§ 312 OSŘ

Výkon rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky povinného nelze nařídit pro výživné, které se stane splatným teprve v budoucnu.


Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1917/2006
 
Z odůvodnění: Svým rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 14. 12. 2005, jímž okresní soud nařídil k vymožení dlužného výživného za dobu od 13. 7. 2005 do 31. 7. 2005 a dále pro běžné výživné od 1. 12. 2005 výkon rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky povinného vůči V. z. p. Č. r. Odvolací soud dospěl k závěru, že předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí jsou splněny; absence odůvodnění v usnesení soudu prvního stupně nebrání jeho přezkumu v odvolacím řízení. Oprávněnému náleží i výživné za dobu od 13. 7. 2005 do 31. 7. 2005. Výkon rozhodnutí lze nařídit i v případě, že otec výživné sice platí, ale ve dvou splátkách a až po jeho splatnosti. Ustanovení § 312 odst. 1 OSŘ, umožňuje nařídit výkon rozhodnutí i ohledně pohledávek povinného, které se stanou splatnými teprve v budoucnu. Snížení výživného bude možno ve výkonu rozhodnutí namítnout až poté, co takové rozhodnutí nabude právní moci. Nedůvodnou shledal odvolací soud rovněž námitku místní nepříslušnosti soudu prvního stupně.

V dovolání povinný namítá, že výkon rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky nelze nařídit k vymožení výživného, které se stane splatným v budoucnu; soudy obou stupňů rovněž nepřihlédly k omezení uvedenému v § 318 OSŘ. Navíc část výživného ve výši 5 000 Kč hradil povinný řádně a včas, takže výkon rozhodnutí mohl být nařízen nejvýše pro 3 000 Kč; pro uhrazené částky měl soud z úřední povinnosti výkon rozhodnutí zastavit. Odvolací soud také pominul, že rozsudkem okresního soudu v J. ze dne 21. 3. 2006 bylo výživné od 1. 7. 2005 sníženo na 5 000 Kč měsíčně; přitom tento rozsudek je podle § 162 OSŘ. předběžně vykonatelný. Navrhl, aby napadené usnesení bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Oprávněný navrhl, aby napadené usnesení bylo potvrzeno. Rozsudek o snížení výživného dosud nenabyl právní moci; částku 5 000 Kč povinný vskutku řádně hradil, zbývajících 3 000 Kč však doplácel, jak mu vyhovovalo, a od dubna 2006 platí na výživném jen 5 000 Kč.

Dovolání je podle § 238a odst. 1 písm. c) a odst. 2 OSŘ ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 OSŘ. přípustné, neboť napadené usnesení má po právní stránce zásadní význam, daný tím, že odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou soudní praxí otázku, zda výkon rozhodnutí k vymožení výživného splatného v budoucnu lze nařídit přikázáním jiné peněžité pohledávky.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Je výrazem ustálené soudní praxe, že výkon rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky nelze nařídit pro výživné, které se stane splatným teprve v budoucnu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1537/97, uveřejněné v Soudní judikatuře č. 2, roč. 2000 pod č. 21). Je tomu tak proto, že výkon rozhodnutí lze nařídit zásadně jen k vydobytí pohledávek, které se staly splatnými do vydání usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí. Výjimku z této zásady připouští zákon pouze pro výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy, je-li vykonáváno rozhodnutí přiznávající právo na opětující se dávky; ustanovení § 284 odst. 2 OSŘ, jež tuto výjimku zakotvuje, se u ostatních způsobů výkonu neuplatní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 6. 1969, sp. zn. 2 Cz 18/69, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, roč. 1970 pod č. 66). Okolnost, že § 312 odst. 1 OSŘ umožňuje postižení pohledávky povinného splatné teprve v budoucnu, na tom nic nemění; ani tuto pohledávku nelze výkonem rozhodnutí postihnout, jestliže se teprve v budoucnu stane splatnou pohledávka oprávněného.

Dospěl-li odvolací soud v souzené věci k závěru, že výkon rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky lze nařídit i k vymožení výživného splatného v budoucnu, je jeho právní posouzení nesprávné.
Nejvyšší soud proto v rozsahu, v němž byl výkon rozhodnutí nařízen k vymožení výživného splatného až po vydání usnesení soudu prvního stupně (14. 12. 2005), napadené usnesení, jakož i usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta druhá, OSŘ).