§ 251 a § 274 písm. f) OSŘ, ve znění před novelou č. 30/2000 Sb.
Rozhodnutí orgánu státní správy může být titulem pro soudní výkon rozhodnutí jen tehdy, jestliže (vedle dalších náležitostí) obsahuje přesně stanovenou lhůtu k plnění. Vyplývá-li však lhůta k plnění povinnosti přímo ze zákona, není ji třeba již v rozhodnutí určovat.
Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 251/2001
Z odůvodnění: Odvolací soud změnil usnesení, kterým soud prvního stupně nařídil podle „vykonatelného rozhodnutí MH ČR ČTÚ v Ú. n. L. ze dne 12. 9. 1996, č. j. 92024/96-635.2“ k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 75 322,20 Kč a pro náklady výkonu rozhodnutí výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinné, tak, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítl. Odvolací soud – s odkazem na § 251 OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“) – vyšel z obecného závěru, podle něhož rozhodnutí orgánu státní správy může být titulem pro soudní výkon rozhodnutí jen tehdy, jestliže (vedle dalších náležitostí) obsahuje přesně stanovenou lhůtu k plnění. Protože rozhodnutí, jehož výkon oprávněná navrhla, ukládá povinné zaplatit vyčíslenou částku, aniž stanovilo lhůtu k plnění, není splněn základní předpoklad pro nařízení výkonu rozhodnutí.
Své dovolání opřela povinná o důvod, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolacímu soudu vytýká, že překročil svá oprávnění, jestliže popřel správnost doložek právní moci a vykonatelnosti, jimiž písemné vyhotovení podkladového rozhodnutí opatřil k tomu kompetentní správní orgán. V této souvislosti odkázala na stanovisko Nejvyššího soudu ČSR z 18. 2. 1981, Cpj 159/79, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9-10/1981 pod č. 21 (dále jen „stanovisko Cpj 159/79“), podle něhož soud při nařizování výkonu rozhodnutí nezkoumá správnost doložky vykonatelnosti rozhodnutí vydaných jinými orgány, ale jen to, zda byla vydána orgánem k tomu oprávněným. Rozhodnutí, jehož výkon navrhla (tj. rozhodnutí správního orgánu týkající se nezaplacených úhrad za užívání telefonní účastnické stanice), je podle dovolatelky vykonatelné, přestože jeho výrok neurčuje lhůtu k plnění vymáhané částky; lhůta pro zaplacení úhrad za užívání telefonní stanice totiž vyplývá z § 31 odst. 10 vyhlášky č. 108/1982 Sb., kterou se vydává Telefonní řád, ve znění vyhlášky č. 40/1988 Sb. (dále jen „vyhláška č. 108/1982 Sb.“), tedy přímo z právního předpisu. Okolnost, že oprávněná již nevymáhá neuhrazené poplatky na základě výkazu dlužných telekomunikačních poplatků, nic nemění na tom, že lhůta, v níž je povinen telefonní účastník uhradit dlužné částky, je určena právním předpisem (zde odkazuje dovolatelka na rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 11. 1988, sp. zn. 1 Cz 86/88). Z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání je důvodné.
Při vázanosti uplatněným dovolacím důvodem podle § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první OSŘ) se přezkum dovolacího soudu soustřeďuje k posouzení toho, zda byl odvolací soud oprávněn zkoumat správnost potvrzení o vykonatelnosti, jímž opatřil podkladové rozhodnutí orgán státní správy, a zda je správný jeho závěr, že rozhodnutí, jehož výkon oprávněná navrhla (exekuční titul), není z důvodu absence lhůty k plnění vykonatelné.
Podle § 251 OSŘ, nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V občanském soudní řízení se vykonávají nejen rozhodnutí, která vydaly soudy v občanském soudním řízení, ale i exekuční tituly uvedené v § 274 OSŘ; na jejich výkon se užije § 251–271 OSŘ.
V projednávaném případě byl navržen výkon rozhodnutí Ministerstva hospodářství – Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro oblast severočeskou, ze dne 12. 9. 1996, č. j. 92024/96-635.2, ukládajícího povinné zaplatit oprávněné částku 75 322,20 Kč „za užívání telefonní stanice“, jejíž výše oprávněná doložila „nezaplacenými účty telefonních poplatků za období 11/93-12/93, 01/94-12/94, 01/95-12/95 a 03/96“. Potvrzením, že dne 29. 10. 1996 se rozhodnutí stalo vykonatelným, opatřil jeho písemné vyhotovení orgán, který je vydal. Není pochyb o tom, že vykonávané rozhodnutí je podřaditelné pod § 274 písm. f) OSŘ (rozhodnutí orgánů státní správy a územní samosprávy včetně platebních výměrů, výkazů nedoplatků ve věcech daní a poplatků, jakož i smírů schválených těmito orgány).
Podle § 275 OSŘ potvrzením o vykonatelnosti opatří rozhodnutí, popřípadě výkazy nedoplatků ten orgán, který je vydal, u smírů a dohod pak ten orgán, který je schválil (odst. 1). Soud je však vždy oprávněn před nařízením výkonu rozhodnutí přezkoumávat správnost potvrzení o vykonatelnosti všech titulů pro výkon rozhodnutí (odst. 2). Citovaný § 275 odst. 2 OSŘ, jež se součástí občanského soudního řádu stal účinností zákona č. 519/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád a notářský řád (tj. dnem 1. 1. 1992), odstranil pochybnosti o tom, zda a co je soud při nařizování výkonu exekučních titulů uvedených v § 274 OSŘ oprávněn přezkoumávat. Zatímco před novelizací zákonem č. 519/1991 Sb. vycházela při nedostatku pozitivní úpravy dané otázky soudní praxe z toho, že „soud při nařizování výkonu rozhodnutí nezkoumá správnost doložky vykonatelnosti rozhodnutí vydaných jinými orgány, ale jen to, zda byla vydána orgánem k tomu oprávněným“ (viz stanovisko Cpj 159/79, A, bod 4, s. 502 /164/), vyplývá od 1. 1. 1992 oprávnění soudu před nařízení výkonu rozhodnutí přezkoumat i správnost potvrzení o jeho vykonatelnosti přímo ze zákona. V tomto směru tedy argumentu dovolatelky přisvědčit nelze.
Dovolací soud se však neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že podkladové rozhodnutí – neobsahuje-li lhůtu k plnění ve vztahu k celkové dlužné částce – není vykonatelné.
Předpokladem pro nařízení výkonu rozhodnutí je exekuční titul jako podklad tohoto výkonu, jímž se rozumí rozhodnutí (popř. listina) vydané k tomu oprávněným orgánem, které má předepsanou formu a obsah a které ukládá určitému subjektu povinnost něco plnit (§ 251, 274 OSŘ). Před nařízením výkonu rozhodnutí se soud zabývá tím, zda exekuční titul je z hledisek zakotvených v příslušných právních předpisech vykonatelný, a to nejen po stránce formální, ale i po stránce obsahové (materiální). Vykonatelnost – v jednotě obou jejích stránek – lze tudíž ztotožnit s vlastností exekučního titulu, která ho činí způsobilým k nucenému uskutečnění cestou výkonu rozhodnutí (exekuce).
Soudní praxe je jednotná v tom, že z hlediska materiálního je rozhodnutí (ať soudní nebo jiný exekuční titul podle § 274 OSŘ) vykonatelné jen tehdy, jestliže obsahuje přesnou individualizaci oprávněného a povinného, přesné vymezení práv a povinností k plnění, přesný rozsah a obsah plnění a rovněž lhůtu, v níž má být povinnost splněna (lhůtu k plnění), nevyplývá-li z obecně závazného právního předpisu. Exekuční tituly podle § 274 OSŘ musí obsahovat náležitosti, které stanoví příslušný právní předpis, podle něhož bylo takové rozhodnutí vydáno. Pokud exekuční titul tyto náležitosti nemá, nemůže být podkladem pro soudní výkon rozhodnutí.
Podle § 31 odst. 10 vyhlášky č. 108/1982 Sb. (která byla zrušena s účinností od 19. 7. 2000 vyhláškou č. 203/2000 Sb.) úhrady podle předchozích odstavců (tedy i za užívání telefonní účastnické stanice) zaplatí účastník do sedmi dnů po doručení účtu (věta první); dlužné úhrady je účastník povinen zaplatit bez vydání zvláštního rozhodnutí (věta třetí).
I když v projednávaném případě není exekučním titulem výkaz nedoplatků (srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 1977, sp. zn. 18 Co 720/76, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1978, pod č. 40), nýbrž rozhodnutí správního orgánu, stále platí, že lhůta ke splnění povinnosti vyplývá přímo z § 31 odst. 10 věty první vyhlášky č. 108/1982 Sb.; v rozhodnutí – přestože jinak je ve smyslu § 47 odst. 2 SpŘ jeho náležitostí – ji proto není v tomto případě třeba určovat. Odkaz odvolacího soudu na usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 12. 1972, sp. zn. 6 Co 737/72, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1973, pod č. 78, není přiléhavý, neboť v uvedené věci nešlo o případ, kdy lhůta ke splnění povinnosti (vyklidit byt) vyplývala z obecné závazného právního předpisu.
