§ 249a odst. 1 TrZ
§ 11 odst. 1 písm. f), g), h) TrŘ

Zákonným znakem trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a TrZ není „trvalost“ tohoto zásahu ani úmyslu pachatele, a proto ve vztahu k tomuto trestnému činu se nelze odvolávat na ty nálezy Ústavního soudu, které s ohledem na tzv. trvalý úmysl pachatele (vyjádřený jako zákonný znak trestného činu) vedly k uplatnění zásady ne bis in idem.

Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 276/2002
       
Z odůvodnění: Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2002, sp. zn. 6 To 97/2002, byl podle § 257 odst. 1 písm. c) TrŘ ve spojení s § 223 odst. 1 TrŘ z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. h) TrŘ zrušen v celém rozsahu rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 10. 2001, sp. zn. 3 T 37/2001, kterým byla obviněná H. M. uznána vinou trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu, nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 1 TrZ a zároveň bylo znovu rozhodnuto tak, že se zastavuje trestní stíhání obviněné H. M. pro skutek spočívající podle obžaloby Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 13. 3. 2001, sp. zn. 1 Zt 577/2001, v tom, že ačkoli rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 43 C 113/97, jenž nabyl právní moci dne 19. 1. 1999, byla obviněné uložena povinnost vyklidit byt ve 3. podlaží domu v ulici P. č. 17, P., s výpovědní lhůtou od 1. 2. 1999 do 30. 4. 1999, tento byt do současné doby bez právního důvodu užívá. 

Proti shora uvedenému usnesení podala nejvyšší státní zástupkyně ve lhůtě stanovené zákonem dovolání v neprospěch obviněné H. M. V podaném dovolání poukazuje nejvyšší státní zástupkyně na to, že základem pro rozhodnutí soudu druhého stupně se stal výklad zásady „ne bis in idem“, který byl aplikován Ústavním soudem ve vztahu k trestnému činu vyhýbání se výkonu civilní služby. Městský soud v Praze v případě tohoto rozhodnutí však podle nejvyšší státní zástupkyně nesprávně dovodil, že uvedenou zásadu s ohledem na nález Ústavního soudu lze aplikovat i ve vztahu k trestnému činu, pro který byla obviněná H. M. soudem prvního stupně uznána vinou. Závěrem podaného dovolání nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání zrušil usnesení Městského soudu v Praze a aby věc přikázal soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí. 

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 2 písm. c) TrŘ, bylo podáno ve lhůtě stanovené zákonem a oprávněnou osobou, přičemž byl uplatněn způsobilý dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) TrŘ. 

Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud nemohl postupovat podle § 265i odst. 1 TrŘ, přezkoumal napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze ve smyslu § 265i odst. 3, 4 TrŘ a shledal, že podané dovolání je důvodné. Předně je nutno poukázat na to, že městský soud v usnesení, které je napadeno dovoláním, přezkoumal podle § 254 odst. 1 TrŘ rozsudek soudu prvního stupně a uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, že proti „základním skutkovým zjištěním, jak jsou uvedena v napadeném rozsudku, nemá podstatných výhrad“. 

Odvolací soud poukázal rovněž na to, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 6. 2000, sp. zn. 3 T 201/99, byla postoupena Obvodnímu úřadu pro Prahu 4 k projednání a rozhodnutí jako orgánu příslušnému věc obviněné H. M. stíhané pro skutek kvalifikovaný obžalobou obvodního státního zástupce pro Prahu 4 ze dne 8. 12. 1999 jako trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 1 TrZ spočívající v tom, že „přestože na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 9. 1998, sp. zn. 43 C 117/97, který nabyl právní moci dne 19. 1. 1999 a kterým bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu v P., P. č. 17, tento byt měla vyklidit ve lhůtě 3 měsíců od právní moci tohoto rozsudku, přičemž lhůta počala běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího, tj. 1. 2. 1999, a uplynula dnem 3. 4. 1999, byt nevyklidila, nepředala a užívá jej do současné doby“. 
S ohledem na skutečnost shora uvedenou a na znění čl. 40 odst. 5 LPS, čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, stejně jako na nálezy Ústavního soudu uveřejněné pod sp. zn. I. ÚS 184/96, I. ÚS 322/97 a I. ÚS 400/97 dospěl soud druhého stupně k závěru, že je důvodné trestní stíhání obviněné podle § 11 odst. 1 písm. h) TrŘ zastavit, neboť se jedná v daném případě o skutek, o kterém již bylo rozhodnuto tak, že byl postoupen v minulosti k přestupkovému řízení. Soud druhého stupně poukazuje zejména na to, že Ústavní soud se velmi podrobně zabýval ve svých nálezech problematikou trvalého úmyslu odmítnout výkon civilní služby a vzhledem k trvalému úmyslu obviněné H. M. dovodil, že je nutno použít ustanovení § 11 odst. 1 písm. h) TrŘ a trestní stíhání obviněné zastavit. 
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že citované nálezy Ústavního soudu se týkaly konkrétních trestních věcí a řešily případy zcela odlišné, než je ten, který v odvolacím řízení projednával Městský soud v Praze. Předně je nutno uvést, že pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách, kterého se zejména výše uvedené nálezy Ústavního soudu dotýkaly, bylo charakteristické, že se ho dopouštěl ten, kdo měl úmysl trvale se vyhnout vojenské službě nebo zvláštní službě. Z uvedeného je zcela zřejmé, že v daném případě byl postihován formálně zákonem vyjádřený úmysl pachatele trvale se vyhnout této službě, tedy znak trvalosti u tohoto trestného činu dominoval. Z logiky takto konstruovaného trestného činu ve spojení s elementárními zásadami spravedlnosti plyne, že pokud je jako trestný čin posouzen určitý projev úmyslu pachatele trvale se vyhnout službě, jsou další projevy tohoto úmyslu bezvýznamné a nelze je postihnout. Úmysl pachatele je tudíž trvalý a tudíž neomezený, a proto u tohoto trestného činu je recidiva vyloučena a úmysl vyhnout se službě trvale je logicky možno posoudit pouze jako jeden trestný čin. 

Městský soud však zcela přehlédl, že zákonným znakem trestného činu podle § 249a TrZ není znak trvalosti, jak tomu bylo u trestných činů, ohledně kterých rozhodoval Ústavní soud a jehož nálezy, byť se týkaly jiných konkrétních trestních věcí a zcela jinak koncipovaných formálních znaků trestných činů, považoval pro své rozhodnutí za závazné pro úvahu o nutnosti aplikovat zásadu ne bis in idem. Argumentace soudu druhého stupně odporuje v dané trestní věci účelu trestního zákona, jímž je ochrana zájmů společnosti, a výkladu zásady „ne bis in idem“. Tak, jak výklad této zásady rozšířil Městský soud, by došlo k bránění trestního stíhání všech deliktů, u kterých by pachatel svým trvalým úmyslem porušovat zákon zachovával totožnost skutku trestného činu, bez možnosti opětovného postihu po pravomocném odsouzení pro obdobné jednání. Udržování protiprávního stavu po pravomocném odsouzení u jiných trestných činů, u nichž se kulminace následku váže k dalším okolnostem případu, aniž by byla dána možnost dalšího postihu, by bylo v rozporu s garancí právní jistoty občanů, neboť překážka věci rozsouzené by měla za následek, že by nebylo možno znovu potrestat udržování takového stavu po delší dobu a se závažnějším následkem. 

S ohledem na shora uvedené skutečnosti, jakož i na další námitky nejvyšší státní zástupkyně uvedené v dovolání, s nimiž se Nejvyšší soud ztotožnil, rozhodl Nejvyšší soud tak, že zrušil napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Úkolem odvolacího soudu bude, aby v novém odvolacím řízení věc projednal i s ohledem k výše uvedeným skutečnostem a zhodnotil všechny rozhodné okolnosti případu (i ty, na které poukazuje v řádném opravném prostředku obviněná) a ve věci znovu rozhodl.