§ 132 OSŘ
Věrohodnost výpovědi svědka lze hodnotit i s přihlédnutím ke způsobu, jakým svědek soudu sděluje zjišťované skutečnosti a k jeho chování při výpovědi.
Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 136/2002
Z odůvodnění: Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a zamítl návrh na určení vlastnického práva navrhovatele k nemovitostem v rozsudku uvedeným.
Žalobce se domáhal určení, že je vlastníkem nemovitostí uvedených níže, které nabyl podle svého tvrzení 5. 2. 1971 od družstva R. Tvrdil, že o koupi byla zřejmě uzavřena smlouva, která se však nedochovala, vlastnictví žalobce nebylo vyznačeno ani v evidenci nemovitostí. Žalobce tvrdil, že vlastnické právo vydržel. Odvolací soud mimo jiné konstatoval, že z pozemkové evidence bylo zřejmé, že vlastníkem nemovitostí byla akciová společnost A. K., která je prodala žalovaným, a dále, že žalobce vlastnické právo k nemovitostem nevydržel, neboť nebyl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je jejich vlastníkem. Tento závěr opřel kromě jiného o svědectví L. B., z něhož vyplynulo, že žalobce musel mít pochybnost o tom, zda se stal vlastníkem nemovitostí. Výpověď svědka P. považoval za nepřesvědčivou a jednostrannou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání. Mimo jiné namítá „nekritické převzetí údajů“ od svědka L. B. odvolacím soudem. Z ničeho nelze naopak zjistit, v čem je nepřesvědčivá výpověď svědka P. a proč „působí dojmem“ stranění družstvu. V tomto směru je závěr odvolacího soudu nepřezkoumatelný.
Dovolání není důvodné.
V dané věci odvolací soud učinil na základě výpovědi svědka L. B. skutkové zjištění, že svědek žalobce již v roce 1979 upozornil na to, že není jako vlastník zapsán v evidenci nemovitostí a že v roce 1985 mu žalobce odmítl prodat část sporného pozemku a zakázal mu na něm sázet stromy s odůvodněním, že nelze vyloučit, že tento pozemek bude žalobce vracet. Z těchto skutečností je nepochybně zřejmé, že žalobce měl anebo při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, měl mít v té době pochybnost, že sporné nemovitosti mu patří. Proto nemohl být jejich oprávněným držitelem a nabýt k nim vlastnictví vydržením. Samotná okolnost, že žalobce nebyl jako vlastník zapsán v katastru nemovitostí, nemohla vyloučit jeho oprávněnou držbu. V dané věci je však několik okolností, které vylučují, aby dovolací soud mohl závěr odvolacího soudu o neoprávněnosti držby posoudit jako nesprávný. Jde o to, že se nepodařilo prokázat existenci písemné smlouvy o převodu nemovitostí, problémy s vlastnictvím předchůdce žalobce, nedostatek zápisu vlastnictví žalobce v evidenci nemovitostí a konečně i výpověď svědka B. Tyto skutečnosti, posouzené ve vzájemné souvislosti, umožňují držbu žalobce posoudit jako neoprávněnou. Ovšem i kdyby bylo zjištěno, že žalobce se uchopil držby na základě písemné smlouvy, ve světle výpovědi svědka B. by tato okolnost k závěru o oprávněné držbě, trvající po celou vydržecí dobu, nestačila.
Dovolatel zpochybňuje postup odvolacího soudu, který vyšel z výpovědi svědka B., a nesouhlasí s označením výpovědi svědka P. za málo přesvědčivou. Tyto námitky nejsou důvodné. Podle § 132 OSŘ hodnotí důkazy soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Vzhledem k tomu, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou přímosti, je hodnocení důkazů věcí soudu, který tento důkaz provedl. Dovolací soud může hodnocení důkazů přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení. Hodnocení výpovědi svědka z hlediska její věrohodnosti je v souladu se zásadou přímosti občanského soudního řízení (§ 122 odst. 1 OSŘ) věcí soudu, který provádí dokazování a ke způsobu tohoto hodnocení by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě, že by soud hodnotil věrohodnost výpovědi na základě skutečností, které se dle obecných zkušeností k věrohodnosti výpovědi nevztahují. Věrohodnost výpovědi svědka lze hodnotit i s přihlédnutím ke způsobu, jakým svědek soudu sděluje zjišťované skutečnosti a k jeho chování při výpovědi (viz též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, publikovaný v Právních rozhledech, 1998, č. 7). V dané věci lze konstatovat, že odvolací soud se při hodnocení věrohodnosti výpovědi svědků neodchýlil od hodnocení skutečností, které se dle obecných zkušeností k věrohodnosti výpovědi vztahují, když přihlédl k tomu, že výpověď svědka P. byla málo přesvědčivá (tj. vyjádřil názor, jak na něj působil způsob, jakým tento svědek sděloval své poznatky soudu), zatímco svědek B. vypovídal konkrétně a jeho výpověď působila věrohodně. Proto nelze dovodit, že by soud v dané věci hodnotil důkazy v rozporu s § 132 OSŘ a dovolání v té části, v níž polemizuje s hodnocením důkazů, nelze přisvědčit.
