§ 14 odst. 1 OSŘ ve znění přd novelou č. 30/2003
Okolnost, že účastník podal proti soudci trestní oznámení nebo návrh na zahájení soudního řízení, sama o sobě nezakládá důvod k vyloučení soudce.
Usnesení Nejvyšího soudu České republiky ze dne 21. 11. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1722/2002
Z odůvodnění: Soud prvního stupně zamítl žalobu na náhradu škody. K odvolání žalobce odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítá, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, konkrétně soudci odvolacího soudu JUDr. Š., JUDr. W. a JUDr. H. Podle dovolatele je vztah těchto soudců k jeho osobě značně zaujatý, neboť v minulosti podal na JUDr. Š. a JUDr. W. podnět k zahájení trestního stíhání a žalobu na náhradu škody. Jmenovaní soudci byli vyloučeni z projednávání a rozhodování jiné věci, v níž byl dovolatel účastníkem (usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 1999), přičemž JUDr. W. a JUDr. Š. byli vyloučeni v poměru k dovolateli i v dalších případech, a to rovněž usnesením Vrchního soudu v Praze. Usnesením téhož soudu ze dne 8. 10. 2001 pak bylo rozhodnuto, že soudci JUDr. Š. a JUDr. W. jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí jiné věci s odůvodněním, že žalobce podával proti JUDr. Š. a JUDr. W. podněty k zahájení trestního stíhání nebo trestní oznámení a dále proti nim vedl občanskoprávní řízení o zaplacení peněžité částky, což je sama o sobě okolnost schopná vyvolat pochybnost o nepodjatosti těchto soudců vůči žalobci. Tato okolnost podle dovolatele trvá.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 (dále jen „OSŘ“) a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle § 237 odst. 1 písm. g) OSŘ je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát.
Dovolatel namítá podjatost soudců JUDr. Š., JUDr. W. a JUDr. H., kteří tvořili senát odvolacího soudu v projednávané věci.
Soudkyně JUDr. Š. ve vyjádření k námitkám dovolatele uvedla, že k věci, účastníkům ani jejich zástupcům nemá žádný vztah a není si vědoma důvodu, pro který by měla být z rozhodování vyloučena. Tento její postoj nemění ani okolnost, že v jiném řízení rozhodl Vrchní soud v Praze o jejím vyloučení. Z vyjádření soudce JUDr. W. se podává, že k věci, účastníkům ani jejich zástupcům nemá žádný vztah a není si vědom žádného důvodu pro vyloučení ve věci. Soudkyně JUDr. H. podle svého vyjádření nemá žádný vztah k účastníkům ani předmětu sporu a z rozhodování věci se necítí být vyloučena.
Z obsahu spisu je zřejmé, že soudci JUDr. Š. a JUDr. W. byli v jiném, souběžně probíhajícím řízení, usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 10. 2001 vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci ve smyslu § 14 odst. 1 OSŘ ve vztahu k žalobci s odůvodněním, že žalobce podával proti nim podněty k zahájení trestního stíhání nebo trestní oznámení, a že proti nim vedl též občanskoprávní řízení o zaplacení peněžité částky. Ani pravomocné rozhodnutí jiného soudu o vyloučení soudce z projednání věci v jiném řízení však nebrání dovolacímu soudu, aby tvrzené důvody podjatosti z hlediska § 237 odst. 1 písm. g) OSŘ posoudil sám.
Podle § 14 odst. 1 OSŘ soudci jsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti.
Tato úprava směřuje k tomu, aby ve věci jednal a rozhodoval soudce, jehož nestrannost nebude ovlivněna vztahem k účastníkům řízení a jejich zástupcům nebo jeho zájmem na výsledku řízení. Proto zákon zakládá dva okruhy důvodů pro vyloučení soudce; poměr soudce k věci a poměr soudce k účastníkům (jejich zástupcům). Poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci. Tak je tomu v případě, kdy soudce sám by byl účastníkem řízení, ať na straně žalobce či na straně žalovaného, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem). Vyloučen je také soudce, který získal o věci poznatky jiným způsobem, než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou předmětem dokazování).
Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem (srov. § 116 ObčZ), jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak nepřátelský. Nelze přitom vyloučit, že se nepřátelský vztah soudce k účastníku vytvoří při služebním styku, tj. v rámci předchozích soudních řízení nebo i v průběhu řízení stávajícího, především na základě negativně zaměřeného vystupování účastníka proti jeho osobě. Specifický poměr soudce k účastníku může vzniknout i v důsledku toho, že účastník proti němu podá trestní oznámení nebo jiný návrh na zahájení soudního řízení. Sama o sobě však popsaná jednání účastníka vůči soudci ještě důvod k vyloučení soudce nezakládají. Teprve tehdy, podaří-li se účastníku vyvolat skutečný právní spor (např. soudní řízení), v němž se zájmy soudce dostanou do rozporu se zájmy účastníka, případně vyústí-li vystupování účastníka v emotivně ovlivněný postoj soudce, který jinak obecně představuje nepatřičné vybočení z požadavku na profesionální přístup soudce k účastníkům řízení, mohou vyvstat pochybnosti o nestrannosti a objektivitě soudce vzhledem k jeho (do nové specifické polohy postavenému) vztahu k účastníku řízení. O takový případ se v dané věci nejedná.
Z vyjádření soudců v posuzovaném případě nelze dovodit, že by zaujímali proti žalobci subjektivně nepřátelský postoj. Okolnost, že žalobce vůči nim dlouhodobě negativně vystupuje a že dokonce proti nim podal trestní oznámení a žalobu na náhradu škody, nevyvolaly u nich reakci projevující se v emotivním přístupu k němu. Nelze proto z tohoto důvodu dovozovat pochybnosti o schopnosti soudců projednávat a rozhodovat věc objektivně a nestranně. Zároveň je z jejich vyjádření zřejmé, že ani z jiných důvodů nemají takový vztah k účastníkům nebo k jejich zástupcům, který by vyvolával pochybnosti o jejich nepodjatosti, a nemají ani osobní zájem na výsledku sporu. Žalobce ostatně žádný z těchto důvodů vyloučení ani netvrdí a neuvádí žádné další konkrétní skutečnosti (tedy takové, které by mohly zpochybnit se zřetelem na poměr uvedených soudců k věci, k účastníkům řízení nebo k jejich zástupcům jejich nepodjatost) ve smyslu § 14 OSŘ, pro něž by měli být z projednávání a rozhodování věci vyloučeni. Konečně ani z obsahu spisu se nepodávají žádné konkrétní okolnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na poměr soudců k věci, k účastníkům či k jejich zástupcům ve smyslu § 14 OSŘ. Nejsou proto dány důvody pro jejich vyloučení z projednávání a rozhodování věci.
