§ 520 ObčZ, § 569 odst. 1 ObčZ
Věřitel není v prodlení, odepře-li vydat dlužníkovi písemné potvrzení o úplném či částečném splnění dluhu jen proto, že dlužník požaduje, aby v něm byly uvedeny neúplné nebo nepravdivé údaje.
Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 9. 2005, sp. zn. 33 Odo 890/2005
Z odůvodnění: Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8. 12. 2000 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 217 373 Kč do tří dnů od jeho právní moci, ohledně další částky 154 989 Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli písemně smlouvu o půjčce částky 1 000 000 Kč, kterou měl žalovaný vrátit dne 19. 3. 1999. Protože nedošlo písemně ke sjednání nové lhůty k plnění, dostal se žalovaný do prodlení 20. 3. 1999. Vznikla mu tedy povinnost zaplatit žalobci mimo jistiny též úrok z prodlení a smluvní pokutu z neuhrazených částek. Jelikož žalobce neposkytl žalovanému řádnou součinnost ke splnění zbývajícího dluhu ve výši 600 000 Kč, úrok z prodlení a smluvní pokuta mu nemohou náležet za období od 23. 8. 1999 do 28. 2.2 000 (tj. do data zaplacení částky 600 000 Kč). Soud prvního stupně neshledal důvod ke snížení smluvní pokuty podle § 3 ObčZ, protože její dohodnutá výše se nepříčí dobrým mravům s ohledem na význam a hodnotu zajišťované povinnosti.
K odvolání obou účastníků soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci 217 373 Kč, v zamítavém výroku jej změnil tak, že zavázal žalovaného zaplatit žalobci částku 154 989 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ve shodě se soudem prvního stupně vyšel z toho, že dne 19. 10. 1998 byla mezi účastníky řízení uzavřena písemná smlouva o půjčce, na jejímž základě půjčil žalobce žalovanému 1 000 000 Kč se splatností do pěti měsíců, sjednaným 17% úrokem a majetkovou sankcí v podobě smluvní pokuty ve výši 0,1% z nevrácené částky denně. Žalovaný v termínu splatnosti půjčku nevrátil, pouze poskytl částečná plnění dne 9. 8. 1999 ve výši 300 000 Kč a dne 17. 8. 1999 ve výši 100 000 Kč; na sjednaných úrocích z prodlení splatných do dne 19. 7. 1999 mimo to uhradil částku 127 800 Kč. Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že sjednanou lhůtu plnění bylo možno změnit jen dodatečnou písemnou dohodou, a protože se její existenci žalovanému nepodařilo prokázat, dostal se do prodlení se splněním svého závazku vrátit poskytnutou půjčku dne 20. 3. 1999. Ve vztahu k nárokům, které vznikly žalobci v souvislosti s prodlením žalovaného, soud prvního stupně přiléhavě vyhodnotil, že ujednáním o „sankci ve výši 0,1% z nevrácené částky“ účastníci sjednali pro případ porušení smlouvy smluvní pokutu podle § 544 ObčZ, jejíž výše není v rozporu s dobrými mravy. Proto nebylo odvolání žalovaného shledáno důvodným a rozsudek soudu prvního stupně byl ve vyhovujícím výroku potvrzen. Odvolací soud se ale neztotožnil se závěry soudu prvního stupně o tom, že odmítnutím přijetí částky 600 000 Kč oproti podpisu potvrzení o úplném vypořádání nároků žalobce vůči žalovanému žalobce n eposkytl potřebnou součinnost ke splnění dluhu a proto nemohl být žalovaný v období od 23. 8. 1999 do 28. 2. 2000 v prodlení. Odmítl-li žalobce podepsat takové potvrzení, poněvadž by se tím připravil o právo uplatňovat majetkové sankce, nelze jeho jednání považovat za neposkytnutí potřebné součinnosti ke splnění dluhu. K prodlení žalovaného došlo tedy i v rozsahu částky 600 000 Kč a žalobce má tudíž právo i na úroky a smluvní pokutu ve výši 154 989 Kč. Rozsudek soudu prvního stupně byl v zamítavém výroku odvolacím soudem změněn tak, že žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci i částku 154 989 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále jen „dovolatel“) dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ, pokud směřuje proti výroku rozsudku odvolací soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně a z § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ pokud směřuje proti potvrzujícímu výroku. Uvádí, že napadené rozhodnutí má v tomto rozsahu ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Otázku zásadního právního významu podle něj navozuje závěr odvolacího soudu o povinnosti žalovaného zaplatit smluvní pokutu a úrok z prodlení, když žalobce řádně nabídnuté částečné plnění nepřijal, resp. nepřijel do místa plnění. Důvodnost dovolání přitom spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel – nesprávně se v dovolání označující jako žalobce – potvrdil existenci jím vypracovaného prohlášení o tom, že nic žalobci nedluží, ale uvedl, že předání peněz nepodmiňoval jeho podpisem. Odvolací soud správně nevyhodnotil chování žalobce, který se nedostavil k převzetí peněz a částečné plnění na dluh nepřijal právě proto, že souhlasil s prodloužením splatnosti závazku. Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, popř. aby byl zrušen i rozsudek soudu prvního stupně.
Žalobce navrhl, aby dovolání žalovaného bylo odmítnuto dílem pro nepřípustnost, neboť proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu žalovaný neformuloval řádně otázku zásadního právního významu, kterou by se měl dovolací soud zabývat, dílem pro jeho nedůvodnost ve vztahu k měnícímu výroku odvolacího soudu. Dovolatel totiž napadá samotné hodnocení důkazů a nikoli způsob, jakým soud důkazy provedl. Tvrdí-li žalovaný až v dovolacím řízení, že se žalobce nedostavil do místa plnění, jde o novou skutečnost, kterou před soudem prvního stupně a soudem odvolacím neuplatnil, tedy o skutečnost, jejíž uplatnění není v dovolacím řízení přípustné.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t.j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „OSŘ“).
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a OSŘ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení [§ 240 odst. 1 OSŘ, § 241 odst. 2 písm a) OSŘ] ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 OSŘ, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, vyplývá z § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ Bylo však třeba zjistit, zda je dovolání přípustné i proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v § 237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání žalovaného založena, jelikož napadeným rozsudkem by potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
O rozhodnutí zásadního významu po právní stránce jde tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, tedy byla pro rozhodnutí věci určující. Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, tedy s obecným dopadem na případy obdobné povahy. Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (t. j. odvolacích soudů a soudu dovolacího) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil. To je dáno zejména v případech, kdy vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře, nebo kdy odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, takže rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné (nové) řešení této právní otázky. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu může být dán též tím, že toto rozhodnutí řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 od st. 1 písm. c) OSŘ není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 OSŘ, dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Ze znění § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 OSŘ vyplývá, že dovolání podle těchto ustanovení je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. Naproti tomu je zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu, jímž lze vznést námitku, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tedy zpochybnění skutkových zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel [srov. výslovné znění § 241a odst. 3 OSŘ, omezujícího tento dovolací důvod na dovolání přípustná podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ]. Proto musí dovolací soud při řešení otázky, zda má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, vycházet ze skutkového stavu, jak byl zjištěn odvolacím soudem.
Jestliže soud prvního stupně vyhověl žalobě v částce 217 373 Kč, představující smluvený úrok 50 923 Kč za dobu od 20. 3. 1999 do 28. 8. 1999, dále smluvní pokutu v částce 154 900 Kč za dobu od 20. 3. 19 99 do 28. 8. 1999 a částku 11 550 Kč jako úrok z prodlení z vyčíslené smluvní pokuty za období od 18. 8. 1999 do 28. 8. 1999, a odvolací soud v tomto rozsahu prvostupňové rozhodnutí potvrdil, nemohou námitky dovolatele o tom, že žalobce odmítl žalovaným nabídnuté plnění, resp. nepřijel do místa plnění k převzetí půjčky (rozuměj plnění v rozsahu částky 600 000 Kč ze dne 23. 8. 1999) založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, neboť se vztahují k nároku, na smluvní pokutu a úrok z prodlení za dobu od 29. 8. 1999 do 28. 2. 2000, tj. k nároku který je předmětem měnící části rozsudku odvolacího soudu. Protože řešení těchto právních otázek (prodlení věřitele a neposkytnutí potřebné součinnosti) nemělo v projednávaném rozsahu pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, je dovolání proti potvrzující části rozhodnutí odvolacího soudu nepřípustné. Ze shora uvedených důvodů bylo dovolání žalovaného v tomto směru odmítnuto.
Ve výroku, kterým odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 3 OSŘ. Žalovaný nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ, případně jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen tvrzenými dovolacími důvody.
Odvolací soud ve věci mimo jiné řešil právní otázku, zda odepře ním nabídnutého plnění v částce 600 000 Kč se žalobce dostal do prodlení, které vylučuje prodlení dovolatele (§ 520 a 522 ObčZ).
Podle § 559 ObčZ dluh zaniká splněním. Musí být splněn řádně a včas. Podle § 517 odst. 1 věty první ObčZ dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení.
Podle § 520 věty první ObčZ k prodlení dlužníka nedojde, jestliže věřitel včas a řádně nabídnuté plnění od něho nepřijme nebo mu neposkytne součinnost potřebnou ke splnění dluhu.
Podle § 522 věty první ObčZ je věřitel v prodlení, jestliže nepřijal řádně nabídnuté plnění nebo neposkytl v době plnění součinnost potřebnou ke splnění dluhu.
Podle § 569 odst. 1 ObčZ věřitel je povinen vydat dlužníkovi na jeho požádání písemné potvrzení o tom, že dluh byl zcela nebo zčásti splněn.
Podle § 569 odst. 2 ObčZ dlužník je oprávněn plnění odepřít, nevydá-li mu věřitel zároveň potvrzení.
Je nesporné, že do dne 23.8.1999 žalovaný neuhradil zcela dluh vůči žalobci, představující jistinu ve výši 600 000 Kč a sjednané úroky, smluvní pokutu a úroky z prodlení z nezaplacené smluvní pokuty, tj. že původně sjednaný závazek neuhradil řádně a včas (§ 559 ObčZ). Nemohlo proto dojít k jeho zániku. Účastníci si telefonicky sjednali schůzku v místě pracoviště žalobce, kde dovolatel nabídl žalobci částku 600 000 Kč a zaplacení smluvených úroků. Tento krok ale podmínil podepsáním jím dříve vypracovaného písemného potvrzení o tom, že výplatou těchto částek jsou se žalobcem zcela vypořádáni. S takovým potvrz ením ovšem žalobce nesouhlasil, neboť by se tím zbavil nároku uplatňovat vůči žalovanému smluvní pokutu. Peníze proto nepřevzal a potvrzení nepodepsal. I přesto, že žalobce odmítl nabídnuté plnění, nelze v jeho chování spatřovat porušení povinnosti poskytnout řádnou součinnost při splnění závazku. Písemné potvrzení o splnění dluhu (kvitance) – § 569 ObčZ – je důkazní listinou, jejímž obsahem je potvrzení věřitele, že přijal plnění na určitý dluh. Jeho vystavení má za následek, že na věřitele přechází důkazní břemeno ohledně případného tvrzení, že poskytnutým plněním nedošlo ke splnění dluhu. Pouhé potvrzení o plnění (platbě) přitom není kvitancí. Dlužník je sice oprávněn odepřít plnění, nevydá-li mu věřitel zároveň potvrzení o splnění dluhu (§ 569 odst. 2 ObčZ), ale může tak učinit pouze tehdy, když věřitel takové potvrzení o splnění dluhu odmítne bezdůvodně vydat. Neodůvodněným nebude odmítnutí vydání kvitance za situace, kdy obsahuje nepravdivé údaje nebo kdy neodpovídá skutečnosti. Odmítl-li žalobce potvrdit úplné splnění dluhu (tj. včetně příslušenství a majetkových sankcí), na které bylo vázáno vrácení zbývající části dluhu, nemohl mít tento úkon žalobce za následek vyloučení prodlení dlužníka a vznik prodlení věřitele. Obsah potvrzení žalovaný totiž formuloval způsobem pro žalobce nepřijatelným, neboť by se tak žalobce zbavil možnosti vymáhat po žalovaném sankční plnění, sjednaná ve smlouvě o půjčce. Dovolací námitka, spočívající v tom, že žalobce nepřijal řádně nabídnuté plnění (nevázané na nepřijatelnou podmínku), nemůže proto obstát.
S ohledem na rozsah dovolacího přezkumu, vymezeného přípustným dovoláním, se dovolací soud zabýval i tvrzením žalovaného o tom, že mu žalobce neposkytl součinnost, potřebnou ke splnění dluhu (§ 522 odst. 1 ObčZ) tím, že se nedostavil k převzetí peněz. Obecně se dluh plní na místě určeném dohodou účastníků a není-li místo plnění takto určeno, je jím bydliště nebo sídlo dlužníka (§ 567 odst. 1 ObčZ). Účastníci si telefonicky (dohodou) ujednali, že k předání zbývající části dluhu (600 000 Kč) dojde dne 23.8.1999 v místě pracoviště žalobce a k tomuto setkání skutečně došlo. Žalobce tedy poskytl nezbytnou součinnost ke splnění závazku žalovaného, byť ze shora uvedených důvodů k plnění žalovaného nakonec nedošlo.
Žalovanému se tedy nepodařilo prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost rozsudku odvolacího soudu v části, ve které bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, zpochybnit. Proto Nejvyšší soud ČR jeho dovolání v dotčeném rozsahu podle § 243b odst. 2 části před středníkem OSŘ zamítl.
