§ 125, § 132 OSŘ
Ačkoli originály listin jsou obecně jako důkazní prostředek vhodnější než jejich neověřené kopie a soud by se, pokud pro to nejsou závažné důvody, neměl při dokazování spokojit pouze s fotokopií listiny, nelze takový postup prohlásit za odporující zákonu. V této souvislosti lze pouze vážit průkaznost provedeného důkazu.
Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 29 Odo 801/2005
Z odůvodnění: Soud prvního stupně soud rozsudkem ze dne 29. 9. 2003 určil, že pohledávka žalobce za úpadkyní E. C., a. s. (dále jen „úpadkyně“) ve výši 2 454 242 Kč „není co do pravosti po právu“ (výrok I.) a žalobci uložil nahradit žalovanému na nákladech řízení částku 6 500 Kč (výrok II.).
Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobci se sice podařilo prokázat vznik pracovního poměru u úpadkyně, nikoli však existenci uplatněné pohledávky z tohoto pracovního poměru vzniklé. Žalobcem předložené důkazy přitom vyhodnotil jako nevěrohodné, a pokud jde o uznání závazku ze dne 17. 6. 2002, dovodil, že jde o neúčinný právní úkon podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) KV, když byl učiněn až po prohlášení konkursu a navíc podepsán osobou, která nebyla oprávněna za úpadkyni jednat ani v době před prohlášením konkursu.
Odvolací soud k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 10. 1. 2005 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud zejména zdůraznil, že žalobce ani po poučení podle ustanovení § 118a odst. 3 OSŘ nenavrhl důkazy k prokázání tvrzení „o existenci pohledávky (tj. nevyplacení mzdy, na niž mu vzniklo právo)“. Na uvedeném závěru pak ničeho nezměnilo ani doplnění dokazování listinou ze dne 2. 2. 2004 (z níž žalobce dovozoval, že jde o uznání žalované pohledávky), když z této odvolací soud „nezjistil skutečnosti, které by svědčily o existenci sporné pohledávky, tedy o nevyplacení mzdy za uvedené období“.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ, jejichž prostřednictvím odvolacímu soudu vytýká, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [odstavec 2 písm. a)] a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 2 písm. b)].
Po právní stránce zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu dovolatel spatřuje zejména „v ohrožení postavení zaměstnanců při podání přihlášek jejich pohledávek z pracovněprávních vztahů do konkursu, a to s ohledem na napadené rozhodnutí. V případě, že by soudy v obdobných případech rozhodovaly v budoucnu stejným způsobem, pak neomezený okruh osob (bývalých zaměstnanců) bude mít ztíženou možnost unést důkazní břemeno a domoci se tedy svých pohledávek. Úpadci pak postačí popřít přihlášenou pohledávku a pokud bude podána určovací žaloba bývalým zaměstnancem, tak tvrdit, že mzda mu byla vyplacena nebo ať zaměstnanec prokáže, že mu nebyla vyplacena“. Takový postup podle přesvědčení dovolatele je v rozporu s hmotným právem a zakládá nerovnoprávné procesní postavení stran sporu a „dokonce je možná i v rozporu s právem na spravedlivý proces“.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ dovolatel akcentuje, že odvolací soud sice správně z předložených důkazů dovodil, že má za žalovaným pohledávku vyplývající z pracovního poměru, ale nesprávně uzavřel, že zůstala sporná její výše, resp. že neprokázal nevyplacení dlužné mzdy. Potud odvolací soud (i soud prvního stupně) požadoval předložení negativního důkazu, tj. „doložení neexistence právní skutečnosti“ – nezaplacení dlužné mzdy, čímž nepřípustně přenesl důkazní břemeno na žalobce. Současně soudům nižších stupňů vytýká, že „bez dalšího“ považovaly jím předložené fotokopie listin (jimiž dokládal existenci uplatněného nároku) za nevěrohodné, a to v situaci, kdy originály k dispozici nemá (tyto jsou uloženy v archivu úpadkyně, popř. je mají k dispozici „příslušné státní úřady“).
Existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) OSŘ], dovolatel spatřuje v absenci poučení podle ustanovení § 118a odst. 3 OSŘ soudem prvního stupně, s tím, že tento nedostatek „se odvolací soud pokusil zhojit“, nicméně požadoval, aby dovolatel takový důkazní návrh učinil při jednání, aniž by mu k tomu určil „v zákoně stanovenou lhůtu“.
Zpochybňuje správnost hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl, popř. jako nedůvodné zamítl. Přitom vyslovuje přesvědčení, že žalobce prokázal pouze existenci vedlejšího pracovního poměru a nikoli pohledávky z titulu nezaplacené mzdy, nehledě na to, že v rozhodném období, tj. v období, za které uplatňoval nárok na mzdu, pro úpadkyni „téměř žádnou práci nevykonával“.
Po právní stránce zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud shledává - a potud má dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ za přípustné – v řešení otázky důkazního břemene a věrohodnosti fotokopií listin jako důkazních prostředků.
Podle ustanovení § 125 věty první o. s. ř. za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků.
K otázce provádění a hodnocení důkazů fotokopiemi listin se Nejvyšší soud vyjádřil již v usnesení ze dne 3. 3. 1998, sp. zn. 1 Odon 53/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, roč 1198, pod č. 64, jakož i v rozsudku ze dne 22. 6. 2004, sp. zn. 32 Odo 964/2003, uveřejněném v témže časopise č. 8, roč. 2004, pod č. 154. Přitom formuloval a odůvodnil závěr, od něhož nemá důvod se odchýlit ani v projednávané věci a na nějž v podrobnostech odkazuje, že občanský soudní řád neukládá soudu povinnost provádět důkaz pouze originály listin. Ačkoli jsou originály listin obecně jako důkazní prostředek vhodnější, než jejich neověřené kopie, a soud by se, pokud pro to nejsou závažné důvody, neměl při dokazování spokojit pouze s fotokopií listiny, nelze takový postup prohlásit za odporující zákonu, a v této souvislosti lze pouze vážit průkaznost provedeného důkazu. Přitom důkaz provedený fotokopií listiny soud hodnotí (jako každý jiný důkaz) podle zásad upravených v ustanovení § 132 a násl. OSŘ.
V situaci, kdy žalovaný v průběhu řízení nenamítal, že se předložené fotokopie listin neshodují s originály, shledává Nejvyšší soud závěry soudů nižších stupňů, podle kterých jde o „nevěrohodné“ důkazy, jelikož nebylo možno ověřit jejich shodu s originálem, popř. samotnou existenci originálu, nesprávnými.
Dále se Nejvyšší soud zabýval tím, zda obstojí právní posouzení věci odvolacím soudem (a soudem prvního stupně) co do (ne)unesení důkazního břemene žalobcem ohledně pravosti žalobou uplatněného nároku na úhradu mzdy.
Podle ustanovení § 120 OSŘ účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení (odstavec 1 věta první). Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny (odstavec 3 věta druhá).
Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením § 120 odst. 1 větou první OSŘ) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, roč. 2002, pod č. 86, jehož závěry, byť přijaté při výkladu § 120 odst. 1 věty první o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000, se v tomto směru uplatní i v této věci).
Jak je zřejmé z odůvodnění napadeného rozhodnutí, soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že (vedlejší) pracovní poměr žalobce u úpadkyně vznikl (na základě pracovní smlouvy ze dne 30. 6. 1997) ke dni 1. července 1997, s tím, že dodatkem k pracovní smlouvě datovaným 10. 2. 1998 byl původně sjednaný druh práce - poradce generálního ředitele změněn na „generální ředitel“, a to při zachování sjednané „měsíční mzdy“ 150.000,- Kč. Pokud za tohoto stavu odvolací soud žalobce poučil, že „v této fázi řízení lze navrhnout důkazy o nevyplacení mzdy“ (viz protokol o jednání ze dne 10. 1. 2005), a následně se - vzhledem k absenci důkazních návrhů - ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, podle něhož „žalobce neprokázal existenci svého práva na předmětnou částku“, podle přesvědčení Nejvyššího soudu nerespektoval ustanovení § 120 odst. 1 větu první OSŘ. Žalobce totiž tížilo důkazní břemeno ohledně vzniku nároku na mzdu a nikoli ve vztahu k jeho „existenci“ (tj. co do jeho trvání – „nevyplacení mzdy“).
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ byl dovolatelem uplatněn právem, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu dopadají (zčásti) i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 OSŘ).
V další fázi řízení soud prvního stupně nepřehlédne, že žalobce byl v době, za kterou uplatňuje nárok na zaplacení mzdy, předsedou představenstva úpadkyně; potud Nejvyšší soud poukazuje na ustálenou judikaturu (viz např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 13/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudky Nejvyššího sodu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. 21 Cdo 894/2004, ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1634/2004 a ze dne 17. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 737/2004), která otázku možného souběhu výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodní společnosti a pracovního poměru (nebo jiného pracovněprávního vztahu) řeší.
Při novém projednání a rozhodnutí věci se soud prvního stupně též vyvaruje nesprávné formulace výroku, když předmětem řízení je určení pravosti pohledávky, tj. nejde o rozhodování o žalobě o negativní určení.
