. Ze skutečnosti, že usnesením odvolacího soudu byl zrušen výrok o náhradě škody v rozsudku soudu prvního stupně s odůvodněním, že S. D. žádná škoda nevznikla, neboť ta byla způsobena porotcům soutěže, obviněný dovozuje zřejmou nesprávnost výroku o vině. Obviněný se dále domnívá, že bude v naznačené souvislosti nutné posoudit soukromoprávní vztahy mezi jím, porotci a S. D.
Podle názoru obviněného nebyly naplněny znaky objektivní ani subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, protože neměl v úmyslu vyloučit vlastníky věci z dispozice s ní a ani se takového jednání nedopustil, když peníze vrátil. Obviněný dále odkazuje na názor, který podle něj zastává teorie a judikatura a podle něhož svěřené peníze jako předmět trestného činu zpronevěry přicházejí v zásadě v úvahu pouze tehdy, když je pachatel utratí a nemá prostředky, aby je mohl vrátit.
Závěrem podaného dovolání obviněný W. E. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 TrŘ zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové a aby mu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného W. E. vyjádřila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství, která uvedla, že podle jejího názoru obviněný v první části svých námitek poukazuje na jím tvrzené nesprávné skutkové okolnosti vzniku škody, což je však v rozporu s uplatněným dovolacím důvodem. Těmito argumenty se proto nelze zabývat. Státní zástupkyně má dále za to, že popis skutku pokrývá i subjektivní stránku předmětného trestného činu zpochybněnou obviněným. K námitce obviněného spočívající v odkazu na jím tvrzené závěry právní teorie a judikatury státní zástupkyně doplňuje, že obviněný podle skutkových zjištění odmítl vydat svěřené peníze, a to v rozporu se svěřením, a současně tím vyloučil vlastníka finanční částky z dispozice s ní, tedy si věc přisvojil. Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) TrŘ odmítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné, dospěl k následujícím závěrům.
Nejvyšší soud nejdříve odůvodnil, proč nemohl akceptovat tu část dovolacích námitek obviněného W. E., které směřují proti správnosti skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů v původním řízení. Jde totiž o námitky, které jsou mimo uplatněný dovolací důvod uvedený totiž v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) TrŘ.
Pokud jde o další námitky směřující proti správnosti právního posouzení, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že zmíněný popis skutku, který byl obviněnému W. E. kladen za vinu, obsahuje všechny znaky nutné pro naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 TrZ. Nelze proto přisvědčit názoru obviněného, že při právní kvalifikaci skutku, k níž dospěly soudy obou stupňů, došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku ve smyslu první části uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) TrŘ. Nesprávnost při zjištění škody způsobené trestným činem, na kterou obviněný poukazuje, konkrétně zejména nesprávné posouzení otázky, zda vůbec škoda vznikla, v jaké výši a kdo je poškozeným, je však způsobilé naplnit druhou část dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) TrŘ, neboť se může jednat o jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. V posuzované trestní věci, jakož i v jiných obdobných případech, lze totiž učinit závěry týkající se vzniklé škody a odpovědnosti za ni jen na podkladě použití jiných (než trestních) hmotněprávních předpisů. Jedná se především o příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále „ObčZ“), který jako obecný právní předpis upravuje odpovědnost za škodu a náhradu škody. V souvislosti s posouzením této trestní věci přicházejí v úvahu zejména ustanovení o odpovědnosti za škodu podle § 420 a násl. ObčZ, a to v návaznosti na zamýšlené či existující závazkové právní vztahy, zejména pak na vztah založený darovací smlouvou, o kterou zde šlo (§ 628 a násl. ObčZ).
Z meritorních rozhodnutí vydaných ve věci dříve činnými soudy vyplývají následující skutečnosti, které považuje Nejvyšší soud za rozhodující. Podle rozsudku soudu prvního stupně obviněný W. E. dne 5. 9. 1998 převzal od rozhodčích taneční soutěže a od dalšího personálu peníze v celkové výši 11 000 Kč, kterých se vzdali za tím účelem, aby je věnovali S. D. Ještě téhož dne obviněný předal S. D. symbolický šek znějící na uvedenou částku, který zástupce této společnosti přijal. Jediným cílem a určením, jak měl obviněný dále s uvedenou částkou nakládat, bylo předat ji S. D. Tak se ale nestalo, obviněný tedy jednal v rozporu s úmyslem dárců, když peníze užil pro svou potřebu. Soud prvního stupně z uvedeného učinil právní závěr, že k darování peněz došlo, neboť tyto peníze darovali přímo porotci a další osoby. Obviněný vystupoval pouze v pozici zprostředkovatele, který předal symbolický šek a měl posléze předat i peníze. Rozsudkem soudu prvního stupně byla proto S. D. jako poškozenému postupem podle § 228 odst. 1 TrŘ přiznána náhrada škody ve výši 11 000 Kč.
Odvolací soud z podnětu odvolání obviněného prvostupňové rozhodnutí přezkoumal, přičemž v rozsahu viny obviněného a uloženého trestu je shledal bezchybným. Tím byla současně potvrzena i správnost skutku, jímž obviněný spáchal trestný čin popsaný ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, který obsahuje též tvrzení „a způsobil tak uvedené společnosti (S. D.) škodu ve výši 11 000 Kč“. Současně však odvolací soud zrušil napadené rozhodnutí ve výroku o náhradě škody, když vyslovil, že v daném případě byl zmenšen majetek poškozených porotců a dalších osob (tj. dárců). Majetek S. D. podle názoru odvolacího soudu zmenšen nebyl ani nedošlo k ušlému zisku. Usnesením odvolacího soudu tak došlo k určitému nesouladu, který spočíval v konkretizaci osoby poškozeného, protože podle potvrzeného výroku o vině prvostupňového rozsudku jím byla S. D. a vzhledem k výroku usnesení soudu druhého stupně, kterým byl zrušení výrok o náhradě škody, a s přihlédnutím k jeho odůvodnění byli poškozenými porotci, resp. další personál.
Obviněný W. E. v rámci dovolání vyjádřil svůj názor, v němž vychází ze závěru odvolacího soudu, a dovozuje z něj pochybení ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, který ho činí odpovědným za způsobení škody S. D., přičemž zde obviněný shledává naplnění uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) TrŘ.
Jak již bylo výše uvedeno, případné pochybení v právním posouzení některých skutečností týkajících se odpovědnosti za škodu a náhrady škody, tedy pochybení v aplikaci hmotněprávních ustanovení, je způsobilé naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) TrŘ, neboť se může jednat o jiné nesprávné hmotněprávní posouzení.
Z učiněných skutkových zjištění vyplývá, že skupina porotců taneční soutěže a dalšího personálu se rozhodla darovat S. D. určitý finanční obnos v celkové výši 11 000 Kč. Tyto peníze však nepředal každý z dárců sám, ale celá částka byla ponechána obviněnému s jasným cílem a určením, totiž aby ji předal zmíněné společnosti. Dárci tak jednoznačně a bez jakýchkoli pochybností projevili svou vůli vzdát se části odměn, předali peníze do dispozice obviněného s určením, jak s nimi má naložit, a obviněný peníze s takovým pokynem přijal. Obdarovaná S. D. během téhož dne (5. 9. 1998) přijala od obviněného symbolický šek znějící na 11 000 Kč, čímž i tento subjekt jasně a nepochybně vyjádřil vůli uzavřít navrženou darovací smlouvu, tedy především přijmout předmětný finanční dar. Vzhledem k souhlasně projevené vůli dárců (porotců a dalšího personálu) darovat dar, obdarované společnosti (S. D.) dar přijmout a obviněného W. E. (jehož postavení odpovídá nejspíše pozici příkazníka ve smyslu § 724 a násl. ObčZ) dar předat je možné konstatovat, že byly učiněny všechny kroky k definitivnímu uzavření a realizaci darovací smlouvy směřující k tomu, aby obviněný podle pokynů dárců svěřené peníze předal S. D. K právnímu dovršení tohoto úkonu však nedošlo, neboť obviněný, jak také vyplývá ze skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů, peníze následně nepředal, ale v rozporu s vůlí dárců i obdarovaného je užil pro vlastní potřebu. Pokud soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že „k daru došlo“, znamená to pouze tolik, že dar v podobě peněžní částky dárci přenechali obviněnému, aby ho odevzdal obdarované S. D., ale protože darovací smlouva nebyla uzavřena písemně, mohla vzniknout až přijetím předmětu darování, tj. jeho převzetím obdarovanou společností (§ 628 odst. 2 ObčZ), což se v posuzovaném případě vinou obviněného nestalo.
Obdarovaná S. D. tudíž finanční dar neobdržela i přes souhlasně projevenou vůli zúčastněných osob, a to pouze v důsledku jednání obviněného, které bylo posouzeno jako trestný čin. Za škodu na cizím majetku proto nelze v takovém případě považovat jen zmenšení majetku poškozeného, ale i skutečnost, že majetek poškozeného nebyl zvětšen, ačkoli jinak – nebýt trestného činu spáchaného obviněným – by k přírůstku na majetku poškozeného došlo. Jde o škodu v podobě ušlého zisku ve smyslu § 442 odst. 1 ObčZ, která spočívá právě v tom, že jednáním škůdce (zde obviněného W. E.) nedošlo k rozmnožení majetkových hodnot poškozeného, přestože se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí. Poškozeným proto podle názoru Nejvyššího soudu byla S. D., jak správně vyslovil soud prvního stupně a jak je také uvedeno ve výroku o vině, protože výlučně v důsledku jednání obviněného W. E. neobdržela tato společnost do svého majetku peněžní dar ve výši 11 000 Kč, ačkoli v případě, kdyby se obviněný zachoval podle vůle jednoznačně projevené dárci i obdarovaným, tuto částku by získala. Uvedený závěr nemůže být ovlivněn okolností, na podkladě které odvolací soud dovodil neexistenci poškození majetku S. D., totiž že tato společnost darovanou peněžní částku ještě účetně nezaevidovala. Podle přesvědčení Nejvyššího soudu jednak pouhý účetní stav majetku není rozhodný k posouzení, zda na majetku vznikla škoda či nikoli, a jednak nemohla být darovaná peněžní částka zanesena do účetní evidence S. D. právě proto, že si ji obviněný protiprávně zadržel a zabránil jejímu fyzickému převzetí touto společností a tím i dovršení darovací smlouvy, jak bylo výše zdůrazněno.
Ve vztahu k řízení o dovolání v posuzované trestní věci však Nejvyšší soud konstatuje především následující skutečnosti. Obviněný W. E. zcela bez pochybností převzal částku 11 000 Kč od dárců a v rozporu s příslušnými pokyny a určením tyto peníze užil pro svoji vlastní potřebu, aniž je předal obdarované S. D. Tímto jednáním tak – opět zcela bez pochybností – vznikla škoda 11 000 Kč, jak správně zjistily soudy činné dříve ve věci. Znak skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 TrZ, který spočívá v nutnosti způsobení škody nikoli nepatrné na cizím majetku, tak byl jednoznačně naplněn. Otázka, která osoba či osoby byly v posuzované věci poškozenými, pak je jednoznačně vyřešena věcně správným skutkovým závěrem rozsudku soudu prvního stupně, který nebyl dotčen odvolacím rozhodnutím a podle něhož obviněný způsobil škodu S. D. Proto ani nesprávný názor odvolacího soudu, který považoval za poškozené jednotlivé dárce, již nemůže mít žádný vliv na posouzení viny obviněného ani na stanovení druhu a výše jeho trestu. Tato nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu se navíc projevila výlučně ve prospěch obviněného, protože v rozsudku soudu prvního stupně zrušil odvolací soud jen výrok o povinnosti obviněného k náhradě škody, aniž ho nahradil jiným. Ani v dovolacím řízení tedy s ohledem na zákaz reformationis in peius (§ 265p odst. 1 TrŘ) již nelze vyslovit povinnost obviněného k náhradě škody a zajistit tak soulad mezi výrokem o vině a výrokem o náhradě škody.
Nejvyšší soud je proto toho názoru, že projednání dovolání v rozsahu námitky spočívající v otázce přesného vymezení poškozené osoby, ač by případně mohlo být shledáno důvodným, ani následná náprava zjištěného pochybení Krajského soudu v Hradci Králové stran jiného hmotněprávního posouzení by nemohla zásadně ovlivnit postavení obviněného W. E. Současně by projednání dovolání obviněného nemohlo mít ani judikatorní význam, protože se nejedná o otázku po právní stránce zásadního významu, ale takovou, která již byla dostatečně ozřejměna a ustálena v rozhodovací činnosti soudů a v praxi nečiní problémy. V rozsahu naznačené námitky tak Nejvyšší soud shledal existenci důvodu k odmítnutí dovolání, a to podle § 265i odst. 1 písm. f) TrŘ.
V další části svých námitek obviněný W. E. poukazuje na to, že podle jeho názoru nebyly naplněny znaky objektivní a subjektivní stránky předmětné skutkové podstaty, protože neměl v úmyslu vyloučit vlastníky věci z dispozice s ní a ani se takového jednání nedopustil, když peníze vrátil. Obviněný dále odkazuje na názor, který podle něj zastává trestně právní teorie a podle něhož svěřené peníze mohou být předmětem trestného činu zpronevěry pouze tehdy, když je pachatel utratí a nemá prostředky, aby je mohl vrátit.
Jak vyplývá již z výše citovaných skutkových zjištění, případně z dalších podkladů založených v trestním spise, obviněný převzal dne 5. 9. 1998 peníze od porotců, resp. od dalšího personálu a v rozporu s pokyny a ujednáním je nepředal S. D., ale užil je pro vlastní potřebu. Peníze potom porotcům vrátil až v září roku 2001 (prostřednictvím poštovních poukázek ze dne 17. 9. 2001), tedy tři roky po jejich převzetí a současně téměř jeden měsíc po zahájení trestního stíhání v této věci (sdělení obvinění převzal obviněný dne 23. 8. 2001).
K uvedenému Nejvyšší soud konstatuje, že skutkem, pro který byl v posuzované věci stíhán obviněný W. E., byly naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 TrZ a popis skutku v rozsudku soudu prvního stupně je dostatečně pokrývá. Obviněnému byla svěřena cizí věc, protože se jednalo o peníze předané mu porotci a dalším personálem. Tyto peníze obviněný obdržel s jednoznačně vymezeným účelem, totiž aby je odevzdal S. D., která projevila vůli je přijmout. Obviněný však této společnosti předal pouze symbolický šek, peníze si neoprávněně ponechal a užil pro vlastní potřebu. Je tudíž dán i znak přisvojení, o němž obviněný vyjádřil v dovolání pochybnost, neboť obviněný vyloučil dosavadního i případného nového vlastníka z možnosti dispozice s jeho věcí a tento stav dlouhodobě udržoval. Skutečnost, že teprve po třech letech a především až po zahájení trestního stíhání byl předmětný finanční obnos vrácen, již nemůže zmíněný závěr změnit, protože doba tří let podle názoru Nejvyššího soudu k posouzení jednání obviněného jako naplnění znaku spočívajícího v přisvojení postačuje, a to včetně možnosti dovodit z takového jednání potřebné zavinění ve formě úmyslu. Později učiněné pouze toliko za náhradu škody způsobené již dokonaným trestným činem zpronevěry.
Vzhledem k uvedenému lze uzavřít, že obviněný svým jednáním popsaným ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně spáchal trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1 TrZ, a tudíž ani rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá v rozsahu těchto námitek na nesprávném právním posouzení skutku, jak tvrdil obviněný ve svém dovolání s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) TrŘ. V naznačené části bylo proto dovolání obviněného shledáno zjevně neopodstatněným.
