Lukáš Svoboda

13. ledna 2003

§ 139 odst. 2, 3 ObčZ
§ 107 OSŘ
        
1. Rozhodování o tom, komu bude pronajata část společné nemovitosti, jejíž účelové určení zůstalo nezměněno, nelze považovat  za rozhodování o důležité  změně společné věci  ve smyslu § 139 odst. 3 ObčZ.

2. Hospodařením se společnou věcí je také určení, kdo bude nájemcem bytu ve společném domě.
         
3. Smrt žalobce v řízení o nahrazení souhlasu podílového spoluvlastníka k rozhodnutí o hospodaření se společnou věcí nebrání v pokračování řízení s procesním nástupcem žalobce.

Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 205/2002


Z odůvodnění: Žalobkyně J. Z. byla spoluvlastnicí domu v rozsahu jedné poloviny. Vůči žalovaným, kterým každé náleží spoluvlastnický podíl k tomuto domu v rozsahu jedné čtvrtiny, se žalobou domáhala, aby soud svým rozhodnutím nahradil jejich souhlas jako podílových spoluvlastnic se smlouvou o nájmu jednoho z bytů ve společném domě, kterou uzavřela s manžely J. B. a i (vedlejšími účastníky) 1. 8. 1996 na dobu určitou do 1. 8. 2006, a aby soud určil, že „tato nájemní smlouva bude po právní moci rozsudku, jímž bude nahrazen souhlas žalovaných spoluvlastnic s uzavřením nájemní smlouvy, platná“.

Žalobkyně J. Z. zemřela a dědictvím po ní nabyla spoluvlastnický podíl k předmětnému domu její dcera R. W.

Soud prvního stupně usnesením rozhodl podle § 107 odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb. (dále jen „OSŘ“) tak, že v řízení bude pokračováno s R. W. jako procesní nástupkyní žalobkyně.

Odvolací soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Dospěl k závěru, že povaha řízení umožňuje, aby v něm bylo pokračováno.

Proti usnesení odvolacího soudu podaly žalované dovolání. Namítají, že řízení mělo být zastaveno podle § 107 odst. 5 OSŘ, neboť povaha věci neumožňuje v řízení pokračovat. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně uplatnila hmotněprávní nárok, který přešel na její dědičku, ale „nahrazení souhlasu spoluvlastníků je osobní nárok fyzické osoby“. Žalované dále namítají, že žaloba byla podána jen proto, aby byla zhojena neplatná nájemní smlouva, uzavřená mezi žalobkyní J. Z. a vedlejšími účastníky.
   
Dovolání není důvodné.

Platná úprava rozlišuje rozhodování spoluvlastníků při hospodaření se společnou věcí a rozhodování o důležitých změnách společné věci. Co je hospodaření společnou věcí a důležité změny zákon blíže neupravuje. Podle dosavadní judikatury rozhodování o tom, komu bude pronajata část společné nemovitosti, jejíž účelové určení zůstalo nezměněno, nelze považovat za důležitou změnu společné věci ve smyslu § 139 odst. 3 ObčZ (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2000, sp. zn. 22 Cdo 400/98, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2000, č. 3). Z tohoto rozhodnutí tedy vyplývá, že určení (nového) nájemce části nemovitosti, která již byla pronajata k témuž účelu, je hospodařením se společnou věci ve smyslu § 139 odst. 2 ObčZ. Použitelná je i judikatura, která se týkala aplikace § 833 OZO z roku 1881. Toto ustanovení upravovalo rovněž rozhodování spoluvlastníků, a to tak, že „držba a správa společné věci náleží všem podílníkům vespolek. Ve věcech týkajících se řádné správy a užívání základní podstaty rozhoduje většina hlasů, které se nepočítají podle osob, nýbrž podle poměru podílníků“. Podle rozhodnutí uveřejněného pod Gl. U. N. F. 66517 „k řádné správě věci náležejí věci, které se stále opakují a podle hospodářských zásad jsou spojeny s rozumným užíváním společné věci. Sem náleží v zásadě také další propachtování hospodářského statku, arciť jen na dobu v místě obvyklou. Dále podle Gl. U. 123, 749, 1243, 4547 „uzavříti a vypověděti nájemní smlouvy o bytech ve společném domě jest oprávněna jen většina podílníků“. Podle Gl. U. 5558 „pronajetí uprázdněného bytu ve společném domě náleží řádnému hospodaření a užívání domu. Je-li rozpor mezi spoluvlastníky a poměr hlasů počítaných podle podílů je rovný, pak rozhoduje soud, zda a komu má být pronajat“ (Komentář k čsl. Obecnému zákoníku občanskému. díl III, vydaného nakladatelstvím Linhart v Praze 1935, s. 617).

Lze tedy dovodit, že hospodařením se společnou věcí ve smyslu § 139 odst. 2 ObčZ je také určení (nového) nájemce bytu ve společném domě.

Takové rozhodování je výkonem práva spoluvlastníka a obrátí-li se v případě neshody o hospodaření společnou věcí při rovnosti hlasů kterýkoliv ze spoluvlastníků na soud, znamená to, že se domáhá rozhodnutí soudu o svém, ale i společném právu se společnou věcí hospodařit – o tom, kdo bude nájemcem. Z toho vyplývá, že soud rozhoduje o majetkovém právu spoluvlastníků a není důvodu, proč by v případě smrti spoluvlastníka nemohl do řízení vstoupit jeho dědic jako procesní nástupce. Jiná by však byla situace v případě, že by zemřel žalobce, který by se při rovnosti hlasů domáhal úpravy užívání společného domu mezi spoluvlastníky, neboť v takovém případě je předmět řízení spojen s osobou tohoto žalobce.

Byť v dané věci má být žalobou „nahrazen souhlas spoluvlastníků s nájemní smlouvou, kterou již uzavřela další spoluvlastnice“, a „určena platnost této nájemní smlouvy“, je pro posouzení věci určující, zda takové rozhodnutí lze podle § 139 odst. 2 ObčZ vydat a jen podle tohoto ustanovení lze také posuzovat otázku platnosti právního úkonu – nájemní smlouvy, která byla uzavřena jen jedním ze spoluvlastníků, který nebyl spoluvlastníkem většinovým.

Žalobkyně J. Z. se tedy i takovou žalobou domáhala ochrany svého spoluvlastnického práva ke společné věci, a po její smrti lze tedy v řízení pokračovat s dědičkou jejího spoluvlastnického podílu ve smyslu § 107 odst. 1 a 2 OSŘ.