§ 39, § 525 odst. 2 ObčZ

Existence dohody věřitele s dlužníkem o tom, že pohledávka nebude postoupena jiné osobě, způsobuje absolutní neplatnost následně uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky.

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 882/2005
 
Z odůvodnění: Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 2. 2004 uložil žalovaným zaplatit žalobkyni částku 3 007 024,84 Kč s 19,4% úrokem z částky 1 869 290,30 Kč od 25. 3. 2002 do zaplacení s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého žalovaného (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

V odůvodnění rozsudku, odkazuje na výsledky provedeného dokazování a nesporná tvrzení účastníků, soud prvního stupně zejména uvedl, že 5. 4. 1995 byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně Č. s., a. s. (dále též jen „spořitelna“) a prvním žalovaným uzavřena smlouva o úvěru č. 4503-2189356-308/0800 ve znění dodatků č. 1 a 2, kterou byl prvnímu žalovanému poskytnut úvěr ve výši 3 100 000 Kč na nákup rekreačního zařízení, jenž měl být vrácen v dohodnuté lhůtě spolu s úroky stanovenými smlouvou. Závazek prvního žalovaného byl zajištěn ručením druhé žalované založeným ručitelským prohlášením ze dne 5. 4. 1995. Pro neplnění podmínek smlouvy o úvěru spořitelna smlouvu vypověděla přípisem ze dne 7. 4. 1998. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 30. 6. 2001 ve znění dodatku ze dne 16. 9. 2001 Č. s., a. s. pohledávku, jejíž zaplacení je předmětem sporu, postoupila K. b. P., s. p. ú.

Právo žalobkyně na zaplacení žalované částky posoudil soud prvního stupně podle ustanovení § 497 a násl. ObchZ a ve vztahu k druhé žalované jako ručitelce podle § 303 a násl. ObchZ, přičemž dospěl k závěru, že žalobkyně má právo na zaplacení žalované částky spolu s 9,4% úrokem a s 10% úrokem z prodlení dohodnutými ve smlouvě z částky nesplacené jistiny ve výši 1 869 290,30 Kč, neboť první žalovaný nesplnil závazek ze smlouvy o úvěru a druhá žalovaná nesplnila ručitelský závazek.

Soud prvního stupně neshledal důvodnou – s odkazem na § 15 ObchZ – ani námitku nedostatku aktivní legitimace žalobkyně vznesenou žalovanými, opírající se o přípis Č. s., a. s. ze dne 9. 12. 1997, podle něhož pohledávka nebude postoupena na jinou osobu, bude-li proveden vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podle kupní smlouvy k nemovitostem uzavřené mezi kupujícím J. R. a prodávajícím F. K. Přitom vyšel ze sdělení spořitelny ze dne 22. 1. 2004, podle něhož bývalí pracovníci oblastní pobočky v T. nebyli oprávněni spořitelnu zavázat, že pohledávka nebude postoupena třetí osobě.

Výhradu prvního žalovaného, že nemohl dostát svým závazkům ze smlouvy o úvěru proto, že F. K. nebyl poskytnut úvěr na zaplacení nemovitostí a první žalovaný tak neobdržel celou kupní cenu, neshledal oprávněnou s tím, že spořitelna „nebyla účastníkem převodu“ a s prodejem vyslovila souhlas pouze jako zástavní věřitelka.

K odvolání žalovaných odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, a pokud jde o právní posouzení uzavřel, že i kdyby pracovníci spořitelny zavázali ve smyslu § 15 ObchZ spořitelnu „nepostoupit“ pohledávku ze smlouvy o úvěru jiné osobě, nemohl by být takový závazek sám o sobě důvodem neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené podle § 524 ObčZ, neboť toto smluvní ujednání věřitele s dlužníkem se postupníka netýká. Porušení smlouvy – pokračoval odvolací soud – by mohlo být hodnoceno jako porušení právní povinnosti s nárokem prvního žalovaného na náhradu škody proti Č. s., a. s. podle § 420 ObčZ. Aktivní legitimace žalobkyně tím však zpochybněna není.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, odkazujíce co do jeho přípustnosti na § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ a namítajíce existenci dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ, tj., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem dovolatelé spatřují v závěru, že dohoda věřitele s dlužníkem, podle které nebude pohledávka postoupena třetí osobě, není důvodem neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené podle § 524 ObčZ. Namítají, že „zákonodárce v § 525 odst. 2 ObčZ umožňuje, aby dlužník i věřitel dohodli zákaz postoupení pohledávky. Je nepochybné, že pokud by smlouva o postoupení pohledávky byla uzavřena v rozporu s tímto zákonným ustanovením, byla by neplatná podle § 39 ObčZ, tedy proto, že tento právní úkon by odporoval zákonu.“ O tom, že k dohodě o nepostoupení pohledávky došlo, svědčí přípis ze dne 9. 12. 1997, jímž spořitelna akceptovala požadavek prvního žalovaného v tomto směru.

Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ dovolatelé shledávají v tom, že odvolacím soudem (i soudem prvního stupně) byla nesprávně posouzena otázka aktivní legitimace žalobkyně v návaznosti na uzavření dohody o nepostoupení pohledávky ze smlouvy o úvěru jinému a v neprovedení výslechů navržených svědků - bývalých pracovníků spořitelny – JUDr. K. a Ing. H. k otázce, za jakých okolností došlo k uzavření zmíněné dohody.

Proto dovolatelé požadují, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání snáší argumenty na podporu závěrů odvolacího soudu.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, jehož se žalovaní výslovně dovolávají, je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 písm. c) OSŘ] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 OSŘ).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen.

Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud shledává, a potud má dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ za přípustné, v řešení otázky, zda dohoda věřitele s dlužníkem o tom, že pohledávka nebude postoupena jiné osobě, způsobuje neplatnost následně uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 524 odst. 1 ObčZ věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému.

Ustanovení § 525 odst. 2 ObčZ určuje, že nelze postoupit pohledávku, jestliže by postoupení odporovalo dohodě s dlužníkem.

Jak vyplývá z citovaných ustanovení, k platnému postoupení pohledávky není třeba souhlasu dlužníka; nelze však postoupit pohledávku, jestliže by postoupení odporovalo dohodě s dlužníkem. Dlužníku je tak v § 525 odst. 2 ObčZ dána možnost, aby na základě dohody s věřitelem předem vyloučil případné postoupení pohledávky jinému. Lze dohodnout zákaz postoupení vůbec, nebo jen na určitou dobu, ve prospěch určité osoby, nebo i tak, že věřitel bez souhlasu dlužníka pohledávku nepostoupí jinému. Takové ujednání může být obsaženo již v původní smlouvě mezi věřitelem a dlužníkem, nebo je lze sjednat i dodatečně, a může se týkat jakékoliv pohledávky. Postupník, jemuž věřitel postoupil svou pohledávku i přes zákaz dohodnutý s dlužníkem, není chráněn ani v případě, že jednal v dobré víře a o tomto zákazu nevěděl. Smlouva o postoupení pohledávky uzavřená v rozporu s § 525 ObčZ je absolutně neplatná podle § 39 ObčZ (v právní teorii srov. shodně např. Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 9. vydání. Praha : C.H.Beck, 2004, s. 770).

Dohodl-li platně první žalovaný se spořitelnou, že pohledávka nebude postoupena jinému, a spořitelna přesto pohledávku postoupila, je smlouva o postoupení pohledávky ze dne 30. 6. 2001 uzavřená v rozporu s touto dohodou neplatná podle § 39 ObčZ z důvodu rozporu s § 525 odst. 2 ObčZ. Důsledkem neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky by byl i nedostatek aktivní věcné legitimace žalobkyně ve sporu.

Z výše uvedeného vyplývá, že pro řešení otázky, zda smlouva o postoupení pohledávky uzavřená dne 30. 6. 2001 mezi Č. s., a. s. a K. b. P. s. p. ú. je platná, je nezbytné posoudit, zda mezi spořitelnou a prvním žalovaným byla uzavřena dohoda zapovídající postoupení pohledávky.

Právní posouzení věci odvolacím soudem, který své rozhodnutí založil na závěru, že ani případná dohoda podle § 525 odst. 2 ObčZ nemá vliv na platnost smlouvy o postoupení pohledávky, je tak nesprávné a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ byl dovolateli uplatněn právem.

Jestliže se odvolací soud – vycházeje z nesprávného právního názoru – na rozdíl od soudu prvního stupně otázkou uzavření dohody, podle které nebude pohledávka ze smlouvy o úvěru postoupena třetí osobě, nezabýval, zatížil odvolací řízení také vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) OSŘ].

Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem OSŘ zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první OSŘ).