§ 4 písm. b), § 206 TrZ
 
K tomu, aby byly naplněny znaky objektivní stránky trestného činu pomluvy podle § 206 odst. 1 TrZ, musí být sdělení nepravdivého údaje schopno ohrozit poškozeného ve značné míře. Nepostačuje tedy ohrožení jakékoli, tj. i v nízké či obvyklé intenzitě, ale musí se jednat o ohrožení zásadnějšího charakteru. Protože jde o trestný čin ohrožovací, je třeba hodnotit též další  hrozící následky a s nimi související okolnosti, nikoli jen následky skutečně vzniklé.

Zákonným znakem trestného činu pomluvy je též skutečnost, že sdělený údaj je nepravdivý, přičemž jde o skutkovou okolnost, která musí být obsažena v popisu skutku, v němž je trestný čin pomluvy spatřován. Z hlediska subjektivní stránky se pak vyžaduje, aby byl pachatel tohoto trestného činu alespoň srozuměn s nepravdivostí sděleného údaje [§ 4 písm. b) TrZ].
 
Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 83/2003
 
Z odůvodnění: Usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 7. 6. 2002, sp. zn. 2 T 53/2002, bylo podle § 314c odst. 1 písm. a) TrŘ, § 188 odst. 1 písm. c) TrŘ a z důvodu uvedeného v § 172 odst. 1 písm. b) TrŘ zastaveno trestní stíhání obviněného Mgr. J. V. pro skutek spočívající v tom, že dne 9. 12. 1999 v příbramském týdeníku H. uveřejnil článek „Z deníku starosty 2“, v kterém označil A. P. jako možného rezidenta I. správy bývalé Státní bezpečnosti, a to slovy: „… A. P., možná rezident první správy bývalé Státní bezpečnosti …“, přičemž tento údaj ohrozil A. P. na jeho vážnosti před spoluobčany a narušil jeho rodinné vztahy s družkou V. G. V citovaném skutku byl obžalobou shledáván trestný čin pomluvy podle § 206 odst. 1, 2 TrZ.

Proti zmíněnému usnesení Okresního soudu v Příbrami podala státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Příbrami stížnost, kterou Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 11 To 314/2002, podle § 148 odst. 1 písm. c) TrŘ jako nedůvodnou zamítl.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Praze podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného Mgr. J. V. dovolání, v němž odkazuje na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. f), g), l) TrŘ. Dovolatelka rekapituluje průběh trestní věci a dále uvádí, že podle jejího názoru je nutné odmítnout posouzení předmětné kauzy z hmotněprávního hlediska stížnostním soudem. Dovolatelka považuje za správný závěr soudů činných dříve ve věci, že došlo k naplnění znaku objektu, a to jak individuálního, tak i konkrétního. Domnívá se však, že naplněna byla i objektivní stránka, neboť má za to, že se nelze ztotožnit se závěrem Krajského soudu v Praze, podle něhož jednáním obviněného nedošlo k ohrožení vážnosti poškozeného vážnou měrou. Podle dovolatelky je při posuzování následku nutné vzít v úvahu konkrétní okolnosti případu, zejména postavení dotčené osoby, povahu sdělovaného údaje a způsob jeho šíření, přičemž nelze ztrácet ze zřetele, že k ohrožení vážnosti nemusí vůbec dojít, ale stačí, že nepravdivý údaj je k tomu způsobilý. Odvolací soud přitom podle dovolatelky vzal za základ svého rozhodování pouze následek, který reálně nastal, přičemž některé další skutečnosti bagatelizoval či odmítal. Dovolatelka je přesvědčena, že vysloví-li starosta města v tištěném periodiku podezření, podle něhož poškozený mohl být spolupracovníkem bývalé Státní bezpečnosti, a to navíc spolupracovníkem vyšší úrovně, jde o jednání způsobilé – při zohlednění reakce družky poškozeného – jej ohrozit ve větší než obvyklé míře.

Dovolatelka dále uvádí, že v daném případě je dán i trestně odpovědný subjekt, kterým je obviněný. Pokud jde o poslední znak, tj. subjektivní stránku, dovolatelka je toho názoru, že nelze přijmout závěr soudů obou stupňů, podle kterého obviněný nebyl srozuměn s nepravdivostí vysloveného údaje. Dovolatelka se domnívá, že i projev učiněný v nepřímé formě a za použití opatrné stylizace apod. může naplnit skutkovou podstatu trestného činu pomluvy podle § 206 odst. 1 TrZ. Stejně tak se dovolatelka neztotožňuje s vysloveným názorem, že obviněný nebyl srozuměn s nepravdivostí předmětného údaje, protože znal předchozí profesní život poškozeného, neboť to by podle dovolatelky umožňovalo beztrestně označovat za spolupracovníky tajné policie např. všechny osoby působící v letech 1948–1989 v diplomatických službách.

Na základě uvedeného názoru se dovolatelka domnívá, že se stížnostní soud v napadeném usnesení ztotožnil s chybným závěrem prvostupňového soudu, podle něhož skutek není trestným činem, a trestní stíhání zastavil, ač v byly předcházejícím řízení dány důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. f), g) TrŘ [§ 265b odst. 1 písm. l) TrŘ]. Proto dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení podle § 265k odst. 1 TrŘ za podmínky podle § 265p odst. 1 TrŘ zrušil a zrušil i další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 TrŘ přikázal Okresnímu soudu v Příbrami, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K podanému dovolání nejvyšší státní zástupkyně se prostřednictvím svého obhájce vyjádřil obviněný Mgr. J. V., který uvedl, že podle jeho mínění v předmětném skutku především chybí znak objektivní stránky předmětného trestného činu, a to sdělení nepravdivého údaje. Obviněný dovozuje, že slovní spojení „možná rezident“ není údajem, ale názorem, tudíž nejde o informaci o jiném, ale o vyjádření názoru a z toho vyplývajícího postoje mluvčího k jiné osobě. Obviněný se dále domnívá, že v dané věci jde o meze svobody vyjádření názoru a o svobodu projevu podle čl. 17 LPS, přičemž v této souvislosti poukazuje na některá rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Předmětný výrok byl navíc podle obviněného vytržen z kontextu, když jméno poškozeného bylo vysloveno mezi dalšími osobami, které měly prokazatelně něco do činění s bývalou Státní bezpečností, přičemž objektivní postavení poškozeného jako místopředsedy sdružení složeného z takových osob dává mluvčímu důvod vyslovit názor, že i poškozený mohl být v minulosti jednou z uvedených osob. Jak dále obviněný doplňuje, v průběhu řízení bylo potvrzeno pouze to, že nelze prokázat, zda poškozený byl nebo nebyl takovým agentem, neboť okolnost, že není veden v příslušné evidenci, může vyplývat z její nespolehlivosti, případně z jejího záměrného zkreslování v minulé době. Pokud jde o úvahu, zda takto vyslovený názor je způsobilý snížit vážnost poškozeného ve společnosti, má obviněný za to, že každá polemika v tisku může mít takové důsledky, přičemž záleží na čtenáři a jeho případném ztotožnění se s postojem autora. Trestní právo potom nemůže být podle obviněného nástrojem, kterým by mělo být bráněno veřejně činné osobě získávat stoupence svých názorů.

Závěrem svého vyjádření obviněný Mgr. J. V. uvádí, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) TrŘ nelze podle jeho názoru uplatňovat samostatně, neboť skutek nebyl posouzen jako žádný trestný čin; pokud by o trestný čin šlo, postačoval by důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) TrŘ. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) TrŘ potom podle obviněného není dán. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání nejvyšší státní zástupkyně jako nedůvodné podle § 265j TrŘ zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí, proti kterému je přípustné, dospěl k následujícím závěrům.

Stížnostní soud neshledal podle odůvodnění napadeného usnesení naplnění znaků objektivní a subjektivní stránky, přičemž znaky objektu a subjektu naplněny byly. Pokud jde o nedostatek znaků objektivní stránky, Krajský soud v Praze vyslovil pochybnosti o tom, zda výrok obviněného byl způsobilý vyvolat následky předvídané ustanovením § 206 odst. 1 TrZ.

K tomu Nejvyšší soud dodává, že jak vyplývá z popisu skutku, vyjádřeného ve výroku rozhodnutí soudu prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil i soud odvolací, zveřejněný výrok měl poškozeného „ohrozit na jeho vážnosti před spoluobčany a narušit jeho rodinné vztahy s družkou“. Uvedená formulace je do jisté míry vágní, více méně citující některá slovní spojení přímo z ustanovení § 206 odst. 1 TrZ. Bezpochyby z ní přesto vyplývá způsobilost předmětného výroku ohrozit vážnost poškozeného u spoluobčanů, resp. v rámci jeho rodinných vztahů. K tomu, aby došlo k naplnění všech znaků objektivní stránky trestného činu pomluvy podle § 206 odst. 1 TrZ, ovšem musí být tato ohrožovací schopnost dána ve značné míře. Je tedy zřejmé, že nepostačuje ohrožení jakékoli, tj. i v nízké či obvyklé intenzitě, ale musí se jednat o ohrožení zásadnějšího charakteru. Nejvyšší soud se v této otázce v podstatě ztotožňuje s názorem dovolatelky, podle něhož vzhledem k tomu, že jde o trestný čin ohrožovací, je třeba hodnotit i další související okolnosti, nikoli jen následky skutečně vzniklé, jak to do jisté míry učinil stížnostní soud. Na druhou stranu však Nejvyšší soud konstatuje, že soudy obou stupňů v původním řízení nezjistily žádné takové skutkové okolnosti, které by dovolovaly kvalifikovat předmětný výrok obviněného Mgr. J. V. jako způsobilý značnou měrou ohrozit vážnost poškozeného. Lze proto uzavřít, že jednání obviněného Mgr. J. V., tak jak je popsáno v rozhodnutích soudu prvního a druhého stupně, nemohlo samo o sobě ani ve spojení s ostatními skutečnostmi způsobit vznik následku předpokládaného v ustanovení § 206 odst. 1 TrZ, a tudíž toto jednání ani nebylo možné právně posoudit jako trestný čin pomluvy podle citovaného ustanovení.

K otázce objektivní stránky tohoto trestného činu pak Nejvyšší soud dále doplňuje, že úvahám o jeho následku mělo v logickém sledu předcházet posouzení zákonem požadované příčiny. Podle již zmíněného ustanovení § 206 odst. 1 TrZ je takovou příčinou sdělení nepravdivého údaje. Z popisu skutku, tak jak byl obsažen především v obžalobě a následně i ve výroku usnesení Okresního soudu v Příbrami, který ve věci rozhodoval jako soud prvního stupně, vyplývá, že obviněný sice uveřejnil článek s určitým údajem, avšak chybí zde jakékoli vyjádření skutečnosti, že právě tento výrok je nepravdivý a proč tomu tak je. Otázkou jeho pravdivosti či nepravdivosti se potom sice soud prvního stupně i soud stížnostní zaobíraly v odůvodnění svých rozhodnutí, nicméně vzhledem k uvedenému nedostatku je nutné konstatovat, že takto popsaný skutek trestným činem pomluvy podle § 206 odst. 1 TrZ i z tohoto důvodu jednoznačně být nemůže, neboť jedním z jeho zákonných znaků je právě sdělení údaje, který je nepravdivý. Ani z tohoto hlediska tedy nelze napadenému usnesení Krajského soudu v Praze, resp. předcházejícímu usnesení Okresního soudu v Příbrami vytknout nesprávnost.

Dalším důvodem, který podle odvolacího soudu bránil v posouzení stíhaného skutku jako trestného činu pomluvy, byl nedostatek v naplnění znaků subjektivní stránky. V odůvodnění napadeného usnesení bylo v této souvislosti především uvedeno, že nelze vyvrátit obhajobu obviněného, který nic netvrdil, ale pouze vyslovil svůj názor v přesvědčení, že jeho dedukce je pravdivá. Při vyloučení přímého úmyslu (který nedovozuje ani podaná obžaloba) tudíž chybí základní předpoklad pro úvahu o trestném činu pomluvy podle § 206 odst. 1 TrZ, a to srozumění obviněného s nepravdivostí sdělovaného údaje.

K tomu Nejvyšší soud uvádí, že vzhledem k průběhu skutkového děje, jak je vyjádřen v obžalobě i ve výroku usnesení soudu prvního stupně, nebyly naplněny všechny znaky subjektivní stránky trestného činu pomluvy podle § 206 odst. 1 TrZ. Tento závěr vyplývá již ze skutečnosti, že v popisu skutku absentuje vyjádření o nepravdivosti sděleného údaje, a tudíž z něj nelze ani přesvědčivě dovodit vnitřní vztah obviněného k takové okolnosti, tj. zda obviněný Mgr. J. V. mohl být alespoň srozuměn s nepravdivostí sděleného údaje, zda o jeho nepravdivosti vůbec věděl a na podkladě jakých skutečností.

Je bezpochyby možné se v obecných rysech ztotožnit s názorem dovolatelky, podle něhož i projev učiněný v nepřímé formě, za použití opatrné stylizace apod., může naplnit skutkovou podstatu trestného činu pomluvy podle § 206 TrZ. Obdobně lze souhlasit s dalším závěrem vysloveným dovolatelkou, která nesouhlasí s názorem stížnostního soudu, že obviněný nebyl srozuměn s nepravdivostí předmětného údaje z důvodu znalosti předchozího profesního života poškozeného, neboť to by umožňovalo beztrestně označovat za spolupracovníky tajné policie např. všechny osoby působící v letech 1948–1989 v diplomatických službách. Pro posouzení jednání obviněného jako trestného činu pomluvy podle § 206 odst. 1 TrZ, včetně možnosti dovodit úmysl obviněného vyžadovaný skutkovou podstatou tohoto trestného činu, by však k citovaným úvahám muselo přistoupit ještě další pozitivní skutkové zjištění, jehož právní hodnocení by takový závěr umožňovalo. Úvahy předložené v dovolání mohou mít v této souvislosti pouze podpůrný charakter, neboť rozhodující jsou především skutkové okolnosti vyjádřené v popisu skutku, pro který byl obviněný Mg. J. V. stíhán a který je obsažen v obžalobě a v rozhodnutí soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se soud druhého stupně v napadeném rozhodnutí ztotožnil.

Závěr, kterého se dovolatelka domáhá, tj. že obviněný Mgr. J. V. naplnil též všechny znaky objektivní i subjektivní stránky trestného činu pomluvy podle § 206 TrZ, by pak bylo možné učinit jen na podkladě jiných skutkových zjištění, tedy při jiném hodnocení důkazů a za odlišného skutkového stavu, než na jakém spočívá napadené rozhodnutí stížnostního soudu i jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně. K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 TrŘ je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. To platí i ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) TrŘ.

V návaznosti na uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) TrŘ, resp. na jeho první alternativu, Nejvyšší soud doplňuje, že při vydání napadeného usnesení nedošlo ani k porušení příslušných procesních podmínek, protože z podnětu stížnosti státní zástupkyně podané proti usnesení soudu prvního stupně bylo toto rozhodnutí soudem druhého stupně řádně přezkoumáno a o stížnosti bylo věcně rozhodnuto.

Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 11 To 314/2002, kterým byla zamítnuta stížnost státní zástupkyně podaná proti usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 7. 6. 2002, sp. zn. 2 T 53/2002, jímž bylo zastaveno trestní stíhání obviněného Mgr. J. V., tedy nedošlo k rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a)–g) TrŘ, aniž by byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, ani nebyl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. f) a g) TrŘ, neboť podmínky pro zastavení trestního stíhání byly splněny, přičemž napadené usnesení nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, jak tvrdila v podaném dovolání nejvyšší státní zástupkyně. K tomu Nejvyšší soud dodává, že předmětný skutek, jak je popsán v obžalobě a ve shora citovaných usneseních, nenaplňuje znaky nejen trestného činu pomluvy podle § 206 odst. 1 TrZ, ale ani znaky žádného jiného trestného činu.

Dovolání a jím uplatněné dovolací důvody tedy nemají oporu ve zjištěném skutkovém stavu ani v jiných skutečnostech obsažených v trestním spise v posuzované věci. Námitka uplatněná dovolatelkou by však za jiných okolností mohla naplnit uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. f), g) a l) TrŘ, a proto podaný mimořádný opravný prostředek Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) TrŘ jako zjevně neopodstatněný, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo správnost řízení mu předcházejícího.
       
Podle § 265r odst. 1 písm. a) TrŘ mohl Nejvyšší soud takto rozhodnout v neveřejném zasedání.