§ 322 odst. 3 OSŘ

Povinný, který je podnikatelem, nezbytně nutně potřebuje k výkonu své podnikatelské činnosti (vymezené předmětem podnikání), jen takové věci, které mu – alespoň v minimálním rozsahu – umožní v podnikání pokračovat.
Pro výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí povinného nejsou významné provozní obtíže povinného, jestliže může pokračovat v podnikání v dosavadních prostorách  nebo v jiném objektu.

Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 6. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1766/2001
 
Z odůvodnění: Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně zamítl návrh povinného a jeho manželky na zastavení výkonu rozhodnutí prodejem určených nemovitostí nařízeného k vydobytí pohledávky oprávněného ve výši 24 826 Kč s příslušenstvím a pro náklady nalézacího řízení usnesením téhož soudu. Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, podle něhož je povinný podnikatelem s předmětem podnikání – mimo jiné – v oboru „stravovací a ubytovací služby“. Okolnosti, že exekucí postižené nemovitosti, tedy dům s předmětným pozemkem, povinný k tomuto účelu užívá a že splácí na jejich koupi poskytnutý úvěr, nejsou podle odvolacího soudu důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. d) OSŘ ve znění po novele č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“); k výkonu uvedené podnikatelské činnosti totiž nemovitosti nezbytně nutně nepotřebuje [§ 322 odst. 3, 4 OSŘ]. Podnikání povinného, jehož předmětem jsou stravovací a ubytovací služby, není podle své povahy – argumentuje odvolací soud – vázáno na určité místo, ani na vlastnictví (spoluvlastnictví) určité nemovitosti. V daném oboru může podnikat v jiných k tomu vhodných prostorách, ať již vlastních nebo „i v objektu někoho jiného“. Prodejem nemovitostí sice dochází ke změně vlastníka, tím však další podnikání vyloučeno není, i když se „podstatně ztíží“. Z hlediska § 322 odst. 3 OSŘ pak podle odvolacího soudu není významné, zda je pro povinného „reálné“ pokračovat v podnikání v jiném objektu a na jiném místě; podstatný je závěr, že prodej nemovitostí nebude – z objektivního hlediska – představovat likvidaci jeho podnikatelské činnosti.Povinný a jeho manželka včasným dovoláním namítají nesprávné právní posouzení předpokladů, které zákon pro vyloučení věcí z exekuce stanoví [§ 241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. Připomínají, že nemovitosti, za jejichž pořízení splácejí úvěr, jsou určeny (a také slouží) k provozování ubytovacích služeb a k provozování hostinské činnosti, tedy k výkonu hlavních podnikatelských činností, které jsou jediným zdrojem jejich obživy. Pokud by došlo ke změně vlastnictví exekucí postižených věcí, „bude velmi problematické provádět podnikatelskou aktivitu někde jinde,“ tedy v jiných prostorách. Z uvedených důvodů dovolatelé navrhují, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Zásadní právní význam napadeného usnesení spojoval povinný s otázkou (kterou vyřešil odvolací soud negativně), zda k podnikání, jehož předmětem jsou stravovací a ubytovací služby, povinný nezbytně nutně potřebuje nemovité věci (dům a stavební parcelu), jejichž prodej byl v exekučním řízení nařízen. Protože jde o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena nebyla (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2000, sp. zn. 21 Cdo 698/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2000, č. 12, pod č. 140, vychází z občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000), přičemž její posouzení se promítá nejen do výsledku konkrétního řízení, ale významově zasahuje do širšího kontextu soudní praxe, je dovolání přípustné.

Podle § 321 OSŘ nemohou být výkonem rozhodnutí postiženy věci, jejichž prodej je podle zvláštních předpisů zakázán, nebo které podle zvláštních předpisů výkonu rozhodnutí nepodléhají.

Podle § 322 odst. 1 OSŘ z věcí, které jsou ve vlastnictví povinného, se nemůže týkat výkon rozhodnutí těch, které povinný nezbytně potřebuje k uspokojování hmotných potřeb svých a své rodiny nebo k plnění svých pracovních úkolů, jakož i jiných věcí, jejichž prodej by byl v rozporu s morálními pravidly. § 322 odst. 2 OSŘ pak (demonstrativně) jako věci vyloučené z výkonu rozhodnutí uvádí běžné oděvní součásti a obvyklé vybavení domácnosti [písm. a)], snubní prsten a jiné předměty podobné povahy [písm. b)], zdravotnické potřeby a jiné věci, které povinný potřebuje vzhledem ke své nemoci nebo tělesné vadě [písm. c)], a hotové peníze do částky 1 000 Kč [písm. d)].

Podle § 322 odst. 3 OSŘ, je-li povinný podnikatelem, nemůže se výkon rozhodnutí týkat těch věcí z jeho vlastnictví, které nezbytně nutně potřebuje k výkonu své podnikatelské činnosti; to neplatí, vázne-li na těchto věcech zástavní právo a jde-li o vymožení pohledávky oprávněného, která je tímto zástavním právem zajištěna. Ustanovení odstavců 1 a 3 platí též na věci, jejichž je povinný spoluvlastníkem.

Paragraf 268 odst. 1 písm. d) OSŘ přikazuje soudu zastavit výkon rozhodnutí, jestliže postihuje věci, které jsou z něho podle § 321 a 322 vyloučeny; soud tak učiní na návrh nebo i bez návrhu (srov. § 269 odst. 1 OSŘ).

V projednávaném případě byl nařízen výkon rozhodnutí prodejem „objektu bydlení č. p. 27 na pozemku parcelní číslo 2782/1, pozemku parcelní číslo 2782/1 o výměře 650 m2 – zastavěná plocha, zapsaných pro katastrální území P., obec P., okres P. na LV 4953 u Katastrálního úřadu v P.“, nemovitostí, které „jsou do jedné poloviny vzhledem k celku ve výlučném vlastnictví povinného, do jedné poloviny vzhledem k celku ve společném jmění povinného a manželky povinného J. B.“. Z hlediska skutkového stavu vycházel odvolací soud z toho, že povinný je podnikatelem [§ 2 odst. 2 písm. a) zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v rozhodném znění], předmětem jehož podnikání jsou – mimo jiné – „stravovací a ubytovací služby“, které provozuje (spolu s manželkou) v domě postiženém výkonem rozhodnutí.

Ze systematického zařazení § 321 a 322 v části šesté „Výkon rozhodnutí“, hlavě čtvrté „Prodej movitých věcí a nemovitostí“, pod rubrikou „Věci nepodléhající výkonu rozhodnutí“, vyplývá, že se uplatní pro výkon rozhodnutí ukládajících zaplacení peněžité částky jak prodejem movitých věcí, tak i nemovitostí; v případě prodeje spoluvlastnického podílu (srov. § 338 OSŘ) je – co se vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí týče – přímo aplikovatelný § 322 odst. 1 a 3 OSŘ.

Výkon rozhodnutí je činnost směřující k tomu, aby nárok přiznaný exekučním titulem byl – v případě nepodřízení se uložené povinnosti – donucovací státní mocí uspokojen; cílem výkonu rozhodnutí je tudíž uskutečnění subjektivního práva oprávněné osoby, a to nuceným zásahem státu do jinak chráněné právní sféry povinné osoby. Jde-li o výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí a nemovitostí, je účelem exekuce získání peněžních prostředků, jimiž bude moci být oprávněný uspokojen, jestliže povinný nesplnil povinnost zaplatit oprávněnému to, co mu bylo vykonávaným rozhodnutím (nebo jiným titulem) uloženo. § 321 a 322 OSŘ, které jsou kogentními právními normami, chrání – tím, že nepřipouštějí výkon rozhodnutí na veškeré věci povinného – dlužníka před neúměrnými dopady exekuce, jež by mohly způsobit jeho hospodářskou (podnikatelskou) zkázu. Zájem oprávněného jako vymáhající věřitele na uspokojení pohledávky se odráží v tom, že zákon omezuje nepostižitelnost věcí povinného jen na ty, které nezbytně potřebuje k uspokojování hmotných potřeb svých a své rodiny nebo k plnění pracovních úkolů (srov. § 322 odst. 1 OSŘ), popřípadě – je-li podnikatelem – na ty věci z jeho vlastnictví (spoluvlastnictví), které nezbytně nutně potřebuje k výkonu své podnikatelské činnosti.

Hledisko nezbytně nutné potřeby je u povinného, který je podnikatelem, významné jen ve vztahu k podnikání vymezenému předmětem jeho podnikatelské činnosti (zde stravovací a ubytovací služby) a uplatní se pouze v míře, která, mu zajistí alespoň v minimálním rozsahu provozovat podnikání v souladu s předmětem činnosti. Pojem nezbytně nutné potřeby je proto vyložitelný jen tak, že povinnému musí být zachován majetek, který mu umožní – byť v minimálním rozsahu – provozovat podnikatelskou činnost. [Jinými slovy, postižení věcí v daném případě předmětných nemovitostí se všemi jejich součástmi a příslušenstvím, což platí i o movitých věcech, které jsou příslušenstvím nemovitosti (srov. § 335a odst. 2 OSŘ) nesmí mít za následek znemožnění dalšího pokračování podnikání povinného.]

Závěr odvolacího soudu, že exekuční prodej nemovitostí bez dalšího sám o sobě nemá za následek úplné skončení podnikatelské činnosti povinného, je správný. Není totiž vyloučeno, že povinný, který podniká v oboru stravovacích a ubytovacích služeb, bude v domě postiženém exekucí podnikat i poté, co vydražené nemovitosti s příslušenstvím převezme vydražitel, popř. poté, kdy k nim nabude vlastnické právo (srov. § 336l odst. 1, 2 OSŘ); prodej nemovitostí tak nemusí znamenat ani ukončení podnikatelské činnosti v dosavadních prostorách. Pominout nelze ani okolnost, že podnikání povinného není podle své povahy vázáno na určité místo, ani na vlastnictví (spoluvlastnictví) nemovitosti; může proto podnikat v daném oboru nejen v dosavadních prostorách, ale i v objektech, jejichž vlastníkem (spoluvlastníkem) je jiný subjekt. Obtíže (ekonomické, organizační) spojené s pokračováním v podnikání v dosavadních prostorách po prodeji nemovitostí, popř. v jiném objektu [ať již ve vlastnictví (spoluvlastnictví) povinného nebo jiné osoby] nejsou z pohledu § 322 odst. 3 OSŘ významné; rozhodující je, že další podnikání povinného, jehož předmětem jsou stravovací a ubytovací služby, není – alespoň v minimálním rozsahu – vyloučeno.