Porušení předkupního práva podílového spoluvlastníka převodem jiného spoluvlastnického podílu na téže věci příklepem licitátora ve veřejné dražbě jako

Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky

§ 140, § 603 odst. 3 ObčZ,

§ 24 odst. 3, § 48 odst. 3, 4 zákona č. 26/2000 Sb.
 
Porušení předkupního práva podílového spoluvlastníka převodem jiného spoluvlastnického podílu k téže věci příklepem licitátora ve veřejné dražbě nemá za následek neplatnost dražby; práva vyplývající z § 603 odst. 3 ObčZ tím nejsou dotčena.
 
Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. 12. 2007, sp. zn. 21 Cdo 930/2007
 
Z odůvodnění: Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že je neplatná veřejná dobrovolná dražba, které se konala dne 18. 8. 2003, jejímž předmětem byly ideální 4/6 nemovitostí, a to „domu čp. 41 na stavební parcele 85/8, stavební parcely č. 85/1 o výměře 9 169 m2, zastavěná plocha a nádvoří, stavební parcely č. 85/3 o výměře 724 m2, zastavěná plocha a nádvoří, stavební parcely č. 85/4 o výměře 641 m2, zastavěná plocha a nádvoří, stavební parcely č. 85/5 o výměře 1 908 m2, zastavěná plocha a nádvoří, stavební parcely č. 85/8 o výměře 163 m2, zastavěná plocha a nádvoří, stavební parcely č. 85/9 o výměře 411 m2, zastavěná plocha a nádvoří, stavební parcely č. 85/10 o výměře 277 m2, zastavěná plocha a nádvoří, stavební parcely č. 85/11 o výměře 137 m2, zastavěná plocha a nádvoří, stavební parcely č. 85/12 o výměře 232 m2, zastavěná plocha a nádvoří, stavební parcely č. 157 o výměře 519 m2, zastavěná plocha a nádvoří, parcely č. 526 o výměře 5 427 m2, ostatní plocha, budovy bez č.p. na stavební parcele 85/3, budovy bez č.p. na stavební parcele 85/4, budovy bez č.p. na stavební parcele 85/5, budovy bez č.p. na stavební parcele 85/9, budovy bez č.p. na stavební parcele 85/10, budovy bez č.p. na stavební parcele 85/11 a budovy bez č.p. na stavební parcele 85/12, vše v kat. území D. B., obec V., zapsaných u Katastrálního úřadu pro S. k., pracoviště K. H. na LV“. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že je spoluvlastníkem uvedených nemovitostí v rozsahu ideální 1/6 a že vedlejší účastník 2) je vydražil ve veřejné dražbě, kterou dne 18. 8. 2003 provedl žalovaný jako dražebník na návrh likvidátora vedlejšího účastníka 3). Žalobce považuje veřejnou dražbu za neplatnou, neboť byla v rozporu se zákonem č. 26/2000 Sb. provedena, ačkoliv na předmětu dražby vázlo „zákonné předkupní právo spoluvlastníků“, a žalobci ani nebyla doručena dražební vyhláška, čímž mu bylo znemožněno uplatnit předkupní právo v dražbě.
 
Okresní soud rozsudkem ze dne 2. 11. 2005 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit České republice „do pokladny Okresního soudu“ na „zálohovaném svědečném“ 2 232 Kč, že žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení žalovanému 15.221,70 Kč a vedlejšímu účastníku 2) „na účet“ advokátky 14 780 Kč, že žalobce, vedlejší účastnice 1) a vedlejší účastník 3) vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů řízení a že žalovanému se vůči vedlejší účastnici 1) nepřiznává náhrada nákladů řízení. Z provedených důkazů zjistil, že uvedené nemovitosti byly ve spoluvlastnictví žalobce v rozsahu ideální 1/6, vedlejší účastnice 1) v rozsahu ideální 1/6 a vedlejšího účastníka 3) v rozsahu ideálních 4/6 a že spoluvlastnický podíl vedlejšího účastníka 3) vydražil ve veřejné dobrovolné dražbě, provedené žalovaným na návrh „vlastníka“ [likvidátora vedlejšího účastníka 3)] dne 18. 8. 2003, vedlejší účastník 2). Námitku žalobce, že je dražba neplatná, neboť mu nebyla doručena dražební vyhláška, soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že žalobce není „aktivně legitimován k podání žaloby na neplatnost dražby“ podle ustanovení § 24 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb., neboť se nestal účastníkem dražby, že dražební vyhláška mu byla doručována 3x, avšak z adresy „do P.“ se zásilka vrátila s tím, že „adresát se z uvedené adresy odstěhoval a novou adresu neoznámil“, a 2 zásilky zaslané „na aktuální adresu do SRN“ se vrátily „jako nevyzvednuté“, a že žalobce (spolu se sourozenci) byl podle výpovědi svědků Ing. K. V. a J. M. v době konání dražby přítomen v místě dražby a v dražební místnosti. K názoru žalobce, že spoluvlastnický podíl vedlejšího účastníka 3) nemohl být dražen, neboť tu bylo „zákonné předkupní právo spoluvlastníků“, soud prvního stupně uvedl, že z tohoto důvodu nemá žalobce na požadovaném určení naléhavý právní zájem a že žalobce přes výzvu (nabídku) učiněnou ještě před dražbou své předkupní právo nevyužil.
 
K odvolání žalobce a vedlejší účastnice 1) krajský soud rozsudkem ze dne 24. 5. 2006 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že výši náhrady nákladů řízení přiznaných vedlejšímu účastníku 2) stanovil částkou 10 980 Kč, „jinak“ (v dalších výrocích) jej potvrdil a rozhodl, že žalobce a vedlejší účastnice 1) jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně vedlejšímu účastníku 2) na náhradě nákladů odvolacího řízení 3 778 Kč „na účet“ advokátky JUDr. A. Š. a že ve vztahu mezi žalobcem, vedlejší účastnicí 1), žalovaným a vedlejším účastníkem 3) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně dovodil, že žalobce není k vyslovení neplatnosti veřejné dobrovolné dražby ze dne 18. 8. 2003 věcně legitimován, neboť podle ustanovení § 24 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb. má takové oprávnění jen účastník dražby, dražební věřitel nebo navrhovatel dražby. Aniž by bylo potřebné se zabývat dalšími okolnostmi, žaloba nemůže být úspěšná již z důvodu, že žalobce se dražby nezúčastnil a nebyl ani dražebním věřitelem, ani navrhovatelem dražby.
 
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovozuje, že spoluvlastník nemovitostí, u nichž je prodáván v dražbě podíl jiného spoluvlastníka, je „oprávněn podat žalobu jako opomenutý navrhovatel dražby“ a vytýká soudům, že „situaci neposuzovaly z pohledu spoluvlastníka a jeho zákonných práv“ a že „nedoplnily mezeru v zákoně tak, aby byl účel zákona naplněn“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vedlejší účastník 3) navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl. Uvedl, že věcnou legitimaci k určení neplatnosti veřejné dobrovolné dražby vymezuje ustanovení § 24 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb., že žalobcův názor o “opomenutém navrhovateli“ je v rozporu s ustanovením § 2 písm. b) zákona č. 26/2000 Sb. a “zcela účelový“ a že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.
 
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a OSŘ) po zjištění, že k podání, které zaslal soudu prvního stupně dne 21. 8. 2006 JUDr. I. Z. [v řízení před soudy zástupce vedlejší účastnice 1)] v elektronické podobě, aniž by bylo do 3 dnů doplněno písemným podáním shodného znění, nelze přihlížet (srov. § 243c odst. 1 a § 42 odst. 3 větu druhou OSŘ) a že dovolání žalobce proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 OSŘ, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti žalobcova dovolání.
 
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ).
 
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 OSŘ
 
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) OSŘ] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) OSŘ], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) OSŘ]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst. 2 písm. a) OSŘ], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm. b) OSŘ].
 
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
 
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 OSŘ].
 
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 OSŘ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 OSŘ ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 OSŘ, dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
 
V projednávané věci odvolací soud řešil právní otázku, zda spoluvlastník nemovitostí, u nichž je prodáván v dražbě podíl jiného spoluvlastníka, je aktivně věcně legitimován ve sporu o vyslovení neplatnosti veřejné dražby, požadovaného podle ustanovení § 24 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že žalobcovo dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
 
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 OSŘ, které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první OSŘ), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
 
Projednávanou věc je třeba i v současné době posoudit – s ohledem na to, že napadená veřejná dražba byla provedena dne 18. 8. 2003 – podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění zákonů č. 120/2001 Sb. a č. 517/2002 Sb., tedy ve znění účinném do 30. 4. 2004 (dále jen „zákona o veřejných dražbách“).
 
Podle ustanovení § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách může každý účastník dražby, dražební věřitel nebo navrhovatel dražby požádat soud, aby vyslovil neplatnost dražby, pokud dražebník neupustil od dražby, ač tak byl povinen učinit, vydražila-li předmět dražby osoba, která je z účasti na dražbě vyloučena, nebo nejsou-li splněny podmínky uvedené v § 12 odst. 1 a 2, § 14 odst. 3, § 15 odst. 1 až 3, § 19, § 20, § 21, § 23 odst. 1 až 10, § 25 a v § 26 odst. 1 a 2 nebo byly-li vydraženy z dražeb vyloučené předměty dražby; soud vysloví v takových případech neplatnost dražby. Není-li toto právo uplatněno do 3 měsíců ode dne konání dražby, zaniká.
 
Veřejnou dražbou prováděnou podle zákona o veřejných dražbách se rozumí – jak vyplývá z ustanovení § 2 písm. a) tohoto zákona – veřejné jednání, jehož účelem je převod vlastnického nebo jiného práva k předmětu dražby na osobu, která za stanovených podmínek učiní nejvyšší nabídku, jakož i veřejné jednání, které bylo ukončeno z důvodu, že nebylo učiněno ani nejnižší podání. Bylo-li při veřejné dražbě učiněno podání, udělí licitátor příklep tomu účastníku dražby, který učinil nejvyšší podání. Na účastníka dražby, jemuž byl udělen příklep (tj. na vydražitele) nepřechází vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dražby – jak k tomu dochází například při veřejné dražbě organizované podle zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, ve znění pozdějších předpisů (srov. právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999 sp. zn. 2 Cdon 1034/97, který byl uveřejněn pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001) – na základě smlouvy, ale podle právní skutečnosti, kterou je příklep licitátora [srov. § 2 písm. a) zákona o veřejných dražbách]. Vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dobrovolné dražby přechází na vydražitele k okamžiku udělení příklepu, a to za předpokladu, že uhradil ve stanovené lhůtě cenu dosaženou vydražením (§ 30 odst. 1 zákona o veřejných dražbách). V případě, že cena nebyla vydražitelem ve stanovené lhůtě uhrazena, dochází ke zmaření dražby [§ 2 písm. n) zákona o veřejných dražbách] a vydražitel nenabývá k předmětu dražby vlastnické nebo jiné právo (§ 24 odst. 1 zákona o veřejných dražbách).
 
Zaplatil-li vydražitel cenu dosaženou vydražením ve stanovené lhůtě, nepřechází na něj vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dobrovolné dražby, jde-li o neplatnou dražbu. Veřejná dobrovolná dražba je neplatná, jen jestliže její neplatnost vyslovil soud; neplatnost této dražby přitom soud nemůže posuzovat v jiném řízení než v řízení podle ustanovení § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách, a to ani jako otázku předběžnou (srov. například právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2006 sp. zn. 29 Odo 294/2003, který byl uveřejněn pod č. 10 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007). Soud může vyslovit neplatnost veřejné dobrovolné dražby, jen jestliže byl splněn některý z důvodů neplatnosti dražby, jež jsou taxativně uvedeny v ustanovení § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách, jestliže žalobu o určení neplatnosti dražby podala osoba, která je k návrhu podle tohoto ustanovení oprávněna (věcně legitimována), směřuje-li žaloba proti osobám, jejichž práv a povinností se řízení a rozhodnutí o neplatnosti veřejné dobrovolné dražby týká (pasivně věcně legitimovaným), a byla-li žaloba podána v tomto ustanovení uvedené prekluzívní lhůtě.
Podle ustálené judikatury soudů se řízení o určení (vyslovení) neplatnosti veřejné dobrovolné dražby podle ustanovení § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách musí z hlediska věcné legitimace účastnit (buď jako žalobci nebo jako žalovaní) navrhovatel dražby, vlastník nebo nositel jiného práva k předmětu dražby, je-li navrhovatelem dražby od nich odlišná osoba, oprávněná podle zvláštního právního předpisu předmět dražby zcizit, dražebník a vydražitel; na straně žalovaného je třeba tyto účastníky považovat za nerozlučné společníky ve smyslu ustanovení § 91 odst. 2 OSŘ (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2006 sp. zn. 21 Cdo 20/2005, který byl uveřejněn pod č. 53 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006).
 
Oprávnění (aktivní věcnou legitimaci) k podání žaloby o určení neplatnosti veřejné dobrovolné dražby (tj. právo domáhat se vyslovení neplatnosti veřejné dobrovolné dražby) zákon poskytuje – jak se uvádí v ustanovení § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách a jak správně dovodil odvolací soud – každému účastníku dražby, dražebnímu věřiteli a navrhovateli. Účastníkem dražby se rozumí osoba přítomná při dražbě, která se dostavila za účelem činit podání a splňuje podmínky stanovené zákonem o veřejných dražbách [§ 2 písm. c) zákona o veřejných dražbách]. Za dražebního věřitele je třeba považovat zástavního věřitele, věřitele, jehož pohledávka je zajištěna omezením převodu nemovitostí nebo zadržovacím právem, správce daně, správu sociálního zabezpečení a zdravotní pojišťovnu provádějící veřejné zdravotní pojištění (srov. vymezení tohoto pojmu v ustanovení § 36 odst. 3 zákona o veřejných dražbách, které se uplatní též při provádění veřejných dobrovolných dražeb). Navrhovatelem dražby zákon označuje osobu, která za podmínek stanovených zákonem o veřejných dražbách navrhla provedení dražby [§ 2 písm. b) zákona o veřejných dražbách].
 
Převádí-li se spoluvlastnický podíl, mají spoluvlastníci předkupní právo, ledaže jde o převod osobě blízké; nedohodnou-li se spoluvlastníci o výkonu předkupního práva, mají právo vykoupit podíl poměrně podle velikosti podílů (§ 140 občanského zákoníku).
 
Byl-li spoluvlastnický podíl převeden na jiného s porušením předkupního práva spoluvlastníka, je právní úkon neplatný, jestliže se neplatnosti dovolal ten, kdo je takovým úkonem dotčen, přičemž neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil (srov. § 40a občanského zákoníku). Na zákonné předkupní právo podle ustanovení § 140 občanského zákoníku lze podle ustálené judikatury soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001 sp. zn. 25 Cdo 2764/99, který byl uveřejněn pod č. 72 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002) použít i ustanovení o předkupním právu obsažená v osmé části občanského zákoníku, samozřejmě s výjimkou těch, která se týkají jen smluvního předkupního práva; vyplývá z toho mimo jiné, že spoluvlastník může v případě porušení svého předkupního práva požadovat, aby mu – jestliže nenamítne neplatnost právního úkonu – nabyvatel věc nabídl ke koupi, nebo mu zůstane předkupní právo zachováno (srov. § 603 odst. 3 občanského zákoníku).
 
Předmětem veřejné dobrovolné dražby mohou být věc, podnik nebo jeho organizační složka, převoditelná majetková práva s výjimkou práv z duševního vlastnictví a soubor práv nebo soubor věcí a práv, bylo-li navrženo jejich vydražení a splňují-li podmínky stanovené zákonem o veřejných dražbách (§ 17 odst. 3 zákona o veřejných dražbách); dražit však nelze mimo jiné věci, na nichž vázne zákonné předkupní právo spoluvlastníků (srov. § 17 odst. 5 zákona o veřejných dražbách).
 
S dovolatelem lze souhlasit v tom, že z veřejné dobrovolné dražby je vyloučen spoluvlastnický podíl, k němuž má jiný spoluvlastník téže věci zákonné předkupní právo podle ustanovení § 140 občanského zákoníku; to však platí jen tehdy, bylo-li předkupní právo porušeno, tedy jestliže oprávněnému spoluvlastníku nebyl v době před převodem na jiného dražený podíl nabídnut ke koupi ve lhůtách uvedených v ustanovení § 605 občanského zákoníku nebo jestliže učiněná nabídka neodpovídala požadavkům ustanovení § 606 občanského zákoníku. V případě, že spoluvlastnický podíl byl převeden na jiného příklepem licitátora při veřejné dobrovolné dražbě a že došlo k porušení zákonného předkupního práva jiného spoluvlastníka, nastal tu takový právní stav, že sice byl vydražen z dražby vyloučený předmět dražby, že avšak dotčený spoluvlastník se nemůže domáhat zjednání nápravy prostřednictvím určení neplatnosti veřejné dobrovolné dražby, neboť mu zákon vůbec neposkytuje věcnou legitimaci domáhat se u soudu žalobou takového určení. Výčet osob oprávněných domáhat se vyslovení neplatnosti veřejné dobrovolné dražby je totiž v ustanovení § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách taxativní; dotčeného spoluvlastníka nelze – jak se mylně domnívá dovolatel – považovat za „opomenutého navrhovatele dražby“, neboť ani analogicky nelze dovodit, že by šlo o osobu, která by – jak se při vymezení pojmu „navrhovatel“ uvádí ve ustanovení § 2 písm. b) zákona o veřejných dražbách – „za podmínek stanovených zákonem o veřejných dražbách navrhla provedení dražby“.
 
Vzhledem k tomu, že otázku neplatnosti veřejné dobrovolné dražby soud nemůže – jak již uvedeno výše – posuzovat v jiném řízení než v řízení podle ustanovení § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách, a to ani jako otázku předběžnou, a že dotčený spoluvlastník není věcně legitimován k žalobě o neplatnost veřejné dobrovolné dražby, dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že porušení zákonného předkupního práva spoluvlastníka nemá za následek neplatnost veřejné dobrovolné dražby, jejímž předmětem byl spoluvlastnický podíl na téže věci. Uvedený závěr odpovídá též tomu, že, ačkoliv jedním z následků porušení předkupního práva je neplatnost právního úkonu podle ustanovení § 40a občanského zákoníku, neplatnosti veřejné dobrovolné dražby se nelze dovolávat už proto, že vlastnictví při ní – jak uvedeno již výše – nepřechází na základě právního úkonu (smlouvy), ale podle jiné právní skutečnosti (příklepu licitátora).
 
Z uvedeného současně nelze dovozovat, že by zákonné předkupní právo podle ustanovení § 140 občanského zákoníku porušené přechodem vlastnictví ve veřejné dobrovolné dražbě nepožívalo žádnou právní ochranu. I když dotčený spoluvlastník není oprávněn požadovat vyslovení neplatnosti veřejné dobrovolné dražby, zůstává mu zachováno právo podle ustanovení § 603 odst. 3 občanského zákoníku, tedy buď po nabyvateli (vydražiteli) požadovat, aby mu převedený spoluvlastnický podíl nabídl ke koupi, anebo mu zůstane předkupní právo zachováno.
 
Nejvyšší soud ČR z uvedených důvodů dospěl k závěru, že spoluvlastník, jehož předkupní právo bylo porušeno převodem jiného spoluvlastnického podílu na téže věci příklepem licitátora ve veřejné dobrovolné dražbě, není oprávněn (věcně legitimován) domáhat se určení neplatnosti veřejné dobrovolné dražby podle ustanovení § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách; i když porušení zákonného předkupního práva spoluvlastníka podle ustanovení § 140 občanského zákoníku nemá za následek neplatnost veřejné dobrovolné dražby, není tím dotčeno právo dotčeného spoluvlastníka podle ustanovení § 603 odst. 3 občanského zákoníku požadovat po vydražiteli, aby mu převedený spoluvlastnický podíl nabídl ke koupi. I kdyby tedy bylo předkupní právo žalobce jako spoluvlastníka předmětných nemovitostí porušeno (jak žalobce za řízení tvrdil) převodem spoluvlastnického podílu vedlejšího účastníka 3) ve veřejné dobrovolné dražbě konané dne 18. 8. 2003, odvolací soud v souladu se zákonem dovodil, že žalobce není k určení neplatnosti této dražby aktivně věcně legitimován a že proto žaloba musela být již z tohoto důvodu zamítnuta.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 OSŘ, § 229 odst. 2 písm. a) a b) OSŘ nebo v § 229 odst. 3 OSŘ anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem OSŘ zamítl.
Odeslat článek e-mailem
Odeslat článek e-mailem
Vaše jméno: Váš e-mail:
E-mail adresáta: Poslat:
Komentář:
Vyhledávání
Novinky