27. ledna 2003
K rozsahu povinnosti zaměstnance používat přidělené osobní ochranné prostředky. K předpisům k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci

Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky



  § 191 odst. 2 písm. a), § 273 ZPr
§ 17 odst. 3 vyhlášky č. 22/1989 Sb.
 
       1. Ze žádného předpisu k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci nevyplývá, že by zaměstnanec byl povinen používat ochranné pomůcky během celé pracovní doby bez ohledu na to, kterou konkrétní činnost provádí.
        
2. Příloha III vyhlášky Českého úřadu bezpečnosti práce a Českého báňského úřadu č. 110/1995 Sb., o evidenci a registraci pracovních úrazů a o hlášení provozních nehod (havárií) a poruch technických zařízení, není předpisem k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci ve smyslu § 273 ZPr.

Rozsudek Nejvyššího soud České republiky  ze dne 13. 6. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1209/2001
 
Z odůvodnění: Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila mu na náhradě za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti 72 734 Kč. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že u žalované pracuje od 8. 1. 1990 v podzemí hlubinného dolu jako rubač, a dne 8. 1. 1999 utrpěl pracovní úraz, když před přeložením stěnového dopravníku při vyměřování délky dřevěných stojek došlo k „vyjetí“ pilíře a při útěku byl zasažen horninou do pravé ruky; ruka mu byla přiražena k bočnímu plechu stěnového dopravníku. V důsledku tohoto úrazu byl práce neschopen od 8. 1. 1999 do 25. 7. 1999.

Soud prvního stupně žalobě vyhověl. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že dne 8. 1. 1999 žalobce utrpěl pracovní úraz, když se pomocí dvou dřevěných tyček snažil změřit vzdálenost, přičemž vypadl uhelný pilíř, a žalobce proto musel rychle opustit místo, kde se nacházel. Při přeskakování hřeblového dopravníku mu hornina přirazila ruku; v této době neměl na rukou pracovní rukavice. Dovodil, že žalovaná se nezprostila odpovědnosti, a to ani z části, když neprokázala, že žalobce porušil svým zaviněním právní nebo ostatní předpisy nebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen, a že toto porušení bylo jednou z příčin škody. Vycházel přitom mimo jiné z toho, že práce při měření vzdálenosti je prací přesnou, kterou nelze provádět v rukavicích, a z toho, že nadřízení žalobce potvrdili, že kdyby žalobce viděli pracovat při této činnosti bez rukavic, nevytýkali by mu to, neboť běžnou praxí je, že při této činnosti se rukavice nepoužívají. V žádném předpisu není stanoveno, že pracovník musí rukavice používat při všech činnostech v dole; některé činnosti je nutno provádět v rukavicích a jiné nikoliv, a to podle druhu vykonávané činnosti, uzavřel soud prvního stupně.

K odvolání žalované odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že si pro své rozhodnutí nesjednal náležitý skutkový podklad, když sám v rozporu s ustanovením § 127 odst. 1 OSŘ řešil otázky, k jejichž posouzení je třeba odborných znalostí. Posouzení, zda zaměstnanec konkrétním počínáním porušil právní nebo ostatní předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, je posouzením skutečnosti, k níž je třeba odborných znalostí. Uložil soudu prvního stupně, aby poučil žalovanou o její procesní povinnosti ve smyslu § 120 odst. 1 OSŘ a aby jejímu případnému návrhu na znalecké dokazování či odborné dobrozdání vyhověl.

Soud prvního stupně po doplnění dokazování znaleckým posudkem znalce z oboru bezpečnosti práce v hornictví žalobě vyhověl. Dospěl k závěru, že žalobce za trvání pracovního poměru utrpěl pracovní úraz tím, že mu při vyměřování pomocí dvou dřevěných tyček padající hornina přirazila ruku k hřeblovému dopravníku. V důsledku tohoto úrazu byl žalobce práce neschopen v době od 8. 1. 1999 do 25. 7. 1999. Podle názoru soudu prvního stupně se žalovaná nezprostila odpovědnosti ani z části, když neprokázala, že žalobce porušil svým zaviněním právní nebo ostatní předpisy nebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen, a že toto porušení bylo jednou z příčin škody. Vycházel přitom z toho, že při vyměřování délky „stojky“ pomocí dvou dřevěných tyček pracovník nemusí používat ochranné pracovní rukavice; ty jsou určeny proti rizikům, která lze obecně nazvat jako „kontakt“. Z § 17 odst. 3 vyhlášky č. 22/1989 Sb. nevyplývá, že by ochranné pracovní rukavice bylo nutno používat při veškeré pracovní činnosti. Příčinou pracovního úrazu žalobce nebylo to, že neměl při činnosti měření vzdálenosti pracovní rukavice na rukou, ale to, že došlo k vypadnutí kamene, který zasáhl jeho ruku.

K odvolání žalované odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; návrhu žalované na připuštění dovolání nevyhověl. Shodně se soudem prvního stupně posoudil předpoklady pro částečné zproštění odpovědnosti zaměstnance za následky pracovního úrazu žalobce ze dne 8. 1. 1999 a ztotožnil se s jeho závěry, že žalobce při vyměřování délky „stojky“ pomocí dvou dřevěných tyčí neporušil žádný předpis tím, že při této činnosti nepoužil pracovní rukavice. Nesouhlasil s argumenty odvolatelky, když podle jeho názoru z § 17 odst. 3 vyhlášky č. 22/1989 Sb. s přihlédnutím k článku 1.1.7 Všeobecné instrukce č. 1, upravující pracovní pravidla pro všechny pracovníky v podzemích hlubinných dolů, jednoznačně vyplývá, že zaměstnanec je povinen používat ochranné pracovní pomůcky přiměřeně vzhledem k charakteru práce a k hrozícímu riziku poškození zdraví při práci. Tato povinnost však není stanovena paušálně pro jakoukoliv pracovní činnost. Návrhu žalované na připuštění dovolání nevyhověl, neboť posouzení předpokladů pro částečné zproštění odpovědnosti zaměstnavatele za následky pracovního úrazu vzhledem ke konkrétním okolnostem případu nelze považovat za problematiku po právní stránce zásadního významu.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že práce v podzemí je prací se zvýšeným rizikem a pády hornin jsou běžnou záležitostí. Proto podle jejího názoru vyhláška č. 22/1989 Sb. nepovoluje výjimku z povinnosti používat ochranné pomůcky. Namítá dále, že soudy nesprávně považovaly za příčinu úrazu pád horniny, a poukazuje na Přílohu III. k vyhlášce č. 110/1975 Sb., která za zdroj úrazu považuje předmět (stroj, dopravní prostředek, materiál apod.), látku (pára, plyn, chemikálie, apod.) nebo energie, popř. lidskou bytost, zvíře nebo přírodní živel, které svým náhlým vnějším působením přivodily poranění (úraz zaměstnance) přímo nebo nepřímo tím, že při nějaké jeho činnosti, popř. při náhodném jeho styku s ním, byly bezprostředním podnětem ke vzniku úrazové nehody. Za příčinu pracovních úrazů je považováno používání nebezpečných postupů nebo způsobů práce, včetně jednání bez oprávnění, proti zákazu, prodlévání v ohroženém prostoru. Proto příčinnou úrazu žalobce nebyl pád horniny, ale vědomé nepoužívání ochranných pomůcek žalobcem.

Nejvyšší soud České republiky se nejprve zabýval tím, zda je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné.

V projednávané věci odvolací soud mimo jiné řešil právní otázku výkladu § 17 odst. 3 vyhlášky Českého báňského úřadu. č. 22/1989 Sb., o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci a bezpečnosti provozu při hornické činnosti a při hornické činnosti a při dobývání nevyhrazených nerostů v podzemí. Výklad tohoto ustanovení se v judikatuře vyšších soudů dosud neustálil. Vzhledem k tomu, že posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam.

Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle § 239 odst. 2 OSŘ ve znění účinném před novelou č. 30/2000 Sb., není však opodstatněné.

Vzhledem k tomu, že k úrazu žalobce došlo dne 8. 1. 1999 je třeba projednávanou věc i v současné době posoudit podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do 30. 9. 1999 (dále jen „ZPr“).

Podle § 191 odst. 2 písm. a) ZPr zaměstnavatel se odpovědnosti zprostí zčásti, prokáže-li, že postižený zaměstnanec porušil svým zaviněním právní nebo ostatní předpisy nebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen, a že toto porušení bylo jednou z příčin škody.

Podle § 17 odst. 3 vyhlášky Českého báňského úřadu č. 22/1989 Sb., o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci a bezpečnosti provozu při hornické činnosti a při dobývání nevyhrazených nerostů v podzemí, ve znění vyhlášek č. 474/1991 Sb., č. 340/1992 Sb., č. 3/1994 Sb., č. 54/1996 Sb. a č. 109/1998 Sb., tedy ve znění do 31. 12. 2000 (dále též jen „vyhláška“), pracovníci (nyní zaměstnanci) jsou povinni používat přidělené osobní ochranné pracovní prostředky, při práci postupovat podle provozní dokumentace a předpisů k zajištění bezpečnosti práce a provozu a volit takové pracovní postupy, které jsou v souladu se zásadami bezpečné práce. Nesmějí bez příkazu nic měnit na provozních, bezpečnostních, požárních, hygienických a jiných zařízeních. Používat a obsluhovat mohou jen ty stroje, zařízení, nářadí a pomůcky, které jim byly pro jejich práci určeny.

Po skutkové stránce bylo v projednávané věci zjištěno, že žalobce, který byl zařazen u žalované jako horník, dne 8. 1. 1999 pracoval jako rubač a pomocí dvou dřevěných tyček měřil vzdálenost. Přitom vypadl uhelný pilíř (masa uhlí). Žalobce musel místo, kde pracoval, urychleně opustit, překročil hřeblový dopravník, přičemž se jej chytil pravou rukou, a padající hornina mu ruku přirazila k hřeblovému dopravníku. Při této činnosti žalobce nepoužíval ochranné rukavice.

Odpovědnost za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání podle § 190 a násl. ZPr je vybudována na principu tzv. objektivní odpovědnosti zaměstnavatele. Ustanovení § 191 ZPr umožňuje, aby přes tuto existující objektivní odpovědnost se za určitých, v zákoně uvedených podmínek, zaměstnavatel své odpovědnosti zcela nebo zčásti zprostil. Aby se mohl zaměstnavatel částečně zprostit odpovědnosti za škodu vzniklou zaměstnanci při pracovním úrazu podle § 191 odst. 2 písm. a) ZPr, musí se jednat ze strany zaměstnance o porušení konkrétního ustanovení bezpečnostního předpisu, který upravuje určitý způsob jednání nebo určitý způsob jednání zakazuje. Porušení předpisů nebo pokynů jen všeobecného charakteru nemůže mít za následek zproštění se této odpovědnosti.

Pojem právní a ostatní předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jak je použit v § 191 odst. 2 písm. a) ZPr, blíže vymezuje § 273 ZPr. Takovým předpisem je nepochybně také vyhláška Českého báňského úřadu č. 22/1989 Sb. a její § 17 odst. 3.

S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že z citovaného § 17 odst. 3 vyhlášky nevyplývá, že by ochranné pracovní rukavice byl zaměstnanec povinen používat při veškeré činnosti v dole. Takovouto povinnost nelze dovodit ani z článku 1.1.7 Všeobecné instrukce č. 1, jež blíže rozvádí povinnosti k používání ochranných pracovních prostředků. S dovolatelem lze souhlasit pouze v tom, že ochranné pomůcky jsou určeny proti rizikům, které lze nazvat jako kontakt. Z žádného předpisu však nevyplývá, že by zaměstnanec byl povinen používat ochranné pomůcky během celé pracovní doby bez ohledu na to, které konkrétní činnosti provádí. Smyslem používání prostředků ochrany zdraví při práci je, aby zdraví pracovníka bylo chráněno zejména za té situace, že je jeho zdraví okolnostmi, za nichž pracuje, ohrožováno. Byla-li žalovaná názoru, že při všech pracích, které se při práci horníka-rubače provádějí, je třeba používat veškeré ochranné prostředky (nebo jen některé z nich), nic jí nebránilo vydat v tomto směru závazný předpis, případně pokyn. Žalovaná však v řízení neprokázala, že by takový předpis nebo pokyn vydala, a z důkazů provedených v řízení vyplynulo, že ani nadřízení pracovníci žalobce jej nikdy neupozorňovali, že by jeho postup, kdy při měření nepoužíval rukavice, byl postupem nesprávným (v rozporu s předpisy pro zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci). Správně proto odvolací soud dospěl k závěru, že z § 17 odst. 3 vyhlášky nelze dovodit, že by bylo povinností zaměstnance používat pracovní pomůcky při jakékoliv činnosti, které zaměstnanec v pracovní době vykonává, a že, jestliže žalobce prováděl měření, nevyplývalo bezprostředně z této vykonávané činnosti, že by bylo pro zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví nutno používat ochranné rukavice.

Souhlasit nelze ani s námitkou dovolatelky, že soudy zaměnily příčinu úrazu za zdroj úrazu. Dovolatelka přitom poukazuje na Přílohu III vyhlášky Českého úřadu bezpečnosti práce a Českého báňského úřadu. č. 110/1975 Sb., o evidenci a registraci pracovních úrazů a o hlášení provozních nehod (havárií) a poruch technických zařízení. Přehlíží přitom, že se nejedná o předpis k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci ve smyslu § 273 ZPr, ale o předpis, který slouží pouze k evidenci a registraci pracovních úrazů. Proto také pro evidenci a klasifikaci zdrojů a příčin úrazů používá vlastní terminologie, jež nemusí být s terminologií používanou při posuzování odpovědnosti za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání vždy shodnou. Postup při zjišťování příčiny (příčinné souvislosti) úrazu (§ 190 a násl. ZPr) spočívá v tom, že následek (škodu) je třeba vyjmout z její všeobecné souvislosti a zkoumat ji izolovaně, pouze z hlediska jejího původu. Protože příčinná souvislost je zákonitostí přírodní a společenskou, jde o hledání jevu, který následek (škodu) vyvolal. Z celého řetězce všeobecných příčin a následků (každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinnou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny a následky, které jsou důležité pro posouzení odpovědnosti za konkrétní škodu. Oproti tomu při rozlišování příčiny úrazu a zdroje úrazu při klasifikaci úrazu podle citované Přílohy III vyhlášky č. 110/1975 Sb., se jedná o zkoumání zejména ve vztahu k dodržování předpisů bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, nikoliv o hledání příčinné souvislosti ve smyslu § 190 a násl. ZPr. Proto odvolací soud postupoval správně také tehdy, jestliže za příčinu vzniku úrazu (škody) považoval pád horniny jak uvedl v odůvodnění svého rozsudku.