§ 415, 420, 441 ObčZ
Porušením obecné prevenční povinnosti je i neobezřetné jednání poškozeného, jímž způsobil zvýšení rozsahu škody, vzniklé porušením právní povinnosti škůdce.
Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1369/2006
Z odůvodnění: Soud prvního stupně rozsudkem ze dne uložil žalované společnosti zaplatit žalobci částku 260 000 Kč, ohledně úroků z prodlení řízení na základě zpětvzetí žaloby zastavil a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce byl od července 1999 vlastníkem nemovitostí, evidovaných na LV č. 614 pro k. ú. Ch. u D., obec P., a to stavby č. p. 6 na pozemku p. č. 30, pozemku p. č. 30 a pozemku p. č. 413/3. Nemovitosti užívala bez právního důvodu žalovaná společnost, které žalobce dopisem ze dne 12. 8. 1999 oznámil, že je jejich vlastníkem. Dopisem ze dne 21. 8. 1999 předložil žalobce žalované k její žádosti listiny, osvědčující jeho vlastnické právo, a dopisem ze dne 2. 9. 1999 ji vyzval k vyklizení nemovitosti do 30. 9. 1999. Žalobce uzavřel ohledně nemovitosti dne 31. 8. 1999 předkupní smlouvu s J. B., kterou se zavázal převést na ni nemovitosti do 30 dnů od podpisu smlouvy s podmínkou, že budou zcela vyklizeny, za kupní cenu 600 000 Kč pod smluvní pokutou ve výši 150 000 Kč. Žalovaná k uvedenému datu nemovitosti nevyklidila a kupní smlouva nebyla uzavřena. Dne 29. 11. 1999 prodal žalobce žalovanou dosud užívané nemovitosti Ing. P. B. za kupní cenu 490 000 Kč. Dne 5. 1. 2000 uhradil J. B. smluvní pokutu 150 000 Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalované byl poskytnut dostatek času k vyklizení nemovitostí, užívaných jí bez platného právního titulu. Její jednání hodnotil jako neoprávněný zásah do tohoto práva a tudíž jako zaviněné porušení právní povinnosti ve smyslu § 126 odst. 1 ObčZ.Toto jednání žalované bylo příčinou toho, že žalobce nemohl dostát svému závazku z předkupní smlouvy a že byl povinen uhradit sjednanou smluvní pokutu ve výši 150 000 Kč. Tato částka je tak majetkovou škodou, jež žalobci vznikla v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalované (§ 420 ObčZ). Prodejem nemovitostí svědkyni B. by žalobce získal 600 000 Kč, zatímco kupní cena, kterou posléze získal, činila i s ohledem na to, že žalovaná nemovitosti stále užívala, pouze 490 000 Kč. Rozdíl těchto cen představuje zisk, ušlý žalobci rovněž v příčinné souvislosti s jednáním žalované.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně co do částky 185 000 Kč potvrdil, ve zbývající části jej změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a přisvědčil jeho názoru, že v průběhu řízení se žalované nepodařilo prokázat, že žalobce jednal výlučně ze spekulativních důvodů, v úmyslu obstarat si podklad pro nárok na náhradu škody. Pouze na základě pochybností a domněnek, založených na subjektivním výkladu smluvních ujednání odvolatelkou, pak nelze takový úmysl bez konkrétních důkazů dovozovat. Odvolací soud však na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že sjednáním podmínky poměrně krátké lhůty k vyklizení nemovitostí a dále sjednáním vysoké smluvní pokuty (v případě neuzavření smlouvy pro jejich nevyklizení) za situace, kdy nemovitosti byly obsazeny a kdy postoj žalované neopravňoval k domněnce jejich včasného vyklizení, jednal žalobce v rozporu s § 415 ObčZ ukládajícím každému povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám. Odvolací soud tak ve smyslu § 441 ObčZ shledal spoluzavinění žalobce jako poškozeného na vzniku skutečné škody spočívají v zaplacení smluvní pokuty v rozsahu jedné poloviny. V případě nižšího výnosu při pozdějším prodeji nemovitostí již odvolací soud spoluzavinění žalobce neshledal. Proto napadený rozsudek ve vyhovujícím výroku ohledně částky 75 000 Kč, představující polovinu smluvní pokuty, změnil tak, že žalobu zamítl, jinak jej jako správný potvrdil.
Proti měnícímu výroku tohoto rozsudku podal žalobce dovolání z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Vytýká odvolacímu soudu, že jeho právní posouzení věci je v rozporu s důkazy provedenými soudem prvního stupně. Nesouhlasí s jeho názorem, že by jím stanovená lhůta na vyklizení nemovitostí v délce 28 dní byla příliš krátká, neboť z provedeného dokazování vyplývá, že ke skutečnému vyklizení došlo během 2 dnů. Poukazuje rovněž na skutečnost, že žalovaná nebyla již od 12. 8. 1999 v dobré víře, že nemovitosti užívá oprávněně, a nemohla tedy žalobci vzniknout povinnost neuzavírat výhodnou smlouvu o smlouvě budoucí se smluvní pokutou v době, kdy postoj žalované po prokázání vlastnictví nezakládal žádnou domněnku, že nebude chtít nemovitosti vyklidit. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozsudek v napadené části zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření poukázala na skutečnost, že žalobce se rozhodl přijmout závazek k zaplacení smluvní pokuty přesto, že zde existovalo poměrně vysoké riziko, že nemovitosti nebudou vyklizeny ve lhůtě, kterou žalované stanovil, což je nutné hodnotit jako krajně nerozvážné. Rovněž vyjádřila pochybnosti o motivech uzavření předmětné smlouvy o smlouvě budoucí a zastává názor, že se tak stalo ze spekulativních důvodů. Z ustanovení této smlouvy navíc vyvozuje, že žalobce nebyl vůbec povinen smluvní pokutu platit, a poukazuje na nepřiměřenou výši smluvní pokuty oproti sjednané kupní ceně. S ohledem na všechny tyto okolnosti považuje jednání žalobce za nepečlivé a neobezřetné, čímž dle jejího názoru žalobce porušil povinnost uloženou mu zákonem počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na majetku.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 OSŘ, rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu podle § 242 odst. 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ, není důvodné.
Podle § 50a odst. l ObčZ se účastníci mohou písemně zavázat, že do dohodnuté doby uzavřou smlouvu; musí se však přitom dohodnout o jejích podstatných náležitostech.
Podle § 544 odst. l ObčZ sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda.
Podle § 415 ObčZ je každý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.
Zde se jedná o obecnou preventivní povinnost, která platí pro výkon každého subjektivního práva. Zásady občanskoprávní prevence a zákazu komukoli škodit (neminem laedere) jsou základními zásadami občanského práva. Každý je povinen zachovávat vždy takový stupeň pozornosti, který lze po něm vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který – objektivně posuzováno – je způsobilý zabránit či alespoň co nejvíce omezit riziko vzniku škod na životě, zdraví či majetku. Odpovědnost škůdce za protiprávní jednání, jehož následkem se zvětšil rozsah škody, přichází v úvahu i v případě, kdy bezprostřední příčinou vzniku škody bylo jednání poškozeného. Uvedené ovšem platí i v opačném postavení. Podle § 441 ObčZ platí, že byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám.
S ohledem na výše uvedené je třeba přisvědčit závěru odvolacího soudu, že sjednáním poměrně krátké lhůty k vyklizení nemovitostí v kombinaci se sjednáním vysoké smluvní pokuty pro případ neuzavření kupní smlouvy za situace, kdy byly nemovitosti obsazeny a postoj žalované neopravňoval k domněnce jejich včasného vyklizení, jednal žalobce v rozporu s § 415 ObčZ Přestože bezprostřední příčinou vzniku škody bezesporu bylo neoprávněné užívání předmětných nemovitostí žalovanou, žalobce při uzavírání smlouvy o smlouvě budoucí vzhledem ke konkrétním okolnostem nejednal dostatečně obezřetně, jak by bylo lze od něj za daných okolností očekávat, a proto mu muselo být zřejmé, že uzavření či neuzavření kupní smlouvy (resp. vyklizení předmětných nemovitostí) objektivně není v jeho rukou a že ve sjednaném krátkém časovém horizontu ani nebude moci podniknout efektivní právní kroky k tomu, aby nemovitosti byly řádně a včas vyklizeny. Jednání žalobce bylo tedy v souladu se zákonem potud, že sjednal podmínky, které právní předpis nezapovídá, avšak s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem šlo o jednání neobezřetné, kterým způsobil, že se rozsah jeho majetkové škody zvýšil, ačkoli při posouzení dané konkrétní časové a místní situace bylo možno na žalobci rozumně požadovat, aby svou smluvní svobodu přizpůsobil možnosti vzniku škody, kterou nebude moci sám účinně odvrátit. Pokud jde o posouzení rozsahu žalobcova spoluzavinění, není důvod se neztotožnit s právním závěrem odvolacího soudu, dle kterého by vzhledem ke konkrétním okolnostem bylo přiměřené při dodržení prevenční povinnosti sjednat smluvní pokutu v poloviční výši.
Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu správné, postupoval dovolací soud podle § 243b odst. 2 OSŘ a dovolání žalobce jako nedůvodné zamítl.
