Lukáš Svoboda

26. května 2003

§ 139 odst. 2, § 420 ObčZ

Nejde o porušení právní povinnosti, rozhodnou-li spoluvlastníci většinou počítanou podle velikosti jejich podílů, že nebytové prostory ve společné nemovitosti nebudou po určitou dobu pronajaty, byť by to z hlediska finančního přínosu nebylo nejvýhodnější.

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2608/2000

Z odůvodnění: Žalobkyně se domáhala náhrady škody ve výši 180 000 Kč, kterou jí měly způsobit žalované jako spoluvlastnice nemovitosti tím, že svým chováním zmařily uzavření smlouvy o nájmu nebytových prostor ve společné nemovitosti od 1. 6. 1994 se společností V., spol. s r. o., podle návrhu žalobkyně a že nebytové prostory pronajaly jiným osobám až od října 1994, čímž žalobkyně přišla o jejímu podílu odpovídající příjem z nájemného.
 
Soud prvního stupně žalobu v celém rozsahu zamítl. Vyšel ze zjištění, že účastnice jsou každá z 1/3 spoluvlastnicemi blíže označeného domu, jehož součástí jsou i nebytové prostory, které měla do první poloviny roku 1994 v nájmu A., spol. s r. o. Po skončení tohoto nájemního vztahu navrhovala žalobkyně, aby od 1. 6. 1994 byla uzavřena nájemní smlouva s V., spol. s r. o., avšak vzhledem ke sporu účastnic, zda nájemné bude poukazováno na oddělené účty žalobkyně a žalovaných nebo na společný účet domu, k uzavření smlouvy nedošlo. Žalované jako většinové spoluvlastnice uzavřely dne 19. 10. 1994 tři nájemní smlouvy s L. H., P. P., M. H. a D. Z., a to poté, co je žalobkyně odmítla podepsat (dne 21. 9. 1999 byly smlouvy zaslány zástupci žalobkyně). Soud dospěl k závěru, že ze strany žalovaných šlo o postup podle § 139 odst. 2 ObčZ a o uplatnění tzv. majoritního principu, kdy určujícím činitelem při rozhodování o hospodaření se společnou věcí je velikost spoluvlastnických podílů, přičemž přehlasovaná spoluvlastnice se musí rozhodnutí většiny podrobit, neboť pronájem nebytových prostor je hospodařením se společnou věcí, nikoli důležitou změnou společné věci, kde zákon umožňuje přehlasovanému spoluvlastníku, aby žádal soud o rozhodnutí o změně. Žalované nadpoloviční většinou rozhodly o tom, komu budou pronajaty nebytové prostory, jejich rozhodnutí je v souladu s ustanoveními občanského zákoníku o hospodaření se společnou věcí a proto podle soudu nemohly způsobit žalobkyni škodu ve smyslu § 420 a násl. ObčZ.

K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a zamítl návrh na připuštění dovolání. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a za podstatnou považoval okolnost, že žalované realizovaly své právo většiny rozhodovat o hospodaření se společnou věcí ve smyslu § 139 odst. 2 ObčZ a že žalobkyně jako menšinový spoluvlastník byla povinna se většinovému rozhodování podrobit, aniž by bylo významné, zda rozhodnutí většiny předcházelo jednání s menšinovou spoluvlastnicí nebo žádost o její stanovisko, neboť taková podmínka pro platnost rozhodování dána není. Protože nejde o případ předvídaný v § 139 odst. 3 ObčZ, není ani soud oprávněn posuzovat správnost rozhodnutí většiny spoluvlastníků. Jestliže tedy žalované realizovaly své zákonné právo, nemohly se tím, že po určitou dobu neuzavřely nájemní smlouvu, případně ji neuzavřely na nejvýhodnější nabídku, dopustit porušení právní povinnosti jako základní podmínky odpovědnosti za škodu podle § 420 odst. 1 ObčZ. S ohledem na žalobní tvrzení nelze podle odvolacího soudu uplatněný nárok přiznat ani podle jiných zákonných ustanovení (§ 124, 126, § 137 odst. 1 nebo § 139 odst. 2 ObčZ).

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, v němž namítá, že ustanovení § 123 ObčZ dává menšinovému spoluvlastníku oprávnění v mezích zákona požívat ze svého vlastnictví plody a užitky a nakládat s nimi a ustanovení § 124 a 126 ObčZ zajišťují rovnost práv a zakazují omezovat výkon vlastnického práva. Hospodaření většinových spoluvlastníků tedy nesmí způsobit dalšímu spoluvlastníku ztrátu na užitku, tj. újmu ve formě ušlého zisku. Podle dovolatelky žalované porušily svoji povinnost jednat tak, aby nebránily žalobkyni v dosažení užitku z jejího minoritního spoluvlastnictví, neboť jejich vinou (liknavostí) nedošlo od 1. 6. 1994 k uzavření nájemní smlouvy s V., spol. s r. o., a v důsledku toho nebyly nebytové prostory až do doby uzavření nájemních smluv žalovanými pronajaty a žalobkyně jako menšinový spoluvlastník z nich neměla užitek. Z § 137 odst. 1 ObčZ o právu spoluvlastníka podílet se na užívání společné věci podle dovolatelky vyplývá právo spoluvlastníka na náhradu za to, že neužívá společnou věc v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu, a ustanovení § 139 odst. 2 ObčZ o hospodaření se společnou věcí zahrnuje povinnost spoluvlastníků jednat a jednání ukončit rozhodnutím. Žalobkyně tvrdí, že žalované s ní jednat odmítly, proto nemohly o věci společně rozhodnout (a žalobkyni přehlasovat). Dovolatelka dále namítá, že rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s čl. 11 LPS, neboť jím přijaté závěry umožňují, aby většinoví spoluvlastníci mohli nevyužíváním nemovitosti přinutit menšinového spoluvlastníka k prodeji svého podílu, k němuž mají právě oni předkupní právo. Právní závěr odvolacího soudu o povinnosti menšinového spoluvlastníka podrobit se rozhodnutí (nečinnosti) většinových spoluvlastníků je pak podle žalobkyně v rozporu s právním řádem a v konečném důsledku by mohl znamenat, že bez vědomí menšinového spoluvlastníka mohou být nebytové prostory přenechány komukoliv, i bez placení nájemného.

Dovolací soud shledal dovolání žalobkyně přípustným, nikoli však důvodným.

Podle § 420 odst. 1 ObčZ každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Podle § 420 odst. 3 ObčZ odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil.

Obecná odpovědnost za škodu podle § 420 ObčZ je založena na současném splnění čtyř podmínek: 1. porušení právní povinnosti, 2. existence škody, 3. vztah příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a škodou a 4. zavinění. Porušením právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak fyzická či právnická osoba skutečně jednala (případně opomenula jednat), a tím, jak jednat měla, aby dostála povinnosti ukládané jí právním předpisem či jinou právní skutečností, např. smlouvou. Protiprávní jednání musí být poškozeným prokázáno stejně jako vznik škody a příčinná souvislost (kauzální nexus) mezi porušením právní povinnosti jako příčinou a škodou a jejím rozsahem jako následkem těchto příčin.

Podle § 123 ObčZ vlastník je v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním.
         
Podle § 137 odst. 1 ObčZ podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci.

Podle § 139 odst. 2 ObčZ o hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti podílů. Při rovnosti hlasů nebo nedosáhne-li se většiny anebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoliv spoluvlastníka soud. Podle odst. 3 tohoto ustanovení jde-li o důležitou změnu společné věci, mohou přehlasovaní spoluvlastníci žádat, aby o změně rozhodl soud.

Z uvedených ustanovení je zřejmé, že všichni spoluvlastníci mají právo držet a užívat předmět svého spoluvlastnictví, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním, a to v rozsahu odpovídajícím velikosti jejich podílů. Aby však toto právo vůbec mohlo být realizováno, stanoví zákon, jak se při pluralitě vlastníků jedné věci vyjadřuje podíl jednotlivých spoluvlastníků na právech a povinnostech vyplývajících ze společného vlastnictví k věci, a zároveň určuje způsob, jímž se vytváří vůle spoluvlastníků se společnou věcí hospodařit. Odvolacímu soudu je třeba přisvědčit v tom, že pojem hospodaření se společnou věcí zahrnuje též způsob užívání věci a že tedy i o tom, zda a za jakých podmínek bude věc pronajata, spoluvlastníci rozhodují většinou, počítanou podle velikosti podílů s tím, že při dosažení takto kvalifikované většiny se tomuto rozhodnutí musí ostatní (menšinoví) spoluvlastníci podřídit (§ 139 odst. 2 ObčZ). I když tedy užívání společné věci některým z jejích spoluvlastníků je součástí obsahu jeho vlastnického práva (v míře dané velikostí jeho spoluvlastnického podílu), z uvedené úpravy vyplývá, že realizace tohoto práva vyžaduje splnění dalšího zákonného předpokladu, jímž je rozhodnutí většiny spoluvlastníků, případně za stanovených podmínek rozhodnutí soudu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 374/97, publikovaný pod č. 22 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999). Obdobně je třeba dovodit, že i požadavku spoluvlastníka, aby s věcí bylo naloženo způsobem přinášejícím finanční prospěch (např. aby byla pronajata), může být vyhověno pouze na základě rozhodnutí podle § 139 odst. 2 ObčZ. Předpis pro toto rozhodnutí nestanoví obligatorní písemnou formu ani výslovně nedefinuje jeho náležitosti, proto musí mít jako jakýkoliv jiný úkon alespoň obecné náležitosti podle čtvrté hlavy první části občanského zákoníku.
V posuzovaném případě vyšel odvolací soud ze zjištění, že žalované jako spoluvlastnice rozhodly většinou hlasů (2/3 podílu) o uzavření tři nájemních smluv (dne 19. 10. 1994) k nebytovým prostorům nacházejícím se ve společné nemovitosti poté, co žalobkyni daly možnost tyto smlouvy podepsat (zaslaly jí je dne 21. 9. 1994); již předtím odmítly uzavřít jinou nájemní smlouvu, kterou sjednala žalobkyně s právním nástupcem předchozího nájemce ke dni 1. 6. 1994.

Není proto důvodná námitka dovolatelky, že při rozhodování o užívání společné nemovitosti, konkrétně o tom, komu, za jakých podmínek a od kdy budou pronajaty nebytové prostory, byla žalovanými opomenuta; všechny tři spoluvlastnice se zabývaly jak návrhem žalobkyně, tak představou žalovaných, a předkládaly si vzájemně návrhy nájemních smluv. Výsledné řešení v podobě tří nájemních smluv uzavřených žalovanými s nájemci dne 19. 10. 1994 se opírá o rozhodnutí žalovaných disponujících v součtu dvoutřetinovou většinou počítanou podle velikostí podílů a představuje jejich rozhodnutí podle § 139 odst. 2 ObčZ, že nebytové prostory nebudou pronajaty dříve a za podmínek požadovaných žalobkyní. Žádné ustanovení zákona ani dohoda účastnic přitom žalovaným neukládaly, aby nebytové prostory ve společné nemovitosti pronajaly co nejdříve po skončení předchozího nájemního vztahu, případně k určitému datu, za určitých podmínek, či aby je vůbec pronajímaly. Stejně jako je individuální vlastník věci oprávněn rozhodnout o užívání věci určitým způsobem, byly i žalované spoluvlastnice (při dodržení uvedeného mechanizmu) oprávněny rozhodnout o užívání věci způsobem, který považovaly za vhodný, tedy i takovým, který pro ně nebyl z hlediska finančního přínosu nejvýhodnějším; spoluvlastníky nelze nutit, aby pronajali věc, kterou se rozhodli vůbec či po určitou dobu nepronajímat, případně užívat ji sami. Je tedy zároveň zřejmé, že rozhodnutí žalovaných jako většinových spoluvlastnic o tom, že nebytové prostory nebudou od 1. 6. 1994 pronajaty společnosti V., bylo dosaženo v souladu s předpisem a bylo proto výkonem práva stanoveného zákonem; jestliže šlo ze strany žalovaných o postup v souladu se zákonem, není podmínka porušení právní povinnosti jako podmínka nezbytná pro vznik odpovědnosti za škodu (§ 420 ObčZ) naplněna, byť rozhodnutí žalovaných ve svém důsledku za období od 1. 6. 1994 do pronajmutí nebytových prostor dalším osobám nepřineslo žalobkyní očekávaný zisk.
         
Nárok žalobkyně na náhradu ušlého zisku za období, kdy nebytové prostory nebyly pronajaty, nezakládá ani ustanovení § 124 ObčZ, jehož se žalobkyně dovolává a podle nějž všichni vlastníci mají stejná práva a povinnosti a poskytuje se jim stejná právní ochrana. Toto ustanovení se totiž týká vztahů mezi vlastníky navzájem (navenek), nikoliv práv a povinností ve vztahu mezi spoluvlastníky věci. Z § 137 odst. 1 ObčZ sice vyplývá právo spoluvlastníka na náhradu za to, že neužívá společnou věc v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu, odpovídající náhrada mu však náleží jen tehdy, neumožňují-li existující poměry nebo rozhodnutí, popřípadě dohoda spoluvlastníků, některému spoluvlastníkovi plnou realizaci práva podílet se na užívání společné věci v míře odpovídající jeho podílu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1313/97, publikovaný pod č. 19 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001). O takový případ se však v dané věci nejedná, neboť nebylo zjištěno ani tvrzeno, že by rozhodnutím žalovaných o tom, že nebytové prostory ve společné nemovitosti nebudou od 1. 6. 1994 pronajímány, vedlo ke způsobu užívání věci na úkor žalobkyně tak, že by se na rozdíl od zbývajících spoluvlastnic podílela na užívání v rozsahu menším, než činila velikost jejího podílu. Důsledek, že společná nemovitost nepřinesla v předmětném období žádný finanční prospěch, dopadl totiž rovnoměrně na všechny spoluvlastnice.