§ 42a odst. 2 ObčZ

I v případě, že dlužník plní uzavřením smlouvy se třetí osobou svůj morální nebo právní závazek, může uzavřením smlouvy sledovat úmysl zkrátit své věřitele.
Jde-li o právní úkon mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo o právní úkon učiněný dlužníkem ve prospěch osoby jemu blízké, nemusí žalující věřitel tvrdit ani prokazovat, že žalovanému musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele znám; zákon v tomto případě předpokládá, že žalovaný o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele věděl, ledaže žalovaný prokáže, že v době právního úkonu dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité péči nemohl poznat.

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. 30 Cdo 653/2006

Z odůvodnění: Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že dědická dohoda uzavřená mezi žalovanými dne 13. 3. 2003, schválená soudem a blíže v žalobě označená (dále též jen „dědická dohoda“), je vůči žalobci právně neúčinná. K odůvodnění zejména uvedl, že z titulu nesplacení půjčky ve výši 400 000 Kč, poskytnuté podle smlouvy ze dne 28. 1. 2000 druhému žalovanému, T. a J. V., vymohl exekuční titul na základě směnečného platebního rozkazu krajského obchodního soudu zavazující jmenované dlužníky k zaplacení částky 400 000 Kč s příslušenstvím. Dále se po dlužnících domáhá v samostatných řízeních u okresního soudu z titulu uvedené nesplacené půjčky a zaplacení smluvních pokut částky jednak ve výši 204 000 Kč a jednak ve výši 200 400 Kč s tím, že tyto pohledávky nebyly ke dni podání žaloby uhrazeny. V uzavření předmětné dědické dohody mezi žalovaným 2) jako dlužníkem a žalovanými jako osobami blízkými, kdy žalovaný nenabyl majetek ve výši podílu, který mu jako dědici ze zákona náležel, spatřuje žalobce právní úkon, zkracující možnost uspokojení jeho pohledávek.

Soud prvního stupně žalobu zamítl. Vycházel především ze zjištění, že v době rozhodování soudu měl žalobce vůči žalovanému 2) dva exekuční tituly, a to směnečný platební rozkaz krajského obchodního soudu, přisuzující částku 400 000 Kč s příslušenstvím a náklady řízení ve výši 29 314 Kč, a platební rozkaz okresního soudu, přisuzující částku 200 400 Kč a náklady řízení ve výši 42 680 Kč. Obě uvedená vykonatelná rozhodnutí se týkají uspokojení pohledávek ze smlouvy o půjčce uzavřené dne 28. 12. 2000 mezi žalobcem jako věřitelem a žalovaným 2) a T. a J. V. jako dlužníky. Jejím předmětem bylo poskytnutí půjčky ve výši 400 000 Kč a pro případ prodlení s jejím vrácením byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,3 % denně za každý, byť i započatý den prodlení. První ze shora uvedených exekučních titulů přiznávající jistinu s příslušenstvím byl již zcela uspokojen v řízení o výkon rozhodnutí, druhý týkající se smluvní pokuty uspokojen nebyl. Žalovaní (dlužník, jeho matka a sestry) uzavřeli dne 13. 3. 2003 dědickou dohodu, podle níž žalovaná 3) převzala z dědictví po J. V. 1/2 nemovitosti v dohodě uvedené, žalovaná 1) převzala pohledávku zemřelého z vypořádání společného jmění vůči sobě samé ve výši 3 082,40 Kč a žalovaní 2) a 4) nepožadovali z dědictví žádný dědický podíl. Za života zůstavitele existovala dohoda žalovaných 2), 3) a 4) a jejich rodičů o tom, že předmětné nemovitosti nabude žalovaná 3) při současném vyplacení žalovaných 2) a 4) jejich rodiči. Žalované 1), 3) a 4) o dluzích žalovaného 2) nevěděly, žalované 4) a 3) nebyly s ním v častém kontaktu, žalovaná 3) se nezajímala o jeho sociální a rodinné poměry, přičemž je žalovaný 2) o předmětném dluhu neinformoval. Soud vzal v úvahu i zjištění, že od roku 2001 je vedeno proti manželce žalovaného 2) řízení o výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí, v němž první a úspěšná dražba se konala dne 12. 6. 2003, dražební vyhláška o této skutečnosti byla doručena obci V. dne 13. 3. 2003, přičemž v rozvrhu v tomto výkonu rozhodnutí byl žalobce uspokojen částkou 731 689,70 Kč a ostatní dva věřitelé manželky žalovaného 2) částkami 60 000 Kč a 678 310 Kč. Z uvedených zjištění soud dovodil aktivní věcnou legitimaci žalobce na základě existence vykonatelného rozhodnutí okresního soudu. Soud dospěl k závěru o splnění předpokladů odporovatelnosti, že pohledávka žalobce vůči žalovanému 2) podle uvedeného exekučního titulu existovala v době uzavření dědické dohody žalovanými, jež byla právním úkonem učiněným v posledních třech letech před podáním žaloby, zkracujícím uspokojení pohledávky žalobce. Přitom přihlédl ke skutečnosti, že dlužník jako zákonný dědic mohl nabýt 1/4 předmětu dědictví [tj. 1/8 předmětných nemovitostí, když 1/2 byla součástí společného jmění manželů zůstavitele a žalované 1)] a že žalobce se nemůže uspokojit z jiného jeho majetku. Vzhledem k tomu, že dědická dohoda byla uzavřena mezi dlužníkem, jeho matkou a sourozenci, tj. mezi osobami blízkými, soud vycházel ze závěru, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele, jakož i vědomost blízkých osob o tomto úmyslu dlužníka, se předpokládá. Dovodil však, že se ani při vynaložení náležité pečlivosti ve smyslu § 42a odst. 2 ObčZ o dluhu žalovaného 2) dovědět nemohly, a tedy nemohly poznat jeho předpokládaný úmysl zkrátit žalobce jako věřitele. Pro tento závěr hodnotil jako významnou, vedle především shora uvedených zjištění, i zmíněnou dohodu o vypořádání žalovaných 1), 2) a 3), uzavřenou ještě za života zůstavitele. Soud přihlédl i ke skutečnosti, že dražební vyhláška o prodeji nemovitosti žalovaného a jeho manželky byla doručena obci, kde žalovaní 1), 2) a 3) bydlí, až v den uzavření dědické dohody - 13. 3. 2003, což vylučuje, aby se předtím o exekuci vedené na majetek dlužníka dozvěděli z úřední desky obce či od spoluobčanů. Vzhledem k tomu, že žalovaní prokázali „náležitou pečlivost“, so
ud prvního stupně žalobu zamítl. Ve vztahu k žalovaným 2) a 4) byla žaloba zamítnuta také z důvodu nedostatku pasivní legitimace, neboť z odporovaného právního úkonu vznikl prospěch jen žalovaným 1) a 3).

K odvolání žalobce odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že neměl pochybnosti o správnosti skutkového zjištění soudu prvního stupně. Odvolací soud dále uvádí, že na rozdíl od soudu prvního stupně hodnotil odlišně jeho právní závěr o „vynaložení náležité pečlivosti“ ve smyslu § 42a odst. 2 ObčZ. V souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu vyložil, že vynaložení náležité pečlivosti předpokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele, který tu byl v době odporovaného právního úkonu, z jejich výsledků poznala (tj. aby se o tomto úmyslu dozvěděla). V řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že ani matka, ani sestry se aktivně nezajímaly o majetkové poměry svého syna, resp. bratra - žalovaného 2) a zůstaly pasivní, ačkoliv sama M. K. ve své účastnické výpovědi uvedla, že druhý žalovaný a jeho manželka přestali stavět dům pro finanční problémy. Odvolací soud proto dovodil, že žalované sestry a matka nevynaložily náležitou pečlivost ohledně existence dluhu žalovaného 2). Odvolací soud se dále zabýval otázkou, zda byla splněna jedna z nezbytných podmínek pro aplikaci § 42a ObčZ, jímž je existence úmyslu dlužníka zkrátit své věřitele, přičemž učinil závěr, že úmysl žalovaného 2) zkrátit žalobce v jeho právech prokázán nebyl. K tomu uvedl, že naopak bylo prokázáno, že již za života obou rodičů (tj. zemřelého otce J. B. a první žalované) tito darovali svým dětem - J. V. jako žalovanému 2) a R. P. jako žalované 4) - každému částku 200 000 Kč v hotovosti, další dcera M. K. nedostala tuto finanční částku a bylo dohodnuto, že rodiče dochová a zůstane jí dům ve V. č. p. 168. Je nesporné, že tato dohoda byla uzavřena ještě dříve, než žalovaný 2) uzavřel s žalobcem smlouvu o půjčce (ta byla uzavřena v roce 2000), částka 200 000 Kč byla J. V. a R. P. ze strany rodičů vyplacena ještě před tímto datem (v průběhu 90. let), jak je prokázáno v účastnických výpovědích žalovaných 2)-4). Odvolací soud dospěl k závěru, že při uzavírání předmětné dědické dohody nebyl ze strany žalovaného 2) dán úmysl zkrátit žalobce v jeho věřitelských právech; žalovaní uzavřeli dědickou dohodu, která svým obsahem odpovídala vůli projevené v jejich širší rodině již v průběhu 90. let a v podstatě odpovídala zvyklostem, kdy rodiče mající určitý majetek některé své děti ještě za života zajistí finančně, resp. jim finančně přispějí, dítěti, které takový finanční dar nedostává, přenechají nemovitost. Je nutno mít na zřeteli, že žalovaný se nevzdal majetku, který by již vlastnil, nýbrž nenabyl do svého spoluvlastnictví majetek náležející do dědictví po zemřelém otci, a to 1/8 z celku předmětných nemovitostí. Odvolací soud dále uvedl, že „ve vztahu k žalovaným 1), 2) a 4) bylo nutno žalobu zamítnout v důsledku nedostatku pasivní legitimace těchto žalovaných, neboť na základě uzavřené dědické dohody nabyla předmětné nemovitosti do svého vlastnictví pouze žalovaná 3)“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Zásadní právní význam spatřuje v rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s právním názorem, který byl vysloven v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, že má-li se osoba dlužníkovi blízká ve smyslu § 42a odst. 2 ObčZ ubránit odpůrčí žalobě, musí prokázat, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohla i při náležité pečlivosti poznat také v případě, že dlužník uzavřením odporované smlouvy nebo učiněním odporovaného právního úkonu v její prospěch plní svou „morální nebo právní povinnost“ a že i v případě, že dlužník plní uzavřením smlouvy svůj závazek, může uzavřením smlouvy sledovat úmysl zkrátit své věřitele. Namítá, že odvolací soud rozdílně oproti judikatuře Nejvyššího soudu rozhodl o otázce úmyslu druhého žalovaného zkrátit žalobce v jeho právech. Odvolací soud dospěl k závěru, že při uzavírání předmětné dědické dohody nebyl ze strany druhého žalovaného dán úmysl zkrátit žalobce v jeho věřitelských právech, žalovaní v podstatě uzavřeli dědickou dohodu, která svým obsahem odpovídala vůli projevené v jejich širší rodině již v průběhu 90. let a v podstatě odpovídala zvyklostem, kdy rodiče mající určitý majetek některé své děti ještě za života zajistí finančně, resp. jim finančně přispějí, dítěti, které takový finanční dar nedostává, přenechají nemovitost. I když to není v textu napadeného rozsudku uvedeno výslovně, lze v podstatě dovodit, že odvolací soud uzavření dědické dohody považoval za jakousi „morální povinnost“. Žalovaný 2) uzavřením dědické dohody plnil tvrzenou nepsanou rodinnou dohodu, ovšem dle názoru žalobce tak zcela jednoznačně a nepochybně měl úmysl zkrátit věřitele. Žalobce také namítá, že uzavření tvrzené nepsané rodinné dohody nebylo žalovanými prokázáno.

Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) OSŘ], neboť řeší právní otázku pro rozhodnutí věci určující - týkající se § 42a odst. 2 ObčZ - jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, a dovolání je proto přípustné a je i důvodné.

Podle § 42a odst. 2 ObčZ je možné odporovat právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116 a 117 ObčZ), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat. Odporovatelným je - jak dále vyplývá z § 42a odst. 2 ObčZ - takový právní úkon dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám; břemeno tvrzení a důkazní břemeno v tomto směru nese věřitel. Prokázání úmyslu dlužníka cum animo fraudandi není podmínkou odporovatelnosti tehdy, jestliže „druhou stranou“ jsou osoby dlužníkovi blízké (např. osoby uvedené v § 116 ObčZ); úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele v takovémto případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele tehdy (tj. v době právního úkonu) nemohly i při náležité pečlivosti poznat. V řízení o odpůrčí žalobě je - jak vyplývá z výše uvedeného - žalující věřitel povinen tvrdit a prokázat (má-li být jeho žaloba úspěšná), že dlužníkův odporovaný právní úkon (právní úkon napadený odpůrčí žalobou) zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky a současně že žalovanému (druhé straně odporovaného právního úkonu) musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele znám, tedy že žalovaný o tomto úmyslu dlužníka při právním úkonu (v době, kdy byl učiněn) věděl nebo musel vědět. Jde-li však o právní úkon mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo o právní úkon učiněný dlužníkem ve prospěch osoby jemu blízké, nemusí žalující věřitel tvrdit ani prokazovat, že žalovanému musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele znám; zákon v tomto případě předpokládá, že žalovaný o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele, žalujícím věřitelem v řízení prokázaném, věděl, ledaže žalovaný prokáže, že v době právního úkonu dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité péči nemohl poznat.

Z § 42a odst. 2 ObčZ tedy vyplývá, že v případě právního úkonu mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo právního úkonu učiněného dlužníkem ve prospěch osoby jemu blízké je odpůrčí žaloba důvodná, bude-li v řízení prokázáno, že žalovaná dlužníkovi blízká osoba o jeho úmyslu zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele věděla nebo musela vědět; i když tu zákon žalujícímu věřiteli neukládá povinnost tvrdit a prokazovat, že žalovanému byl nebo musel být znám úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele, procesní aktivitu mu v tomto směru nezakazuje a nebrání mu, aby tímto způsobem vyloučil úspěch případné obrany žalovaného o tom, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohl i při náležité pečlivosti poznat. Nebude-li v řízení prokázáno, že žalovaná dlužníkovi blízká osoba o jeho úmyslu zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele věděla nebo musela vědět, nebo zjistí-li se, že o tomto úmyslu dlužníka nevěděla ani nemusela vědět, nepostačuje to samo o sobě k úspěšné obraně proti odpůrčí žalobě. Žalovaná dlužníkovi blízká osoba se za této situace odpůrčí žalobě ubrání, jen jestliže prokáže, že úmysl dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nemohla i při náležité pečlivosti poznat. Úspěšná obrana žalované dlužníkovi blízké osoby podle § 42a odst. 2 ObčZ tedy spočívá nejen v jejím tvrzení, že o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nevěděla a ani nemohla vědět, ale také v tvrzení a prokázání toho, že o tomto úmyslu nevěděla a ani nemohla vědět, přestože vyvinula „pečlivost“ k poznání tohoto úmyslu dlužníka a šlo o „náležitou pečlivost“. Vynaložení náležité pečlivosti - jak správně uvádí odvolací soud - předpokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele, který tu v době odporovaného právního úkonu, objektivně vzato, musel být, z jejích výsledků poznala (tj. aby se o tomto úmyslu dozvěděla). Jestliže se jí to při vynaložení náležité pečlivosti nepodařilo, pak se může ve smyslu § 42a odst. 2 ObčZ ubránit odpůrčí žalobě. Zákon po dlužníkovi blízké osobě požaduje, aby se při právních úkonech s dlužníkem nebo při právních úkonech, které dlužník učinil v její prospěch, tímto způsobem přesvědčila, že právní úkon nezkracuje věřitele dlužníka, a vede ji k tomu, aby nečinila právní úkony (nepřijímala podle nich plnění) na újmu práv věřitelů dlužníka; v případě, že se tak nezachová, musí být srozuměna s tím, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky také z majetku, který na základě takového právního úkonu od dlužníka nabyla.

Pro posouzení toho, zda žalované 1), 3) a 4) při uzavření odporované dědické dohody nemohly poznat úmysl žalovaného 2) zkrátit jeho věřitele i při vynaložení náležité pečlivosti, není ovšem významné, zda uzavření dědické dohody bylo plněním „morálního“ nebo právního závazku žalovaných, vyplývajícího z dohody uzavřené s jejich rodiči za života zůstavitele. Takový závazek nevypovídá sám o sobě nic o tom, jaký úmysl měl žalovaný 2) ve vztahu ke svým věřitelům (k uspokojení jejich pohledávek) při uzavření dědické dohody, a ani o tom, zda žalované 1), 3) a 4) mohly či nemohly - kdyby vynaložily náležitou pečlivost - úmysl žalovaného 2) zkrátit dědickou dohodou své věřitele poznat. I v případě, že dlužník plní uzavřením smlouvy svůj „morální“ nebo právní závazek, může uzavřením smlouvy sledovat úmysl zkrátit své věřitele. Po osobě dlužníkovi blízké zákon i v takové situaci požaduje, aby vynaložila náležitou pečlivost a tímto způsobem se přesvědčila, že smlouva (právní úkon) nezkracuje věřitele dlužníka, neboť nemá povinnost, aby - představuje-li smlouva (právní úkon) skutečně naplnění úmyslu dlužníka zkrátit své věřitele - na splnění závazku ze strany dlužníka trvala a smlouvu s ním uzavřela. Osoba dlužníkovi blízká proto musí - má-li se ubránit odpůrčí žalobě - prokázat, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohla i při náležité pečlivosti poznat také v případě, že dlužník uzavřením odporované smlouvy nebo učiněním odporovaného právního úkonu v její prospěch plní svou „morální“ nebo právní povinnost (ze zákona, smlouvy nebo z jiného právního důvodu) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR, ročník 2002, poř. č. 35].