Lukáš Svoboda

20. září 2002

§ 3 odst. 1 ObčZ
§ 151s odst. 1 ObčZ ve znění před novelou č. 367/2000 Sb.

1. Zadržovací právo slouží k zajištění splatné peněžité pohledávky v její skutečné výši, nikoliv ve výši věřitelem tvrzené.
2. Není-li prokázáno, že věřitel výkonem zadržovacího práva nesledoval zajištění své splatné peněžité pohledávky a že by skutečným cílem jeho chování bylo jen poškození dlužníka, pak ani okolnost, že jako vedlejší následek jeho jednání vznikla dlužníku škoda, sama o sobě neumožňuje učinit závěr o výkonu práva v rozporu s dobrými mravy.

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. 3. 2002, sp. zn. 21 Cdo 624/2001

Z odůvodnění: Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný vydal osobní automobil zn. Dacia 1310 Break. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že uvedený osobní automobil, jehož je vlastníkem, předal na základě smlouvy ze dne 4. 1. 1994 žalovanému k provedení opravy; ve smlouvě byla sjednána „generální oprava karoserie a lak“, cena opravy byla dohodnuta ve výši 35 000 Kč a termín jejího dokončení 4. 3. 1994. Žalovaný mu dne 2. 6. 1994 zaslal fakturu č. 2/94, v níž vyčíslil cenu opravy ve výši 43 427 Kč. Žalobce „vzhledem k platnému smluvnímu ujednání“ odmítl tuto částku uhradit a žalovaný mu odmítl vydat osobní automobil. Na svém stanovisku žalovaný setrval i poté, co znalec Ing. I. K. stanovil cenu opravy ve výši 34 214 Kč a co žalobce dopisem ze dne 29. 7. 1994 od smlouvy o opravě automobilu odstoupil.

Soud prvního stupně rozsudkem žalobě vyhověl. Dospěl k závěru, že žalovaný je povinen vydat žalobci sporný osobní automobil, neboť žalobce prokázal k této věci své vlastnické právo a žalovaný tím, že „váže vydání automobilu na zaplacení ceny opravy“, neoprávněně zasahuje do vlastnického práva žalobce.

K odvolání žalovaného odvolací soud usnesením rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovodil, že žalovaný odmítá vydat žalobci sporný osobní automobil s poukazem na zadržovací právo podle § 151s ObčZ, a soudu prvního stupně uložil, aby se v dalším řízení zabýval tím, zda žalovaný zadržuje žalobcův osobní automobil v souladu se zákonem.

Soud prvního stupně poté rozsudkem žalobě znovu vyhověl. Vycházel přitom ze zjištění, že mezi účastníky „probíhá soudní řízení“ o zaplacení ceny za opravu žalobcova osobního automobilu. Vzhledem k tomu, že žalobce „se opakovaně pokoušel“ zaplatit alespoň část ceny, kterou žalovaný účtuje za opravu automobilu (částku 34 000 Kč), což žalovaný odmítl, a že žalovaný automobil skladuje od roku 1994 na dvoře a automobil „s léty ztrácí výrazně na své hodnotě“, žalovaný nemůže podle názoru soudu prvního stupně „spravedlivě uplatňovat své zadržovací právo“. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný zadržuje žalobci jeho osobní automobil „svémocně“, a že je proto povinen mu tuto věc vydat.

K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud - poté, co doplnil dokazování - vycházel ze zjištění, že mezi účastníky „byl založen závazkový právní vztah ze smlouvy o opravě předmětného vozidla“ a že žalovaný má vůči žalobci „z titulu provedené opravy vozidla“ peněžitou pohledávku, kterou mu vyúčtoval ve výši 43 427 Kč a která se stala - bez ohledu na to, že žalobce namítal nesprávnost její výše - splatnou dnem 9. 6. 1994. Žalobce za této situace důvodně uplatnil k žalobcově osobnímu automobilu zadržovací právo podle § 151s odst. 1 ObčZ. Námitku žalobce, že „byl připraven svůj finanční závazek ve změněné podobě uhradit“ a složil „finanční částku“ do notářské úschovy, odvolací soud odmítl s odůvodněním, že „toto opatření nevedlo ani k částečné úhradě částky, vyčíslené za opravu vozidla“, neboť „dispoziční právo s takto uloženými prostředky měl nadále žalobce“. Vzhledem k tomu, že žalobce neuspokojil zajištěnou pohledávku a ani neposkytl dostatečnou jistotu, zadržovací právo nezaniklo žádným ze způsobů uvedených v § 151v ObčZ; žalovaný proto nemůže být zavázán k vydání sporného osobního automobilu žalobci.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá v první řadě, že uplatnění zadržovacího práva žalovaným muselo předcházet řádné uzavření smlouvy o dílo a následné splnění povinností žalovaným. Žalovaný však v rozporu s § 636 ObčZ překročil cenu opravy určenou odhadem, aniž by na to žalobce písemně upozornil a sdělil mu novou cenu. Nemůže proto po žalobci důvodně požadovat více než sjednaných 35 000 Kč a od této částky je třeba odečíst slevu za vady laku ve výši 8 056 Kč a slevu za pozdní dokončení díla ve výši „asi 2 000 Kč“. Žalobce opakovaně nabízel žalovanému úhradu části jím požadovaného plnění (a to i ve větším rozsahu, než na ně má podle názoru žalobce nárok) s tím, aby mu vydal automobil a aby o zbytek jím účtované ceny vedli spor, avšak žalovaný jeho nabídku vždy odmítl; žalobce takové jednání žalovaného považuje za odporující § 3 ObčZ. Žalobce dále odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval otázkou platnosti smlouvy o dílo, sjednané mezi účastníky, a že nepřihlédl k tomu, že dopisem ze dne 29. 7. 1994 žalobce od smlouvy o dílo odstoupil. Žalobce rovněž nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že by bylo „bez významu složení peněz do notářské a později soudní úschovy“. Žalobce dal totiž „pokyn“, že žalovaný si peníze může vyzvednout „oproti předání vozidla“, a žalovaný měl tedy možnost si převzít „velmi podstatnou část požadovaných peněz“; takovýto postup je podle názoru žalobce „relevantní“. Žalovaný uplatnil zadržovací právo neoprávněně, neboť žalobce mu nabízel za opravu automobilu „zcela odpovídající částku“. Využití zadržovacího práva sice není zákonem omezeno pro „nějakou minimální částku“, ale „tato částka je limitována § 3 ObčZ stejně jako celkový postup“. Vzhledem k tomu, že žalovaný jako zhotovitel díla „řadu nesrovnalostí způsobil a vyvolal“, že opravu neprovedl řádně a ani včas, že nesplnil svou oznamovací povinnost podle § 636 ObčZ a že neoprávněně požadoval na ceně opravy 43 427 Kč, a při „uvážení nejasnosti kolem platnosti smlouvy o dílo“ má žalobce za to, že žalovaný uplatnil zadržovací právo v rozporu s § 3 ObčZ a že mu protiprávním jednáním způsobil škodu. Žalovaný navíc osobní automobil zadržuje, i když žalobce nikdy nevyrozuměl ve smyslu § 151s odst. 4 ObčZ o zadržení a důvodech.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je zčásti opodstatněné.

Námitka žalobce, že se odvolací soud nesprávně nezabýval otázkou platnosti smlouvy, není opodstatněná. I kdyby totiž byla smlouva ze dne 4. 1. 1994 neplatná nebo kdyby byla v důsledku účinného odstoupení zrušena, je nepochybné, že i za této situace by žalovaný měl vůči žalobci splatnou peněžitou pohledávku. Nešlo by sice o pohledávku, která by měla původ ve smlouvě účastníků, ale vyplývala by - vzhledem k tomu, že by za tohoto stavu věci bylo ze strany žalovaného plněno z neplatného právního úkonu nebo z právního důvodu, který odpadl - ze závazku z bezdůvodného obohacení (srov. § 451 a § 458 odst. 1 ObčZ). Rovněž v těchto případech žalovaný mohl v souladu se zákonem uplatnit zadržovací právo k osobnímu automobilu zn. Dacia 1310 Break, neboť věřitel může - jak výše uvedeno - využít zadržovacího práva bez ohledu na to, z jakého důvodu (titulu) mu splatná pohledávka za dlužníkem vznikla. Nehledě k tomu, že vyrozumění dlužníka o zadržení věci a o jeho důvodech není předpokladem pro vznik zadržovacího práva (smyslem ustanovení § 151s odst. 4 ObčZ je splnění informační povinnosti vůči dlužníku), neodpovídá toto tvrzení skutečnosti, neboť již z obsahu žaloby je zřejmé, že byl o zadržení věci a o jeho důvodech informován, a tento závěr potvrzují i další výsledky dokazování.

Se žalobcem nelze souhlasit ani v tom, že by žalovaný při uplatnění zadržovacího práva postupoval v rozporu s § 3 odst. 1 ObčZ.

Podle § 3 odst. 1 ObčZ výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

Žalobce spatřuje jednání žalovaného odporující § 3 odst. 1 ObčZ v tom, že mu opakovaně nabízel úhradu části jím požadovaného plnění (a to i ve větším rozsahu, než na ně má podle názoru žalobce nárok) s tím, aby mu vydal automobil a aby o zbytek jím účtované ceny vedli spor, avšak žalovaný jeho nabídku vždy odmítl, a v tom, že žalovaný jako zhotovitel díla „řadu nesrovnalostí způsobil a vyvolal“, že opravu neprovedl řádně a ani včas, že nesplnil svou oznamovací povinnost podle § 636 ObčZ a že neoprávněně požadoval na ceně opravy 43 427 Kč, a poukazoval na „nejasnosti kolem platnosti smlouvy o dílo“.

Při úvaze, v čem lze spatřovat jednání, které je v rozporu s § 3 odst. 1 ObčZ, je třeba vzít v úvahu, že k realizaci práva a naplňování jeho obsahu, dochází - obecně vzato - jednak prostřednictvím veřejnoprávních aktů (vydáváním individuálních aktů aplikace práva), vydáváním aktů řízení - individuálních i normativních interních instrukcí a dále - jako je tomu v posuzované věci - výkonem práva na základě soukromoprávních úkonů. Vlastní výkon práva je třeba důsledně odlišovat od šířeji pojímaného dovoleného chování podle práva vyjádřeného zásadou, že právem každého je činit, co není zákonem zakázáno, a že nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (srov. čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky vyhlášené pod č. 1/1993 Sb.), neboť bezpochyby ne každé chování, které není protiprávní a které je tak řečeno bezúhonné, může představovat uplatňování subjektivního práva jako takového.

V občanskoprávních vztazích, které se vyznačují rovností práv účastníků, je výkonem práva převážně míněno uskutečňování subjektivního práva (dovoleným) chováním jeho subjektu, které spočívá v konání právních úkonů a vyžadování splnění povinnosti od druhého, včetně uplatnění práva na státní ochranu ohroženého či poškozeného subjektivního práva (srov. Knapp, V. Teorie práva. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 1995, s.181 a násl.). Subjektivní právo lze uskutečňovat, mimo výše uvedeného, rovněž dovoleným chováním, jemuž sice nelze přiznat charakter právního úkonu, protože samo o sobě nesměřuje ke vzniku, změně nebo zániku právních vztahů, a kterým ani není vyžadováno splnění povinnosti od druhého, ale které se uskutečňuje s vůlí způsobit právní následky, popř. vytvořit předpoklady pro další právní postup.

Objektivní právo předpokládá, že výkon subjektivního práva směřuje k uskutečnění cíle sledovaného právní normou. Z logiky věci, dané vzájemně opačným postavením zúčastněných stran, vyplývá, že výkon subjektivního práva (vynucení splnění subjektivní povinnosti) může mít někdy za následek újmu na straně povinného subjektu, což by bylo možné vnímat jako rozpor s obecně přijímaným právním pravidlem, že každý se má chovat tak, aby nerušil práva jiného. Nelze mít pochybnosti o tom, že uplatnění zadržovacího práva podle § 151s ObčZ bývá pro účastníky z hlediska jejich zájmů nestejně výhodné, neboť výkon práva zadržet movitou věc k zajištění pohledávky věřitelem má pro dlužníka nikoliv ojediněle za následek vznik určité újmy.

Protože však výkon práva vylučuje protiprávnost, protože stejný stav nemůže být současně stavem právním i právu se příčícím, je třeba vycházet ze zásady „neminem laedit, qui iure sui utitur“; chování, které směřuje k zákonem předpokládanému výsledku, je třeba tedy považovat za dovolené i tehdy, je-li jeho (eventuálním) vedlejším následkem vznik majetkové, popř. nemajetkové újmy na straně dalšího účastníka právního vztahu.

Výkon práva, jak již bylo uvedeno, postrádá protiprávnosti, děje-li se v souladu s právem. Objektivní právo předpokládá, že výkon práva směřuje k uskutečnění cíle sledovaného právní normou. Jestliže však jednající sice koná v mezích svého práva, ale prostřednictvím realizace chování jinak právem dovoleného sleduje poškození druhého účastníka právního vztahu, jedná se sice o výkon práva, ale o výkon práva závadný, kdy jednání a jeho výsledek se snad zcela shodují s výsledkem, který mělo právo na zřeteli, ale kdy jednání bylo učiněno nikoliv za účelem dosažení výsledků, k jejichž docílení byla jednajícímu propůjčena ochrana, nýbrž aby bylo dosaženo výsledků jiných, které jsou jinak považovány za nevítaný vedlejší následek tohoto jednání. Takový výkon práva, i když je se zákonem formálně v souladu, je ve skutečnosti výkonem práva jen zdánlivým; účelem zde není vykonat právo, ale poškodit jiného, neboť jednající v rozporu s ustálenými dobrými mravy je přímo veden úmyslem způsobit jinému účastníku újmu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou zůstává pro něho vedlejší a je z hlediska jednajícího bez významu. Toto zneužití výkonu subjektivního práva (označované rovněž jako šikanózní výkon práva), kdy je výkon práva ve skutečnosti pouze prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka občanskoprávních vztahů, ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ nepřipouští.

V posuzovaném případě nelze z okolností uváděných žalobcem dovozovat, že by žalovaný výkonem zadržovacího práva nesledoval zajištění své splatné peněžité pohledávky za žalobcem a že by tedy skutečným cílem jeho chování bylo jen poškození žalobce. Z výsledků dokazování nevyplývá, že žalovaný byl při zadržení osobního automobilu přímo veden úmyslem způsobit žalobci škodu nebo jinou újmu. Došlo-li u žalobce ke škodě, jde spíše jen o nevítaný vedlejší následek jednání žalovaného, což samo o sobě neumožňuje učinit závěr o zneužití práva nebo jednání v rozporu s dobrými mravy.

Při posouzení následků uplatnění zadržovacího práva žalovaným na majetkovou sféru žalobce nelze pominout ani to, že žalobce mohl ještě před vyřešením sporu se žalovaným o výši ceny za opravu osobního automobilu dosáhnout zániku zadržovacího práva a tím i vydání žalovaným zadrženého automobilu, a to již vzápětí poté, co žalovaný automobil zadržel, a že této možnosti nevyužil.

Zadržovací právo zaniká - jak vyplývá z § 151v ObčZ - nejen tím, že dlužník zajištěnou pohledávku splní, ale i tím, že dlužník poskytne věřiteli dostatečnou jistotu. Jistotu lze poskytnout zejména (srov. § 555-557 ObčZ) zřízením zástavního práva, ručením, které převezme způsobilý ručitel, zajišťovacím postoupením pohledávky (například z vkladů v bankách), zajišťovacím převodem práva a dalšími právními prostředky, které slouží k zajištění pohledávek. Jistota je dostatečná tehdy, jestliže odpovídá zajištěné pohledávce. Kdyby žalobce dal žalovanému dostatečnou jistotu, dosáhl by tím - aniž by mu musel poskytnout plnění, na něž podle jeho názoru nemá žalovaný nárok - zániku zadržovacího práva a pro něj nepříznivé následky, na které nyní poukazuje (nebo alespoň některé z nich), by nemusely nastat.

Z výsledků dokazování vyplývá, že žalobce dne 3. 2. 1995 uložil do úschovy u notářky JUDr. V. A. částku 29 878,50 Kč s tím, že má být vydána žalovanému „proti předložení listiny podepsané žalobcem, kdy podpis na této listině by byl úředně ověřen, obsahující souhlas s vydáním této částky z notářské úschovy“.

S názorem odvolacího soudu, že uvedené uložení peněz do notářské úschovy bylo pro rozhodnutí tohoto sporu bezvýznamné, dovolací soud souhlasí.

Notář přijme do úschovy peníze, jestliže mu je předá žadatel v souvislosti s jeho činností za účelem vydání další osobě. Peníze vydá notář tomu, komu mají být vydány. Nepodaří-li se mu peníze vydat, vrátí je žadateli (srov. § 85 odst. 1 a § 87 NotŘ). Účelem úschovy peněz u notáře je obstarání předání peněz určenému příjemci. V případě, že určený příjemce peníze nepřevezme (lhostejno z jakých důvodů), nemá to pro něj žádné právní následky a peníze musí být vráceny jejich složiteli. Vzhledem k tomu, že žalovaný peníze pro něj uložené u notářky JUDr. V. A. skutečně nepřevzal a že podle zákona uložení peněz u notáře a ani jejich nepřijetí určeným příjemcem nemá pro právní vztahy mezi účastníky žádné právní následky, nemohlo tímto uložením zadržovací právo žalovaného zaniknout a toto uložení nemohlo mít pro právní vztahy účastníků ani jiné následky.

Odvolací soud dospěl mimo jiné k závěru, že zadržovací právo žalovaného k osobnímu automobilu zn. Dacia 1310 Break nezaniklo splněním zajištěné pohledávky.

Z výsledků dokazování je nepochybné, že žalobce na pohledávku žalobce nic nezaplatil. Splněním však peněžitý dluh zaniká nejen jeho zaplacením, ale i uložením peněz do úřední úschovy; účinky splnění v tomto případě nastávají, nemůže-li dlužník splnit svůj závazek věřiteli, protože věřitel je nepřítomen nebo je v prodlení, nebo má-li dlužník důvodné pochybnosti, kdo je věřitelem, nebo věřitele nezná (§ 568 ObčZ). Věřitel je v prodlení, jestliže nepřijal řádně nabídnuté plnění nebo neposkytl v době plnění potřebnou součinnost ke splnění dluhu (§ 522 věta první ObčZ). Úřední úschovou se rozumí úschova u soudu (srov. § 185a a násl. ObčZ).

Zadržovací právo podle ustanovení § 151s odst. 1 ObčZ slouží - jak uvedeno již výše - k zajištění splatné peněžité pohledávky, a to pohledávky ve skutečné výši (tj. v takové výši, jakou je dlužník po právu povinen věřiteli zaplatit) a nikoliv ve výši věřitelem jen tvrzené (tj. v takové výši, o níž se věřitel jen domnívá, že na ni má nárok).

V posuzovaném případě žalobce v průběhu odvolacího řízení (srov. jeho vyjádření k odvolání ze dne 17. 9. 1998) tvrdil, že dne 10. 9. 1998 uložil částku 29 875,50 Kč do úschovy u Okresního soudu v O. Učinil-li tak proto, že žalovaný byl jako věřitel v prodlení, představovala-li uložená částka plnění, odpovídající jeho skutečnému dluhu z titulu opravy osobního automobilu, a šlo-li skutečně o úschovu u soudu ve smyslu ustanovení § 185a a násl. ObčZ, pak takovým uložením zaniklo i zadržovací právo žalovaného k osobnímu automobilu zn. Dacia 1310 Break (srov. § 151v ObčZ). Odvolací soud se věcí z tohoto hlediska - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - nezabýval. Jeho závěr, že zadržovací právo žalovaného k osobnímu automobilu zn. Dacia 1310 Break nezaniklo splněním zajištěné pohledávky, je proto předčasný.