§ 457, 868 ObčZ

1. Nárok na vrácení vzájemného plnění z kupní smlouvy zrušené odstoupením vzniká okamžikem, kdy k odstoupení došlo.

2. Nárok vzniklý po 1. 1. 1992 se řídí občanským zákoníkem ve znění účinném od 1. 1. 1992 i v případě, že samotný právní vztah, z něhož nárok vznikl, byl založen ještě za předchozí právní úpravy.

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2107/2000 
       
Z odůvodnění: Soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 106 600 Kč a návrh žalobkyně na zaplacení 63 400 Kč oproti její povinnosti vydat žalovanému autobus ŠD-11 Turist zamítl. Při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že kupní smlouvou ze dne 20. 2. 1991 žalovaný prodal žalobkyni ojetý autobus ŠD-11 Turist za kupní cenu 170 000 Kč, následně žalobkyně zjistila, že jí byl prodán autobus jiný, starší, se kterým nemohla podnikat. Protože žalovaný vyvolal u žalobkyně úmyslně omyl ohledně stáří a totožnosti autobusu, který je pro ni podstatný, a protože se žalobkyně včas, a to přímo v žalobě doručené žalovanému 14. 9. 1993, dovolala relativní neplatnosti kupní smlouvy, dospěl soud prvního stupně k závěru, že smlouva je podle § 49a ObčZ ve znění účinném od 1. 1. 1992 relativně neplatná a účastníci jsou povinni vrátit si vzájemně plnění z uvedené kupní smlouvy ve smyslu § 457 ObčZ. Vzhledem k tomu, že autobus byl žalobkyni odcizen a nelze jej žalovanému vrátit, je žalovaný povinen zaplatit jí rozdíl mezi přijatou kupní cenou a cenou obecnou, což činí částku 106 600 Kč.
       
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Plně se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, avšak s ohledem na dobu, kdy žalobkyni vzniklo právo odstoupit od smlouvy, dovodil, že jde o nárok vzniklý do 31. 12. 1991 a tento nárok je třeba ve smyslu § 868 ObčZ posoudit podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991, konkrétně podle jeho ustanovení § 49 odst. 1, jež upravuje právo odstoupit od smlouvy pro omyl. Učinila-li žalobkyně v žalobě projev vůle odstoupit od smlouvy, který byl dovršen doručením žaloby žalovanému dne 14. 9. 1993, využila tím práva, které jí zákon dával v době, kdy toto právo vzniklo. Ve shodě se soudem prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyně byla žalovaným uvedena v omyl ohledně podstatných okolností předmětu koupě, proto ve smyslu § 49 odst. 1 ObčZ (ve znění do 31. 12. 1991) důvodně odstoupila od smlouvy, čímž došlo ke zrušení smlouvy od samého počátku (§ 48 odst. 2 ObčZ), a nastupuje povinnost účastníků smlouvy podle § 457 odst. 1 ObčZ vrátit si vzájemně plnění. Vzhledem k odcizení autobusu byla výše plnění soudem prvního stupně určena správně.
       
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání. Nesouhlasí se skutkovým závěrem soudů obou stupňů o tom, že uvedl žalobkyni v omyl, a namítá, že z jeho strany nešlo o podvod a že odstoupení od smlouvy nebylo ze strany žalobkyně učiněno řádně. Je toho názoru, že uplatněný nárok měl být podřazen pod režim občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 1992, neboť právo na vrácení vzájemného plnění vzniká účastníkovi neplatné či zrušené smlouvy až dnem, kdy uplatní námitku relativní neplatnosti kupní smlouvy nebo od smlouvy platně odstoupí. Jestliže se tak mělo stát v daném případě žalobou, došlo k tomu doručením žaloby v roce 1993.
       
Žalobkyně ve svém vyjádření uvedla, že kupní smlouva byla uzavřena v právním režimu občanského zákoníku ve znění do 31. 12. 1991, a je tedy třeba vycházet z tehdy platných předpisů. Uvedení žalobkyně v omyl bylo v řízení prokázáno, a proto měla právo od smlouvy odstoupit.
       
Dovolání je opodstatněné.
       
Odvolací soud v této věci sice správně vycházel z § 868 ObčZ, nesprávně jej však vyložil a v důsledku toho věc neposoudil podle správného právního předpisu.
       
 Podle § 868 ObčZ pokud dále není stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před 1. lednem 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. lednem 1992 se však posuzují podle dosavadních předpisů.
       
Toto přechodné ustanovení k úpravám občanského zákoníku provedeným s účinností od 1. 1. 1992 zákonem č. 509/1991 Sb. stojí na zásadě tzv. nepravé zpětné působnosti (retroaktivity) právních norem, která znamená, že existující právní vztah, jenž vznikl před účinností nového právního předpisu, se ode dne účinnosti nové právní normy řídí touto novou právní normou, avšak podle dosavadního předpisu se posuzuje vznik tohoto vztahu a z jednotlivých nároků ty, jež za účinnosti dosavadního předpisu z tohoto vztahu vznikly. Novou právní úpravou se pak řídí ty nároky, jež vznikly za účinnosti nového předpisu, a to samozřejmě i v případě, že samotný právní vztah, z něhož nárok vznikl, byl založen ještě za předchozí právní úpravy. Je totiž třeba rozlišovat právní vztah a nárok, neboť okamžik jejich vzniku nemusí být a také často nebývá totožný.
      
V daném případě závazkový právní vztah mezi kupující žalobkyní a prodávajícím žalovaným byl založen kupní smlouvou, uzavřenou dne 20. 2. 1991, tedy před účinností zákona č. 509/1991 Sb. Vznik tohoto vztahu se proto i po novele ObčZ posuzuje podle ObčZ ve znění účinném do 31. 12.1991 a rovněž tak i jednotlivé nároky, pokud v této době některému z účastníků vznikly. Až do 31. 12. 1991 svědčilo žalobkyni právo na odstoupení od kupní smlouvy z důvodu omylu podle tehdejší právní úpravy (§ 49 odst. 1 ObčZ ve znění do 31. 12. 1991). Jestliže však toto právo nebylo vykonáno a za účinnosti tehdejších právních předpisů nedošlo ke zrušení smlouvy, nemohl vzniknout ani nárok (tj. právo na soudní uplatnění pohledávky) na vrácení plnění poskytnutého podle smlouvy druhé smluvní straně. Nárok, uplatněný v tomto řízení, na vzájemné vrácení plnění podle § 457 ObčZ (ať už ze smlouvy zrušené či relativně neplatné) nemohl totiž vzniknout dříve, než ke zrušení smlouvy odstoupením či k dovolání se její relativní neplatnosti došlo. Pokud dle obsahu žaloby i podle skutkového stavu, jak byl v řízení před soudy obou stupňů zjištěn, k projevu vůle žalobkyně došlo dne 14. 9. 1993 (dnem doručení žaloby žalovanému), pak za předpokladu, že právní úkon žalobkyně vyvolal účinky s ním spojené, vznikl nárok na vrácení plnění.
       
Protože pouze nárok, jenž vznikl před 1. 1. 1991, se posuzuje podle právní úpravy v té době účinné, nelze přisvědčit odvolacímu soudu, že nárok žalobkyně na vrácení vzájemného plnění podle § 457 ObčZ je třeba posuzovat podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991. Je totiž třeba vycházet z toho, že tento nárok vzniká teprve okamžikem, kdy byla kupní smlouva zrušena odstoupením, popř. kdy se její účastník dovolal relativní neplatnosti. Protože ze skutkových zjištění soudů obou stupňů vyplývá, že takový právně relevantní projev měl být učiněn až za účinnosti nové právní úpravy (po 1. 1. 1992), bylo třeba i nárok na vrácení vzájemného plnění posuzovat podle občanského zákoníku ve znění od 1. 1. 1992.