§ 4 písm. b), § 219, § 222 TrZ
Jestliže lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane či nenastane, vyjadřuje jeho kladné stanovisko k oběma možnostem, pak lze dovodit jeho srozumění s takovým následkem ve smyslu § 4 písm. b) TrZ a z hlediska subjektivní stránky se tak jedná o nepřímý úmysl.
S ohledem na způsob provedení útoku, jeho intenzitu, charakter zbraně, místo na těle poškozeného, do kterého byl útok veden, jakož i zjištění, že pachatel nemohl počítat se žádnou konkrétní okolností, která by mohla smrtelnému následku zabránit, vyjadřuje stav lhostejnosti pachatele k usmrcení poškozeného jeho srozumění s tímto následkem. Proto takový čin lze za splnění dalších podmínek kvalifikovat jako trestný čin vraždy podle § 219 TrZ, a nikoli pouze jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1, 3 TrZ.
Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. dubna 2003, sp. zn. 11 Tdo 743/2002
Z odůvodnění: Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 12. 2001, sp. zn. 20 T 47/2001, byl obviněný Y. T. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1, 3 TrZ, jehož se dopustil tak, že dne 17. 3. 2001 kolem 00.30 hod. v ložnici rodinného domu č. 242 v Z. ulici v P. n. L., okr. T., po předchozí hádce v opilosti napadl kuchyňským nožem A. C., občana Republiky Moldávie, jemuž způsobil vícečetná bodná poranění především v oblasti hrudníku a břicha, přičemž v důsledku bodnořezné rány na hrudníku vpravo blíže k hrudní kosti, která pronikla jejím pravým zevním okrajem do oblasti srdce a oběma listy osrdečníku přes přední stěnu do pravé komory srdeční, poškozený na místě zemřel. Za toto jednání byl obviněný podle § 222 odst. 3 TrZ odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 let. Pro výkon tohoto trestu byl podle § 39a odst. 2 písm. b), odst. 3 TrZ zařazen do věznice s dozorem. Podle § 55 odst. 1 písm. a) TrZ byl obviněnému uložen trest propadnutí věci – nože. Podle § 57 odst. 1, 2 TrZ byl obviněnému uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu 10 let.
Proti tomuto rozsudku podali obviněný a státní zástupce odvolání k Vrchnímu soudu v Praze, který svým rozsudkem ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 11 To 11/02, rozhodl tak, že z podnětu odvolání státního zástupce rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 12. 2001, sp. zn. 20 T 47/2001, podle § 258 odst. 1 písm. d) TrŘ zrušil v celém rozsahu a za splnění podmínek uvedených v § 259 odst. 3 TrŘ znova rozhodl tak, že se obviněného Y. T. uznal vinným, že dne 17. 3. 2001 kolem 00.30 hod. v ložnici rodinného domu č. 242 v Z. ulici v P. n. L., okr. T., po předchozí hádce v opilosti napadl kuchyňským nožem A. C., občana Republiky Moldávie, jemuž způsobil vícečetná bodná poranění především v oblasti hrudníku a břicha, přičemž v důsledku bodnořezné rány na hrudníku vpravo blíže k hrudní kosti, která pronikla jejím pravým zevním okrajem do oblasti srdce a oběma listy osrdečníku přes přední stěnu do pravé komory srdeční, poškozený na místě zemřel, čímž spáchal trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 TrZ. Za toto jednání byl obviněný odsouzen podle § 219 odst. 1 TrZ k trestu odnětí svobody v trvání 10 let. Podle § 39a odst. 3 TrZ byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) TrZ byl současně obviněnému uložen trest propadnutí věci – nože. Podle § 57 odst. 1, 2 TrZ byl obviněnému uložen rovněž trest vyhoštění z území České republiky na dobu 10 let. Odvolání obviněného bylo podle § 256 TrŘ zamítnuto jako nedůvodné.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný Y. T. dovolání, které opřel o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) TrŘ. Podle názoru dovolatele musí být zejména u trestného činu vraždy prokázána jeho subjektivní stránka a s ohledem na zjištěné okolnosti soud prvního stupně posoudil věc z hlediska zavinění obviněného tak, že mu nelze prokázat úmysl (přímý, či eventuální) poškozeného usmrtit, a proto při respektování zásady „in dubio pro reo“ dovolatele uznal vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1, 3 TrZ. Na základě znaleckých posudků znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a toxikologie, kteří potvrdili, že obviněný jednal ve stavu prosté alkoholové opilosti a stavu prudkého afektu, obviněný argumentuje tím, že nejednal v úmyslu poškozeného usmrtit, protože ho krátce předtím od smrti zachránil. Na jeho zavinění nelze usuzovat ani z osobních vlastností či použitého nástroje. Má za to, že byla zcela pominuta otázka, zda byl vůbec způsobilý vést pravou rukou rány takové intenzity, o kterých se zmiňují znalci, když je levák. I tyto okolnosti byly rozhodné podle mínění dovolatele pro posouzení jeho úmyslu. V podaném dovolání řeší obviněný rovněž otázku lhostejnosti ve vztahu k úmyslu. K této problematice uvádí, že v publikované judikatuře převládá názor, podle něhož skutečný stav lhostejnosti k naplnění volní složky nepřímého úmyslu nestačí. Jak dále obviněný upozorňuje, v těchto případech soudy na základě výpovědi pachatele dovozují jeho srozumění s následkem, tedy úmysl nepřímý. S touto praxí lze souhlasit, jestliže lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane či nenastane, vyjadřuje kladné stanovisko k oběma možnostem. Vůle, ať již ve formě chtění nebo srozumění, však musí směřovat k následku – ke smrti jiného. Podle publikované judikatury tedy zde musí být aktivní vztah pachatele k následku. Dále obviněný dodává, že při zjišťování subjektivní stránky trestného činu není možné dojít k závěru o alternativním vztahu pachatele k zamýšlenému následku. Při zkoumání, zda dovolatel jednal v nepřímém úmyslu usmrtit poškozeného, nestačí podle jeho názoru pouhé zjištění, že bodl poškozeného větším nožem do prsou, tedy do míst, kde jsou umístěny životně důležité orgány, a že proto věděl, že tím může způsobit smrt, ale je nutno vycházet ze všech okolností, za nichž k útoku došlo.
Nejvyšší soud shledal, že obsahu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) TrŘ odpovídá námitka dovolatele směřující k otázce právního posouzení lhostejnosti obviněného ke způsobenému smrtelnému následku. V tomto případě jde skutečně o otázku právní, tj. o otázku, pod kterou formu zavinění subsumovat zjištěný stav lhostejnosti pachatele k následku jeho jednání, v tomto případě k usmrcení poškozeného. V posuzované věci na základě dokazování provedeného soudem prvního stupně a jím zjištěného skutkového stavu dospěly soudy obou stupňů k rozdílnému právnímu posouzení skutku v otázce subjektivní stránky trestného činu. Soud prvního stupně dovodil, že obviněný jednal ve stavu lhostejnosti k následku, tj. ke smrti poškozeného. Současně vyjádřil právní názor, podle něhož lhostejnost k následku nelze podřadit pod pojem srozumění s následkem, a to ho vedlo k výše zmíněné právní kvalifikaci.
Naproti tomu odvolací soud se s tímto právním hodnocením lhostejnosti k následku neztotožnil a s poukazem na dosavadní judikaturu dovodil, že pokud lhostejnost pachatele vyjadřuje jeho kladné stanovisko k oběma možnostem, jedná se z hlediska subjektivní stránky o eventuální úmysl. S poukazem na způsob provedení útoku, jeho intenzitu, charakter zbraně, místo na těle poškozeného, do kterého byl útok veden, dospěl odvolací soud k právní kvalifikaci jednání obviněného jako trestného činu vraždy. Současně zdůraznil, že u nepřímého úmyslu není způsobení následku (účinku) přímým cílem pachatele. Následek je v takovém případě nechtěným výsledkem jednání, s nímž je však pachatel srozuměn. Na takové srozumění lze usoudit z toho, že pachatel nemohl počítat se žádnou konkrétní okolností, která by mohla následku zabránit, a následek si při svém jednání musel představit jako možný. Právní názor odvolacího soudu je v souladu jak s trestněprávní teorií, tak s dlouhodobě platnou judikaturou.
K otázce, zda lhostejný vztah pachatele k následku lze považovat již za srozumění s následkem, je třeba uvést, že v odborné literatuře převládá názor, podle kterého skutečný vztah lhostejnosti k následku, pokud si ho vůbec lze představit (tzv. pravá lhostejnost), by k naplnění volní složky nepřímého úmyslu nestačil. Jestliže však lhostejnost pachatele k tomu, že následek nastane či nenastane, vyjadřuje jeho kladné stanovisko k oběma možnostem, lze dovodit jeho srozumění s následkem. Na základě důkazů, které byly ve věci provedeny, právě k tomuto závěru dospěl odvolací soud. Přihlížeje rovněž k závěrům vypracovaných znaleckých posudků, kde je konstatováno, že dovolatelem namítaný těžký stav opilosti a afekt jen nepatrným způsobem snížily rozsah jeho rozpoznávacích a ovládacích schopností, a tudíž neovlivnily míru jeho příčetnosti, Nejvyšší soud konstatuje, že argumenty dovolatele, jimiž zpochybňuje správnost právního posouzení jeho jednání, jsou zjevně neopodstatněné.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) TrŘ.
