Smlouva o zřízení věcného břemene, spočívajícího v povinnosti vlastníka pozemku trpět vedení kanalizační stoky přes jeho pozemek, je pro neurčitost neplatná, není-li z ní patrné, kudy stoka povede, popřípadě že může být vedena přes pozemek kdekoli.

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 507/2001

Z odůvodnění: Soud prvního stupně rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali, aby soud určil, že smlouva o zřízení věcného břemene, uzavřená mezi oběma žalobci jako povinnými z věcného břemene a žalovaným jako oprávněným z věcného břemene, kterou žalovanému vzniklo právo vybudovat na jeho náklady na pozemcích žalobců parcelních čísel 1497/2 a 1497/3 v obci a katastrální území M. T. kanalizační stoku, a žalobcům povinnost na svých pozemcích tuto kanalizační stoku strpět, je neplatná. Dospěl k závěru, že smlouva o zřízení věcného břemene uzavřená mezi účastníky je podle § 37 ObčZ platná. Smlouva obsahuje označení smluvních stran a specifikaci věcného břemene, přestože mohla být přesnější. Není-li rozsah věcného břemene na označených pozemcích ve smlouvě omezen, týká se věcné břemeno celých pozemků. Žalobci v době uzavření smlouvy znali rozsah zatížení pozemků věcným břemenem, proto nelze dovodit, že smlouva je pro neurčitost neplatná.

Odvolací soud k odvolání žalobců rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, „že smlouva o zřízení věcného břemene ze srpna 1995 uzavřená mezi žalobci jako povinnými z věcného břemene a žalovaným jako oprávněným z věcného břemene, kterou žalovanému vzniká právo vybudovat na jeho náklady na pozemcích žalobců parc. č. 1497/2 a parc. č. 1497/3, vše v obci a kat. území M. T., kanalizační stoku a prvnímu a druhému žalobci povinnost strpět tuto kanalizační stoku na svých pozemcích, je neplatná“. Odvolací soud poukázal na to, že v článku III. smlouvy o zřízení věcného břemene není žádným způsobem vymezeno, kudy kanalizační stoka povede, a ke smlouvě není připojen žádný geometrický plán, který by graficky věcné břemeno vymezoval. Dospěl k závěru, že v této části je smlouva o zřízení věcného břemene neurčitá, a tedy je celá pro neurčitost podle § 37 odst. 1 ObčZ neplatná. Ztotožnil se názorem žalobců, že vymezení rozsahu věcného břemene musí být vyjádřeno v písemné smlouvě, neboť písemná forma smlouvy je předepsána pod sankcí neplatnosti. V této souvislosti odkázal na právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR z 31. 7. 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, publikovaný v Soudních rozhledech, 1997, č. 6, pod č. 88, podle kterého „jde-li o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán. Nestačí, že účastníkům právního vztahu je jasné, co je např. předmětem smlouvy, není-li to seznatelné z jejího textu“. O neurčitosti smlouvy svědčí i rozpor mezi tvrzením žalovaného, že rozsah břemene vyplývá z toho, že všichni účastníci věděli, kudy trasa povede, a jeho dalším tvrzením, že smlouvu je třeba vykládat tak, že břemenem jsou zatíženy oba pozemky v celém rozsahu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítá, že smlouva o zřízení věcného břemene je určitá. Podle názoru žalovaného, i když bližší specifikace kanalizační stoky není ve smlouvě výslovně vymezena, nemá to na platnost smlouvy žádný vliv, neboť předmětem věcného břemene jsou nemovitosti, nikoliv kanalizační stoka sama. V době uzavření smlouvy muselo být oběma smluvním stranám známo, jak je kanalizační stoka přes pozemky žalobců vedena, a obě věděly, o jakou věc se jedná, neboť v době uzavření smlouvy byla tato kanalizační stoka na pozemcích žalobců již vybudována. O rozsahu oprávnění žalovaného nemůže být objektivně pochyb a stejně tak i o rozsahu omezení žalobců.

Dovolání není důvodné.

Odvolací soud postavil své rozhodnutí především na právním závěru, že předmětná smlouva o zřízení věcného břemene je pro neurčitost podle § 37 odst. 1 ObčZ neplatná. Rozhodnutí odvolacího soudu je v tomto ohledu v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a jeho právnímu závěru nelze nic vytknout.

Věcné břemeno je věcné právo, které omezuje vlastníka nemovité věci ve prospěch někoho jiného tak, že je povinen něco trpět, něčeho se zdržet nebo něco konat. Podstatným obsahem věcného břemene je zatížení vlastníka nemovitosti, neboli omezení v jeho výkonu vlastnického práva. Každá smlouva o zřízení věcného břemene musí mít písemnou formu a mimo jiné obsahovat přesné vymezení obsahu a rozsahu věcného břemene a pro eventuální vymáhání neplnění povinnosti též rozsah a způsob výkonu věcného břemene. K tomu srov. R 50/1985 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, s. 526.

Podle § 37 odst. 1 ObčZ právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

Nejvyšší soud potvrdil svou aplikační praxi ve vztahu k právě citovanému ustanovení v návaznosti na výše citované rozhodnutí sp. zn. 3 Cdon 227/96 rozsudkem z 21. 6. 2001, sp. zn. 33 Odo 273/2001, publikovaným v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 593, svazku 7; prakticky jím zopakoval citovaný právní názor. Podle rozhodnutí uveřejněného v časopise Soudní judikatura, 1999, č. 4, pod č. 121 „právní úkon je neurčitý tehdy, jestliže srozumitelně vyjádřený obsah má takové věcné nedostatky, že je nelze překlenout ani s použitím interpretačních pravidel“. V podstatě stejný právní názor zaujal Nejvyšší soud v rozsudku z 22. 6. 2000, sp. zn. 33 Cdo 390/2000, (ASPI), v němž uvedl, že „projev vůle je neurčitý, je-li neurčitý jeho obsah, tj. – mimo případy, kdy vůbec chybí určitá vůle – když se jednajícímu nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit, a je nesrozumitelný, jestliže jednající nedosáhl – vadným slovním nebo jiným zprostředkováním – jasného vyjádření své vůle. Závěr o neurčitosti či nesrozumitelnosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit (§ 35 odst. 2 ObčZ). Vůle účastníka právního vztahu je projevem určitá, srozumitelná, jestliže je výkladem objektivně pochopitelná. Výkladem pak nelze obsah předmětného právního úkonu doplňovat.“

Z provedeného dokazování nevyplynulo, že by se účastníci shodli na tom, že předmětná kanalizační stoka může vést přes pozemky žalobců kdekoli; ostatně ani to nevyplývá z předmětné smlouvy. Účastníci smlouvy se při ústním jednání domlouvali na tom, v jakém rozsahu a v jakých místech povede stoka přes jejich pozemky. Toto určité ujednání však nebylo pojato do písemné smlouvy a právě pro přesvědčení žalobců, že toto ujednání nebylo dodrženo, vznikl mezi stranami spor. Předmětná písemná smlouva je tedy neurčitá a tudíž neplatná ve smyslu § 37 odst. 1 ObčZ, neboť neobsahuje určitým způsobem vyjádřený rozsah věcného břemene, jež má žalobce zatěžovat.