§ 3 odst. 2, 4, § 234, 247 TrZ
Skutková podstata trestného činu loupeže podle § 234 TrZ předpokládá násilí nebo pohrůžku násilí v jakékoli intenzitě způsobilé ovlivnit vůli poškozeného. Proto ani výjimečně malá intenzita násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí užitých pachatelem v úmyslu zmocnit se cizí věci není důvodem pro posouzení jeho jednání jako trestného činu krádeže podle § 247 TrZ. Jestliže pachatel trestného činu loupeže použije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí menší intenzity, pak tato skutečnost pouze snižuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Násilím ve smyslu § 234 odst. 1 TrZ se rozumí především použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Přitom není nezbytnou podmínkou, aby poškozený skutečně kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele.
Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 6. 2003, sp. zn. 7 Tdo 571/2003
Z odůvodnění: Obviněný P. K. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 3 To 41/2003, jímž bylo podle § 256 TrŘ zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2001, sp. zn. 14 T 48/2001. Dovolání podal v rozsahu odpovídajícím výroku o vině trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 TrZ a dvěma trestnými činy pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 TrZ. Odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) TrŘ. Pokud jde o trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 TrZ, namítl, že jeho jednání, které Okresní soud v Ostravě zjistil, popsal ve skutkové části výroku o vině a posoudil jako násilí, nenaplňovalo tento zákonný znak trestného činu. Pokud jde o trestné činy pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 TrZ, opřel dovolání o své tvrzení, že s poškozenou nesouložil, a namítl, že soudy své opačné zjištění nesprávně založily na svědecké výpovědi poškozené, kterou označil za nevěrohodnou. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ve výroku o vině trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 TrZ a oběma trestnými činy pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 TrZ, a dodal, že v novém řízení se bude domáhat v odpovídajícím rozsahu zproštění obžaloby a uložení mírnějšího trestu.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné, dospěl k následujícím závěrům. K výroku o vině trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 TrZ.
Jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 TrZ byl posouzen skutek spočívající v podstatě v tom, že obviněný P. K. na ulici uchopil za rameno a stiskl nezletilou J. L. s požadavkem na vydání peněžní hotovosti ve výši 3 500 Kč, kterou poškozené předtím za přítomnosti obviněného svěřila její matka za účelem úhrady nájemného na poště, a poškozená obviněnému uvedenou částku ve strachu vydala.
Trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 TrZ se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Z hlediska výroku o vině uvedeným trestným činem a podaného dovolání je spornou otázkou to, zda zákonnému znaku násilí odpovídá jednání, jímž obviněný uchopil za rameno a stiskl poškozenou.
Násilím ve smyslu § 234 odst. 1 TrZ se rozumí především použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Přitom není nezbytnou podmínkou, aby poškozený skutečně kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele.
V posuzovaném případě jednání obviněného, který poškozenou uchopil za rameno a stiskl, spočívalo v použití určité fyzické síly, a bylo tedy násilím. Šlo sice o násilí malé intenzity, avšak tím posuzované jednání obviněného nepozbývá povahy násilí. Nelze přehlednout, že obviněný se dopustil takového jednání spočívajícího v použití fyzické síly, jejíž i malá intenzita byla způsobilá a nakonec i dostatečná k tomu, aby dosáhl záměru zmocnit se peněz. Souvisí to s tím, že obviněný takto jednal proti nezletilé dívce, které v době činu bylo 14 let a necelých 8 měsíců (poškozená se narodila dne 16. 10. 1985 a skutek se stal dne 2. 6. 2000). Posuzované jednání, byť jako násilí bylo málo intenzivní, vyvolalo u poškozené takový strach, že bez odporu peníze vydala. Podstatné je to, že tak učinila proto, že byla vystavena násilí ze strany obviněného, a malá intenzita tohoto násilí v žádném případě není důvodem k tomu, aby jeho jednání nebylo posouzeno jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 TrZ.
Tento závěr plně odpovídá ustálené soudní praxi, podle které použije-li pachatel trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 TrZ násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí menší intenzity, pak tato skutečnost pouze snižuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost, přičemž ani výjimečně malá intenzita násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí není důvodem pro posouzení jednání pachatele jako trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 TrZ (k tomu viz rozhodnutí pod č. 60/1967 Sb. rozh. tr. a shodně s tím i pod č. 1/1980 Sb. rozh. tr.).
Dovolání obviněného je proto zjevně neopodstatněné a Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. e) TrŘ odmítl.
V další části odůvodnění pak Nejvyšší soud vyložil, proč dovolací námitky obviněného týkající se výroku o vině trestnými činy pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 TrZ považoval za námitky skutkové povahy, které nemohou naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) TrŘ ani žádný jiný z dovolacích důvodů.
