§ 228 odst. 1 TrŘ
§ 438 odst. 1, 2 ObčZ

Podle § 438 odst. 1 ObčZ je pravidlem solidární odpovědnost více škůdců za škodu, tj. i za škodu způsobenou trestným činem spáchaným spolupachateli (§ 9 odst. 2 TrZ). Dílčí, resp. dělená odpovědnost více škůdců podle § 438 odst. 2 ObčZ je výjimkou z tohoto pravidla a uplatní se jen v odůvodněných případech. Zásadním hlediskem pro takový výjimečný postup však nemůže být ani míra zavinění, ani podíl na prospěchu ze společné trestné činnosti každého z více škůdců, tedy spravedlivé vypořádání poměrů mezi škůdci podle účasti na způsobení vzniklé škody (§ 439 ObčZ). Proto dílčí, resp. dělená odpovědnost více škůdců jako spolupachatelů trestného činu za škodu přichází v úvahu jen v situacích, kdy jejím uplatněním nebude nikterak ohrožen zájem poškozeného na uspokojení jeho nároku na náhradu škody.

Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. března 2008, sp. zn. 8 Tdo 317/2008

Z odůvodnění: Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 27. 1. 2006, sp. zn. 2 T 1122/2003, byl obviněný A. K. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) TrZ a odsouzen podle § 250 odst. 3 TrZ k trestu odnětí svobody na 2 roky, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 TrZ podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 TrZ na 4 roky. Podle § 228 odst. 1 TrŘ byla obviněným A. K. a M. D. uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozené S. o. š., S. o. u. a U., příspěvkové organizaci se sídlem v Č. L., peněžní částku ve výši 1 071 214,70, Kč. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestech stran spoluobviněných M. D., J. H., J. H., o povinnosti k náhradě škody uložené spoluobviněnému M. D. a o částečném zproštění obžaloby spoluobviněných J. H. a J. H.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný A. K. dopustil trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) TrZ tím, že
1. společně s obviněným M. D. v době od 5. 1. 2000 do 18. 3. 2002 v Č. L. v objektu S. o. š., S. o. u. a U., se sídlem v Č. L., obviněný M. D. odebíral pro školní jídelnu od obchodní společnosti D., spol. s r. o., se sídlem Z., zboží, které do učiliště dovážel obviněný A. K., přičemž po vzájemné dohodě obviněný A. K. vyhotovoval nepravé dodací listy o dodávce zboží, které nebylo nikdy dodáno škole, a současně mu předal čisté dodací listy orazítkované v záhlaví otiskem razítka obchodní společnosti D., spol. s r. o., na které si obviněný M. D. sám vypisoval zboží údajně dodané obchodní společností D., spol. s r. o., a následně obviněný M. D. vykazoval v pokladní knize v položce výdej příslušnou finanční částku, kterou také z pokladny školy odčerpal pro vlastní potřebu, a to konkrétně v době od 5. 1. 2000 do 22. 12. 2000 částku 308 252,30 Kč, v době od 9. 1. 2001 do 31. 12. 2001 částku 758 819,10 Kč a v době od 14. 2. 2002 do 18. 3. 2002 částku 4 143,30 Kč, a tímto jednáním způsobili škodu celkem ve výši 1 071 214,70 Kč ke škodě S. o. š., S. o. u. a U., se sídlem v Č. L. (bod II. výroku o vině);

2. společně s obviněným J. H., který po dohodě s obviněným A. K. v době od 10. 1. 2002 do 13. 2. 2002 v Č. L. v objektu S. o. š., S. o. u. a U., se sídlem v Č. L., vyhotovoval nepravé dodací listy o dodávce zboží, na kterých pozměňoval množství zboží nebo cenu za jednotku zboží vždy s vyšší finanční částkou oproti pravému dodacímu listu, přičemž obviněný A. K. převzal od obviněného J. H. správnou finanční částku, kterou odevzdal obchodní společnosti D., spol. s r. o., a současně obviněnému J. H. podepsal, že přijal vyšší finanční částku, a obviněný J. H. v pokladní knize vykázal v kolonce „Výdej“ příslušnou částku a rozdíl mezi oběma částkami si ponechal, čímž způsobili škodu S. o. š., S. o. u. a U., se sídlem v Č. L., ve výši 36 814,10 Kč (bod III. výroku o vině).

Rozsudek soudu prvního stupně napadli státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v České Lípě a obvinění M. D. a A. K. odvoláními. Odvolání státní zástupkyně bylo podáno v neprospěch obviněných J. H., M. D. a J. H., nesměřovalo proti té části rozsudku, která se týkala dovolatele, a obviněný A. K. podal odvolání toliko proti výroku o náhradě škody. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. 31 To 147/2006, bylo odvolání obviněného A. K. podle § 256 TrŘ jako nedůvodné zamítnuto. Stejně tak bylo zamítnuto i odvolání státní zástupkyně a odvolací soud sám nově rozhodl o povinnosti k náhradě škody ohledně spoluobviněného M. D. Jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.

Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný A. K. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o náhradě škody, kterým mu byla uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně s obviněným M. D. poškozenému škodu ve výši 1 071 214,70 Kč. Obviněný uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) TrŘ, protože napadené rozhodnutí údajně spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podle názoru obviněného měl odvolací soud přihlédnout k míře prospěchu spolupachatelů a rozhodnout o dělené, nikoliv solidární odpovědnosti za způsobenou škodu. Jak dále obviněný upozornil, z trestné činnosti, k níž se doznal, měl toliko zanedbatelný majetkový prospěch představovaný částkou 1 600 Kč a několika potravinovými balíčky, naopak spoluobviněný M. D. profitoval na trestné činnosti rozhodující měrou, byl jejím iniciátorem a organizátorem. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu ve výroku o náhradě škody a aby věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného A. K. uvedla, že jeho námitky formálně odpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu, avšak nejsou důvodné. S odkazem na závěry učiněné odvolacím soudem je státní zástupkyně přesvědčena, že námitka obviněného o jeho minimálním prospěchu z trestné činnosti nemůže být zohledněna za situace, kdy byly splněny všechny podmínky pro společnou odpovědnost za škodu ve smyslu § 438 odst. 1 ObčZ. Soudy podle státní zástupkyně správně uplatnily ustanovení o solidární odpovědnosti, neboť nebyly shledány zvláštní okolnosti případu. Nelze jim vytýkat, že nepřikročily k aplikaci ustanovení § 438 odst. 2 ObčZ, protože zákon nevyžaduje obligatorní použití toho ustanovení, ale ponechává je na úvaze soudu. Podle státní zástupkyně je námitka obviněného řešitelná cestou vzájemného vypořádání solidárně odpovědných osob ve smyslu § 439 ObčZ. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) TrŘ jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného A. K. je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) TrŘ lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. „Jiným nesprávným hmotněprávním posouzením“ se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Takovou otázku dozajista představuje i správná aplikace těch ustanovení občanského zákoníku, která jsou relevantní pro určení náhrady škody způsobené trestným činem spáchaným ve spolupachatelství, tedy více škůdci.

Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná otázka, zda byly splněny podmínky pro použití ustanovení § 438 odst. 1 ObčZ o solidární odpovědnosti k náhradě škody způsobené více škůdci, či zda se mělo aplikovat ustanovení § 438 odst. 2 ObčZ o dílčí odpovědnosti více škůdců.

Soud prvního stupně v relevantních souvislostech rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 TrŘ uložil obviněným A. K. a M. D. povinnost zaplatit společně a nerozdílně na náhradu škody poškozené S. o. š., S. o. u. a U., příspěvkové organizaci se sídlem v Č. L., (nadále jen „poškozený“) peněžní částku ve výši 1 071 214,70 Kč. S tímto rozhodnutím se ztotožnil i odvolací soud, který z podnětu odvolání obviněného A. K. přezkoumával správnost a odůvodněnost právě jen tohoto oddělitelného výroku. Jak správně rozvedl v odůvodnění napadeného rozsudku, obvinění se dopustili trestného činu, jímž byli uznáni vinnými, společnou činností. Obviněný A. K. právě tím, že obviněnému M. D. předával prázdné dodací listy nebo na jeho žádost vyhotovil nepravé dodací listy, umožnil, aby obviněný M. D. vykazoval podstatně vyšší příjem od obchodní společnosti D., spol. s r. o., nebo dodávku zboží, které ve skutečnosti dodáno nebylo, a zaplacení jeho ceny v hotovosti a následné odčerpání finančních prostředků. Obviněný A. K. si tak podle soudů musel být nejméně vědom toho, že takovým jednáním bude poškozenému způsobena škoda, a byl také s tímto následkem srozuměn. Obviněného tedy nemůže omlouvat, že upozorňoval spoluobviněného M. D. na nesrovnalosti, neboť s ním páchal společnou trestnou činnost po dobu více než 2 let. I s ohledem na tuto skutečnost, tedy dobu páchání trestné činnosti, si musel být vědom toho, že škoda může být vysoká, neboť znal cenu zboží, kterou poškozenému dovážel.

Dovolatel nesouhlasil s rozhodnutími soudů obou stupňů, protože podle jeho názoru nemělo být rozhodnuto o solidární odpovědnosti k náhradě škody, poněvadž z trestné činnosti profitoval jen dílčím, nevýznamným způsobem, a odlišná míra prospěchu měla vést odvolací soud k dělené odpovědnosti k náhradě škody. Námitky obviněného A. D. však nemohou obstát.
V adhezním řízení se postupuje podle hmotněprávních norem, na kterých je založen uplatněný nárok a jimiž se také řídí. V daném případě se jednalo o zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, konkrétně pak zvláště ustanovení § 420 a § 438 ObčZ.

Za podklad svého rozhodnutí vzaly soudy nižších stupňů skutkové zjištění uvedené ve výroku o vině pod bodem II. v rozsudku soudu prvního stupně, podle něhož obvinění A. K. a M. D. společně úmyslně způsobili poškozenému škodu ve výši 1 071 214,70 Kč. Poněvadž škoda nebyla dosud uhrazena a nebrání tomu žádná zákonná překážka, byla v souladu s návrhem poškozeného podle § 228 odst. 1 TrŘ (část věty za středníkem) obviněným uložena povinnost, aby poškozenému společně a nerozdílně zaplatili na náhradu škody peněžní částku ve výši 1 071 214,70 Kč.
To, že oba spoluobvinění jako spolupachatelé trestným činem zaviněně způsobili škodu, za kterou odpovídají ve smyslu ustanovení § 420 ObčZ, dovolatel nezpochybnil. Jeho výhrady směřovaly výlučně proti použití ustanovení § 438 odst. 1 ObčZ, když podle obviněného mělo být aplikováno ustanovení § 438 odst. 2 ObčZ.

Podle § 438 odst. 1 ObčZ způsobí-li škodu více škůdců, odpovídají za ni společně a nerozdílně. Podle § 438 odst. 2 ObčZ v odůvodněných případech může soud rozhodnout, že ti, kteří škodu způsobili, odpovídají za ni podle své účasti na způsobení škody.

Úprava podle § 438 odst. 1 ObčZ vyjadřuje zásadu solidární odpovědnosti škůdců v případech společně způsobené škody s cílem prohloubit odpovědnost za protiprávní jednání a důsledně zabezpečit ochranu poškozeného. Solidární odpovědnost má poskytnout výhodnější možnosti domoci se náhrady škody pro poškozeného, který si podle svého rozhodnutí může vybrat pouze některého ze škůdců a uplatňovat vůči němu celý svůj nárok. Jak také vyplývá z ustanovení § 438 ObčZ, solidární odpovědnost je pravidlem, dílčí odpovědnost více škůdců je výjimkou z tohoto pravidla. Zákonem se na ni pamatuje toliko v odůvodněných případech, které je třeba chápat jako případy výjimečné, jež je nutno v tomto smyslu také zdůvodnit. Zásadním hlediskem při takové úvaze však nemůže být ani míra zavinění, ani podíl na prospěchu ze společné trestné činnosti každého z více škůdců, tedy spravedlivé vypořádání poměrů mezi škůdci podle účasti na způsobení vzniklé škody (§ 439 ObčZ), jak naznačuje dovolatel. Jestliže primární zájem je soustředěn k poškozenému a k ochraně jeho práv, postup podle § 438 odst. 2 ObčZ přichází v úvahu jen v situacích, kdy výsledky dokazování přesvědčivě dokládají, že ani rozhodnutím o dílčí (dělené) odpovědnosti nebude nikterak ohrožen zájem poškozeného na uspokojení jeho nároku na náhradu škody. Teprve za splnění tohoto předpokladu lze podle účasti škůdců na způsobení škody rozhodnout o jejich dílčí odpovědnosti.

V posuzovaném případě se však podle názoru Nejvyššího soudu nejednalo o takovou situaci. Odvolací soud správně vyložil, že nešlo o nic výjimečného; jednání obviněného A. K. bylo nezbytnou podmínkou spáchání trestného činu podvodu společným jednáním s obviněným M. D., v kterém oba pokračovali téměř pod dobu 2 let a jímž byla způsobena škoda převyšující 1 milion Kč. S ohledem na výši způsobené škody a na majetkové poměry spoluobviněných coby spolupachatelů soudy správně rozhodly o jejich solidární povinnosti k náhradě způsobené škody, a daly tak možnost poškozenému, aby podle svého uvážení případně vybral jednoho z nich a uplatňoval vůči němu celý svůj nárok.

Okolnost, že míra zavinění obviněného A. K. na spáchání činu byla menší a jeho prospěch z trestné činnosti byl zanedbatelný ve srovnání s prospěchem, který získal obviněný M. D., není v daných souvislostech důležitá. Jak správně poznamenala státní zástupkyně, přihlédne se k této okolnosti při eventuálním vypořádání mezi škůdci. Podle § 439 ObčZ ten, kdo odpovídá za škodu společně a nerozdílně s jinými, vypořádá se s nimi podle účasti na způsobení vzniklé škody.

Nejvyšší soud proto podle § 265i odst. 1 písm. e) TrŘ odmítl zjevně neopodstatněné dovolání obviněného A. K.